Akce & Příběh za Hranicemi

VP/ZV
Nemohla se dočkat toho kvůli čemu sem vlastně šli. Pozorovala nadále věže jako by se tak snažila odkrýt jejich minulost, v tom ji ale on odpověděl. ,,Mohl by za pomocí magie." Napadlo ji, navíc nemusel být sám. Proč by to ale někdo stavěl tady kde nikdo nebyl? Jeho další slova ji ale zaujala, pamatovala si z tábora že o tomhle párkrát někdo promluvil ale nikdy nezjistila co jsou ti Draci doopravdy zač. Zauvažovala nad otázkou, že se ho prostě zeptá co za stvoření to je, ale dřív než si stačila otázku promyslet, už se přesunul do stínu. Možná proto tu ty věže byly, aby se unavení cestovatelé měli kde schovat před všudypřítomným sluncem. Sedla si vedle něj. ,,Kdo jsou vlastně ti...Draci?" Zeptala se ho opatrně, zároveň z jejího hlasu sršela obrovská dávka zvědavosti. Cítila se poněkud trapně že zrovna o tomhle nic nevěděla, na druhou stranu, kdo ji to mohl vysvětlit? Nikdo.

Lidská pole
Svižným krokem jako ocásek následovala vlka před ní, dělilo je několik metrů. Ocáskem přitom vrtěla ze strany na stranu, div ji neupadl. Její pohled se na chvíli přesunul z vlka na město opodál, obličej se ji zkřivil do varovné grimasy. Však já vám jednou ukážu. Vy, vy...Vy zplozenci pekelní! Zařvala v mysli hrdě, poté se oklepala a dál pokračovala za tím vlkem. „Akite!" Štěkla na něj, na znak toho aby zpomalil, pro její krátké nožičky tohle byla už moc dlouhá a únavná cesta. Co by dělala kdyby ho ztratila? Takhle se nemusela spoléhat jenom na sebe, vždy tu byl ještě on a mohl ji pomoct. Ač to nerada přiznávala, potřebovala ho, pro teď. Přidala na rychlosti a jazyk vyplázla ven. „Počkej."

VP/ZV
Uchechtla se když otevřel oči a prohodil tiše že nespí, sama si přitom lehla a položila hlavu na zem. Jakmile se ho ale zeptala na to co vlastně Draci jsou, ožil a ihned se pustil do vyprávění. Spokojeně sama přivřela oči a jenom poslouchala jeho klidný hlas. Přemýšlela ať už nad tím jestli i za útok medvědů může někdo z nich, nebo to byla čistá náhoda. Nevěděla jestli tomu věřit, znělo to sice pěkně ale kdyby nad nimi létali nějací draci, asi by si toho brzo všimli, ne? Ovšem bylo taky jasné, že pokud jsou takhle mocní tak mají i nějaké fígle na neviditelnost. A to ihned odstartovalo další várku myšlenek, stále to ale nic neměnilo na věžích a jejich významu kterým si stále nebyla jistá. Jí samotné se po dovyprávění začaly klížit oči a kdyby se nehlídala zřejmě by také brzo usnula. ,,Zní to hezky a smutně zároveň. Jako bychom neměli právo rozhodovat o vlastním životě." Řekla popravdě co si myslela, jak mohla vědět jestli každou chvíli některému z nich nepřelétne něco přes čumák a oni to tu nezničí? Zívla si a zavřela poté oči, chvíli ještě byla vzhůru, ale po pár minutách už nevydržela a usnula.

LP
Doběhla až k němu a zpomalila, jazyk měla stále venku a nahlas oddychovala. ,,Myslím že mi každou chvílí odpadnou tlapky." Na důkaz toho jednu zvedla a zavrtěla s ní jako by snad byla zraněná. Brala to rovnou i jako odpověď na jeho otázku. Poté pohlédla před sebe, lesy a skály vypadaly úrodně, možná že zde narazí konečně na to pravé místo. Na to místo které si ji zaslouží! Koukla na svého společníka. ,,A ty taky vypadáš dost zničeně. Víš co by to chtělo?" Zeptala se jako by to byla úplně jasná věc. ,,Vafle. Měl jsi někdy vafle? Když si dáš vafle, máš pocit jako by všude všechno explodovalo. Tak moc dobré jsou."

VP-ZV

Probudila se až po několika hodinách, její klidný spánek občas narušil kašel nebo překulení na druhou stranu, ale jinak se vyspala poměrně dobře. Když se probudila úplně si rozpomněla na léto a to jak musela být neustále schovaná, protože jí jinak bylo z toho slunce hrozně blbě. Ne že by teď bylo taky nějak hrozné horko, bylo jí fajn, ale vzpomínkám na tu dobu se neubránila. Zvedla hlavu a pohlédla na spícího Zeala vedle, slunce se za tu dobu pěkně posunulo, takže se přesunul i stín a na ně již dopadaly jeho paprsky. Uvnitř doufala že za tu dobu nepropásli to proč zde byli, na druhou stranu měla teď tolik energie a byla tak spokojená že by ji snad ani nevadilo počkat déle. Jediné co celou tu chvíli kazilo byla bolest která se ozývala s každým nádechem. Avšak i bolest již zažila za život větší a tak to překousla a čekala na probuzení svého kamaráda.

