Příběh smečky Stříbrného fénixe II.

Tábor
Pozrela som sa na svoje vzrastlejšie brucho a na Ahiru, mali by sme ísť domov, alebo? ,,Démon zmizol" povedala som nahlas a pozrela som sa naokolo. Mohli by už prís´t na svet, som zvedavá aké budú, či po mne alebo po Arcovi alebo budú mať oboje. zasnívala som sa a švihla chvostom. Ešte ich necítiť, ale viem, že sú tam a že bude ich viac ako jedno. Zauvažovala som a pozrela som sa na Tábor, bolo to krásne miesto, mala som to tu rada, veľmi sa mi to tu páčilo a vlko démon nemal pravdu, mám ich rada a oni majú radi mňa.

Aralský les

Když Orfeon srnu dorazí, pustím ji a podívám se na něj. "Děkuji Orfeone. Ty jsi si taky vedl výborně." Řeknu mu. Na mysli mi vytanou vlčata. Jak mu to říct? Přemýšlím. "Jako pár si vedeme dobře, co kdybychom nebyli jen dva. Přemýšlel jsi někdy nad tím?" Pošlu mu myšlenku. Původně jsem chtěla pokračovat, ale ucítím tím pach jiného vlka. To je Alfa. dojde mi a zmlknu. Po chvíli opravdu přiběhla Alfa, tak jsem odvrátila pohled.

/Tábor -> Hory Barevných Myšlenek/
S nuceným úsměvem jsem se vydával spolu se svou partnerkou a liščetem zpět do našeho doupěte. Zanedlouho měla mít první ozvy vlčat, pokud jsem to dobře chápal, tak by bylo fajn zachovat klid. Jenže... když to nejde... pomyslel jsem si stále vlčecími myšlenkami. Co když těm vlčátkům něco bude? Co když mě nebudou mít rádi? hlavou mi neustále kolovaly ty nejhorší možné myšlenky, které se nakonec stávaly barevnými, s příchodem na toto území. Stále s námi byla Ahria. ,,Tak co, Ahri...? Jsi připravena na společnost? Už zanedlouho tu bude, budeš si mít s kým hrát," promluvil jsem k lištičce.

Poočku pozorujíc okolní krajinu, vyčkávala na jeho odpověď. Byla jsi vědoma, že Ofreon je pravděpodobně zaskočen, kdo by taky nebyl, když k vám přistoupí součásná Afla s takovou nabídkou. Když si všimla Půlnoci, jak dodatečně odvrací pohled klidně promluvila: ,,Ah, to nebylo nutné, můžeš vzhlédnout. pobaveně se usmála. Povinnosti vůči Alfě zde byly pořád, avšak ona již tento post zanedlouho nebude držet, proto na nich tolik nelpěla. Jejímu bystrému oku neunikl ani postoj fialového vlka. Natažené nohy, vypnutá hruď a hlava lehce vzhůru, postoj měl vzbuzoval respekt a autoritu, což se mu značně dařilo. Její pozornost náhle upoutal povědomý hlas. ,,Ach ano, jsem si více než jístá." odpověděla, čímž potrvdila své rozhodnutí. Znala vlky, kteří by Orfeonovi mohli konkurovat, i přesto byl u ní jasným vítězem. Souhlasil a Ryuusaki se lehce zatřpilito v očích. Byla šťastná, že přijal a smečka tak bude mít skvělého vůdce. Rod Virentem se opět vrací na trůn. Lehce se nad svojí myšlenkou usmála. ,,Výborně, musíme tedy jít." prohodila ke dvojici vlků, načež se obrátila směrem k Dýňovému lesu. Povinnosti jí veleli předat post tak jak se patří, proto je musela do lesa zavesti. ,,Dýňový les jistě znáte." položila řečnickou otázku a dvojici ani nedala prostor na ní odpovědět. Vědomí o Dýňovém lesu pro ní byla samozřejmost. ,,Tak tam tedy jdeme." osvětlila, načež se rychlím krokem rozešla směrem ke zmiňovanému místu.

