Příběh smečky Ishimura III.

Hranice
Diablo

Videl som ako sa tá bublina pohla a nakoniec praskla. Bolo mi jedno ci zautočia namna ale chcel som aj ja zábavu, Tak som silným revom oznámil že som tam a letel k tým stirom vlkom pričom jeden znich sa mi zamlúval. Len dvaja vlci ma mohli spoznať komu patrím. Prudko som klesal až som nakoniec pristál na zemi pričom to urobilo menší otras. Zarval na všetkých stiroch, a začal mávať zo strany na stranu svojim palcatovím chvostom. Postavil sa medzi nich a ešte raz zareval Na tích troch vlkov viceril zuby. A na toho jedného sa len pozrel uvazoval ako ho zoberie.

Kay
Tábor
Zdá sa že nikto nepriklaňal názoru a príkazu alfy a na opravu a následne ozdobenie tábora. Cítil som ako sa mi do tlap vracala sila a bol som rád. Srsť mi vďaka Diegovi opäť narástla, dokonca do pôvodnej dĺžky a kvality ako som ju mal do teraz. 
Oblízbem Saphu za uchom až si všimnem že sa niečo deje pri kraji tábora. "Poď miláčku," štuchnem do Saphi čumákom a po prvý krát sa pokúsim postaviť, šlo mi to ľahše ale nemienil som sa prepínať. 
Pomalím kulhavým krokom sa dostanem do prítomnosti vlkov a až začujem slová jednej vlčice, Haske nadvihnem obočie. 
"Jaskyňa? V tábore? To nie je možné, cítil by som ju keby bola v podzemi.." s prekvapením pozriem na tuna prítomných vlkov a očkom kuknem starostlivo po Saphe.

Tábor
Zvedla jsem se a vyrazila za Kayem, během pár kroků jsem se zařadila po jeho boku, aby se o mě mohl opřít, pokud by chtěl. V tomhle táboře se pořád něco dělo. Sotva jsme se vrátili do tábora, řešilo se zmizení nějakého vlka, který se pak vynořil neznámo jak z podzemí. něco se ale Ishimuře rozhodně muselo nechat, nebyla tu nuda. Jen jsem doufala, že ať už se tu bude dál dít cokoliv, neodnese to opět můj partner. A pokud ano, prostě ho bez debat zatáhnu do doupěte a nenechám ho se znova zaplést do něčeho nebezpečného. Jeho zdraví pro mě bylo přednější a smečka měla dost schopných vlků, kteří by ho mohli nakrátko zastoupit. Oplatila jsem Kayovi pohled a pokrčila rameny. "Bylo by možné, že se tu objevila teprve nedávno?" zeptala jsem se. Všechny moje vědomosti o zemi by se daly shrnout v několika větách, ale i tak mi to přišlo dost nepravděpodobné.

Tábor
zamračila jsem se na toho černého vlka, co právě přišel. "Moc tomu nerozumím, země není moje magie, ale fakt je takový, že tam pod zemí byli uvěznění dva vlci." Netušila jsem, jak se tam mohli dostat a těžko říct, jestli to věděli oni sami. Ta hnědozelená vlčice, co byla v zemi spolu s Dinem byla slepá, nemyslela jsem si, že by dokázala lépe vysvětlit, jak se oba dva ocitli tam dole a zelený vlk nedal příliš podrobný popis. Hlavní ale bylo, že byli oba zase zpátky na povrchu a v pořádku. "Možná mohl někdo vytvořit tu jeskyni omylem a oni byli zrovna shodou náhod poblíž."

