Akce & Příběh za Hranicemi

Tábor - Za hranicemi
,,Kdo půjde s námi, bude nadále pod mou ochranou, kdo se rozhodne zůstat, za jeho život krkem neručím," prohlásil jsem nahlas ke všem vlkům naší smečky. Ještě stále jsme byli jedna smečka, a tak jsem dával pozor, zda jsou pohromadě všichni, kteří o přesun stáli. Na pár zlomků vteřin jsem se zastavil a ohlédl se za územím, které jsme opouštěli. Byl jsem strašný vlastimil, jelikož jsem se na Niwatu narodil a nechtěl jsem jinam. Oddechl jsem si a otočil se zase vpřed. Čekala nás nejen těžká cesta, ale taky dlouhá éra nového vlčího života, která se rozhodně vryje do paměti nás všech. Vedl jsem svou smečku, ale i Jessie, která neochotně šla s námi.  Kývnul jsem na své puberťácké vlče Azraela. ,,Chvilku veď dav ty," poručil jsem mu hrdě. Sehnul jsem se blíže k němu a mrkl na něj. ,,Spoléhám na tebe," dodal jsem tiše a kdo by byl trochu pozornější, možná by na mé vlčí tváři uviděl kousíneček úsměvu. Popoběhl jsem kousek dozadu, za Jessie. ,,Jess? V pohodě?" nahodil jsem k ní tiše. Byl jsem zvědav, co ji trápí, byť jsem věděl, že jí asi nezvládnu pomoct. Nyní jsem přesto naplno poslouchal Jessie, kdyby odpověděla.

Lví hory → Území za hranicemi smeček (Drsné pláně)

Jak se doposud poklidná hladina jejích myšlenek rozčeřila, její slechy vystřelily do pozoru. Kdo se jí to jen snaží vlézt do hlavy? Méně než jednu ubohou vteřinu dokázala odolávat... načež se jí v mysli rozezněly cizí myšlenky. Ach, tohle jsem tušila... Tvář jí náhle potemněla. Musím odsud zmizet. A to co nejrychleji. Už už by se bývala otočila a vypařila se, když v tom jí zrak padl na toho cizince, který tu před ní pořád stál. No skvělý... lépe si to opravdu načasovat nemohl. To teď budu dělat i chůvu?
"Jistě jsi to sám slyšel, odcházíme," sdělila mu prostý příkaz. Modré oči ještě jednou, naposledy, pluly po zelenajících se planinách, blyštících se řekách až k nebesům sahajícímu lesu opodál. Srdce jí zaplesalo. Tohle měl být její domov. Hledala ho tolik let. A ještě více jich tu prožila. Kvůli Niwatu, o kterém slýchávala tolik věcí, opustila svou rodinu, přátele, smečku... jen aby si jednou založila vlastní. To byl kdysi její sen. Měla tu přeci strávit věčnost - a nebo ne?
Náhle se zvedl vítr a obemkl obě postavy, jež se doposud nacházely na jednom z výklenků čnějícím nad bývalým táborem smečky Stříbrného Fénixe. Po chvíli stejně tak nenadále, jak se objevil, byl pryč. A s ním i oba vlci.
Její maličkost se o mrknutí oka později objevila na okraji Drsných pláních. Ostatní vlci jí pomalu běželi v ústrety. Byl to impozantní výjev - vidět všechny Niwatské vlky takto pohromadě. Ať už se jim během cesty za novým domovem přihodí cokoli, věděla, že to jistě zvládnou. Stačí jen, když budou držet pospolu. Co by se asi tak mohlo rovnat tolika šelmám pohromadě? Její starostí byl nyní však hlavně vlček po jejím boku. Ať už pocházel odkudkoli. "Teleportace je jedna z mnoha mých magií. Chvíli trvá, než si na ten pocit vlk zvykne," odpověděla na jeho nepoloženou otázku a pohlédla směrem k hranicím. "Za chvíli by se k nám měly připojit obě smečky, které na tomto území existují. Pro tvé vlastní dobro, drž se po mém boku, ano?" Přeměřila jej pohledem.

