Akce & Příběh za Hranicemi

Lidská pole
,,Ne. Já jsem se nikdy nenechal chytit lidmi a ano, poslouchal jsem... sebe," uchechtl jsem se. ,,Na rozdíl od tebe, že? Já ze zoo utekl už jako malej, pak jsem se toulal, na to nezapomínej," pokračoval jsem a pak jsem opět začal přemýšlet o jídle. V té chvíli mé břicho vydalo podivný zvuk. Uh, už zase mi kručí v břiše. Zatnul jsem zuby a natočil uši k Marf. ,,Snadno?" odpověděl jsem jí otázkou a nechápavě zavrtěl hlavou. ,,Borůvky jsou hnusný, jahody taky. Med ještě ujde, ale... ach, čerstvá ryba, s jakou chytí bych si jí teď dal!" řekl jsem zasněně. Raději jsem neřešil, co jsou to papuče a kanady, ani mě to moc nezajímalo. Asi nějaká připitomělá psí hračka, heh.

LP
,,Já je neposlouchala!" Uraženě si dupla, pravda byla taková že v mnohých chvílích by snad i skočila z okna kdyby ji to její pán přikázal, ale to nehodlala přiznat. ,,Ale fajn. Jsme na tom stejně. Nic to nemění na tom že se teď plahočíme touhle pustinou." Řekla nakonec a rozhlédla se kolem. Vytřeštila oči když si začal stěžovat na jídlo které zmínila. ,,Bez tak jsi je nikdy neochutnal, tak neplácej." Odfrkla si, na druhou stranu, ona sama by už něco snědla a nutno dodat že tohle tlachání ji moc nepomáhalo. ,,Ale když máš ryby tak rád, mohl by jsi nějaké potom ulovit. Nevím jak u tebe, ale mě už dost kručí v břiše."

VP/ZV
Pozorovala patrona jak se zvedl a opět se vzdálil, trochu v ní trklo. Poukazoval snad tak na tu bolest? Vydechla a znovu se uvolnila když se stvoření vzdálilo, hlavu položila zpět na tlapy. Jsem v pohodě. Určitě. Ujišťovala sama sebe uvnitř, byla by schopná přecházet i zlomeninu jenom aby se nemusel kvůli ní měnit plán, nechtěla být ta která to zkazí, kvůli které se to zruší. Zvedla hlavu až ve chvíli kdy se rozezněla hudba, tichá a klidná. Pohlédla až k vrškům věží, patron se mezitím přesunul ke svému majiteli, zřejmě ho chtěl probudit. Místo toho ho ale celého zvedl, takže potom nepěkně spadl na zem. Nevypadal ale že by měl nějaké zranění, zas taková výška to nebyla, ikdyž vlk nikdy neví. Usmála se na něj když se začal také zajímat o věže, přikývla a šťastně se usmála. Zvuk který věže vydávaly byl úplně jiný než ten ze Zealovi ocariny, byl nepředvídatelný a to ho činilo krásným. Zhluboka se nadechla a užívala si té atmosféry, a poté, aniž by si to sama nějak uvědomila se opřela hlavou o svého spolucestovatele vedle.

VP/ZV
Nechala se unášet melodií kterou vytvářely skulinky mezi oranžovými kameny a vítr. V klidu dýchala a otevřela oči až ve chvíli když se jí zmocnil divný pocit, vždy takový měla když ji někdo pozoroval. Střihla ušima když si všimla Zealova pohledu, raději se ale tvářila že její náhlá pozornost nebyla kvůli tomu. ,,Přemýšlela jsem. Myslíš že ty věže tady mají nějaký význam? Že jsou tu nějak k užitku?" Zeptala se tiše, tak aby náhodou nepřekazila melodii. ,,Cesty pouští určitě nejsou snadné, možná tu jsou pro poutníky." Řekla potom svoji teorii, stále ji ty stavby fascinovaly, raději ale potom už byla zticha aby tu chvíli nijak nezkazila.

Indiánské jezero
ležel jsem u svého jezera s mírnou myšlenkou sebestřednicví, jak by řekli jiní. sledování vlnek, klidné klimbání a rozjímání. Svět v tuto chvíli nemohl být lepší. Ale přesto jsem si byl jistý, že nevydrží ona chvilka dlouho. Byl jsem rád, že jsem tu sám. Ale na druhou stranu, kdyby tu byl někdo, kdo mě považuje za alfu, bylo by lépe. Měl bych se tomu asi postavit a né čekat. Pohled mi padl na tlapy a pak zpříma před sebe. Zvedl jsem se a přimhouřil oči, pak krátce zavyl a rozběhl se mírným klusem dál od jezera, více do vzdálených krajů.

