Akce & Příběh za Hranicemi

Cesta
Zavrtěla hlavou a zvedla zuby náhrdelník výše ze svého krku. Byla na něm duhová hvězda. **"Magie duhy. Umím házet na zem třeba duhové hvězdy, či další takové kraviny."** Usmála se. Milovala, když viděla Kuroka onu magii používat, ale teď jí má ona sama pro sebe. Taky zatřásla hlavou, musela se chovat jako drsná vlčice. Musela být reprezentativní svým rodům a ne jako šašek se pořád usmívat. "Jsi celá liška nebo i trochu vlk? Vzhledem k tvému vzhledu bych tipla, že z více procent budeš mít gen lišky než jiného druhu. Aspoň si originální, nejsi jako každý druhý." řekla, když si jej znovu pořádně prohlédla. Měla pravdu, nejspíše buď byl celá liška nebo i v málo procentech vlk. "Ty máš něco s barevným spektrem také ne? Jen tak nemůžeš nechat zmizet celou škálu barev." zamyslela se nad jeho magií.

Cesta
Tajemně jsem se pousmál, ale po chvilce mlčení jsem se zahleděl k bývalému území. Lidé to tam již celé likvidovali a on... on mohl být s nima. "Z části liška a barzoj, ale velkým podílem i vlk," rozhodl jsem se, že se jí svěřím - jakože toho snad nebudu litovat. Ne, neplánoval jsem jí říct nic o tom, co jsem kdy a kde dělal, ale i tohle byla poměrně důležitá informace.
"Ovládám světelné frekvence. Vidím všude takový... provázky a když za ně zatáhnu, paprsek světla, co se odráží od mé srsti a vrací nám do očí bílou..." chvíli jsem se snažil všechny paprsky odrazit, a nakonec se povedlo a malé kolečko na mé srsti se změnilo v rudou, "když za ten provázek zatáhnu, naše oči vidí jinou barvu. Já teda ne, žejo, ona je to de facto iluze, ale... jednou s tím dokážu divy," pronesl jsem hrdě.

Tábor Elloris
Nemohla jsem si nevšimnout, že je pro něj tohle rozhodnutí velmi těžké. Pro mě sice byla  těžká všechna rozhodnutí, ale věděla jsem, že ostatní to tak neprožívají. Tato reakce se však velmi podobala těm mým. Chtěla jsem ho nějak uklidnit, ale nemohla jsem si vybavit vhodná slova. Klasické fráze o tom, jak bude všechno v pořádku, mi připadaly jen jako snůška lží.  Jak bych se mohla pokoušet někoho utěšit slovy, kterým sama nevěřím? Sklonila jsem rezignovaně hlavu a zůstala potichu. Nakonec promluvil sám, ovšem žádnou úlevu mi to nepřineslo. Představa, že se na mě všichni budou dívat jako na zrádce, mě děsila. Byla jsem si jistá jen jedinou věcí. Pokud se rozhodne odejít, tak půjdu také a pokud to nedokáže, pak tu zůstanu. Samotná jsem tu cestu podstoupit nechtěla.

Jack Ian Snart
Cesta
Pomalu a velmi smutně šla Jack. Snažila se do hlavy nacpat optimizmus, ale nešlo. Šla a neměla cíl ani odhodlání. Naposledy se takhle cítila, když umřela Ellie. Ale na to už si moc nepamatovala a tohle se jí zdálo horší. Chtěla mít nadějí a být pozitivní. Ale to ji nešlo, a to jí štvalo, takže byla ještě víc smutnější. Nevěděla co má teď dělat, a tak pajdala nocí, ani se nedívala na cestu. Chtěla být s Yungul strašně moc. Nyní pozitivní světlo Jack vyhaslo. Hlavu měla sklopenou, oči skoro zavřené. Vůbec nevnímala okolí. Její vylepšené smysly vůbec nefungovaly. Připadala jsi těžká a unavená.