Územie za hranicami svoriek-Pri Orfeonovi

Bodka sa istú dobu túlala horami i doľami, nevediac čo si počať, možno jej samota propievala, lebo jej telo prosperovala, bola štíhla a mocná, strihla ušami a v tom ju prerušili akési hlasy, azda v tejto divočine sama zošlalela? Nie nemýlila sa, boli tu vlci, ale čo tu robia? Nechápala a bola celkovo prekvapená, Niektoré pachy jej prišli nepovedomé, ďalšie poznala, napríklad Orfeonov pach poznala. Srihla ušami a rozbehla sa k nemu. Stále to bol jej vodca a tak sklopila trochu uši. ,,Čo sa tu deje? Je tu mnoho vlkov." povedala fenka zmätene a trochu ustarane.

/Mimo území Niwatu/
Jessie mi sice hned neodpověděla, zato se ke mě přifařila ta pejsčice, která měla cosi s Arcem. Tiše jsem si povzdechl a chtěl jí odpovědět, avšak jistý zelenáč DINO to vzal za mě. ,,Bodko, neboj se. Ti vlci ti teď mohou zachránit kožich. Jdeme pryč, aby nás nesežrali dvojnozí lidi, víš?" snažil se, aby to vyznělo vtipně, za což si ale vysloužil pouze můj vyčítavý pohled. Na jeho nemístné poznámky jsem si již zvykal, ale šlo to pomalu, opravdu pomalu. Všichni jsme jistým tempem stárli a jemu to šlo přecejen o něco rychleji. Nebo se mi to zdálo? To teď mohlo být jedno, byly na práci důležitější věci. A jelikož Dino za mě jednu z nich splnil, mohl jsem nadále věnovat pozornost Jessie. Doufal jsem, že odpoví aspoň něco málo, neboť mezi vůdci smečky by měla být jistá důvěra.

/Tábor Elloris -> Mimo území, za Orfeonem a davem/
Jakmile se dav začal sbírat, mou hlavou pluly různé druhy myšlenek. Chvilkami jsem uvažoval, zda zůstat, ale když jsem zaslechl o dvojnožcích, rychle jsem se přidal ke smečce. Ti mi naháněli strach nejvíce. Měl jsem s nimi plno zlých zkušeností a na jednoho z nich mi utkvěla na zádech jasně patrná památka. Kromě toho mi tehdy vzal i jednu tlapu. Naučil jsem se s tím žít, ale o další jsem přijít nechtěl. To už by byl oříšek.
A tak jsem se vydal s tím, že Chris, snad doufejme, půjde taky. Byl jsem poměrně zesláblý, ale zatím stále schopný jít. Sklopil jsem hlavu a následoval vůdce, načež jsem zacítil vůni Bodky. Stříhl jsem ušima směrem dopředu a najednou byl o leccos živější.

/Někde na pláni, po které putuje zbytek vlků/
Motal jsem se neznámou krajinou, doufajíc, že potkám nějakého toho živáčka. Být samotný už mě tuplem nebavilo, chtělo to něco nového. Přece jsem od té rodiny neutekl pro nic za nic! pomyslel jsem si a kopl do maličkatého kamínku, který se mi postavil do cesty. Jakmile mě na tlapě zabolel, naštvaně jsem na něj zavrčel a pokračoval v cestě. Do mého čenichu mě udeřily pachy vlků. Nebylo to pachů jen pár, spíše pěkná snůška, možná smečka. Možná něco, co jsme měli i u nás doma. Tam, kde mě zbabělý táta Sumi Ni nechal běžet, tam, kde mě máma učila základy pro přežití. Zhluboka jsem se nadechl a nasál znovu ty pachy. Cesta za dobrodružstvím se skrývala právě v tom nespočtu pachů, které kryly toto území. Rozběhl jsem se směrem, odkud šly.
Netrvalo dlouho a na dav vlků jsem opravdu narazil. Rozpustile jsem k nim přiběhl a vrtíc ocasem se nějak vsugeroval mezi ně. ,,Ahoj! Můžu se k vám přidat, že můžu? Že jo?" vesele jsem výskal a nepřestával vrtět ocasem. Přišlo mi, že je tu jakási zvláštní atmosféra, taková... negativní. Moc jsem to nechápal, ale momentálně mě to netrápilo.