/Aralský Les -> Dýňový Les/
Jako první, zatímco jsem čekal na reakci své nejdražší partnerky a odpověď naší alfy Ryuusaki, jsem zaregistroval nově příchozího. Byl to můj známý, Akio Aqua, se kterým jsme sice moc dobře nezačali, zato se to postupně nějak vytříbilo. ,,Ahoj, Akio," pozdravil jsem jej bez jediného zaváhání. Blýsklo se mi v očku, jakmile Půlnoc zareagovala a opět jsem se natočil na Ryuusaki, poté co promluvila. ,,Dobrá. Nezklamu," odvětil jsem jednoduše a hrdým krokem, neustále koukajíc dopředu, vyrazil za ní směrem do Dýňového lesa. Všiml jsem si, že Saki tak nějak nezaregistrovala příchod Akia, asi k tomu měla dobrý důvod, nebo si jen prostě nevšimla. Naznačil jsem kývnutím hlavou Akiovi, že může jít klidně s námi, mně to nevadilo.

/Aralský les - Fénixovy minihory/

Vzhlédnu, když mi to Alfa dovolí a když se vydá pryč, vyrážím po boku Orfeona za ní. Okolí jsem si teď moc nevšímala, moje pozornost se soustředila hlavně na Ryuusaki a mého partnera. Proto mě překvapí, když si všimnu Akia kousek od nás. "Ahoj Akio." Řeknu mu.Všimnu si i Orfeonovi reakce, že může jít s námi. Mě by to také nevadilo, otázkou zůstává, zda by to nevadilo Ryuusaki. To ona předává Alfovský post. Když dojdeme do minihor, švihnu zastříhám ušima a čekám. Nikdy jsem nic podobného nezažila.

Čekal až si ho všimnou. Jako první si ho všimnul Orfeon. Alfa Ryuusaki jej vůbec nezaznamenala a mířila se to k Dýňovému lesu, kde já měl přístup zakázán, stejně jako všichni. Tak proč tam jdou? Pozvedl nechápavě obočí a na to, že mu Orfeon s Půlnoc naznačili, že jim jeho přítomnost zavrtěl hlavou s úsměvem. "Počkám v Táboře." Řekl a vydal se jiným směrem, než šli oni. V Táboře byl celkem rychle, ale ani stopa po Keiranovi, či mamce. "No tak si počkám.." Řekl více méně sám pro sebe a ulehl někde na kraji Tábora a vyhlížel.

/Směr Dýňový Les/
Všiml jsem si, že Akio s námi nejde, zato Půlnoc se dala do pohybu hned. Zlehka jsem se pousmál a zahleděl se dopředu, načež jsem se dále soustředil na následování Alfy Ryuusaki. Hm, myslel jsem, že když tam můžeme s Alfou my, tak by mohl i on, ale očividně o území ještě nevím všechno... no nevadí, asi to tak bude lepší, pomyslel jsem si a tiše střihl ušima. ,,Toto je jediná možnost, jak se do toho lesa oprávněně dostat? Při předávání vůdčího postu?" nadhodil jsem otázku mířenou k Ryuusaki, zvědavě natočil hlavu. Rád jsem se dozvídal nové věci, přestože jsem si to sám mnohdy nechtěl přiznat. Adrenalin se v mém těle hromadil, byl jsem lehce nervózní z představy, že vše bude v režiji mé a mojí partnerky, ale rozhodnutí Ryuusaki jsem si vážil.

GAR (patron Varga)


Tábor Kirigakure → Tábor SF
Let nebyl ani nijak extrémě dlouhý, ale hlavně se na začátku zdál být v celku poklidný a přímý, jenže situace se kvůli počasí poněkud změnila. Když se dostali k hranicím, zasáhla jejich let silná deštivá bouře a tak museli dokonce přistát, neboť hrozilo, že by je mohl smést některý prudší poryv. Gar byl sice dobrý letec, ale riskovat zranění vlků nechtěl, a tak se zastavili někde u hranic a počkali, až se bouře přežene.
Když se tak stalo a prudký slejvák se přestěhoval na jiné území, opět vzlétl a pokračoval s Grafity a Dawanem a tentokráte až do tábora, kde celí zmáčení přistáli. "Omlouvám se za nepřízeň počasí, ale snad vše bude v pořádku. Děkujeme, že jste využili Garovy aerolinky a přejeme příjemný den." Zažertoval patron Varga.

