Akce & Příběh za Hranicemi

Cesta
Demon

Nevedel som či ma moje deti počujú a či nie. Ale strach o ne ma zožieral z vnutra. Bola jedina moja rodina ktorá mi zostala. Ritu som nevidel ako sa čas tiahol rýchlo. V očiach sa mi tvorili male slzi než ma v tomto všetkom prerusil hlas moc znameho vlka Diega. ,,Prepáč Diego ale ja budem kričat kolko len budem mať sil, len aby som našiel svoje deti. Pochop to, je to moja jediná rodina, a ja ich musím nájsť." Prehovorim k nemu a dúfal som že ma bude chápať. Že nechcem zle pre vlkov ale že sa snažim len hladať svojich blizkych, ktorých som svojou vinou stratil. A spomenul som si na to ako boli moje deti roztomile ked boli ako male vlčatká, Načož mi po kraji stiekla slza smutku. Nechcel som sa zastavovať, musel som pokračovať. Než som započul hlas syna. Bol plní hnevu. Čo som moc dobre chápal. Otočil som sa smerom odkial išiel hlas až som ho uvidel. ,,Ani sám neviem synu. Omluvam sa za to všetko." Odpovedal som mu než som započul jeho myšlienky. ,,Nechcel som vás tam nechať, to vážne nie. A je mi to strašne lúto. Chcem aby všetko bolo zasa dobré. Chcem to čo som svojou chxbou stratiť zasa obnoviť. Prosím daj mi šancu. Hato syn môj" Poslal som mu lútostivú myšlienku, lebo som to hovoril už zo svojej bolesty.

Cesta
Po chvilce běhu narazila na podivnou... ne, ona si o někom nemohla myslet, že je podivný, však se jí stačilo jen podívat na sebe a bylo vidět, že ona je tu ta divná. Ona nejspíše bělostná liška(Všichni víme, že myslím tvou postavu Asu) smrděla Zeissem, to byla nejspíše druhá smečka. To tady za tu chvilku stihla pochopit. Chris byl kdesi bůh ví kde a ona se konečně cítila volná, nesvázána okovy toho divného pocitu, který v ní začínal kvést. Jednou jí Kuroko řekl, že tenhle pocit se jmenuje láska, jenže co je to láska? Jen chvilkové pobláznění hormonů. Orisea byla spíše vlčice, co chtěla vše dokazovat svými činy. Však teď se konečně odhodlala hodit vše za hlavu a promluvit na lišku. "Ahoj, vypadáš zvláštně a to se mi líbí." Usmála se na něj mile.
RIALTA
Cesta
Podívala se na svého partnera s nadšením v očích. "Co kdybychom šli společně poznávat nové vlky? Přeci jen k tomu je tahle cesta určená, k poznávání nových či starých tváří. Možná potkáme někoho z mé rodiny." Byla nadšená. "Ale toho s kým se seznámíme vybereš ty!" Řekla se šibalským úsměvem a konečně se rozběhla dál a rychleji. Konečně mohla zahodit celou minulost co zapomněla a přestat se jí trápit. Konečně mohla být volná.

... -> Cesta
Naježím se. Je to už nějakou chvíli co jsem tenhle pach cítila, mám ho však pevně zarytý v paměti a dokonce života na něj nezapomenu - lidi. A všude. Byl to docela šok vzbudit se, slyšet děsivé chrčení a klokotání kolem sebe a uvědomit si že všichni niwatčtí vlci jsou pryč. Sice jsem tušila že se něco divného děje - už jen ten návrat a všude prošpikovaný vzduch pachy vlků z jiných smeček - ale tohle jsem naprosto nečekala. Neobratně se zvednu na všechny čtyři, protáhnu se - kosti mi trochu zapraskaly - a pohlédnu na své okřídlené parťáky sedící na vedlejším stromě. Přestože ptáci nemají dobře vyvinutý čich jako my, všichni tři jsme věděli kudy pachy vlků mířili. Že by se chystali území opustit? povzdechnu si. Přestože se mi domov opouštět nechtělo, nic jiného nám nezbývalo. I kývnu na Antonia a Pipa a rozeběhnu se směrem k obzoru, jenž nejen naznačoval konec dobrých časů, ale taky začátek něčeho nového.