VP/ZV

K zpozornění mě donutil její hlas, který jsem zaslechl v pozadí písně. Nenechal jsem se vyrušil, jen jsem našpicoval uši. Nechtěl jsem nic přeslechnout. ,,Rozhodně mají tenhle význam." narážel jsem na překrásnou hudbu, kterou už nějakou dobu vytvářely. Zhluboka jsem se nadechl a opět pustil zbytek vzduchu ven ze svých plic. Švihl jsem ocasem a střihl uchem. Ještě pořád jsem na svých zádech cítil pohled patrona. Trochu jsem se na nepohodlném písku zavrtěl a zvedl hlavu. ,,Nevím, kam by je věže zavedly, jsou uprostřed pustiny a když vlk neví, jaký směrem od něj je jaké území, moc mu to nepomůže." prohodil jsem. To mě donutilo se nad tou myšlenkou zamyslet. Co bych dělal jako poutník, kdybych se zde ztratil? Zřejmě by jsi zahynul. Vložil se do toho patron. ,,Mám nápad." vyskočil jsem na nohy. Pár kroky jsem se dostal před ní a zahleděl se jí do očí. ,,Co takhle vytesat do věži rozcestník ??" nadšeně jsem se usmál a zavrtěl ocasem. Uvědomoval jsem si, že je to jisté hanění přírody, ale spoustu vlkům to může pomoci. ,,Podle toho, co jsem viděl, tak skulinky, co vytvářejí hudbu jsou ve větší výšce, takže dolů, k jejich kmeni klidně něco vytesat můžeme." krátce jsem jí ujistil a rozešel se k oranžovým velikánům. ,,Co ty na to ??" naposledy jsem se otočil již s ocarinou v puse.

VP-ZV
Pousmála se když zmínil hudbu a opět se zaposlouchala do té melodie. Při jeho dalších slovech se ale musela opravit. ,,Myslela jsem to jako takovou zastávku, když dlouho cestuješ pouští určitě, pro tebe dvě věže poskytující stín musí být hotový zázrak." Vysvětlila svou myšlenku a pohled zvedla až k vrcholkům věží. Poté se ale Zeal zničehonic zvedl s tím že má nápad, překvapeně se usmála a švihla ocasem, vyčkávajíc co z něj vypadne. Rozcestník? Podivila se v duchu, když se nad tím ale tak zamyslela. Nebyl to špatný nápad a určitě by to někomu v budoucnu pomohlo. Na druhou stranu, nemohli je za to ti co to vytvořili, teda pokud to oni doopravdy vytvořili, potrestat? Sama prozkoumala pohledem věž, určitě ji nemohli nějakýma informacema poničit a bylo to koneckonců pro dobrou věc! Přikývla a zvedla se, ocasem přitom vrtěla ze strany na stranu. ,,Dobrý nápad." Řekla s jistým obdivem v hlase. Už se chtěla zeptat jak to tam chce vyrýt, ale když si všimla jeho ocariny, došlo jí že jeho magie je dost velká a dá se využít mnoha způsoby. Nepřekvapilo ji že by se s ní dalo i něco vyrýt do kamene.

Souhlasila. Nadšeně jsem se zasmál a můj se začal vesele třepotat ve vzduchu. Propustil jsem ocarinu ze svých čelistí a nechal jí spadnou na můj bílý hrudník. Někdy až poskočným klusem jsem přispěchal k "kmenům" Zpívajících věží. Miloval jsem tvoření čehokoli nového a nějak zajímavého, proto moje nadšení tolik stouplo. Zastavil jsem se pod věžemi a zahleděl se do jejich oranžového kamene. V hlavě už jsem měl načrtnuto dost použitelných návrhů. Jemně jsem natočil hlavu na stranu, přemýšlejíc, jakou variantu zvolím. Po kratších úvaze jsem se rozhodl pro nejjednodušší a nejpřehlednější variantu. Poručil jsem ocarině, aby se vrátila zpět do mé tlamy a jemně jí uchopil čelistmi. Chystal jsem se nástroji poručit první tón, když Zpívající věže přestali hrát a zároveň s nimi se vytratil i jemný větřík, který nás trochu ochlazoval. Nekladl jsem na tu skutečnost moc velký význam. Zavřel jsem oči a začal pomalu hrát. Zvuk linoucí se z mého nástroje pomalu a tiše vytesával do kamene velký rozcestník. Postupně z kamene vzešly všechny smečky, jejich jména a přibližné nasměrování. Když jsem byl se svojí prací spokojen, otevřel jsem oči a horlivě začal kontrolovat všechny detaily. Naštěstí vše bylo správně. ,,Není to tak špatné ne ??" zahleděl jsem se do přesně vytesaných křivek. V pozadí jsem uslyšel tiché kroky, blížící se k nám. Neplašil jsem se, jelikož jsem tušil, že je to pouze můj patron. Celkem to ujde. Utrousil ospale.