Hranice - VTP
Chvíli jsem si odpočinul, to když se schylovalo k pěkné průtrži mračen, to jsem si pak zalezl do nejbližšího lesa a schoval jsem se pod strom a spal, dokud déšť neustal. A když bylo po dešti, vyhoupl jsem se na nohy a pokračoval jsem dál v chůzi. Už nějakou dobu jsem šel velkou plání.

Jack
VTP--- Tábor 
Bylo dusno, vzduch byl těžký. Ale to je přece jedno, nezáleží na počasí. Mám ráda všechno. Zvláště vlčice, že Jack? Ale no tak Jack, miluji všechno. No tak změnme téma, poflakuješ se tu moc dlouho, a tím myslím už roky. Co takhle se přidat do smečky? Ale no tak, vždyť víš, že nejsem ten typ. Co kdybys mě aspoň jesnou poslechla? Navíc to bude zábava. No, tak jo? Vážně jsem tě předsvedčila tak rychle? To je snad poprvé. Tak hurá do tábora. Rozeběhla jsem se. Neměla jsem,  ale ponětí, kde je tábor, a tak jsem chvíli bloudila. Bylo bezvětří, takže jsem moc pachů necítila.  A tak se mi můj plášť nehýbal ve větru,  což byla škoda, protože jsem milovala, když to dělal. Pak jsem ale svého cíle dosáhla. Doběhla jsem do tábora, přímo doprostřed.

Kirigakure-Tábor

Z mraků začalo pořádně pršet. Hned jak jsme se dostali za hranice déšť trochu polevil, ale i tak jsme byli zmáčení. I když mi to moc nevadilo, díky tomu jaké bylo sucho a vedro, nemohla jsem se pořádně oklepat abych vlčatům víc neublížila.
Gar přistál a začal rovnou žertem. Zasměju se. "Děkujeme Gare," povím patronovi. Postavím se na zem.  Za chvíli se déšť dostal i sem. Zalil suchou zem a já tušila že po táboře se brzo roznese bláto. Ihned se vydám do středu tábora. Tady budu žít, musela jsem si vše prohlédnout. Kde jsou alfy? Asi mají jinou práci, snad se Keiran o vše postará. "Zlato, já chci domů," řeknu Dawovi a jemně se oklepu. No moc to nepomohlo.

VTP - Tábor
Bylo po dešti, všude bláto, ale také dusno. To je mi ale počasíčko. Draci se asi opékají na slunci. Napadlo mě a tak jsem se rozběhl, jak jsem to měl rád, abych alespoň trochu cítil vzduch. Jak teplý vzduch. Takové dusno, takové horko a Amias nikde. Má mě vůbec rád? Kecy. Určitě balí někoho jiného. Nejspíš teď ojíždí jiného vlka. Ne, ne, naopak, to on by neudělal. To on se nechá ojet. Bleh. Hrál si s mými city? Protože jestli teď s nikým není, tak kde je? Ah už vím, jistě mu vadí, kdo je má matka. Pomyslel jsem si. Co jiného jsem si tak asi měl myslet, když se na mě vybodl ihned, jak uviděl mou matku?! Jen co ji uviděl, vypařil se. Šmejd jeden. Pod těmito chmurnými myšlenkami jsem dorazil k táboru. Asi ve chvíli, kdy tam přede mnou dorazila nějaká zajímavá vlčice. (Jack) Zamířil jsem k ní a pokukoval jsem po ní. Ta je zvláštní. Schválně, jestli bude sympatická. Něco na ni je. Já moc vlčice nemusím, ale tahle? Něco na ní je, ale co?

Tábor
Přiběhl ke mě vlk, ale nevypadal, že je odsud. Pach měl jiný.,,Ahoj. Ty asi taky nebudeš odsud, že?" Vesele jsem pozdravila a zeptala jsem se, i když jsem odpověď asi znala. Prohlídla jsem si ho, byl to vlk s rohami a divnou blanou na ocase. Když jsem byla malá, stranila jsem se vlků,  protože měli vůči mě narážky, ale na Niwatu jsem potkala jen málo vlků, kteří by mě neschvalovali. A tak jsem se naučila mluvit s vlky,  a dokonce se s nimi kamarádit. Což je fajn, protože přátelství je super. A s kamarády je zábava,  což je úžasné.

