Příběh smečky Stříbrného fénixe II.

Mladý vlk stál a zamračeně se díval na toho vlka-nevlka. Nelíbila se mu slova, které měl proti jeho mamce a sestře. Uchechtl se. Nahodlal běsnit a zachoval chladnou hlavu. "Nečistý démon, jako ty zde již domov nemá. Nejsi zde vítan. Kdysi si tu možná žil a byl si zde jako obyčejný vlk, jenže teď nejsi nic. Jsi nečisté stvoření a rušíš nás při našem pokojném životě ve smečce." Pověděl s klidným hlasem. Neměl v sobě zlobu. Mluvil s čistým svědomím, protože věděl že jeho slova mají pravdu. Zloba jenom demonovi dělala ohromnou radost a museli se všichni zbavit té zloby. Najednou zmizel a objevil se u malé lištičky. "Láska překoná vše. Mamku možná náš rádoby otec opustil, ale my ne. My tu budeme vždy. Nepotřebuje lásku nějakého pobudy co do smečky nikdy nepatřil. Stačí ji láska jejích potomků a přátelství vlků ze smečky." Řekl na jeho slova. Možná ho jeho klid rozruší, možná ne.
Malá lištička si přebrala jeho slova, ale mlčela. Měl pravdu. Nemohla nikdy úplně pochopit hierarchii smečky vlků, když sama vlkem nebyla, jenže přesto byla přijata. Ne jako nějaký mazel, ale jako jejich dcera a proto ji jeho slova nerozhodila. Teda ne úplně. Když zmizel v mlze a objevil se najednou v blízkosti růžového stvořeníčka, polekala se
Nečekala to. Svýma jasně světle modrýma očkama se na něj podívala a zježili se ji všechny chloupky. Ne strachem. Ale rostoucí zlobou. "A protože ty jsi trpěl, to znamená, že trpí všichni a vždy budou!? Umřel jsi. Běž zpátky odkuď si přišel a neotravuj naše životy." Pověděla medovým hláskem. Měla jej celkem tenoučký a nebyl pochyb, že teprve nedávno se naučila plynule mluvit, jenže pro strach měla uděláno a nebála se vyjádřit svůj skromný názor. "Jsi nečistý tvor. Jsi pouhý démon a nepatříš tady. Ty nejsi tím vlkem co kdysi žil v tomto těle." Dodala naposledy a zamračila se.

VTP
Tomu veľkému vlkovi sa páčilo moje meno, za čo som bol rád. Naznačil som mu to, jasným mávaním chvostom s vyplazeným jazykom. Na to sa ozve môj bráška, no sprva som nechápal čo hovoril. "Tata?" opýtam sa, pritom som očkom pokukal z brášku na toho vlka. Keď nebol náš tata, tak kto? "A nefceš byť?" vyšteknem, na to no to som sa už zaujímal o to, čo robil Ash okolo môjho tela. Prekvapene na neho pozerám, pritom mierne mávnem chvostom. "Čo?" pokujujem na neho, a keď ma preskočí, otočím hlavu na neho. "Skákať? Ashi? Asi joo.." pozriem na svoje nožky a pokúsim sa preskočiť brachu. Aj sa to podarilo, trocha ináč. V momente, kedy som bol nad ním, som sa sním zrazil a skotúlal sa na druhú stranu. "Au," zakňučím pri dopade.

/Velké Travnaté Planiny/
Poslouchala jsem názory Catorceho, nakonec když se jména líbila i vlčátkům, spokojeně jsem přikývla. Jedno z nich si jméno dokonce poupravilo a tím znělo ještě originálněji. Byla jsem spokojená, tak jsem se usmála, přestože si jeden z prcků stěžoval na něco, co ho bolelo. Natáhla jsem se k němu a pokusila se ho po hlavě olíznout. Vážně tam něco má. Jakže tomu Catorce říkal? Rohy? pomyslela jsem si a zatřepala hlavou, načež jsem ji zase opět narovnala. Pokusila jsem se opět vstát, ale nebyla jsem ani pořádně na nohách a znovu se mi podlomily. Připlazila jsem se k Catorcemu blíž. ,,Asi se zvládnu plazit," špitla jsem. Museli jsme tu ležet již několik dní, neboť vlčata si začala povídat.