Tábor
Pohotově mi odpověděla. "Dobrá," přitakal jsem na souhlas. Tohle bylo vyhovující. "Pokud je to tedy v pořádku, půjdu se poohlédnout po moři," nadnesl jsem svůj plán abych se ujistil, že s tím nebude žádný problém. Bylo to už opravdu dávno, co jsem naposled přičichl mořskému vánku a zaslechl burácení vln. Chtěl jsem si tedy poslední zbytky vzpomínek na moře oživit. Zatím jsem však netušil, kudy bych se měl za mořem vydat. Snad kdyby mi Asuna poradila na cestu? Pak bych to měl mnohem snazší. Zrovna dvakrát jsem tomu ale nevěřil. Proč by mi pomáhala, že? Samozřejmě jsem neměl problém zeptat se a tak jsem i nakonec udělal. "Mohla bys mi říci, jakým směrem se mám vydat?" položil jsem jí otázku.

Tábor/Opuštěný ostrov
Poslouchala Asunu a na její slova o volném dni nakonec přikývla, avšak doopravdy netušila jak ten čas využít. Prozkoumávat? Ne, vždyť by se se svým štěstím akorát ztratila, přesunula svůj pohled na Hydea, který zrovna podával vlčici otázku, na tu bylo odpovězeno kladně. Tudíž se i ona mohla zdejchnout někam mimo tohle místo a v soukromí trénovat. Jo, to se ji zdálo jako fajn nápad. Vlčice ihned potom přesunula veškerou svoji pozornost k vlkovi který se tu jen tak zčistajasna objevil. Zaslechla pár slov mířících na ně, ale jinak se snažila spíš sesmolit plán pro dnešek. Už se chtěla nějakým náhodným směrem vydat, když v tom zaslechla ještě jednu dodatečnou otázku od Zesse. Moři?

Tábor 
Asuna se podívala na Zesse i Befyriel. "Moře je všemi směry, ale nejblíže... jihovýchodním směrem. Projdeš lesem Orchi a jsi u moře," poradila Asuna Zessovi a podívala se za mizejícím Keepou - změnil se, kupodivu, jako kdyby mrknutím oka. Že by to bylo tím, že ho zmlátila vlčice, jako je Asuna? Že by jeho ego až tak trpělo? Asuna byla nucena se nadřazeně ušklíbnout. Poté se však obrátila na Amira a váhavě kývla.

Tábor 
Rady se mi nakonec dostalo. "Děkuji," projevil jsem svůj vděk poděkováním a ohlédl se na jihovýchod. Nejspíš jsem neměl moc času, tudíž jsem se nehodlal ničím nijak zdržovat. Rychle jsem se ohlédl po zbytku, co tu byl. Keepa už se také někam odloudal a ostatní se asi nehodlali hnout. No co já vím. Pomalu jsem se tedy rozešel směrem, který mi Asuna doporučila a doufal, že půjde vše jako po másle a nikde se nezatoulám.

Spánku, který jsem tak moc potřeboval jsem se nehodlal jen tak vzdát. Chtěl jsem se dospal za každou cenu. Možná i proto, když na mě opět začali dopadal horké sluneční paprsky, v polospánku jsem se odkulil do stínu, kde jsem zase spokojeně usnul. Nebál jsem se že zmeškám to, proč jsme se došli. Domluvil jsem se s patronem, který mě jistě vzbudí, a navíc, přece to nemůže trvat jenom chvíli ne ?? Jistě to bude dlouhé, proto si rád pospím. Spokojeně jsem mlasknul a opět se vydal, do mě tak známé říše snů.
Lavondyss
Bezmyšlenkovitě jsem hleděl na  prostou krajinu, rozprostírající se všude kolem. Biť byl můj úkol hlídat svého pána a jeho kamarádku, pohled na jednotvárnou krajinu mě začal nudit. Trochu podrážděně jsem si odfrkl a zaměřil svůj pohled na malou ještěrku, které se rozhodla se vydat k mé tlapě. Pohrdavě jsem se zasmál a malou ještěrku drápem odehnal. Moji pozornost náhle upoutal nějaký zvuk. Prudce jsem se otočil připraven bránit svého pána za jakoukoliv cenu. Když jsem spatřil malou vlčici, jak se pozvolna probouzí, uvolnil jsem se a otočil se opět k obzoru. Tahle událost přivedla vlnu myšlenek. Nevím, kdo ta malá vlčice je, ale zdá se, že jí má pán docela rád.  Osobně jsem proti ní nic neměl, ale jediné jsem nedokázal pochopit. Vidím její zranění, vím jaká je to bolest. Nechápu tedy, proč jej nepřizná. Ti vlci jsou někdy tak... Zarazil jsem se. Vlky jsem měl rád, ale občas jsem je prostě nechápal. Ležérně jsem se protáhl, zívl a postavil se na své velké tlapy. Z takové výšky mi vlci přijdou tak malý. Jemně jsem se nad tím pousmál a volným krokem si to namířil k pánově spolucestovatelce. Rozvážným pohledem jsem si jí měřil. Sedl jsem si vedle ní a pohlédl do vlčích očí. Vím že zadržuješ bolest. Neměl jsem tušení, jestli mi rozumí. Pro demonstraci jsem zvedl tlapu a opravdu jemně se dotknul jejího hrudník. Poté jsem se na ní soucitně podíval a tlapu vrátil hezky k ostatním. Tohle bys neměla dělat.