Když jej Emerithy odhodila a začala na něj řvát poznal, že upadl do bezvědomí. Ani se nedivil, spadl z celkem z výšky. Najednou se však ozval známí řev. ''Demonův patron. Demon ještě stále žije.'' Zavrčel potichu a jeho pohled vystřelil na oblohu. Hrábl tlapou do země a jeho pohled ještě spadl na to hloupé vlče. ''Jestli tyto hranice ještě někdy překročí, čeká ho trest. Byl vyhnán Alfami Ishimurskými a jeho místo je jen v Zeiss. Ať si s ním Naiome udělá pořádek, ovšem když použije tuto magii na ni, nezbyde z tohohle vlčete nic.'' Řekl, jakoby rozhlásil jeho rozsudek smrti. Švihl oběma svými ocasy a znovu se podíval na Demonova patrona. ''Dávejte si pozor co povídáte nahlas. Ten drak nad námi, patří k tomu Ishimurskému zrádci a mohl by roznést informace.'' Zašeptal tak, aby to slyšeli jen Eveline a Emerithy.

Tábor
Pustila jsem se do čištění jeho kožichu od zbytků hlíny. "Nepřipadal mi přímo jako cvok, i když se chová jako vlče. Nestalo se mu něco? Vypadal, že nedokáže úplně udržet stabilitu." Měla jsem už tak nějak v povaze, že jsem se starala o každého, kdo se tvářil, že to potřebuje, obzvlášť pak o ty, co byli vlčaty, nebo se jako vlčata alespoň tvářili a zrovna ten modrý se choval přesně jako vlče. Bylo mi ho docela líto. "To zní dost divně. Rozhodně bych ale řekla, že v tom bude nějaká magie, ať už úmyslná, nebo ne. Dva vlci se neocitnou v zemi jen tak bezdůvodně." Ani trochu se mi to nelíbilo. Co se stane jednou, může se stát zase, co kdyby se příště nepodařilo dostat je ven včas a oni se v podzemí udusili?

Tábor
Keď za mnou prijde Sapha, usmejem sa a mierne ju objimem chvostom. "Hm, stale ešte nemam v poriadku predné laby takže to teraz nemám ako skúmať. Čo viem, v Ishimure sú traja vlci vládnuci zemi. Kalan to nemohol byť, ja nemám ako a Hexy.." pozriem na moju neter. "Tá jaskyna bola musieť vytvorená zamerne buď úmyslne alebo neumyslne ale je hlavmé, že nikto nie je zranený.." prehodnotim situáciu na hlas. 
"Potom vrch jaskyne, pôdu spevnim aby do nej nik ďalší nespadol."

Tábor-Hranice s SSF
Ja som omdlela v ich lese? Čo... ach. Jasné. Bežala som do lesa a potom sa niečo muselo stať a... cítila sa trápne. Stále bola trochu unavená, no bola pripravená odísť späť do vlastnej svorky. Electra a Akio zostali sami, musím ich nájsť a postarať sa o nich, pomyslela si. O Alsafi sa síce bála tiež, ale vedela, že je samostatná a nestane sa jej pravdepodobne nič. Opatrne sa postavila-mierne sa jej zatočila hlava- a potichu vyšla z nory von. Nevedela čo sa tam deje a inokedy by sa do toho asi aj zapojila, no bola príliš unavená. A tak iba zavetrila a podľa ňuchu sa pomalým klusom vydala smerom k hraniciam územia jej vlastnej svorky.

/Tábor/
Reelovi jsem pokýval na souhlas, jakože jsem v pořádku. ,,Doufám, že se nic nestalo tady Hexy," otočil jsem se na svou vnučku a poté na Richu, která na mě mluvila. ,,No, on si to nepamatuje, ale podle všeho to vypadá, že je částečně ochrnutý a to už nějakou dobu, spolu s tím chováním... znal jsem jej i předtím a to... bys fakt vidět nechtěla, takže jsem si ho vzal pod křídlo. Aspoň dočasně, páč se o sebe sám postarat nezvládne," pravil jsem s tichým povzdechnutím. ,,Reele, je třeba upozornit zbytek smečky, že jsou tu propadliště..." pravil jsem naší alfě, ale to už Kay byl v pozoru. Lehce jsem se pousmál.