/Tábor/
,,Ale je to démon..." pošeptal jsem Bodce naoplátku. Jako vždy jindy, i dnes jsem byl snadným terčem a byl jsem docela manipulativní, takže jsem nepochyboval o tom, že začne démon dorážet i na mě. Zatím si mě však asi nevšímal, takže jsem to ho využíval. Ale asi tím, že na mě Bodka upozornila, jsem měl konec klidu. Kdyby po tobě šel, zakročím! Ne, že mě budeš štítit, tak jako tehdy před tím blbcem ze Zeiss! ozval se mi v hlavě patron Bahagari. Zatřepal jsem hlavou a otočil ji tam, odkud šel ten jedovatý hlas, na kterého argumentovali ostatní vlci smečky.

Tábor
,,Nečistá krv je častokrát stokrát lepšia, než čistá. Poznám lásku ktorú si ty pravdepodobne nikdy nepoznal- lásku k vlastným vĺčatám," jej tón bol nahnevaný, no mrazivý. ,,Hnev a zúrivosť ho len teší. Musíš sa snažiť zachovať chladnú hlavu," ozval sa Amon. Po Akiových slovách sa otočila k nemu a hnev a zúrivosť v nej na chvíľu pohasli. Pousmiala sa smerom k nemu, hoci to bol skôr smutný úsmev. ,, Je to lož. Ani on nebol úplne vlkom a neprekážalo mu to. No bol zbabelec, preto odišiel, odmietal sa postarať o vlastné vĺčatá," hlas sa jej trochu triasol. Keď si démon odpľul, cúvla o krok dozadu. ,,Tvoje ambície, tvoju lásku a tvoju svorku?" chytila sa jeho posledných slov. Začínala cítiť súcit. Súcit s tým tvorom, ktorý možno býval iným. Otriasla sa. Bolo to priveľa emócii aj na ňu- chcela sa na démona vrhnúť alebo s ním súcitiť, no Amon a zdravý rozum jej radili aby sa snažila zostať chladná alebo neutrálna. No to pre ňu bolo snáď priťažké. ,,Vieš, ak nechceš aby ťa to opantalo, ani tá neutralita by nebola až tak zlá," odfrkol si gryf. Snažím sa, Amon, no ja nie som ty, odpovedala mu. Fajn, Destiny. Mala by si urobiť to, čo ti ide najlepšie. Vymyslieť plán. Je vás tu sedem- ty, Arco, Keiran, Alsafi, Akio a tá líška. Hm. Fyzický boj s týmto stvorením by asi nemal zmysel, takže musíme využiť mágiu. No on sám je pravdepodobne schopný ubrániť sa väčšine mágii. No musí mať nejakú slabinu. Náš hnev ho posilňuje, takže sa mu musíme vyvarovať. To by na začiatok stačilo. Upokojiť sa. Argh, ťažký bod. No nutný, inak tu môžeme byť neskutočne dlho a iba sa unavíme. Mohla by som naňho použiť svoju mágiu. Možno má niekto niečo omnoho lepšie alebo je možno niekto silnejší fyzicky, no ja mám iba jednu mágiu a sotva som porazila gryfa, na démona jednoducho nemám, prebrala vedenie jej logická stránka. ,,Upokojte sa," ozvala sa ticho a jej hlas bol teraz takmer neutrálny. Jej dych sa spomaľoval. Opatrne urobila pár krokov k líške. Síce mala odhodlaný a tvrdohlavý výraz, hnev sa teraz snažila pochovať. No stačilo by pár slov a vybuchla by znova a pravdepodobne ešte silnejšie. Ak by niekto túto jej slabinu našiel, nedopadlo by to dobre. No teraz sa zaťala a hnev odohnala do najvzdialenejšieho kútu svojho vnútra. Nebol však pochovaný, iba na chvíľu zabudnutý. Chystala sa na jeden zúfalý pokus. Zabodla pohľad do démona. Čo by ho naštvalo najviac? Čo by ho zabolelo najviac? Smútok? Šťastie? Pokoj? uvažovala. Smútok by ho pravdepodobne iba pobavil. Nie, on ho už asi schopný nie je. Čo pokoj? To by možno mohlo fungovať. Ak nie- udržím si dosť sily na to aby som ešte prípadne skúsila šťastie, rozhodla sa nakoniec. Privrela oči od sústredenia. Sústredila sa ten príjemný pokoj, keď mohla len tak sedieť a pozorovať okolie. Na ten pocit pokoja a spokojnosti, keď ulovila korisť. Na pocit pokoja, keď vedela, že všetky jej vĺčatá sú v poriadku. Na pocit pokoja, keď nakoniec Akio prežil aj napriek tomu všetkému. Napriek tomu, že sa premenil na draka. Pokoj ktorý cítila, keď Aletosu zmizol. Na pár sekúnd v nej zavládol hnev. Rýchlo sa sústredila na inú spomienku. Na pocit, keď stála nad telom mŕtveho gryfa v hmle, keď vedela, že sa to všetko skončilo. Na tú spokojnosť. Na chvíle keď bola jej rodina ešte kompletná a keď sedeli pri ohni spoločne. Na pokoj ktorý vyžaroval z jej starej mamy Nashiry. Sústredila sa na všetky tie pocity a potom pohľad zabodla do démonových očí. Na pár sekúnd mala pocit, že ich vidí ako farebný lúč mieriaci k démonovi. Napriek tomu, že svoju mágiu poznala, j teraz ju zarazila slabosť ktorú náhle pocítila. Rozkašľala sa. ,,Odčerpalo ti to pomerne dosť energie, no počítam s tým, že by si ešte niečo vydržala," skonštatoval jej patrón. Destiny ešte nevedela, že Amon ovláda Energiu a že je vďaka nej schopný vycítiť koľko má kto energie.