Území Elloris => Tábor Elloris
Jak jsme se octli na území smečky potvrdilo se, že byl můj dosavadní neklid oprávněný. Krajinou se neneslo nic, než pouhé ticho. Stříhal jsem ušima na všechny strany, snažíc se zaznamenat nějaký, jakýkoli zvuk jenž by mohl patřit krkům či hlasům vlků. Nic. Cäelle vedle mě se bez většíhl váhání rozběhla k táboru a já ji obratem následoval. Vysoká tráva mi pod tlapami divoce šustila a prořezávala ono až děsivé ticho. V táboře nikdo. Zmateně jsem se rozhlédl a pohledem skenoval všechna doupata a zákoutí v dohledu. Ani noha. Než jsem se ale stihl dobrat ke zjišťování odpovědi na to, kde jen všichni jsou, připlula ke mně sama. Drak vnikl do mé mysli a vše bylo hned jasnější. “Odcházíme?” šeptl jsem rozechvěle. Úplně jsem zkoprněl a jen prázdně zíral před sebe. Lidé se vrátili a opět si brali něco mého. Brali si můj domov.

Kráčela jsem davem za Naiome, jenže se zdá mimo svojí kůži. Ani se ji nedivím. Kdo by v téhle situaci taky byl. Jenže následně jsem se trošku přibrzdila a nahlédla na Aysu. Učednici Naiome. Ani nevím proč, doposud jsem si učňů nevšimala a neměla jsem to původně v plánu ani při téhle cestě, ale dlouhá cesta nejednomu změní názor. Začínala noc, byl to můj živel a já noc milovala. "Nazdar." Promluvila jsem na Aysu.

Azrael
"A víš co? Jestli jsi bratr, strýc nebo co, že jsi, vlastně mě to nezajímá." Odfrkl najednou a od Virentemů se vzdálil. Eerwa, jeho třímetrová patronka jej nechápavě následovala. "Co to do tebe vjelo?" Zeptala se syčivým hlasem. "Do mě? To oni mi neodpovídají! Tak proč bych se měl starat!?" Vyštěkl na ní. "Azraeli, okamžitě se uklidni!" Trvala na svém. "A víš co? Mě se nechce, radši někam běž, dost svou výškou upozorňuješ!" Opět vyštěkl zlostně a Eerwa, ačkoliv neochotně se usídlila v jeho hlavě. "Dávej pozor na svá slova budeš jich litovat." Stejně však mluvit nepřestala. "Buď ticho, nechci tě poslouchat." Zavrčel na ní v mysli. Došel k jednomu dalšímu vlkovi. (Haymitch.) Chvíli jej se zachnuřeným výrazem pozoroval. "Zdravíčko." Řekl jakoby předtím nic z toho vůbec neřekl.

Saura
Dračí vlčka pozvedla obočí. "Ach, Yungul." Protočila očima. Ale co, bylo ji to úplně jedno. Vzdálila se od ní a protáhla si dlouhá dračí křídla. Hledala znovu Aysu, ale místo toho se objevila dost blízko Ellorijsanů a vrazila do jednoho vlka. (Damien) Zavrčela. "To nemůžeš dávat na cestu pozor? Dávej pozor kde šlapeš!" Sykla k němu zlověstně.

Diego
Sledoval reakci Demona. Upřímně ho dostala. "Potom všem co jsi provedl, dokážeš i brečet? To co jsi provedl Ishimure a Stříbrnému Fénixi? I po tom všem dokazuješ, že víš co je to mít někoho rád?" Pozvedl obočí, ale i lehký vrčení se objevilo. Odnikud se objevil najednou Hato a byl plný vzteku. "Jak vidíš, tvé vlče není příliš rádo že tě vidí. A co teprve až Kay zjistí, že jsi tady, hm?" Narovnal se a tím převyšul spoustu vlků. Jindy by asi neignoroval slzy, ale zdálo se, že ani Diego není pořádně ve své kůži.