Tábor Elloris
Buď tu budu sám s “nimi”, nebo budu někde s jinými, ale stále sám a bez “nich”. Která varianta byla ta správná? Tlapou jsem jsem přejel po hlíně na zemi a mlčky sledoval, jak se zrnka písku hrnou do stran. “Doprovodím tě k nim. Ještě je můžeme dohnat,” řekl jsem nakonec Mohl bych nás přenést na pláně, dál jít po jejich stopě a až je najdeme, nechat ji s nimi a vrátit se sem. Bylo mi jasné, že zůstanu-li, lidé mě dřív nebo později uštvou, ale možná už bylo na čase, přestat bezcílně chodit po světě a jít spát spolu s “nimi”.

Tábor Elloris
Přikývla jsem, ale pak jsem se zarazila. Prudce jsem zvedla hlavu. Zdálo se mi to nebo to vážně řekl? Můj výraz se změnil z ustaraného na rozzlobený.  Copak jsem nějaká neschopná chudinka, která potřebuje aby mě někdo někam doprovázel? To bral ten čas strávený se mnou jako povinnost? "Plánuješ mě odvést k ostatním a nechat mě tam, nemám pravdu?" odsekla jsem. Mísil se ve mně hněv, frustrace a strach. Možná jsem už z toho všeho začínala být trochu paranoidní, ale kdo by zůstal klidný, kdyby najednou i ta poslední jistota v jeho životě byla zpochybněna? "Myslíš si, že jsem tak neschopná, že potřebuju doprovod?"

~Cesta~
Spirit se ztratila v myšlenkách a pomalu se vzdálila ze svého místa ve vedení výpravy. Unaveně se rozhlédla kolem sebe a pohled jí padl na osamělou, posmutnělou vlčici plouhající se mezi vlky (Jack Ian Snart). Naklonila hlavu na stranu a rozhodla se k ní připojit. Chvíli tiše kráčela vedle ní. "Zdravíčko," zamumlala, když si byla jistá, že ji vlčice zaregistrovala. Pousmála se a melancholicky si povzdechla. "Odcházet je těžké, že? Jak dlouho jste tu žila?" zeptala se tiše a pokusila se být co nejvíce diskrétní. Kolem slyšela hlasy cizích vlků a uvědomovala si, jak dlouho žila úplně mimo smečku, skoro v izolaci - nikoho tady neznala a to ji naplňovalo jistou úzkostí.

Jack Ian Snart 
Ah, kde je mé vychování. Teď nemůžu být smutná.,, Ani ne, k místu jsem neměla vztah, ikdyž tu pár let život. Jsem ale zvyklá cestovat. Tohle nebylo moje první ani poslední útočiště. Jinak zdravím. Hezký den přeji. Kdo pak jsi? " Pověděla jsem rychle s energií, ale pozitivní rozhodně nebyla. Nemohu tady být smutná a předávat negativní energii. To si nikdo nezaslouží. Musím se chovat přátelsky. A taky se budu chovat přátelsky a myslet na dobré věci. Na naději

Tábor Elloris
Skoro jsem nadskočil, jak mě její odseknutí překvapilo. Tohle jsem nečekal. Sklopil jsem uši a vyhýbavě zamumlal něco na souhlas, že ano, má pravdu. Bylo snad ale lepšího řešení? “Nemůžu odsud odejít,” pronesl jsem váhavě. Nerozuměl jsem tomu, proč zní tak naštvaně, ale vyčítal jsem si to. “To si nemyslím,” vyvrátil jsem jí její tvrzení, “ale za hranicemi to není bezpečné. Ani ve dvou, natož v jednom.” Doufal jsem, že mě pochopí.

~Cesta~
"Ach. O sobě bych to asi říct nemohla. Ale nerada mluvím o sobě. Jsem Spirit, a ty?" zeptala se stará vlčice a ani si neuvědomila, že své společnici začala tykat. Chvilku zkoumala její tvář a pak se trochu zamračila. "Nemusíš se přetvařovat. Všichni si teď procházíme těžkým obdobím a tím, že budeš potlačovat svůj smutek, nic nevylepšíš," prohlásila po chvíli takovým tím hlasem starého moudrého vlka z pohádek. Sama se nad tím musela pousmát - před lety by se jí nikdy ani nezdálo, že takhle bude znít. "Snad bude místo, kde se usídlíme, krásnější, nebo alespoň stejně krásné, jako byl Niwat. Myslím, že tam budeme spokojení. Až si zvykneme. Zahojí se staré rány. A tak."