Tábor
V táboře začalo být rušno a naskytlo se hned několik situací, při kterých by se ostatním hodila má pomoc. Kayovým zraněním počínaje a puberťáckou vzpourou proti Tenebris konče. Byla jsem však tak rozhozená, že jsem se nedokázala na nic soustředit. Halvou se mi honily různé myšlenky. Nikdy by mě nenapadlo, že budu Williamovu smrt nějakým způsobem prožívat. Chtěla jsem vědět, jak a proč. Naše poslední setkání dopadlo katastrofálně, přesto jsem věděla, že to dobré ve mě pochází z jeho strany. Jak se asi cítí Naiome? Možná bych mohla... Mohla? Spíš měla. Ano, měla bych. Ale jak a kdy? Mou pozornost náhle upoutalo Antaresovo zasyčení. Došlo mi, že se mi vlk už nejspíš představil, ale já neposlouchala. Zatvářila jsem se poněkud zmateně. "Ssinha", zasyčel Antares poněkud otráveně. "Co bych si bez tebe počala," poděkovala jsem mu v myšlenkách. "Cäelle", řekla jsem.

Tábor
Přikývla jsem na souhlas. "Dobře, to nebude problém. Pomohu tedy s táborem a jeho přípravou." Odpověděla jsem Kayovi a usmála se. Pak jsem opět s menší poklonkou poodešla rozhlédla se kolem, co by se dalo udělat. V táboře bylo živo. Sníh byl všude, pravda byla, že by se hodilo, kdyby bylo sněhu jen po prsty, to ano. Co by se s tím dalo udělat? Má magie nebyla určena na to, aby sníh nějak dostala pryč. Má magie byla spíš obranná. A co bych mohla udělat s vodní bouří? To by tady ten sníh zmrzl na led a bylo by to ještě horší. Proto jsem se pustila do hlédání různých ozdob v lese. Třeba šišky, ty jsem mohla dostat tak, že bych vyletěla na vrcholky stromů a vhodné šišky bych otrhala a to jsem také měla v plánu. V lese jsem našla vhodné jehličnaté stromy, které na sobě měly šišky a vzlétla jsem do koruny, kde jsem postupně odtrhávala zuby šišky od větví. Když jsem jich měla už dost, slétla jsem pod strom a posbírala je. Se šiškami jsem se vrátila do tábora a tam jsem je začala umísťovat nad doupata.

Tábor
Byla jsem ráda, že se na nic nevyptával. Svěřit se s tím, co nás trápí obvykle pomáhá, ale nebyla jsem úplně ten typ, který by o sobě všem vyprávěl na počkání a navíc tohle byla jedna z těch situací, o kterých to neplatilo. Jakmile bych začala, vzpomněla bych si na další spoustu dalších podrobností a všechno by se jen zhoršilo. S nepřítomným pohledem jsem dál zírala jsem kamsi do prázdna a jednoduše jsem se nedokázala přinutit v konverzaci pokračovat, i když jsem se předtím docela dobře bavila. Až když jsem v srsti ucítila drobný pohyb, pootočila jsem hlavu, abych spatřila jsem pestrobarevné zářící stvoření. Pohled na tvorečka mě donutil se usmát.

//Když se mnou máte něco za úkol a já se jeden den prostě k odpisu nemám, slušelo by se počkat, já nebudu neodepisovat navždy, děkuji c:

Hranice --> Tábor

Společně s Emerithy a Diegem jsem došla k hranicím, celkem mě štvalo, že mě nenechal ani něco říct, mluvit jsem uměla sama. Ale nedávala jsem to najevo. Radši jsem jenom mlčela, připadala jsem si celkem k ničemu. Každý si tu něco našel, Diego léčil, Emerithy do bublin dávala vetřelce a já co? Já nic, přesně tak, mohla jsem tu jen přihlížet jak dva užitečnější vlci něco dělají, a to jsem měla být Delta. Já, která tu nedělá snad nic prospěšného. Odfrkla jsem si a jakmile byl Ra's v tahu, vydala jsem se rychlým krokem zpět do tábora a nešlo říct, že by můj krok nebyl naštvaný. Nějaký patron Demona mi mohl být totálně někde, protože mluvit jsem nepotřebovala, protože všechny otázky, které by směřovaly na mě stejně zodpoví někdo jiný.

