Příběh smečky Stříbrného fénixe II.

Tábor
,,Keby to bola Zeiss tak ťa nepustím," pokúsila sa o žart, hoci vyznel prázdne. ,,Zmena je život, čo už. V tom prípade ak si rozhodnutá... máš aspoň moje pierko. Určite sa ešte uvidíme, Ishimura nie je až tak ďaleko, máme spoločné hranice," povedala. ,,Tak teda- nech ťa sprevádzajú Draci aj Gryfovia. Nulli rosae deest spina- nie je ruža bez tŕňa," povedala ešte- znelo to podobne ako pri lúčení s Akiom. ,,A ak si tam náhodou niekoho nájdeš a budeš mať vĺčatá, ozvi sa, nechcem zmeškať chvíľu keď budem babičkou," znova sa pokúsila o žart a pousmiala sa, hoci skôr smutne.

//Lenže Alsafi sa zasmiala a tým zničila démona.

Z dlouhého spánku jí probudilo vžudypřítomné vedro. S povzdechem proloupla jedno oko a porozhlédla se po doupěti. Toruo stále spal. Posmutněla. Alfou je již delší dobu a on stále spí. V hlavě jí stále ležela myšlenka, na kterou nechtěla myslet. Byla to skutečnost, že Toruo již neprocitne. Odvrátila se od těla svého partnera a její pohled se přesunul k východu doupěte. Tábor se vlky opět hemžil a ona již nenacházela síly jim všem naslouchat. Již delší dobu přemýšlela nad svým postem. Není nejmladší a Alfa musí být silná a schopná boje. Třebaže ona byla schopna boje, síly na řízení smečky jí pomalu docházely. Rozhodla se tedy smečku přenechat mladší krvi. Na mysli jí přistálo pouze jedno jméno, které bylo řízení smečky hodno. Orfeon. Odhodlána udělat pro smečku to nejlepší, zvedla se na nohy. Přemýšlejíc nad správností svého jednání, vylezla z doupěte. Venku byl krásný slunečný den. Léto již nastalo, aniž by to stihla postřehnout. Rychlím klusem seběhla s balkona. Snažila se být co nejmíň viditelná pro ostatní vlky. To poslední, co by teď potřebovala je někdo, kdo chce požádat o přijetí do smečky. Jakmile se dostala z dohledu vlků, zrychlila do cvalu. Za hranicemi Tábora se zastavila, zvedla hlavu vysoko do vzduchu, načež se zhluboka nadechla, vtahujíc vůně do čumáku. Mezi pachy hledala známou vůni fialového vlka, kterého tak nutně potřebovala. Jakmile zacílila jeho polohu, neváhala a opět se dala do běhu. Třebaže jí mládí opouštělo, stále byla rychlá. Územím letěla jako modrý blesk. Tlapky rytmicky dopadaly na vysušenou půdu a její srst vlála ve větru. Láska k rychlosti jí nikdy neopustila. Zanedlouho dorazila k hranicím Aralského lesa. Zpomalila do klusu,  rozhlížejíc se po fialovém vlku. Notnou chvíli bloudila po lese, až jej konečně nalezla. ,,Orfeone." vyslovila jeho jméno, snažíc se upozornit na svou přítomnost.

Tábor
Pořád jsem hledal, jestli se někde neukrývá. Ale vypadalo to, že byl démon skutečně pryč, takže jsem se uklidnil. Mezi zuby jsem měl zamotané sněženky, na které jsem málem zapomněl. Pohlédl jsem nyní na Akia, protože na mně promluvil a tak jsem mu věnoval pozornost. "Ano, to je pravda. To mohu." Zamyslel jsem se nad zkouškou, jenže Akio popošel blíže ke mně a naklonil se k mojí hlavě, přičemž mi připomenul sněženky. Rozpačitě jsem zamrkal. "A... a co když jo?" Jenže teď jsou pomačkané.

Trpělivě čekal na odpověď Keirana a když přišla zazubil se. "V tom případě. Mohu o ní požádat?" Optal se a byl zvědav co by mu tak dal. Lov? Možná. Švihl u očekávané odpovědi na druhou věc znovu se ušklíbnul. "A nic. Mě se líbíš a jsi první na koho nevrčím, když se baví z vlčicí jenž mi dala život. A postavení v tom opravdu nemá co dělat." Sdělil mu jednoduše.