Tábor
"Je taký hlúpy, že si myslí, že škvrny sú farba," ozval sa Kiba. Nato sa Alsafi zasmiala. Ako ju má predsa vytočiť do nepríčetnosti tvor, ktorý tvrdí, že škvrny sú farba a je to ešte k tomu mŕtvola? Začala sa smiať na jeho inteligencii, a v tom jej niečo napadlo. Počkať. Keď ho teší hnev a smútok, čo ho naopak trýzni? Smiech a radosť, opak dvoch predošlých vlastností? uvažovala. Hoci v jej vnútri by najradšej odhryzla démonovi chvost, snažila sa byť pokojná. Bola však presvedčená, že šťastie ho vyprovokuje viac, ako chladná maska. Usmiala sa na všetkých vlkov v Tábore, ani ju len netrápilo, že pri tom vyzerá, akoby mala o pár koliečok menej. Pozrela sa aj na démona, a snažila sa ho vyprovokovať, ako najviac to pôjde. ,,Nie je to krásny deň, pán démon? Slniečko svieti, všetci sú šťastní a každý hodil svoje problémy za hlavu," vyškierala sa. Úprimne? Bolo jej dosť ťažko, keď musela predstierať, že je šťastná, no za pokus to stálo. "Skúste byť šťastní, alebo aspoň bez emócii. Ak to nepomôže, môžme skúsiť mágiu," odoslala myšlienku všetkým vlkom v Tábore.