Podzemí - Tábor
Soustředila jsem se na svoji magii, protože už nám docházel kyslík a já nás musela dostat ven. Naštěstí se to povedlo a s novým nádech čerstvého kyslíku se mi do hlavy dostal opět Sanito. S kamenným pohledem jsem došla k Richu a Dinovi, ale ve vnitř jsem se cítila mizerně. "Oni jsou zase spolu?" Napadlo mě a i když mě to potěšilo, tak jsem se nedokázala usmívat. Držela jsem si i od ostatních odstup a to i od rodiny, protože jsem měla v plánu někam jít pryč. Na otázku své babičky jsem neodpověděla, protože jsem neměla náladu a už to stejně řekl děda. Ignorovala jsem i otázku své Alfy Reela, ale jak se patří na Kappu, tak jsem se mu mlčky uklonila. "Jsi v pořádku Dino?" Zeptám se starostlivě a zamračím se. "Kdybych neměla takovou zlost na to Demona, tak bych si té jeskyně všimla a nic se nemuselo stát," pomyslela jsem si hořce. Poslouchám tiše vlky, ale slova Kaye mě překvapí. "Myslí si, že jsem to udělala já? Já, že ohrozila vlky ishimurský a spadla do té jeskyně schválně, aby to nevypadalo, že jsem to udělala? A proto bych zachovala chladnou hlavu a dostala se ven? Já?! Jak si to může o své neteři myslet," vzhlédla jsem na svého strýčka se zamračeným pohledem. Brala jsem to tak, že si myslí, že jsem to byla já a to mě ničilo ještě více. "Ne, ty musíš odpočívat. Udělám to já," povím chladně a otočím se. Dědova slova ignoruji a vydám se tam, kde jsme se propadli. Pomocí magie se snažím propadliště dát do původní verze, ale vršek té utvořené jeskyně jsem spevnila, aby tam už nikdy nikdo nespadl. Díky svému "vidění" jsem našla další dvě taková místa v táboře. Došla jsem tam vždycky a spevnila co nejlíp jak to šlo vršek jeskyňky, aby všichni byli v bezpečí. Když už bylo hotovo, tak jsem se zastavila, protože mě něco napadlo. "Kam bych šla? Všechny mně známá místa mi připomínjí Sanita, vlastně mi ho připomíná celá Ishimura. Možná bych mohla zajít za rodiči a sourozenci do Kirigakure a nebo..." zvedla jsem zamyšleně hlavu k nebi. "...najít Demona a pomstít se mu za Kaye, za to co mu udělal," tenhle nápad mi přišel dokonalý.

Kay Mayen de Mal, Tábor
Pozorujem okolie a samozrejme Hexy. Bol som rád, že bola v poriadku teda aspoň fyzicky. Neviem čo na to dodať, hlavne po prečítaní jej myšlienok som sa cítil mizerne. Nie, tak som to nemyslel.. pomyslím si, pritom iba prikývnem hlavou, keď povedala, že sa o to postará sama. Štuchnem do Saphy, ale nakoniec som sa rozhodol vydať sa pomaly a samozrejme kulhavo k Hexy. Opäť nastáva ten problém čo minule.. S pomyslením sa zastavím vedľa nej, nezabudúm nepočut jej myšlienky, ktoré mi robili starosť.
"Demon je mrtvy," prehovorím presvedčive, neboď nie je šanca aby môj útok prežil. Keď áno, znamenal by veľkú hrozbu. "Dúfam, že si nemyslíš, že ťa z toho obviňujem. Mne sa stala podobná vec, keď som bol malý, ale nespadol som do jaskyne.. letel som stovky metrov z útesu.." pozriem na ňu fialovými očkami. "Keď ťa niečo trápi, zdôver sa.. dobre vieš, že každého vždy vypočujem.." mrknem na svoju neter, pritol letmo oka pozorujem ako Cassidy pracuje na tábore. Je asi jediná. Ale nechám ju, keď chce byť Kappa Ishimury, nech mi to dokáže. Nakoniec sa na ňu prestanem pozerať a upriem pohľad na Hexy.