Tábor - Hranice Ishimury
,,Nápodobne. Budem vás tu otravovať tak často, ako bude v mojich silách," zasmiala sa. ,,Nulli rosae deest spina," zopakovala po matke, a zhlboka sa nadýchla. Nie je ruža bez tŕňa, mierne sa pousmiala. ,,Samozrejme. Budeš babka Destiny," uškrnula sa. Nevedela si to veľmi predstaviť. Dúfajme, že ju ešte čaká veľa rokov života pred sebou. Fénix, domov môj. Budeš mi chýbať. No už je čas, pomyslela si, a zodvihla sa z miesta, kde sedela. Možno to brala až príliš vážne. ,,Neprežívaj to toľko," už len z tónu Kibovho hlasu sa dá vyčítať isté opovrhovanie, no fľakatá vlčica ho ignorovala. ,,Budete mi chýbať. Zbohom," pozdravila tentokrát aj ostatných vlkov v Tábore, posledný krát sa otočila a už kráčala smerom k hraniciam Ishimury.

Tábor
,,To dúfam. Babka? Možno raz budem," myklo jej kútikmi. ,,Zbohom," povedala ešte a to už bola jej dcéra preč. Teraz sa otočila smerom ku Keiranovi a Akiovi. Až teraz si všimla, že Keiranovi trčia zo zubov snežienky. Pár sekúnd na to nechápavo hľadela, no potom pohľad zabodla do zeme, pretože hrozilo, že vybuchne od smiechu. Po chvíli keď bolo isté, že sa to nestane znova zdvihla pohľad. Odkiaľsi sa objavil Joy a elegantne jej pristál na uchu. ,,Dlho som ťa nevidela, Joy," šepla smerom ku kolibríkovi. ,,Bol som v tej jaskyni, zima mi nerobí dobre," povedal jej kolibrík.

/Aralský Les/
Okamžitě jsem se od ulovené a usmrcené kořisti zvedl a olízl se. Už jsem se těšil na to, až ukojím svůj hladový žaludek, který se stále nepřestával ozývat. Přiskočil jsem k svojí partnerce a otřel se o ni. ,,Skvělá spolupráce, drahá," pronesl jsem hrdě. Tentokrát jsem byl hrdý hlavně na ni, s oslabenou srnou si užila boje více ona, já ji jen dorazil. Do čenichu mě udeřil pach. Ten pach mi byl více, než známý. Připravoval jsem se na příchod očekávané návštěvy, než jsem její hlas opravdu uslyšel. Byla to ona, samotná Ryuusaki, alfa naší smečky. Bral jsem za povinnost odvrátit pohled, avšak tentokrát mě oslovila ona, takže jsem si uvědomil, že to opravdu není třeba. Pohlédl jsem na ni. ,,Ryuusaki? Je třeba něco udělat?" zeptal jsem se jí. Hrdě jsem se nabízel k jakémukoli úkolu, už jenom svým pohledem. Co asi potřebuje? pomyslel jsem si zvědavě a kouknul po očku na svou partnerku.

/Tábor -> Na západ/
Toto shledání, když už bylo bez kdejakých démonů, na mě působilo docela příjemně, přesto jsem však plánoval co nejdříve tuto hojnou společnost opustit. ,,Tak... Asi by teď bylo dobré, ukázat Ahri naše doupě, co myslíš, Bodie?" navrhl jsem lehce rozpačitě. Vážně už bych udělal cokoli, abych měl chvilku klidu, pouze s mou psičkou a liščetem, abych se o něm dozvěděl něco více. Letmo jsem kývl na všecky přítomné a vydal se na cestu.

Tábor
Usmál jsem se na Akia a dostal ze zubů bílé drobné kvítky. „Jistě. Dobře, dám ti tedy úkol. Lov by byl takový běžný úkol, ale chce to změnu a tak, prokážeš, jak znáš naše území.“ Zamyslel jsem se a pak jsem pravil: „Někde na našem území se nacházejí barevné oblázky, víš kde?“ To byla první otázka. Druhá otázka byla: „Je jen jediné místo, kde můžeš na našem území narazit na levharty, kde?“ Třetí otázka zněla: „Jsou dvě místa, kam můžeš jít chytat křečky, která to jsou?“ A poslední otázka, kterou jsem Akiovi položil byla: „Víš kam vlci nesmí?“ Opět šlo o místo.

Tábor K → Tábor SF
Tábor Kirigakure, byl již uhašen, což bylo jen dobře. Ale nyní byl potřeba někdo, kdo pomůže srovnat zem a kameny. Pousmála jsem se a pak jsem zaslechla slova Varga. Já jsem chápala, proč chce odejít. Byl starý, i když pořád působil hrdě a odhodlaně. Stejně jako já, jenže Varg by nikdy nešel do Mayorské pyramidy. Nikdy by se nestal vězněm, on byl hrdý.
"Přivedu Keirana." Řekla jsem a v mžiku byla pryč. Bylo skvělé, se umět teleportovat kamkoliv v Niwatu.