VP/ZV
Když se Zeal převalil do stínu, lehce se ušklíbla. Poté ale znovu položila hlavu na tlapy a v klidu pozorovala krajinu, pukliny které se táhly po zemi až se podobala pavučině a ohnivé slunce nad jejich hlavami. Cukla sebou když se jeho patron zvedl, lhala by kdyby řekla že z něj nešel strach. Sklopila pohled když si vedle ní sedl, pozorný vlk by si možná i všiml nepatrného chvění, takový respekt z patrona měla. Náhle ale stvoření zvedlo tlapu a dotklo se s ní jejího hrudníku, sykla a obdarovala ho nechápavým pohledem.

LP
Usmála se když se zeptal o co jde, zbožňovala když věděla něco co ostatní ne, když byla ta lepší. Zavřela zasněně oči a olízla se. ,,Vafle jsou jako pohlazení. Až na to že tě jako ta prašivá ruka nikdy neuhodí, když žvýkáš nějakou papuči." Švihla ocasem a otevřela oči. ,,Jsou s medem a jahodama a borůvkama a se vším co si zamaneš!" Začala nadšeně vyjmenovávat, úplně si přitom vzpomněla na dobu kdy ona sama kradla svému pánovi Vafle z talíře a on s ní potom celé dny nepromluvil. ,,Vafle jsou to nejlepší jídlo na světě, to mi věř!"

//V pohodě  U Mrazíka se to dá samozřejmě pochopit
LP
Přimhouřila oči, ze začátku na něj jenom tak nedůvěřivě zírala, ale po jeho dalších slovech se její výraz změnil na "uražený". ,,Ne, protože jsi vždy raději poslechl než aby jsi zkusil něco nového. Vidíš? V tomhle se lišíme. Já raději zkusím něco zakázaného s tím že mě potom třeba uhodí a ty stáhneš ocas." Řekla se stále stejně hraným uraženým tónem. Nejvíc ji ale dostala jeho poslední věta. ,,Děláš si legraci, že?" Dotčeně zvedla tlapku a zastavila. ,,Jak můžeš srovnávat rybu s vaflema?" Nechápavě pohodila hlavou a znovu se dala do chůze. ,,To je stejný jako by jsi řekl že sucho je lepší než voda, měsíc jak slunce, papuče a kanady."

VP-ZV

Lavondyss
Když mě vlčice obdařila nechápavým pohledem, odfrkl jsem si a pohodil hlavou. Nerozuměla mi. Čekal jsem to, ale někde v koutku duše jsem doufal, že alespoň něco zachytí. Bohužel. No nic. Pozvolna jsem se zvedl a chystal se opět přejít na strážní pozici, ale náhle se k mým uším donesl líbivý zvuk. Spěšně jsem přiklusal k pánovi. S vervou jsem s něj šťouchl, bohužel jsem to s tou vervou jemně přehnal, čímž jsem ho zvedl do vzduchu. Opatrně jsem s ním balancoval na čumáku, přemýšlejíc, co s ním.
Zeal
Neochotně jsem proloupl oči. Když jsem se rozkoukal, spatřil jsem zlatý roh tyčící se nad mým tělem. Lekl jsem se, škubl sebou a spadl na písčitou zem. ,,Tohle už mi nedělej." pokáral jsem krátce patrona a začal se křečovitě zvedat. Už to začalo. Oznámil mi nezaujatě. Naproti tomu mě hned zaplavila vlna nadšení. Přiklusal jsem k Louie a zvedl hlavu ke věžím. ,,Slyšíš je zpívat ??" zasmál jsem se. Slabý vítr vanoucí z východu způsobil, že se všechny skulinky ve věžích rozezněly jako obrovský orchestr. Byla to nádhera. Zvuk se líně nesl krajinou. Ze všeho nejlepší poslech byl ale dole. Doléhaly tam všechny tóny již při svém zrodu, kdy jsou zdaleka nejhezčí. Zavřel jsem oči a užíval si krásnou hudbu.