Tábor
Věnoval jsem vlčici úsměv a po té jsem odpověděl: "Ahoj. Ne, nejsem odtud. Zatím. Já... přišel jsem z Kirigakure. Nějak jsem potřeboval pročistit si hlavu. Co ty?" Stále jsem ji zkoumal pohledem. Byla prostě jiná. Nebyla taková obyčejná, jako většina vlčic. Ale pořád jsem neměl ani nejmenší ponětí o tom, co je na ni jinak.

Tábor 
,,Já se na tomhle území flákam už několik let, tak jsem si řekla, že se zkusím přidat do smečky, protože by to mohla být zábava. " Povím radostně.  Měla jsem radost, že vlk si chtěl povídat. Rada jsem měla přátelské konverzace, druhý nejlepší typ povídání. Samozřejmě až po flirtování, že Jack. Ale splnila jsem ti přání, tak laskavě sklapni Jack.

Aralský les --> napůli cesty k Fénixovým minihorám
Šla pomalým krokem. Nakonec se jí podlomily hůlkovité nožky a Ceronova slova už ani neslyšela.. Ani nevěděla, zda odešel, zda ji tu nechal samotnou. A tak se ponořila do říše snů.
Běžela mezi kamením, mezi vyschlými stromy po vyprahlé půdě. Kameny se čím dál více zvyšovaly a špičatily, až se octla v horách. Sluncce jí pražilo do srsti, která ač byla bílá a odrážela světlo, začala hořet jasným plamenem. Najendou, jakoby se s ní krajina otočila. Stála na břehu řeky. V řece byla průzračná voda, která pozvolna tekla, ale postupně se začal proud zrychlovat a čím byl rychlejší, tím voda... Modrala? Nakonec už voda vypadala jako modrošedý kožich, z něhož se na mě valila dvě červená očka, přes jedno se táhla jizva. Řeka zarachotila jako řetězy. Zaraženě řeku sledovala, dívala se do obou očí, zatímco jí srst hořela jasným plamenem. Pálilo ji to, cítila jak se jí pomalu škvaří maso, ale do vody neskočila. Byla tam ona a provokativně ji svým pohledem vyzývala ke skoku. Ale Allweena neskočila, namísto toho se nechala muči příšernou bolestí a nakonec už jen zmučeně zavřela oči.
Poplašeně zakvílela a vyšvihla se do sedu. Lomcoval s ní hlad, šílený hlad. Plazila se pomalu k nejbližšímu keříku s borůvkami. Bylo jí jedno, že borůvkou nazvala i Niru, měla tak šílený hlad, že bobule slupla i kdyby měly být jedovaté. Nebylo to moc, ale přece to postačilo k tomu, aby se postavila. Rozhlédla se kolem sebe hledajíc bratra, který se o ni postará.

Hranice
Pomaly som kráčal za hranice smečky Strieborného Fénixa. Aj som premýšľal, či sa neotočím, ale nevzdal som sa. Dokráčal som až na hranice, tak prečo by som to mal tu vzdať? Prezeral som si vysokú trávu a stromy. ,,Mal by som nájsť nejakého člena smečky." šepol som sám sebe. Bol som trochu vyčerpaný po dlhom kráčaní až sem na hranice.

Nudil se. Vysloveně se nudil. Pár vlků už tu sice bylo, ale ani Keiran, ani mamka, ani Půlnoc, Orfeon či Alfa Ryuusaki.. Proto vstal a rozhodl se projít. Po chvíli chůze došel k hranicím a do čumáku mu vrazil neznámý pach. Proto se za ním vydal. Modrá očka jej následně i zahlédla. (Cody). Pomalým krokem se k němu vydal blíž a viděl, že je jakýsi unavený. "Zdravíčko, potřebuješ pomoci?" Slušně pozdravil a zeptal se..