Zjevila jsem se
nedaleko šedého vlka. Zrovna domluvil něco k bílému s tečkami a zelenou šálou. Vyčkala jsem a pak jsem promluvila. „Keirane? Za vlky Kirigakurské tě prosím o pomoc. Jejich tábor zdevastoval démon a potřebujeme někoho, kdo ovládá magii země nebo kamenů. Pomůžeš, prosím?“ Zeptala jsem se a vyčkala, co mi řekne.

Tábor

Domluvil jsem, když se v táboře objevila jedna z elitních vlčic. Jak že... Rossiel? Ah ano, ta je béžová. Naslouchal jsem jejím slovům. „Rossiel? Jistě, že pomohu. Ovládám obojí.“ A byl jsem nejen ochoten pomoci. Akiovi jsem úkol zadal. Mohl nad ním přemýšlet. „Vztahy mezi smečkami by se měly udržovat. Vždyť jsme všichni jedna smečka. Alespoň to tak bývalo, ne?“ Já to nezažil, ale slyšel jsem to.

Tábor
Destiny uvažovala nad tým, že sa poberie do Magicae, no nakoniec sa rozhodla počkať kým Akio splní skúšku. Povzbudzujúco sa na neho usmiala, keď sa zrazu v tábore zjavila vlčica. Prekvapene na ňu hľadela.  To by som chcela vedieť, pomyslela si. Zdevastovaný tábor? To znie zle. No každopádne, rada by som pomohla, ale asi ťažko niečo dokážem, pomyslela si trochu smutne. „Jeden démon sa zjavil aj tu. Keby som mohla, pomôžem, no asi by som bola zbytočná, viem maximálne tak trochu liečiť," ozvala sa, pozerajúc so sklonenou hlavou na vlastné laby. Ju samotnú vlastne nikto neoslovil, no pripadala si neužitočná. A chcela pomôcť.

Tábor SF → Tábor K
Výborně. Usmála jsem se a pokývala hlavou. "Děkuji ti Keirane, to je od tebe milé." Zdál se být milý a moudrý vlk. A potěšilo mě, že znal i něco z historie našeho území a to i přes to, že byl celkem mlád. "A ano to měly. Bývalo, kdysi byly všechny čtyři smečky spojené." Pak jsem se podívala na vlčici, která se nabídla pro pomoc. "To by od tebe bylo pěkné. I léčitel se hodí. Jestli tedy chceš, přenesu vás tam oba." Řekla jsem a teleportovala se do tábora Kirigakure.

→ Keiran → TK
→ Destiny (pokud chce) → TK

Klidným tempem přiklusala do společnosti dvou vlků. ,,Zdravím." kývla k známé vlčici, načež se obrátila k vlku, kvůli ktrému zde byla. Jak očekávala, Orfeon se zajímal a nezištně se nabízel k pomoci smečce. Jeho gesto jí ještě více urtvdilo, že se rozhodla správně. Soudě podle čerstvě zabité srny, která ležela opodál, je vyrušila v lovu. Obyčejně by jim řekla, aby v klidu pokračovali a až poté jim oznámila, co má na srdci, avšak toto bylo dosti urgentní, proto svou milou stránku musela na chvíli zahodit. ,,Ofreone, nebudeme si nic nalhávat, stárnu." začala, přičemž u posledního slova si lehce povzdechla. ,,Vlci v mém věku již poklidně dožívají a neřídí smečky. Upřímně, alfovské povinnosti mi již přerůstají přes hlavu. Naslouchat hlasu celé smečky je náročné." teď již vážněji, hleděla na fialového vlka. ,,Po dlouhém přemítání jsem se rozhodla toho břemeno předat tobě, abys naplnil povinnost vůči rodu, navíc jsi více, než vhodným kandidátem." usmála se. Byla si vědoma, jaký šok právě Orfeonovi přivodila, avšak doufala, že on tuto skutečnost zvládne ustát.

Trpělivě čekal až mu Keiran zadá zkoušku. Však jej překvapil. Dostal dotazy na to jak dobře zná území na kterém žije. Když už se nadechoval k odpovědi zjevila se jakási vlčka (Ross). Zamířila rovnou za Keiranem a pověděla co se stalo v Kirigakure. ''Zkouška počká..'' Povzdychl, ale hned na to jim věnoval povzbudivý úsměv. Vlci ze sousední smečky potřebovali pomoci. Ozvala se i mamka, že také možná může pomoci. ''Já asi půjdu mezitím do Magicae. Vrátím se později, až se vrátíte, nebo najdu Alfu. Hodně štěstí vám přeji.'' Řekl a následně zmizeli a Akio osaměl. Proto se otočil a vydal se z Tábora pryč a mířil k Aralskému lesu a do doupěte jeho matky, kde mu dala život. ''Už jsou to tři roky co jsem na světě.'' Zasmál se sám pro sebe. 'Ach, ano.. Ajá u tebe straším už rok.' Ozvala se Wayree, která se drak ví odkuď vynořila. ''Jsem za to rád, že jsme se poznali.'' Mrkl na ní a zasmál se znovu. 'I já.' Usmála se a švihla ocasem a po jejím vzoru švihl ocasem také.
Ahria mezitím cupitala za Arcem a Bodkou, drak ví, že to kam..