NIWATSKÁ ÚZEMÍ → MIMO ÚZEMÍ

Přestože jsem se setkal s lidmi několikrát, nikdy bych nečekal, že před nimi budu muset zdrhat, abych si zachránil holou kůži. Že kvůli nim budu muset opustit všechno - místo, kde jsem zatraceně vyrostl, kde jsem prožil svůj život, kde byl pohřben můj smysl života, který už se pravděpodobně rozložil v tlející hlíně. Kde jsem potkal ty nejúžasnější vlky, z nichž téměř všichni jsou... mrtví. Hele, neměl bych bejt mrtvej i já nebo tak něco?
Hlavou se mi honili úvahy, zatímco jsem pečlivě našlapoval na mokrou trávu. Tlapky se mi bořily do vlhké půdy a já si držel od davu odstup. Neměl jsem si s nimi co říct, neznal jsem je. Ti vlci měli před sebou celý svůj život, zatímco můj hřbet se prohnul a čenich začal šedivět. Častý důvod mého podceňování.
Svým jediným okem jsem hlídal okolí; v hlavě prázdno; v srdci prázdno. A protože jsem si na ten pocit otupění zvykl, tahle bezděčná ochrannost pro mě byla nezvyklá. Jednu smečku jsem ochránit nedokázal, proč bych měl dokázat ochránit tuhle skupinu?

Drsné pláne
Celá svorka Zeiss za Naiome kráčali, než nakoniec uvidela vlkov v diaľke. Boli tu. Keď boli už dostatočne blízko, Naiome zavyla aby upozornila na ich prítomnosť. Uši mala pri zátylku a bielu náprsenku vypnutú. Presne tak ako si ju vlci zo svitu pamätali, či starší alebo mladší a noví len spoznajú. "Svorka Zeiss, je tu." - zavrčala a začala sa obhliadať. Videla známe a aj neznáme tváre. Bolo tam naozaj veľa vlkov. Videla aj starého známeho Rellema. Zrejme ani netušil od posledného rozhovoru s ňou, ako sa zmenila. To už bolo ale veľmi dávno. Čierny havran zakrákal nad hlavami vlkov Zeiss a krúžil okolo skupiny. Zatiaľ sa s nikým nemiešajte, Zeissani. - poslala svojím vlkom myšlienky. Asmia zatiaľ po vypočutí myšlienky hrdo stála na mieste a premeriavala si každého nového vlka zo svitu. Nakrčila ňufák, ach ako ich len nenávidela. Acheron takisto stál a čakal na ďaľšie pokyny.
Lazarus si vypočul slová od Tamary a presunul sa s ňou jej mágiou na miesto, ktoré ešte nevidel. Bol vĺčaťom a videl výhodu v tom ísť s ňou. Volám sa Lazarus, a budem za tebou kráčať ako tvôj druhý chvost." - oznámil čiernej vlčici.
Aresea s Lunou sa takisto doťapkali na pláne aCheryl ako vzácny druh orla hlavne sfarbením sa vznášala nad hlavami vlkov svorky Elloris.
Noemie - čakala v zadnej línii Zeissanov. Bola ešte ubolená z pádu zo skál...
Faratho prišiel k Lune a k Aresee, myslel si, že nepatria do žiadnej zo svoriek. Premýšľal, kde je Emerithy...