Vypadalo to, že Ra's omdlel. Kdyby Eveline neodcházela asi by tam stál a čekal ještě, ale tohle byla jiná. ''Emerithy, promiň. Musím jít za ní..'' Pověděl skleslým tónem a vydal se klusem za svou partnerkou. Když se po dlouhé době objevila jeho nešikovnost a klopítl o kámen, spatřil pírko. Pírko se mu zalíbilo a proto si ho vzal. Hned však se rozeběhl za svou milou. Když ji doběhl provinile se na ni podíval. Takovým smutným vlčím kukučem. ''Stalo se něco?'' Zeptal se ji opatrně. Bál se, že byla naštvaná. Naštvaná na něj.

Tábor
Netrvalo dlouho a mé rozhořčení se změnilo v slzy. Mrkala jsem, abych je zahnala. Náhle se za mnou ozval hlas. Byl to můj partner. Vlnu lásky, kterou jsem k němu cítila v tu chvíli ale potlačovala jiná vlna, vlna zoufalství. "Co by se stalo? Já jen... Mám být Delta, ale jsem tu k ničemu. Nikdo mě nenechá ani mluvit, tak jak mám být Deltou, když nemůžu nic říct?" Neměla jsem náladu hrát si na "nééé, nic mi není, nevidíš? Jsem v pohodě!", navíc by to bylo zbytečné. "Když mě nepustí ani ke slovu, tak jak se pak dostanu k něčemu, co bude prospěšné smečce? Protože pokud to bude stejně jako se slovy, bude za mě úkoly plnit někdo jiný." mluvila jsem dál a tentokráte nechala slzy smáčet můj kožich. Bylo mi jedno, jestli je to blbost, ale mě to prostě už štve! Všechno, co jsem ale doposud řekla, bylo řečeno tenkým hláskem. Nemohla jsem na svého partnera křičet, na to byl až moc citlivý a ve mně se teď láska a vztek se zoufalstvím mísily tak moc, že jsem nevěděla, na koho se zlobím a proč. Na všechny, na nikoho? Tak na koho? Ptala jsem se sama sebe, ale odpověď jsem neznala.

Trpělivě čekal, až dostane odpověď. Po chvíli se mu ji dostalo. Jak slovně, tak viditelně v jejích emocí. Diego si jenom tiše povzdychl. Nahnul se k ní blíže a olízl ji slzy, které smáčeli její nádherný černý kožich. ''Zřejmě do toho zapadám i já. Jestli se zlobíš i na mě, tak mi to odpusť.'' Sklopil ouška smutně. Pozvedl svou mohutnou bílou tlapu a dal si ji na svou zelenou hruď. ''Ačkoliv tobě se to nezdá, užitečná jsi dost.'' Pověděl od srdce a tlapu opět položil na zem. ''Kdybys tu nebyla, já bych se se svou zbrklostí unavil a mohl jsem skončit jako Destiny. V bezvědomí. Nebýt tebe ležela by na chladné, tvrdé zemi a nemohla by se napít.'' Dával příklady, při kterých mu byla užitečná víc, než si sama chtěla připustit. ''Když jsme byly ve Fénixi a Akio byl drakem, mé úponky by ho opravdu neudrželi, ani i kdyby  je Demon nepálil, dokud jsi nepomohla svou hmotou.'' Pokračoval a poté se na chvíli odmlčel. Přední tlapou si ji pomalu přitáhl do obětí. ''Jsi užitečná víc, než si dokážeš, či vlastně nechceš připustit.'' Zašeptal ji sladce do ouška.