Cesta
,, Jsem Jack Ian Snart, Jack stačí. Vím, že tam kde se úsídlíme to bude hezké. Doufám že tam budou skály, miluji lezení po skalách. " Lezení jsem vždy milovala, vzdy mi šlo. Teď to asi bez jedné nohy bude složitější.,,Bohužel, mé smutné srdce neocení tu krásu. A tím že budu smutná také nic nevylepším." Řekla jsem. Spirit byla milá, a tak jsem se jí to snažila oplácet. Bohužel situace úplně vhodná nebyla.

~Cesta~
"Opravdu? Já... uhm. Taky jsem mívala ráda přírodu. Ale teď jsem moc stará. Bolí mě klouby," povzdechla si, ale když si koenčně všimla, že Jack jedna noha chybí, došlo jí, že to asi nebyla úplně vhodná poznámka. "To máš svatou pravdu. Co se stalo, pokud se mohu zeptat?" Spirit se snažila být co nejjemnější a nejmilejší, ale cítila, že se Jack momentálně s nikým bavit nechce. Sklonila hlavu a zabodla pohled do země. Pořád myslela na to, co ztratila ona, a přitom jí vůbec nedocházelo, že by se spíš měla starat o to, co ztratili ostatní. A že toho bylo. Všechny ty malé věci, které vlci ztratili během svého bytí na Niwatském území, všechny ty serepetičky, které nechali v doupatech - ty se časem zasypou a jeden za pár let nebude schopen říct, že tam vůbec nějaká vlčí nora byla. A v neposlední řadě opouštěli místa, ke kterým se vázalo tolik vzpomínek... Spirit se zase začala propadávat do bezútěšné melancholie.

Cesta
,, Myslíš s nohou? Alfa Zeiss mi ji upálil. Ale je to v pohodě, jen se s tím docela špatně chodí. Budu muset sehnat náladu. Ale jak říkám, jedna noha je jen maličkost. Jsou důležitější věci. " Usmála jsem se na vlčici. Byla na mě milá, a tak jsem byla také. Milost jsem si udržovala myšlenkama na naději a na znovu shledání s mojí milovanou. Věděla jsem, že ona mě miluje taky, jen prostě spolu být nemůžeme. ,, Jsi v pohodě?" Zeptala jsem se, protože mi najednou vlčice přišla ustaraná.

Tábor Elloris
Trochu jsem se uklidnila, když jsem uviděla tu reakci. Vlastně bylo dobře, že mi neodporoval, tím by se moje zlost nejspíš ještě zintenzivnila. "Můžeš mi objasnit, proč odtud nemůžeš odejít?", zeptala jsem se o poznání mírněji.  Nechápala jsem, co ho tu může držet. Možná tak smutek a frustrace, ale opravdu byl ochotný si vybrat tohle před novým životem? Myslel si snad, že si nový život nezaslouží? "V tom případě je úplně jedno, jestli ten kousek půjdeš se mnou nebo ho půjdu sama ne?"

~Cesta~
Spirit nic neříkala, jen pootevřela tlamu v němém údivu. A takové věci se děly i pod tvým dohledem. Jsi neschopná, Spirit. "To je příšerné. Zeiss," řekla si sama pro sebe a z tlamy jí uniklo temné, pobouřené zavrčení. "Doufám, že pro Zeiss nebude na novém území místo," upřímně poznamenala. "Velká většina vlků z dnešní Zeiss pro mě před nějakou dobou tolik znamenala. A znamená. Byla to moje smečka." Spirit se trochu zarazila. "Tohle k ničemu nevede. Co bylo, bylo... Předpokládám, že asi chceš chvíli pro sebe, že?" předpověděla Spirit a vlídně se pousmála. Někdy je lepší být chvíli sám.