Hranice
Běžel jsem a užíval si vzduch, který proráželo mé tělo. Hnal jsem se dál a vpřed, až jsem stanul na území Stříbrného fénixe. Teprve tehdy jsem se zastavil, abych se vydýchal a popadl dech. Abych se zamyslel, co vlastně bych měl s matkou dělat, když je v takovém stavu a nevypadá to, že se zase hned tak probudí. Několik dní jsem se o ní staral, pečoval o její stravu, krmil ji, aby nabrala síly, jenže ona pořád spala. A co otec? Žije ještě? Chtěl bych ho vidět. Jenže on odešel.

/Aralský les/
Jakmile Ryuusaki promluvila nazpět, lehce jsem k ní natočil hlavu, měl jsem zájem o každé její slovo, věrně jsem toužil jí naslouchat. A o to jsem se měl v plánu snažit za každou cenu. Mou tvář rozzářil vděčný úsměv, který na mě šel vidět pouze málokdy, spíše tedy vzácně, přesto je upřímný. Stárneš? Myslím, že to je normální... nejsi náhodou dokonce o něco starší, než já? pomyslel jsem si, ale myšlenku jí neposílal, nechal jsem ji tak, jen pro sebe. Můj hrdý postoj stále nepovoloval, možná jsem se ještě o trošku více vypnul, jakmile Ryuusaki vyřkla to, co měla na srdci. ,,Páni, vážně? Jsi si jistá, že by ten post měl připadnout právě mně?" pravil jsem ji lehce vyveden z míry. Právě kvůli tomu jsem byl oživen, to měla pravdu, ale... stále je tu Keiran, který je Betou... Byl jsem z jejího rozhodnutí docela nadšen, ale ani ne zaskočen. Věděl jsem, že to nebude jen tak, ale to jsem se snažil nějak víc nevnímat, protože toto nebyl úkol. Toto bylo poslání. ,,Přijímám. Tady s Půlnocí smečku moc rádi převezmeme," pravil jsem nakonec rozhodnutě.

/Velké Travnaté Planiny -> Za hranice/
Po nějaké té době jsem se probrala na širých planinách. Docela mě udivovalo, že jsem v té zimě tehdy usnula, taky jsem se ale pořádně nevyspala. Catorce zde byl se mnou a s dvěma vlčaty, která taky spala. Opatrně jsem se připlížila k tomu šedivému, Ashovi, olízla jej mezi ušima a poté se koukla na toho druhého, který mi byl podobnější, teda Toshiho. Taktéž jsem jej po vlkovsku políbila, no poté jsem poměřila jeho výšku a váhu oproti poslednímu dni. Jo, ještě by to mohlo jít... pomyslela jsem si a s lehkým úsměvem se ještě otočila na Catorceho. ,,Mějte se... určitě se vrátím..." zašeptala jsem. ,,A děkuju," byl ještě jeden dodatek k mé větě, poté jsem čapla spícího Toshia do tlamky a odběhla jsem s ním až někam, kde slunce nesvítí. Proč jen jeho? Dva bych neutáhla a Ašmod se mi zdál již mnohem zodpovědnější akčnější. A tak jsem byla pryč.

//Sedmička spolu se svým vlčetem Toshiem odtáhli z Niwatu, pravděpodobně trvale... s Kayem jsem domluvená.

Dlouho si s Way povídali, že ani nevěděli kolik času zase uběhlo. 'Myslíš, že už by mohli být zpět?' Zeptala se bílá lištička a mladý vlk pokrčil rameny. ''Netuším.'' Odpověděl a vstal. Vyšel z matčiného doupěte a chtěl se vydat zpět do Tábora. 'Já zůstanu tady. Je tu celkem chládek a Léto nějak nemusím.' Houkla Way a Akio přikývl a vydal se napříč Aralským lesem, když v tom mu do čumáčku vešel pach známých vlků ze smečky. Vydal se za nimi a netrvalo to dlouho a spatřil jejich blížící se siluety. Alfa Ryuusaki, jeho přítel Orfeon a Orfeonova partnerka Půlnoc. Zastavil se nedaleko od nich. Možná je právě vyrušil, ale zase... potřeboval Alfu, aby se stal pravoplatným členem smečky, že jo... ''Zdravím Alfo.'' Kývl k Ryuusaki uctivě, netušíc, že právě svůj post předávala. ''Orfeone, Půlnoc.'' Kývl i k vlku a vlčici, jak se patřilo od mladšího ke starším..