Aralský les

Srna se najednou otočí a běží ke mě. Co? Podivím se. Srna se otočí a běží přímo k predátorovi, k vlkovi, jež se jí snaží ulovit? Nemůžu tomu uvěřit, ale zrychlím a skočím po ní. Zakousnu se jí do boku. Srna mě setřese a já dopadnu na zem. Zvednu se a okamžitě běžím za ní. Doufám, že Orfeon si počíná podobně, ne-li lépe. Chňapnu jí po zadní noze, jenže minu a moje čelisti nescvaknou nic jiného, než vzduch. Srnu opět doběhnu a zkusím to znovu. Tentokrát se mi podaří chytit jí nohu, tu na kterou kulhá. Nechci ji pustit, ale musím. Znovu srnu doběhnu a zkusím ji kousnut, když se mi to nepovede, protože zrychlí, zrychlím taky a předběhnu jí. Potom znovu skočím, kousnu jí nad přední nohu.

Tábor
Po zavrčaní démona sa táborom prehnalo menšie zemetrasenie a Destiny sa prikrčila k zemi. Po chvíli sa však zdvihla. Jej pohľad ešte stihol zachytiť trochu čiernej hmly, no potom démon zmizol. Napriek únave sa usmiala. Vyhnali ho. Podišla k Alsafi. ,,To ty si ho vyhnala, nebyť teba straší tu omnoho dlhšie. Som na teba hrdá, Safi," povedala jej ticho, takže to pravdepodobne nezačul nikto iný. Mám dve úžasné takmer dospelé vĺčatá. Čo viac si priať? Možno bol ten démon predsa len na niečo dobrý. Síce raz odídu, stále budú tu. A hoci nakoniec pravdepodobne skončím ako osamelá, budem tu mať členov svorky a priateľov. Nie, už nebudem to naivné vĺča v puberte ani zlomená vlčica čakajúca v tábore. Tie časy sú preč, pomyslela si odhodlane.

Tábor
Celým Táborom sa ozvalo ohlušujúce vrčanie démona, a o zlomok sekundy nastalo zemetrasenie. Ako najrýchlejšie vedela sa prikrčila k zemi, a prečkala, kým zemetrasenie skončí. Netrvalo dlho. Opatrne sa pozrela, a už len videla, ako sa démon rozplynul v čiernej hmle, a neostalo po ňom ani stopy. Pomaly vstala, a keď sa uistila, že je všetko v poriadku, pohla sa o krok vpred. ,,Ďakujem," usmiala sa už dospelá vlčica. Pocítila pocit, ktorý už dlho necítila, najmä ak sa týkal nej. Hrdosť. Bola na seba hrdá, hoci verila, že bez matkinej pomoci by nezvládla vyhnať démona. Myšlienky Destiny dokázala prečítať. Mierne sa pousmiala. ,,Neostaneš sama. Viem to," odoslala jej myšlienku, a potom sa poobzerala po Tábore. Bude mať naň dobré spomienky. Na jej svorku, rodinu, Alfu Ryuusaki, detstvo, a Mandarina. Kde je vlastne Mandarino? Už dlho som ho nevidela, spomenula si na nie veľmi zhovorčivé vĺča oranžovej farby. Hoci jej chýbal, vedela, že tam, kde je teraz sa má určite lepšie. Snáď sa ešte niekedy stretnú.

Tábor
,,Nemáš za čo," povedala slušne. ,,Mám tu svorku a priateľov, takže asi nie," odpovedala jej myšlienkou. Taktiež prečítala aj jej myšlienku o Mandarinovi. ,,Možno odišiel. Po tom ako utiekol som za ním poslala Joya, no vrátil sa bez neho," povedala Alsafi a jej úsmev na chvíľu pohasol. To vĺča mala rada. Škoda ho. Bol síce nespoločenský a zvláštny, no rozhodne nie zlý. Ktovie aký osud mu dali Draci? Možno žije niekde v Kirigakure alebo v Ishimure, možno sa túla alebo opustil tunajšie územia. Snáď má niekde dobrý život, zaslúži si ho, chúďa. Čo by sa stalo ak by tu vtedy zostal? Možno by sa mal lepšie. No čo už. Ako sa rozhodol, tak sa rozhodol a ja už na tom nezmením nič, pomyslela si.

