Příběh smečky Stříbrného fénixe II.

Pozrela som sa na Arca a bolesť mi prešla tvárou. Bolelo to, bolí to? Naozaj to tak bolí? Pozrela som sa na Arca, on mi v tej bolesti pomôcť nemohol. Natiahla som sa na bok a prudko dýchala, brucho sa mi dvihalo a klesalo ako som vypuďovala mláďatá zo svojho lona. Prosím. obrátila som oči stĺpkom a prosila som aby sa to skončilo. Mláďatá boli veľké, na tak malé telo, ktoré ich nosilo. Istotne to nebolo jednoduchý pôrod, zdalo sa mi, že ma to rodzdelí na polovicu. Napokon som porodila, aj keď s ťažkosťou prvé mláďa a očistila som ho od krvi a plodových vôd. Potom som si ho privinula k bruchu, priamo k naliatym strukom. Opäť ma prehlo a na svet prišlo ďlašie mláďa a cítila som sa úplne otvorená. Telíčko vykĺzlo von a ja som ho očistila a prisunula som ho k jeho bratovi. Napokon vykĺzlo aj tretie mláďa, tiež životaschopné, lebo sa hneď prisalo k svojim bratom a pilo životadarné mlieko ale záchvevy v mojom lone neprchádzali. ,,Ešte tam jedno bude." povedala som a pozrela som sa na troch synov. Ako ich budeme volať? pomyslela som si š´tastne. V každej vlčici a fene bilo srdce matky.

V mamince Bodie - Ven, doupě Colora
Když jsem nabyl vědomí, tak jsem nespokojeně máchnul něčím do nějaké stěny. Začínalo tu být těsno, ale mě se tu moc líbilo a nechtělo se mi to tu opouštět. Ta stěna mě chránila, bylo tu teplo a já byl spokojený, ale teď jsem toužil po více prostoru, ale další větší touha byla taková, že tu zůstanu. S někým jsem tu byl a i když zmizely ty tvorové pryč, tak stejně tu nebylo dost prostoru. Nechápal jsem, proč se to tu zmenšuje. To mě to tu nechce? Znovu jsem něčím šťouchl do té stěny a doufal, že se někdo umoudří a nechá mě tu. Vždyť já nic nědělal, jenom jsem tu krásně odpočíval. Avšak mě brzy něco táhlo pryč a i když jsem se vzpíral, tak jsem neměl šanci. Někdo mě z toho ráje chtěl dostat, jako tamty tvorečky, kteří tam dříve bývali se mnou. Nelíbilo se mi to, ale nic jsem proti tomu nemohl udělat, ale nevzdával jsem se. Když se mě ta síla celá zmocnila, tak jsem se dostal pryč. Ucukl jsem, protože jsem se dotkl něčeho studeného a něco stejně ledového mě oválo. Zimou jsem se trošičku začal třepat a toužil se vrátit tam, kde jsem byl. Byl jsem slabý a byla mi zima. Tam, v tom ráji, jsem měl všeho dostatek. Tiše jsem písknul, abych na sebe upozornil a abych zpět dostal to, co chci. I když jsem byl vyčerpaný, tak jsem se zmohl natáhnout jedno šťouchátko dopředu a to druhé taky. Směřovaly k Ahrie, ale to já nevěděl. Nic jsem neviděl, nic neslyšel a nic necítil, ale přišlo mi to přirozené. Ani jsem nic neznal, až na to místo, které jsem měl rád. Snažil jsem se ještě jedno šťouchátko posunout tím směrem, ale byl jsem doopravdy slaboučký. Boj se sílou, která mě nakonec porazila, mě zmohl a já jen tlumeně kníkl. Mohlo být srandovní, že jsem se vydal těma dvěma nepatrnými pohyby k jiné bytosti, než jsem měl, ale to mi bylo jedno. Mě zajímaly jen tři důležité věci. Teplo, síla a vrátit se do ráje.