Drsné pláně

Koutkem oka zahlédla opodál známou tvář, jež se právě utápěla hluboko v myšlenkách. Rellem. Kdysi její alfa. Tolik let spal. Popravdě, na chvíli si i pomyslela, že jejich odchod snad nestihne. Ale byl tu a to bylo hlavní. I ostatní vlci se již začínali pomalu scházet a tvořit tak na pláních hloučky, zřejmě podle toho, kdo byl s kým za dobře a naopak. Ona si, stejně jako jí rovní, držela lehký odstup. Zeiss a Elloris na jednom místě zároveň? Již teď byla zvědavá, jaký tohle bude mít konec.
Jak tak brzy zjistila, jedinou známou tváří tu pro ni po těch letech v pyramidě byli pouze Elitní a alfy. Ostatní vlci? Jeden cizinec vedle druhého. Nemluvě o psech. Pach jednoho z nich ji nepříjemně udeřil do čumáku, až se musela s odporem odvrátit. Vlivem své minulosti tyto tvory nikdy neměla moc v lásce. Nikdy nezapomene, jak ji a její rodinu na povel lidí lovili. V jejím postavení však toto smýšlení nebylo příliš vhodné, jak moc dobře věděla, a tak se raději zaměřila na smečku Elloris, která k jejímu srdci měla mnohem blíže. Už jen pár posledních opozdilců a budou tu všichni.
Slova vlka po jejím boku jí na čumáku vykouzlila téměř nepostřehnutelný úsměv. "To ráda slyším. Cesta bude dlouhá, Lazarusi..." Upřela na něj svůj pohled. Zvládne ji? Napadlo ji náhle.

Smečka Zeiss
Tábor Z. -> Drsné pláně
Trpělivě jsem čekala a to co mi poví Naiome, ohledně toho vlčete. Přikráčela ke mě a promluvila. Přikývla jsem na důkaz, že rozumím. Mezitím co se Naiome otočila ke smečce. Já se otočila k Seely. "Slyšelas. Nejsi tu vítána." Procedila jsem mezi tesáky. Mohla jsem ji tak snadno zabít. Na pár vteřin jsem měla to nutkání, ale nakonec jsem nad tím v duchu mávla tlapou. "Vypadni od naší smečky. Jestli budeš sledovat naší smečku, už tě nebudu šetřit! A dělej, než si to rozmyslím!" Zavrčela jsem výhružně a následně jsem se rozběhla ze svou smečkou, abych ji dohnala. Pokud je slabá, stejně tohle sama nepřežije, to co se blíží. Ve vzduchu bylo tolik hnusu cítit. Přiblížila jsem se za smečkou a pomalu jsem se prodrala dopředu. Spatřila jsem druhou smečku, pohrdavě a přitom znechuceně jsem nakrčila čumák. Tolik známých a neznámých bylo mezi nimi, ale nic to pro mě neznamenalo. Pokud Naiome uznala, že kvůli lidem je lepší sledovat pospolu, budu ji věřit. Jenže pokud bude jen náznak toho, že naši smečku budou otravovat. Nebudu se bát zakročit. Tlumeně jsem zavrčela nad pachem, jenž byl mezi sviťáky. Nechápala jsem, že pořád žije, ale pro změnu jsem se rozhodla ignorovat. Držela jsem se tudíž na straně kde jsem výhled na Ellorijsany neměla.
Saura
Dračí vlčka se ušklíbla nad tím vlčetem, které Naiome nepřijala. Ještě, aby přijala. Jen by určitě zdržovala. Nira na ní ještě něco mluvila, ale pak se připadala k nim ostatním co už kráčeli na místo, jenž jim řekl neznámý hlas v myšlenkách.
Telantes
I on se vydal na cestu. Cestovat z druhou smečkou, znamenalo, že bude cestovat se všemi, které se rozhodl opustit a z toho mu běhal mráz po zádech, víc, než z lidí, ale co nadělal. Musel.
Gwen
Slepá vlčka se taky vydala s ostatními. Bylo ji to fuk. Jen věděla, že ji čeká dlouhá a otravná smečka se spoustou dalších otravných vlků. Odplivla si a kráčela za ostatními. Držela si od všech nenápadný odstup. Nebyla ani moc blízko, však ani moc daleko.