/Tábor/
Alsafina pozitivní energie se dostávala od démona až ke mě, ode mě se však prudce odrážela. Vždy jsem byl typický melancholik bez vešekré motivace k životu, možná až za poslední dobu se to trošku změnilo, pozoroval jsem to ve společnosti Bodky, nebo bratra. Když se Destiny s Alsafi začali bavit o tom, že je démon pryč, uvědomil jsem si, že ten divný vzduch již necítím a zvedl jsem se ze země. Přestal jsem se tolik třást a došel k ostatním. Slepě jsem se podíval tam, kde jsem zaslechl hlas mladé vlčice. ,,Gratuluju, Alsafi..." špitl jsem směrem k ní a obdaroval ji mírným úsměvem. Byl jsem nyní i trošičku klidnější, těšilo mě, že se mojí psince, ani nikomu jinému, nic nestalo. Přiblížil jsem se k bratrovi a kývl k Bodce, u které byla malá Ahri. ,,Toto je moje psička, Bodka a naše malá Ahria... Ahrio, toto je můj bráška, tvůj strýček Keiran," představil jsem je tak, jak jsem představování zaslechl u jiných vlků. Usmál jsem se.

Tábor
Byl jsem naštvaný. Démon si vyskakoval a já jsem byl připraven použít stíny, protože co jiného by mohlo chytit stín, než stíny? Jenže Destiny i její dcera se nedaly a nakonec, dříve, než jsem se nadál, byl démon pryč. "Vynikající práce, Alsafi. Je dobré zachovat si chladnou hlavu, přináší to víc úspěchu než horkokrevnost. Vedli jste si skvěle." Pochválil jsem vlčice. Pro mně bylo jedno, že mají psí krev, no a? Tak ať. Byly členy smečky tak jako tak.
"Těší mě Ahrio. A vítej ve smečce. Tady tě nedáme, patříš k nám, stejně jako všichni ostatní." Řekl jsem a raději se rozhlédl po táboře, jestli se démon třeba někde neukrývá.

Tábor
Venovala dcére ešte jeden úsmev, keď začula hlas Keirana. Vzhľadom na to všetko takmer zabudla, že bol tiež v Tábore. Rovnako začula aj to ako Arco predstavil Bodku- tú poznala- a tú líšku, ktorá sa zrejme volala Ahria. Celkom pekné meno, Ahria. Zvláštne, už dlhšiu dobu som nevidela líšku ak teda nerátame tú ktorá patrila Akiovi, pomyslela si. Potom sa znova otočila k Alsafi. ,,Ty a Akio by ste sa mali rozhodnúť či zostanete tu alebo odídete a ak budete chcieť zostať, mali by ste požiadať o skúšku," povedala jej typicky skôr tichším tónom. Dúfala, že tu zostanú s ňou no ak mienili opustiť svorku, nechcela im brániť. Mohla by som ich potom chodiť navštevovať, ak je to teda dovolené, pomyslela si.

Tábor
,,Nech je kdekoľvek, snáď sa má lepšie," ukončila rozhovor na tému Mandarino. Potom sledovala vlkov, ktorí jej gratulovali. Nemyslela si, že si to zaslúži, no usmiala sa. ,,Ďakujem, Keiran a Arco," slušne poďakovala. ,,To je pravda. Nie je dobré vrhať sa do vecí hlavou a nechať sa vyprovokovať," prikývla hlavou na znak súhlasu. V spoločnosti vlkov sa cítila dobre. Snáď akoby to ani nebola ona, hanblivé a tiché vĺča. Možno už vyrástla? Možno takto začínala nová kapitola v jej živote? Kto vie. No už len pri pohľade na ňu muselo byť každému jasné, že táto vysoká, mladá vlčica už nie je žiadne vĺča. Miešali sa v nej rôzne pocity, šťastie, zvýšené sebavedomie, neistota, no víťazila zvedavosť. Stále sa zdráhala vysloviť to, no bola dospelá. V tom sa však opýtala jej matka otázku, ktorú mala samotná Alsafi na jazyku. ,,Chcela by som prejsť do Ishimury," odpovedala ticho, mierne priškrteným hlasom.

