Příběh vyhnané smečky Zeiss III.

Velether přimhouřil oči, když se Aetas přemístil jinam. Však v těsném závěsu se za ním objevila Naiome. "Ticho, Niro," vyštěkl po modré Deltě. Nikdo se jí na názor neptal, takto skákala nevyzvána do rozhovoru mezi Alfami a Betou jiné smečky. Když pochytil myšlenky Befyriel, jakoby mu začaly žhnout oči ohněm. Však poté mu došlo, že nemohlo být nic příhodnějšího, než vzpurný vlk, Omega k tomu všemu. Pomocí gravitace, která původně měla svazovat Aetase, si přitáhl Befyriel těsně před sebe a tlapou jí přimáčkl k zemi. "A ty si myslíš, že nás zajímají práva vlků, kteří jsou zde na nižší pozici, než Omegy?" Uchechtl se. "Zajisté, drahá Befyriel. Snad ti nebude vadit, že tě zároveň využiji jako příklad. Můžeš tak zemřít s vědomím, že tvá smrt byla užitečnější, jak celý tvůj život," poslal jí myšlenku jako staré známé. Náhle její tlapy a tělo obmotal kovový drát, skrze který jí začala do těla proudit elektřina. Po pár vteřinách se rozžhavil do běla a vlci v táboře mohli cítit smrad spáleného masa. Befyrielina masa. Svůj znásobený žár Velether zaměril na místa okolo krku a hlavy, zatímco se kolem jejího těla začal kov utahovat. Exemplární příklad, jak se v Zeiss nakládalo s Omegami. A co víc, s drzými Omegami. Poté se rozhodl, že to bylo dost pro ukázku s tím, že je čas vysvobodit chudinu z trápení a pomalého upalování - kov se začal po jejím těle hýbat a v další sekundě Befyriel prošel hrudí rozpálený hrod, skrze kůži, žebra a srdce. Ano, takové využití magie Velethera vyčerpávalo - však nyní stál bez hnutí. Bez mávnutí tlapky zabil uprostřed tábora, všem na očím vlčici, jen protože chtěl. Až nyní se sehnul, chytl do tesáků ucho mrtvé černé a se škubnutím jí jej oderval. Následně máchnul hlavou tak, že ucho vyhodil do vzduchu a zakrvavělá část těla napůl provokativně, napůl varovně přistála u tlap Aresey.

Biele vĺča sa svojimi krvavočervenými, albínskymi očami rozhliadalo naokolo. Malým by sa vôbec tento vĺčik nedal nazvať, bol na svôj vek priveľký. Kráčal na svojich krátkych nôžkach a zaberal do svahu. Na svôj domov si napamätal, bola tam zima, chlad a hlad. Všetko bolo biele, tam nevyčnieval, ale tu? Tu bolo všetko zelené a  biely bol jedine iba on. Zo srsti mu svietili oči ako uhlíky, v ktorých tlel oheň. Vĺčik zastal na vrchole kopca aby sa rozhliadol, videl len modrú oblohu po ktorej sa preháňali vtáky a skaly, boli zubaté a členili sa a malý vĺčik mohol zablúdiť. Keby som tak mal krídla. pomyslel si Ghost a pomaly zliezal kopec, pridal do kroku, lebo vedel, že ho bude čakať ďalší kopec a ďalší. Bol vĺčaťom ale v jeho telíčku bola ešte vôľa kráčať ďalej a tá ctižiadostivosť ho poháňala vpred, v tomto veku by malo byť vĺča pri matke a nie sa túľať svetom, ale Ghost bol sirota, rodičov ani súrodencov nepoznal. Sklopil špicaté uši k hlave a pokrčil široký ňufák. Ghost sa obzeral naokolo, bolo tu teplo, tam odkiaľ prišiel bol chlad a zima. Tu bolo niekedy až nepríjemne teplo. Unavene došiel ku skalke a tam sa skrútil do klbka, potreboval nabrať silu. Stúlil sa tam a pozeral sa na svet privretými očami. Kde som? prebehla mu hlavou nepokojná myšlienka.

Pozeral som sa naokolo a švihol som chvostom. Beryfel sa na poste Omegy moc neohriala, teda hneď v zápätí ju Alfa Velether zabila. Medzitým ma upútala situácia so sviťákom, smrdelo to až sem. Ako to, že prišiel? V tom som sa aj dôvod dozvedel, Vlčica úbohá omega. pomyslel som si a pozeral som sa lačným pohľadom na Alfu, omegu a na sviťáka, taký starý a šmatlavý, čo prišiel žiadať o smrť? Podľa mňa sa tu zabíjalo celkom dosť, ale dosť v tomto prípade nie nie je nikdy dosť. Ja som s bratom zabil svojho otca, potom nejaké vlčice čo som stretol na cestách, boli to tuláčky a ja som na nich ukojil svoje pudy. Nič viac a potom som ich zabil. Nenechal som nažive ani jednu, ale ako to bolo naozaj? Neviem možno som niektoré pustil a nosili v sebe moje potomstvo, ale čo už minulosť je minulosť a teraz ma čaká táto budúcnosť.