Smečka Elloris
Tábor E. -> Drsné pláně
Diego + Eveline + Isla + Zante
Vlčí rodinka se držela dost při sobě. Hlavně Diego je kvůli svému strachu chtěl mít všechny pod dohledem, aby je mohl případně bránit. Jak před lidmi tam před Zeissem se kterým museli cestovat. Což se mu nelíbilo a komu taky jo? Že musí cestovat ze smečkou, která jim zničila domov ještě předtím, než se vůbec objevili lidé. Allweena se této rohaté rodinky držela, potřebovala přežít. To je teda terén. Pomyslela si znechuceně, ale šla dál. Později nakrčila čumák, protože jeden pach by poznala úplně kdekoliv. I když se hodně času ze svého života se snaží dostat jej ze své paměti, ale je to prostě ona. To nejde.
Azrael
Stál na Eerwě, na její hlavě, takže měl výhled na všechno. Najednou se na něj otec otočil, což mladého Virentema trošku zarazilo. A jeho slova ještě víc. Nakonec však hrdě vypnul černou hrudičku a narovnal se na patrončině hlavě. Cítil se teď tak potřebně a straně důležitě. "Já to zvládnu!" Zazubil se na otce a 'vedl' smečku ku předu. "Blížíme se k nim." Zasyčela Eerwa s tím, že se z druhé strany blíží druhá smečka. Azraelovi proběhl lehký mráz po zádech, ale stále se tvářil hrdě a že má všechno pod drápkem zvládnuté. Jenže jak se tak blížili, vůbec nevěděl co dál dělat. Proplést se s nimi, či držet si odstup? Tohle mu Orfeon však neřekl.
Kleeia
Kráčela taktéž dál s ostatními. Držela se tentokrát dost blízko své sestry. Chtěla s ní trávit čas, snažila se o to. "Myslíš, že to zvládneme?" Zeptala se ze vzdychem a v čumáku zaštípal pach Zeissanů, avšak ji toho smrdělo mnohem víc. Smrad a smog, hnusné zvuky ozívajicí se v dáli, ovšem blížící se, pomalu a jistě.
Angaraw (Tady pardon Tay, nevím jak to bylo naposled s postem a jsem líná koukat xd)
Podíval se na Rialtu. "Je čas najít si nový domov." Mírně se pousmál na vlčici, která se mu strašně rychle vetřela do života a jemu to vůbec nevadilo. Narovnal se a spoustu vlků převýšil a kráčel i on dál za davem, kontrolujíc, zda Rialta jde stále vedle něj.
Kyurabi
Další dračí vlčka se tiše vydala za davem. Nezajímal ji nikdo. Toby, kde jsi? Pomyslela si smutně a se sklopenýma ušima. Koukala do země a ani se pořádně nedívala kam šlape, až do někoho vrazila. Omluvně se na něj podívala. (AIKO) "Omlouvám se, už se to nestane." Pověděla, aniž by poznala, že to pravě on je ten, kterého taky dlouho mezi ostatními vyhledávala. Ten, který by ji mohl připomenout, kým vlastně je.
Akio
Stále vrtíc ocasem sledoval i shledání matky a dcery. "Jaké to je, ti můžu ukázat. Určitě tě ráda pozná." Uculil se ještě k dotazu, který mu Electra dala a pomalinku se vydal za ostatními a také dohnal Asuku a kráčel po jejím boku. Doufal, že Electra se přidá k nim.
Kay + Mitril
Dva černí vlčci se vydali dál s ostatními. Ani jednomu se nelíbilo, že musí cestovat z někým kdo jim zničil jejich domov. Jejich Ishimuru. Kayovi však chyběl jeden podstatný detail. Kde je Sapha!?
Avšak on nebyl jediný. Mitril zase chyběl Dix a prostě ho nemohla nikde najít, což byl pro ní další nový pocit. Strach o něj.