Cesta:
Svým jedním okem jsem na něj zle hleděl: ,, Myslíš, že taková ubohá omluva všechno smaže?! Kdyby neutekl, usnul bych jako ty a sestra! " Dál jsem mu házel vinu a svihal ocasem, který už vypadal jako ocas štíra. Ale když uslyším jeho myšlenky, tak ucítím nutkání mu odpustit: ,, Ale, co když zase usnes? Zůstanu zase sám... Tady mám přátele a někoho kdo se o mě jakž takž stará." Přemýšlím a nemůžu se rozhodnout. Svědomí mě táhne k otci, ale srdce ke smečce, do které sice nepatřím, ale nevyhnali mě: ,, Co mám dělat?" Bezradně se dívám před sebe, jakoby tam stála odpověď.

Cesta
Mitch narazil na mladého vlk. ,,Ahoj." Pozdravil ho. Chtěl přidat nějakou přezdívku. Ale zpoměl jsi, že když byl on mladý, že mu vadily ty hrozné přezdívky. Byl rád za společnosti. Žvlášt za vlčecí. Vždycky měl rád vlčata nebo mladší vlky. Dobře si s nimi rozuměl. Mnohem lépe než s vlky jeho věku. ,,Kdo pak jsi?" Zeptal se. Neměl tucha, kdo to vlče je. Pocházelo z Elloris, to vycítil moc dobře. Ale vzhledem k touhle zmatku to asi bylo jedno. Usmál se a pozorně jsi prohlídl vlče. Poznal na něm znaky, a tak zjistil, kdo byl nejspíš jeho otec. Toho ale moc neajímalo.

Cesta
Naprosto nezaujatý kýmkoliv a čímkoliv jsem se procházel po boku celého toho houfu - a najednou za mnou došlo... cosi? Nevím, nedokázal jsem si odpovědět, ale to cosi na mne promluvilo, za což jsem byl ostatně docela vděčný. Ono, nikdo by to totiž nečekal. Smrděl jsem lidma a Zeiss, co víc si přát? Proto jsem tedy na vlčici s lehkým úsměvem kývl a přejel jsem jí pohledem.
"Říká vlčice s duhovou hřívou?" Po chvíli soustředění se její hříva změnila na černou - tedy, ne přímo. Jen díky mé magii jsem dokázal světelné paprsky přinutit, aby se barva změnila na černočernou.

Cesta
Azrael
Víc na něj pohlédl, dost ho převyšoval. Ale i na vlče, už byl Azrael dost vysoký. Nepochybně, bude v dospělosti vysokým. ''Azrael. Azrael Bloodmoon Virentem.'' Představil se s švihl ocasem. ''A ty jsi?'' Zeptal se jednoduše. Najednou v dálce spatřil Hata jak se s někým baví. Vypadal jako on. Hato, doufám, že s ním neodejdeš. To by přece nesedělo k tomu co jsi říkal. Pomyslel si. Ale stejně se dál věnoval černému vlkovi.
Saura
Zamračila se a vytasila tesáky. ''Jen se dotkni mých křídel a uvízneš v kusu ledu.'' Procedila mezi nimi. ''Ty, neTy. Zatarasil jsi mi cestu a ještě si mou chloubu dovoluješ brát do tlamy!'' Sledovala jej s pronikavě žlutýma hadíma očima a praštila do země dlouhým šupinatým ocasem.