Lidská pole
,,Jasný, jasný," řekl jsem ironicky a zavrtěl hlavou. ,,Neuhejbej od tématu," zazubil jsem se a střelil po ní pohledem. Zavrtěl jsem hlavou. ,,Ach jo, ach jo," zamumlal jsem doprovázejíc svá slova neustálým vrtěním hlavou. Zamračil jsem se a ušklíbl se. ,,No a? Ani toho nelituji, heleď... borůvky a jahody, to není nic pro mě!" Protočil jsem očima a ucítil chladný poryv větru, který se prohnal kolem nás. ,,To bys mi musela říct, kde," opáčil jsem. ,,Mně taky, ale... uh, jsem vyčerpanej."

LP
,,No jo no." Zamumlala si pod vousy a pousmála se. Při jeho dalších slovech protočila očima a zavrtěla hlavou, věděla že je zbytečné se o tomhle s ním dohadovat a i tak si myslela svoje. Celá ztuhla a zadrkotala zuby když se do nich opřel chladný vítr. ,,Nevím, někde! Myslíš že já se tu vyznám?" Řekla a hlavou přitom máchala sem tam. ,,Teď si představ že já musím ujít dvakrát co ty! To je teprve fuška." Postěžovala si a aby tomu dodala na reálnosti, zvedla tlapku a smutně na ni pohlédla. ,,Nebo někoho donutíme aby nám něco sehnal. Jsme dva a jsme silní. A půjde z nás strach! Takový že nám určitě někdo něco k snědku dá."  Zamyslela se nahlas, nutno dodat že opravdu moc nevěděla jak to tady v přírodě chodí. A že pro Akita by bylo asi poměrně těžké ulovit rybu když bylo vše zamrzlé.

VP-ZV
Spokojeně se vydala za ním, sama se tiše zasmála nad tím jak nadšený byl. Docupitala až k němu a všimla si jeho zamyšleného výrazu. Odvrátila na chvíli pohled od věže aby se rozhlédla kolem, jako by se ujišťovala jaká smečka kde je. Otočila se zpět k Zealovi a zdi když k jejím uším dolehly zvuky ocariny, úsměv na její tváři se ještě zvětšil. Pozorovala jak za pomocí zvuku do kamene vytesával informace o tomto území. Zamračila se při pohledu na Zeiss, bylo dobré ji tam zmiňovat? Co kdyby tam někteří hodní vlci vyrazili a doplatili? Kdyby ale takhle přemýšlela nad vším, nikam by se nedopracovali, tudíž to ihned hodila za hlavu. ,,Je to skvělé. A teď..." Letmo se opět rozhlédla, jako by se ujišťovala o tom že tu nikdo kromě Zeala a patrona není. ,,Tě můžu na oplátku vzít k studánce!" Navrhla a zavrtěla ocasem, ihned na to ale ztuhla a omluvně se usmála. ,,Pokud teda nechceš jít už zpět."

Hledíc na svojí práci jsem poslouchal svojí spolucestovatelku. Nedalo se říct, že se mi to povedlo. S pár věcmi jsem nebyl spokojený. Bohužel rýhy v kameni se nedají smazat, ač jsem se o to snažil. ,,No já nevím..." řekl jsem zamyšleně. Moje oči pořád nespokojeně rejdily po kameni, hledajíc všemožné chyby. A že jich za tu chvilku našly kupu. Přetažené vymezení smeček, lehce nedotažená písmenka nebo naopak přetažená. Nespokojeně jsem si povzdechl. Biť mi to rvalo mojí duši umělce, musel jsem se s výsledkem spokojit. Moje nálada stoupla do závratných výšek, když k mým uším dolehl její návrh. Skokem jsem se na ní otočil, snížil se na předních tlapkách a začal vesele vrtět ocasem. Už od doby, co o té studánce Louie mluvila jsem se toužil tam jít podívat. Takové místo musí být úžasné. ,,Samozřejmě, že chci !" ňafl jsem šťastně. Náhle se ke mě vrátil takový divný pocit. Pocit, který jsem necítil už hodně dlouho. Zaraženě jsem se narovnal s očima na své bílé hrudi, odkud ten pocit vycházel. Co to je ?? Bylo to pro mě něco docela nového, proto jsem se trochu vyděsil, avšak stačila mi chvilka, abych se ujistil, že to nijak nebolí a mohl se uklidnit. ,,Samozřejmě, že chci." zopakoval jsem znova a rozpačitě se pousmál. Ten pocit byl pořád se mnou. Divné...