EITO a RITERU
Za hranicemi smeček / Za Orfeonem
Po nějaké době konečně dospěli až ke skupině, kterou tak dlouho sledovali pouze zpovzdálí. Ani jeden z dvojice si nebyl jistý tím, co se děje, ač oba dva se obávali téhož, přestože každý z jiných důvodů. Zatímco Eito se strachoval, že by přemístění nemusel přežít bez újmy, neboť se nezdálo, že by jeho kulhání mohlo někdy ustat. Riteru se naopak obával toho, že se něco stane Jessie, případně drobným vlčátkům, která se teprve vyvíjela v jejím těle. Z něčího pohledu se mohlo zdát, že oproti vlkovým obavám jsou ty psovy nadmíru sobecké, však Eito prostě a jednoduše neměl, o koho se bát. Výjimkou byl leda tak Traure, ale ten se nyní nacházel kdo ví kde. 
Riteru, jehož opuštění území zasáhlo podstatně více, než jeho společníka, zadržoval slzy, které se mu draly do očí. Na území Niwatu doposud strávil takřka celý život. Narodil se zde, vyrůstal, utvořil několik známostí, našel partnerku a započal rodinu. Jeho vlčata se ovšem měla připravit na to, že niwatskou přírodu nikdy nespatří a budou ho znát z pouhých vyprávění. Snažil se v tom všem chaosu najít hnědou vlčku s bohatou tmavou hřívou. Věděl, že tu je, již předtím ji zahlédl, ale nyní tu bylo tolik vlků, že mu trvalo poměrně dlouho, než se dokázal zorientovat. Nakonec ovšem jeho pohled zachytil záblesk nazlátlých očí. Neváhal a jak nejobratněji dovedl se vyhýbal všem, kteří mu, byť neúmyslně, vstoupili do cesty.

Zeiss -> Drsné pláně
Ještě před odchodem si žíhaný párkrát kousl masa, které pracně nalovili. Nejspíš je čekala dlouhá cesta, kdy si pravděpodobně dlouho nic neuloví, a tak chtěl být připraven na všechno. Jen koutkem oka vnímal vlče, které Naiome do smečky nepřijala. Naposledy se ohlédl přes rameno po táboře. Opouštěl ho tedy opravdu navždy? Zahazoval za hlavu podstatnou část života? Nebral to tak. Ve všem mohla být nějaká výhoda. Třeba ten nový svět bude jiný... lepší. Kámen úrazu byl, že se měli na cestu vydat se smečkou svitu. Byla snad tohle nějaká zkouška testující loajalitu? Hodlal v ní vyhrát. Nechtěl vidět biologickou rodinu, neměl zájem. Putovat s Elloris se mu příčilo, ale jestliže osud a alfy rozhodly, bude je následovat. A proto se rozloučil s hranicemi staré Zeiss a se vším odsud, s mládím i minulostí, s myšlenkami, co se toulaly po Niwatském území. Lidé přicházeli. Slyšel to. Opravdu byl čas odejít. A tak se směle vydal s ostatními na cestu, doufajíc v lepší zítřky.
 První byl klid a Argdem jen zamyšleně kráčel na kraji skupiny spíše ve předu, přemýšlel o sobě a myšlenky se mu momenty vracely na znepřátelenou rodinu. S celou smečkou přes celé území Niwatu to bylo rozhodně zajímavé a Arg začal litovat, že tyhle končiny neměl prozkoumané. To bude zase práce, si nové území zmapovat! Brzy ucítil pach Elloris a posléze její členy i uviděl. Krátce nakrčil čumák, ale na jeho tváři zavládl naprostý klid doprovázený chladem. Ellorisanů bylo mnoho a byli tak veselí... až to bylo k smíchu. Narozdíl od toho Zeiss putovala snad beze slov, tiše a rychle, v čele s alfami. Někteří členi se vzdálili od možnosti vidět svit, Argdem pozici blíže nim bral spíše jako výhodu. Stačilo vědět, kdo má s kým dobrý vztah, vlastně... si mohl touhle cestou vybudovat proti svitu zbraň, kterou mohl v budoucnu použít. Zastavil, když se temná paní zastavila. Opět stačilo jen vyčkávat, odpovědi příjdou samy... dříve nebo později.