Cesta
Povzdechla si a protočila očima. "Jestli sis nevšiml, mé celé tělo je duhové a je to díky magii. Lehká rovnice s lehkým řešením. Naopak od šedo-oranžové kombinace jsou barvy duhy příjemná změna." Ušklíbla se na něj a pak se podivila, když se jí vlasy změnily na černou. "Opravdu myslím, že není nutné používat magii." Ušklíbla se. Vzhledem k tomu, že se jí zbytek těla nezměnil soudila, že vlk magii použil nejspíše jen na tohle. "Mimochodem sem Orisea De La Garmadon, kdo si ty?" Zeptala se jej stále mile a s úsměvem. Na co by měla někoho soudit jen kvůli tomu čím smrděl? Ona sama smrděla stále trochu domovem. Jemným zápachem jehličí, vůní mořské soli a nebem. Však nikdo pach nebe necítil, ona jej znala kvůli tomu, že běh po něm byl její život, ale teď zpět do reality.

Cesta
Ušklíbl jsem se a její vlasy jsem opět nechal změnit na duhovou. "Takže magie barev? Světla? Nebo snad stejná, jako ta moje?" zazubil se jsem krátce, ale potom jsem zatřásl hlavou, abych se otravného úsměvu zbavil. Ne, to by mě asi nebavilo, furt se usmívat jak kdovíjakej... 
"Yuki, jméno mé," představil jsem se krátce s 'poklonou' a v očích se mi blýsklo. Yay, už znáš prvního vlka, Yuki, jen tak dál! Seznamuj se, určitě to zvládneš... snad... a opětovně jsem se kvůli svým vlastním myšlenkám musel zarazit a zatřást hlavou.

Cesta: 
,, Já-" Nestihl jsem doříct a zase nademnou převzal kontrolu On. Očividně se mu její přístup moc zalíbil a tak si chtěl při nejlepším popovídat: ,, Ano? To zní přímo senzačně! Rozpoutáme masakr a nepřestaneme dokud poslední vlče nezakvičí bolestí!" Řekl chraplavým hlasem tak nadšeně, až mě z toho zamrazilo: ,, Nechci tě nějak rušit, ale jsou tu i jiní vlci a já bych rád ještě žil." Řekl jsem v mysli opatrně: ,, Máš pravdu, rušíš mě." Zavrčí, ale o něco se zklidní. Asi by bych mu chyběl, kdyby mě zabili, i když o tom dost pochybuju. Sklonil jsem k ní hlavu, abych jí viděl přímo do očí: ,, Chceš se tu hádat o tom, co komu zatarasil cestu? " Pozvednu obočí a cítím, jak se mi na tlamě formuje úšklebek, který by teď rozhodně neměl být: ,, Nebo jsem ti padnul do oka a chceš se mi zalíbit?" Řekne sebevědomě a vycením zuby do odstrašujícího úsměvu: ,, Ne, ne, ne! Je to Zeissanka! " Bráním se v mysli, ale vím, že ďábel miluje, když si může podmaňit nějakou vlčici. Dalo by se říct, že je to jeho přirozenost. Škoda jen, že ve smlouvě, kterou jsem podepsal, byla tahle podmínka napsána tak malým písmem.

Cesta
,,Jsem Haymitch Fireshadow. Ale říká se mi Mitch. Moc rád tě poznávám Azraely. Jak se máš? Pověděl příjemně Mitch. Tenhle tón byl od něho vzácnost. Většinou moc příjemně nezněl, ať říkal cokoliv. Takže jeho otce poznal správně. Všiml si, že vlče je na svůj věk docela vysoké, jednou bude velikán. Musí to být trochu zvláštní pro něho to stěhování. Avšak se říká, že vlčata se snadněji přizpůsobí. Haymitch se marně snažil nemyslet na stěhování, protože ho tohle téma pořád rozčilovalo. Nikdy se nevzával. A už ne vůbec nikdy bez boje. Tohle bylo pro něj ztrapnění.