VP/ZV
Nevypadal se svým dílem nijak moc spokojeně, pousmála se a naklonila hlavu trochu na stranu, pozorně si opět celý "obraz" prohlédla. ,,Ale víš. Je to dobré, navíc...myslím že ti vlci nebudou studovat každý detail jako ty, budou rádi že tu vůbec něco takového je." Pokusila se ho nějak ujistit a poté zvědavě čekala na jeho odpověď k jejímu návrhu. Nadšeně se usmála když se tak rychle ozval jeho hlas a navíc nesl i kladnou odpověď. ,,Super! Budeme ale mus-" Zarazila se a trochu zmateně na něj pohlédla, když se tak...zasekl? Bylo to to správné slovo? Nakonec ale ještě jednou potvrdil že chce jít. ,,Neurazím se pokud se ti nechce, můžeme tam jít kdykoliv jindy." Řekla jelikož ji jeho chování trochu zmátlo.

,,Ne, ne, ne". vzpamatoval jsem se a urychleně napravoval, pokaženou odpověď ,,Promiň, jen jsem něco... zapřemýšlel jsem, jak se správně vyjádřit ,,ucítil nějaký divný impuls." dořekl jsem zamyšleně ,,A-ale už je to v pohodě." vykoktal jsem spěšně. Nebyl bych rád, kdyby tenhle divný impuls zkazil náš výlet. Nehodlal jsem to dopustit, proto jsem se svoje předešlé zaváhání snažil co nejvíce zahladit, aby jí to netrápilo. Toužil jsem vidět tu studánku, toužil jsem se z ní napít a společně s Louie se nezadržitelně smát. Navíc mi na téhle planině začínalo být docela horko. Toužebně jsem myslel na zasněžené území naší smečky. ,,Rád s tebou půjdu." naposledy jsem potvrdil svojí účast.

VP/ZV - Divoké pláně
Uchechtla se když jí začal rychle ujišťovat, bylo poněkud roztomilé jak se to snažil ihned napravit a tak nějak ji to ujistilo o tom že opravdu chce jít a tamto bylo jenom nějaké zamyšlení nad něčím. ,,Dobrá." Usmála se a naposledy pohlédla na rudé obry. ,,Je to ale poměrně daleko a přes poušť." Zmínila a trochu se zamračila, nutno dodat že už tady bylo horko, natož tam. ,,I když myslím že poblíž je řeka...tudíž na dehydrataci snad neumřeme." Ušklíbla se, jediný problém byl v tom slově "myslím". Odvrátila se od věží a pravou tlapou vyšla směrem ke skalám které jako by rozdělovaly poušť a Niwat. ,,Byl jsi někdy v Kirigakure?" Zeptala se poté zvědavě.

VP/ZV --> Divoké pláně

,,To nevadí, když jsem zvládl dojít sem, zvládnu dojít i tvé úžasné studánce." lehce jsem zavtipkoval a na odlehčení atmosféry se usmál. Nadšení z mého hlasu bylo více než slyšitelné. Zaplňovalo i celou mojí mysl, krom jednoho malého místečka, kde stále vládl ten neznámý pocit. Trošku mě děsilo, že něco takového tam existuje, ale snažil jsem se na to nemyslet. Moje, teď již, průvodkyně by to jistě poznala a poté by mohla dokonce výlet odvolat. To jsem tedy rozhodně nechtěl. Oklepal jsem se, krátce protáhl zdřevěnělé tlapky, narovnal uši a vykročil s ní. ,,To by bylo milé." plně jsem jí věřil, ač jsem zaslechl to nesmělé "myslím". Klidným krokem jsem šel vedle ní, prohlížejíc si užasnou krajinu. Naposled jsem se otočit a milým úsměvem jsem se rozloučil s oranžovými velikány. Musím se sem někdy vrátit. S zbytkem úsměvu na rtu jsem se obrátil k obzoru. ,,Myslím, že ne." zamyšleně jsem odpověděl ,,Zmapované mám jenom naše území a tenhle malý kousek, rád navštívím nové území." usmál jsem se a zkrátil krok.

VP/ZV-DP
,,Úžasná, jo, to ji přesně vystihuje. Uvidíš že jakmile se z ní napiješ, bude ještě úžasnější."  Ušklíbla se, slunce ji pražilo do srsti, ale zatím v snesitelné míře, tlapy se ji bořily do písku, poté se k ní ale dostavila Zealova odpověď. ,,Je to tam pěkné, jedna část území je sice neustále skrytá mlhou, ale jinak je to tam fajn. Hlavně poblíž skal." Rozplývala se nad územím, poté co domluvila se na její tváři ale objevil spíš smutek než radost. Věděla že Rose je naživu, avšak u Darkness si tím jistá nebyla a co by teď dala za to kdyby dostala jenom jediný náznak že furt žije. Zavrtěla lehce hlavou aby zapomněla na tyhle depresivní myšlenky.