Tábora
Destiny najskôr iba kývla hlavou. Trochu to čakala, že jeden z nich bude chcieť ísť. Vrhla na Akia spýtavý pohľad, akoby sa ho pýtala, či odíde aj on, no potom sa ním vrátila späť na Alsafi. ,,Ishimura je asi fajn svorka, neviem, osobne som tam asi nebola. No ak si rozhodnutá..." povzdychla si. ,,Potom môžeš ísť. Neviem či mám niečo čo by som ti mohla darovať okrem vecí ktoré by som vyrobila mágiou- ak je to vôbec možné- a tie by asi za veľa nestáli. No ak niečo potrebuješ alebo chceš..." hlas sa jej trochu triasol, no ešte to nejako udržala. Musím byť silná aspoň teraz kým sú tu ostatní, napomenula sa. ,,Ja som vravel, že jeden z nich odíde. Jedna dcéra ti asi spí, druhá odchádza a zostane ti iba syn," ozval sa Amon.

Tábor
Zaznamenala tón v jej hlase, bola všímavá. ,,Mami, neboj sa. Budem ťa chodiť navštevovať tak často, ako to pôjde. Ishimura je svorka svitu, nie je nebezpečná, ako napríklad Zeiss. Nemáš sa čoho obávať," uistila Destiny. ,,Som rozhodnutá. Snáď svojej voľby neoľutujem. A aj keby- myslím si, že to môžem zmeniť," povedala rozhodným, neoblomným hlasom. Už bola plne rozhodnutá a presvedčená o tom, kam chce ísť. ,,Nič mi netreba. Mám na teba spomienku v mojom srdci ad to je ten hlavný dar. A pierko gryfa. Mám ťa rada, mami," usmiala sa. ,,Aj teba, Akio," napokon venovala úsmev aj Akiovi. ,,Prajem vám veľa šťastia a úspechov vo svorke a v živote. Verím, že sa ešte mnohokrát uvidíme," hovorila pokojne.

//Vždyť i Akio zachoval chladnou hlavu v-v
Během určité chvíle se Táborem prodralo zemětřesení. Akio jej jakštač ustál a Ahria se schovávala u tlap Bodky. Jakmile přestalo zemětřesení, Démon se rozplynul. Akio uslyšel chvalitebná slova mamky a ostatních na jeho sestru. Usmál se. Byl na svojí sestřičku pyšný, ať vlastně udělala cokoliv. Když přišli slova mamky, slova se první chytila Alsafi a proto ještě chvíli mlčel. ''Alsafi, ty budeš šťastná ať budeš v jakékoliv smečce a ani to ti nepomůže se mě zbavit a budeš mít návštěvy.'' Pověděl. Možná občas měli spory, ale to přece mezi sourozence patří. ''Zůstávám ve Fénixu. Keirane prosím, Alfa Ryuusaki zde není.. Jako Beta mi můžeš dát zkoušku ty, ne?'' Zeptal se a následně popošel blíže k němu a naklonil se k jeho oušku. ''A snad ty květiny nebyly pro mou mámu.'' Ušklíbl se při slovech určená čistě pro něj. Neměl cizí vlky zrovna dvakrát v lásce co se týče bavení se z jeho sestrami či mamkou, ale Keiran se mu líbil. Možná by dal šanci tomu ho lépe poznat.
Malá Ahria vylezla ze své skrýše mezi tlapkami Bodky a jakmile spatřila Arca, přimazlila se k jeho přední tlapce. Poté pohlédla na vlka, jenž ji byl představen jako strejda Keiran. ''Děkuji. Jsem ráda.'' Sladce se zazubila a nadšeně mávala všemi devíti ocásky. Takže i když jsem rodinu ztratila. Našla jsem druhou a je jim jedno, že nejsem jako oni? Prolétl ji myslí dotaz na který si vlastně neuměla odpovědět.