Tábor Elloris
Mlčky jsem zírala před sebe. Vybavil se mi okamžik, kdy jsem se poprvé setkala s lidmi. Tehdy jsme se rozhodli, že se jim budeme bránit. Stálo nás to mnoho, ale věřili jsme , že jsme uspěli. Ale teď bylo jasné, že nad lidmi nelze vyhrát. "Máme snad jinou možnost?" odvětila jsem sotva slyšitelně. Mohla jsem se buď pokusit najít nové místo, kde bych mohla dál žít nebo bezmocně sledovat jak se vše okolo mění v prach a popel. Nelíbila se mi ani jedna z možností, obě byly fyzicky a hlavně psychicky velmi náročné, ale nebyl čas na moje obvyklé dlouhé rozhodování. Kdybych tam v ten okamžik byla sama, nejspíš bych zvolila druhou možnost a jednoduše to vzdala. Ale nakonec jsem se rozhodla jinak. "Máš nějakou představu, kam se všichni rozhodli odejít?" zeptala jsem se.

Cesta

,,Diego ano spáchal so zločiny proti smečkám. Ale nezabudaj že rodičovská laska k svojim detom je silneší než nejaké zlo ktoré som kedy spáchal. Deti sú najvzácnejší dar od draka. To ked stratíme nieje dvôvod byť už štastný." Povedal som zo slzami v očiach, a zrak prehodil na Hata. ,,Hato syn môj už ani ja, ani tvoja sestra nespíme. A neboj nieje to gentické. Tento spánok tu už postihol vela vlkov."
Poviem mu uprimne ,,Synu môj už nemienim usnúť, už nemienim stratiť ani jediný deň svojho života spankom. Chcem vydieť teba a sestru tvoju, ako si najdete rodinu a ja budem mať vnukov. Mienim stáť po vašom boku. Priatelov ty nikdy nebudem odopierať je to predsa tvoj život ale dovol mi byť zasa starajucim odcom, ktorý to chce napraviť." Pošlem mu druhú myšlienku a spravím pár krokov pred. Chcel som zasa mať aspon z časti svoju rodinu zasa pri sebe.

Enny


CESTA
Odhodlaně jsem kráčela v závěsu za skupinou vlků. Věděla jsem, že to asi nebude snadné, ale zároveň jsem cítila, že to dobře dopadne. Postupně jsem míjela všechny vlky, a mohla jen tiše poslouchat jejich rozhovory. Až teď jsem si uvědomovala, jak osamělá jsem. Kolik času jsem na Niwatu ztratila. Ale nebyl čas nad tím již přemýšlet. Musel stačit jen silný nádech, a jít prostě dál. Mohla jsem pozvednout hlavu k noční obloze a mezi hvězdami hledat tátu, minulost. To co bylo dobré, ale i to, co jsem musela napravit. A jen v přítomnosti jsem mohla žít. Mé kroky mě zavedly až do blízkosti hnědé vlčice (Eldünarí). Obrátila jsem se na ni a odhodila ofinu ze svých kaštanově hnědých očí. "Eh.. zdravím" , špitla jsem a nenápadně se přisunula do její společnosti.

Tábor Elloris
Křečovitě jsem se otočil směrem, jímž se dříve rozkládalo území Ishimury. Mohl jsem to tu jen tak nechat? Mohl jsem tu JE jen tak nechat? Všichni které jsem miloval spali pod zdejší půdou. Všechno co jsem kdy měl bylo zde. Patřil jsem sem. Sem a nikam jinam. Co bych dělal někde jinde? Mohl bych mít své místo někde jinde? Bylo by fér, pokračovat, a sobecky je tu nechat samotné? Bál jsem se. Bál jsem se odejít, ale zároveň tu zůstat. Nechtěl jsem, aby tu zas ostatní nechali mě. Nic mě nikdy neděsilo víc, jak že zůstanu někde úplně sám. Dech se mi zrychlil, nohy rozřásly a zrak zamlžil. Co mám dělat? Co bych měl dělat? Nechtěl jsem se rozhodnout. Měl jsem strach z toho, se rozhodnout. Ze všech těch zoufalých myšlenek mě vytrhla až Cäelle. Krátce jsem k ní pohlédl a pak zas hlavu obrátil nazpět. “Drsné pláně.”