Akce & Příběh za Hranicemi

// Předpokládám, že tam má být stejné pohlaví, ne opačné. :DD
Kývla v pochopení. Už jen kvůli tomu, že mu dali post omegy za to, že se tam potuloval pochopila, že tam jsou asi zcela jiné způsoby uvažování. "Noxi, chci abys věděl, že kdykoliv bys něco potřeboval, nebo se něco stalo, jsem tu pro tebe. Půjdu kvůli tobě i přes mrtvoly." slíbila mu s pevným a odhodlaným pohledem v očích. "Většinou," zopakovala, ale pak už zavrtěla hlavou čímž ukončila toto téma. "Je hezké, že mi tak věříš." řekla. "Řekni, máte ve smečce nějakého léčitele?" optala se. Vzhledem k tomu, že Raven ovládala tyto schopnosti byla by to pro ni určitě výhoda, kdyby léčitele neměli. "Jasně, toulá..." věděla, že měl její otec zálibu ve vlčicích a plodil s nimi potomky, jak na běžícím pásu. Obočí ji sjelo do nechápavého a šokovaného zamračení. "Což... Ne, já a Ambi... Cože?" v jejich očích se odehrával chaos. "Jsme kamarádky. Učitelka a učenkyně. Nikoliv..." zarazila se. Teprve teď ji došel význam jeho slov. "Moment... ten vlk. On je něco jiného než kamarád?"  

//Ej, jo, promiň. :DD

//Ježiš, já jsem marná. :DDD Yup. :DD

LB/TS: Lm, potok Noctis - Mokřady - Les bludiček
Zahřálo jej u srdce, když jeho společnice, vyjádřila spokojenost a nadšení a on se konečně nemusel motat do pavučiny nedorozumnění a zmatků, do které se jistě motalo již mnoho mladých už před ním a on, stejně jako oni, se v tom plácal se stejnými pocity, jako otisk minulosti na listě současných dní. Její dotek pocítil jako elektrizující jiskření, cítil jak se mu od špičky nosu rozlévá do celého těla. Vykročili, on se snažil, aby na něm nepoznala to rozjaření, které hrálo celým jeho tělem, jako by mu do podkoží někdo zavedl elektrické výboje. "Že je to kus starého lesa. Byl tu už dávno a je tady i teď. Budí jakousi úctu, jako by tady ty stromy měly co vyprávět, bohužel je neslyším, nemám magii přírody, ale cítím tu sílu. A přitom je tohle místo tak svěží, vůbec není zatuchlé, jak by jeden od mokřad čekal. Ale dál na jih budou bažiny." Feam zamířil do části lesa, kterému zůstal původní název - Les bludiček. Kráčel blízko tak, že každé zavrávorání či klopítnutí by bylo příčinou jejich tělesného kontaktu.

Jdu podél široké řeky, jež se táhne pouští. Její příjemná azurová barva mi dodávala dobré nálady, přestože vodu úplně v lásce nemám. Před několika dny nadešel čas vydat se na cestu. Nějaký moudrý vlk mi řekl, že když se nebudu držet řeky, nikdy z pouště nevyváznu živá. Držela jsem se jeho rady a za nějakou dobu došla k nevelkému jezeru...

Pokračuji dál podél skal, když v tom najednou - prostě konec. Dále následoval les plný stromů s bílou kůrou -břízami. Přiblížil jsem se k němu, ale ucítil jsem silnou pachovou značku. Jako by tady bylo území nějakých vlků. Rozum zvítězil nad touhou se rozběhnout do lesa a odvrátil se a rozběhl se dál. Běžím kolem modřínového lesa a po chvíli zahýbám doprava. Jsem ponořený do svých myšlenek a bezhlavě utíkám dál. Najednou si všímám, že už neběžím po trávě, ale po písku. Ani bys neřekl buf a přede mnou se z ničeho nic objevila řeka. Z vesela skloním hlavu a napiju se. Ty jo já mám náladu jít si zaplavat. pomyslím si. Skočím do vody a začnu máchat tlapkami a začnu se sunout směrem od modřínového lesa. Užívám si to, jak na mě naráží voda, ale po nějaké té době mě začne štvát, jak je má srst těžká. Vylezu tedy na břeh a oklepu se. Je to úleva, mám pocit, že za chvíli odletím. Jaro sice teprve začalo, ale písek mě příjemně hřeje do tlapek. Pochoduji po proudu řeky a za chvíli zpozoruji jezero do kterého teče řeka, v níž jsem plaval. A nejen to. Na břehu vidím nějakou jinou vlčici.

Zpozoruji bílohnědého vlka, jež si mě asi všiml. Rozejdu se k němu a zvolám přátelským hlasem: Ahoj! Jak se jmenuješ?" Pokračuji v chůzi, až stojím před ním.

"A-a-ahoj. Jsem Akimaro. A ty?" vykoktal jsem, ale hned jsem se uklidnil. Má nádherné jantarové oči a je dost zajímavě zbarvená. Ona vypadala na veselou vlčici.