Tábor Elloris-za Orfeonem

Miroki Kleeia si mě nevšímala, ani Asuky. Zamračil jsem se, nechápal jsem proč se najednou tak věnuje sestře. Nechal jsem je být, až bude chtít být u této události se mnou, najde si mě. Trochu jsem změnil směr a pokračoval za Asukou. U ní byl však její partner Akio. "Tak to vypadá že půjdeme sami dva spolu," zasmál se Nibori. Tiše jsem zavrčel a držel se dál. V dálce byl cítit strašný smrad a nějaký hluk. Jenže pak tu byl ještě další pach, pach Zeiss. Zalezl jsem si do skupiny vlků z Elloris a čekal kdy půjdeme konečně dál. Měl jsem hodit spory za hlavu... To budu opravdu raději sám.
Grafity Spala jsem v jeskyni a najednou mě probudil hluk. Lidé, pomyslela jsem si hned. Vykoukla jsem ven a ucítila silný pach něčeho neznámého. Bylo to blízko. "Ne! Dayiliene, Nyso! Vzbuďte se! Nesmíte tu zůstat!" křičela jsem. Už byli dospělí, nemohla jsem je odtáhnout pryč. Šťouchala jsem do nich, aby se probrali. Nic. Občas se se spavou nemocí nedalo nic dělat. Musela jsem se rozhodnout. Buď zůstat a zemřít, nebo vědět, že zemřou moji potomci a zachránit si život. Chvíli jsem u nich seděla a přemýšlela, ale pak jsem se zvedla a přišla ke vchodu do jeskyně. Tváře jsem měla ulepené od slz. "Sbohem," zašeptala jsem a rozešla se k táboru. Zde jsem ucítila pach Alfy Orfeona a spousty vlků. Cítila jsem je z dálky, bylo jich hodně. Rozběhla jsem se tedy tím směrem. Za chvíli jsem již běžela po jejich stopě na Drsné pláně. Vůbec jsem nepřemýšlela nad bolestí, jenž mi při běhu způsobovala lopatka. Po chvíli jsem už nemohla a tak jsem je jen udýchaně došla svižným krokem. S nikým jsem nemluvila a měla jsem stažené uši. Byla tu i Zeiss, jindy by si mě v této chvíli určitě dali k svačině, ale oni zatím nevázali s nikým kontakt. Ani přátelský, snad ani nepřátelský. Přidala jsem se k Ellorijským vlkům a rozhodla se odejít s nimi.
Kaisa Nikdo mě nevnímal, nevšímali si mne. Zřejmě to bylo dobře, taky jsem tu být nemusel, mohli mě vyhnat. Byl jsem přeci ještě tulák. Pak začali všichni odcházet. Jako ovečka jsem šel se stádem, tedy s vlky co se přesouvali ze známého prostředí, kde měli svá doupata a známá oblíbená místa, pryč do neznáma. S povzdechem jsem všechny následoval. Šel jsem blízko jedné duhové vlčice (Orisea), snad ani ne schváleně, měl jsem stejné tempo jako ona. Neoslovoval jsem ji, tedy prozatím. Naše cesta za Orfeonem vedla na pláně. Přidala se k nám ještě jedna smečka, byli to ti zlí vlci, ale zatím se mezi oběma smečkami nic nedělo. Tak nějak jsem si z toho nic nedělal. Čekal jsem na dobu kdy přejdeme hranice a ocitneme se na novém území.