Cesta
,,To mě mrzí. Noha nic není. Ty jsi ztratila něco důležitějšího, něco k čemu jsi měla vztah a ještě jsi za to nemohla. Je mi tě líto. Ja o tu nohu přišla, díky mému rozhodnutí. Sice toho rozhodnutí nelituji, ale je to má vina, že nemám nohu. Ale ty nemůžeš být smutná, kvůli něčemu, za co nemůžeš. Já můžu za svoji nohu a stejně nejsem kvůli ní smutná. A prosím zůstej. Dobře se mi s tebou povídá. Jsem hrozně ukecaná. " Zase můj další proslov od srdce. Nechtěla jsem, aby se Spirit cítila špatně.

Tábor Elloris
Nebyl jsem si jist, jak přesně bych na její otázku měl odpovědět. Chvilku jsem tak různě tikal pohledem ze strany na stranu, pak na krátko zavřel oči, a jak je opět otevřel, odpověděl: “Moje rodina. Máma, táta, Asuna, Kirito, Naoki. Všichni zemřeli tady. Není správné, nechat je tu samotné,” z hluboka jsem se nadechl, “a Akiru. Slíbil..slíbil jsem, že jí už neopustím.” Ani po letech jsem si neodpustil, co se stalo. Zemřela protože jsem nebyl s ní, a po její smrti jsem se zařekl, že ji už nikdy samotnou nenechám. Když teď odejdu, bude mě nenávidět? Můžu v klidu žít nový život s myšlenkou, že ona takovou možnost kvůli mně nemá? Na druhou otázku, kterou mi Cäelle položila, jsem teď nebyl schopen řádně odpovědět, tudíž zůstala bez reakce.

Tábor Elloris
Rozuměla jsem tomu a zároveň jsem to absolutně nechápala. V Zeiss jsme to takhle nikdy neprožívali. Nevěděla jsem, kde jsou pohřbeni moji sourozenci a můj otec a popravdě mě to nezajímalo. Nebylo to vůbec podstatné. Proč bych měla položit svůj život za to, abych mohla ještě párkrát vidět místo, kde je prach z těch, které jsem kdysi znala? Vždyť s tím prachem nemůžete mluvit ani ho nepoznáte od jakéhokoliv jiného prachu. Nechtěla jsem nic říkat, ale z mého výrazu šlo vyčíst, že tohle celé vnímám jako hloupost. "Jak bys je mohl opustit, když je máš navždy ve svých vzpomínkách a v srdci?" zamumlala jsem nakonec a po chvíli jsem dodala: "Ty si jenom nedokážeš odpustit věci, za které ani nemůžeš, o tom to celé je."

Tábor Elloris
Věděl jsem, že jsou mrtví. Že mi ve svém věčném spánku nemohou nic vyčítat. Že když odejdu, nikdy to nezjistí. Nicméně bojoval jsem se svým svědomím. Mám nebo nemám jít. I kdybych se odprostil od mé rodiny a Akiru, stále jsem se bál toho, že když odejdu, budu bez nich úplně sám. Že se nebudu mít kam vrátit a nikdo na mě nebude čekat. Koukl jsem na Cäelle a hlavou mi probleskla myšlenka, zda jsem opravdu tak sám, jak si myslím. Kdybych byl, stála by tu teď se mnou, zatímco jí odchází smečky kamsi do neznáma? Snažila by se mě přesvědčit k tomu, abych šel? “Já..musím se rozloučit.”

Tábor Elloris
Vypadalo to, že nad tím přemýšlí, takže jsem usoudila, že ten můj výbuch zlosti byl přeci jen k něčemu dobrý. Dál jsem už nic neříkala a nechala jsem ho tu myšlenku zpracovat. Chtěla jsem ještě dodat, že sama nikam rozhodně nepůjdu, ale z nějakého důvodu to pro mě bylo až příliš těžké. Nezbývalo mi tedy než doufat, že můj záměr pochopí i beze slov. Jeho odpověď se dala pochopit dvěma různými způsoby, ale rozhodla jsem se být pro změnu optimistická a zvolit tu přijatelnější interpretaci. "Mám tady počkat nebo mám jít s tebou?" zeptala jsem se přímo. Věděla jsem, že s největší pravděpodobností se bude chtít rozloučit sám, ale na druhou stranu jsem chtěla dohlédnout na to, že neudělá nějakou hloupost.