/S davem vlků/
Odpovědi se mi nedostávalo a já byl zklamaný. Ale nedával jsem to nějak zvlášť najevo, spíše jsem se rozhodl naopak oslovit nějakého konrkétního vlka, strhnout na sebe pozornost. Zatím nějak mírně, později možná trochu zajímavěji. Proto jsem se vydal k vlkovi, který se tu zdál tak sám (KAISA). Přímo jsem se k němu rozběhl. Tak, jak tě to učila máma. Tvoř si přátele. Důvěřuj, ale prověřuj a nenech se oblbovat kretény. pomyslel jsem si, aniž bych vůbec věděl, co to ten kretén je. Blbě jsem se uculil na každého, kdo se na mě divně podíval, stejně jako tehdy doma. Byl jsem zvyklý být fakt hodně drzý, ale neuvědomoval jsem si to. Tak jsem se s tím vlkem pokoušel navázat řeč. ,,Ahojky, kamže se to jde?" zeptal jsem se zvědavě s cílem zjistit aspoň základní informace o této... podivné skupině? O migraci mi totiž máma nikdy nic neříkala. Nečekal jsem na odpověď a nyní jsem mohl vypadat nepozorně, ale pravdou byl opak. Jen jsem byl zvyklý zvládat se soustředit na více věcí najednou. Nadšeně jsem tedy vrtěl ocasem a rozhlížel se po společnosti, kterou jsem měl kolem sebe. Po takové době samoty mi konečně bylo strašně fajn, přestože jsem zdejší vlky neznal. Vůbec mě nenapadlo, že to může být nějaká smečka, nebo tak něco, a že jim já svou cizineckou přítomností můžu narušovat osobní prostor či plány jich jakožto skupiny. Měl jsem sotva jeden rok a vlci mi toho nestihli moc vysvětlit, moc jsem jich prozatím za svůj život nepotkal.

Území Zeiss - za Orfem:
S napětím jsem očekávala, co řekne. Už jsem myslenkami patřila do smečky, ale její slova mě probudí do reality: ,, To? Jsem snad nějaký nástroj? Mrtvé tělo bez duše?" Jistota mě najednou opustila a já hleděla na alfu, která kráčela pryč: ,, Selhala jsem." Po myslím si smutně a na Nirino vykázání pouze kyvnu: ,, Kam bych šla? Domom nemám, rodina zmizela.." Šla jsem z území a naposledy se ohledla za Nirou: ,, Nevidíme se naposledy." Řeknu s milým úsměvem a šla dál za pachem jiné smečky. Po chvíli se mi jí podařilo dohnat a nenápadně se při plést mezi rodinku vlku ( Diego a spol ). Držela jsem se za rohatým vlkem a při každém jeho pohybu se posunula mimo jeho zorné pole: ,, Hlavně na sebe neupozornovat. Tady mám větší šanci na přežití." Po myslím si s nadějí a nasleduji průvod.

Kaisa
Drsné pláně

Splýval jsem s okolím. Aspoň jsem se o to snažil, tím že jsem nějakou chvíli strávil na území Elloris jsem trochu pochytil i pach smeččana. Tiše jsem čekal, dokud mě nevyrušilo hnědo-zelené vlče. Taky bylo zřejmě tulák a chtělo jít s námi. "Na nové území, " odpověděl jsem mu krátce. Vypadal, že to tu nezná. Neměl kolem sebe nikoho, kdo by aspoň trochu připomínal jeho rodiče nebo sourozence. "Jsi tu sám?" položím mu otázku pro změnu zase já.