Akce & Příběh za Hranicemi

Smečka Zeiss
Kráčela jsem poblíž svých Alf. Sorinn, moje sova pálená, létal nad smečkou a všechny z výšky pozoroval, byl téměř mýma druhýma očima, když jsem sama nebyla ve vzduchu. Během uplynutí už kusu cesty, přišla myšlenka od Naiome. I když mě neviděla, už jen ze zvyku jsem rázně přikývla, že rozumím. Byly jsme rozsáhlá smečka, ale chyběli Gammy a Bety, jenž nespali. Drak ví, jestli už lidé nedošli na jejich staré území a spící vlky nenašli. Mě to bylo fuk. Mou prioritou bylo přežití moje a Alf.

SAURA
Dračí vlčka, která dovyšuje téměř Alfu Velethera kráčela někde uprostřed smečky. Měla šikovný výhled a bylo by jedno kde kráčela. Jenže nelíbilo se ji, že nevidí Aysu. Jedinou vlčici a spoluučednici se kterou se mínila bavit. Všimla si však Yungul, která se baví s tou zelenou, kterou Alfa navždy zmrzačil. Když se oddělili, tak nejvyšší učednice se přiblížila k té nejmenší. Saura slyšela jak ji vyhání totiž od sebe. "Udělala jsi dobře. Zničila by tě a určitě i tvou věrnost a cíl." Ušklíbla se. Yungul se ji nikdy nelíbila, ale když nemohla Aysu vůbec najít, co měla dělat, když nechtěla kráčet sama?

TELANTES & GWEN
Další dva členové Zeiss, kráčeli lehce mimo smečku. Jenže nebyly od ní příliš daleko, pořád měli dobrý přehled. Telantes se snažil, aby neviděl nikoho z rodiny. Nechtěl. Proto když byl svit čím dál blíže zašel víc do davu smečky, aby on si nikoho nevšiml a zároveň si nevšiml nikdo jeho. Zatím co Gwen přišla do palice myšlenka o Deltach. Odplivla si a jen kráčela za ostatními.

Smečka Elloris
DIEGO & SPOL
Diego se svou rodinou kráčel dál téměř v čele smečky. V tom slyšel tak známý a tak prohnilý hlas. A volal.. To vlče které našel a je někde v davu! Diego zavrčel. Vydal se za ním a spatřil černého vlka. "Demone, nekřič tu! Nechceme, aby lidé věděli kudyma opouštíme území Niwatská!" Sekl po něm se zamračeným výrazem. Chápal, že chce asi svoje vlče najít, taky by své hledal v téhle situaci, ale řvát tu vážně nemusí.

AZRAEL
Otočil se na svou sestru. "Ane, vyčisti si ouška." Šťouchl do ní. "Vždyť odpověděl, že se jmenuje Rellem Bloodmoon Virentem." Zachechtal se. (//Rell příspěvek upravila, totiž c;//) Potom si všiml jak k nim míří Sapha. "Ahoj." Pověděl směrem k ní.

KLEEIA
Pousmála jsem se. "Já a Miroki, ty hlupáčku." Pověděla jsem k němu a natočila jsem ouška. Slyšela jsem jak si Tessa a Hato povídají a nad jeho dotazem jsem překvapeně zamrkala. "Hato. To pochopíš, až budeš starší.." Zasmála jsem se při odpovědi na to, jak se 'dělají vlčata'. Poté jsem v dali slyšela jeho jméno. Díky větrné magii, se ke mě hlas donesl zřetelně a jasně. Znělo tak naléhavě, že se ve mě zmocnil pocit, že je to Hatův skutečný příbuzný. Nereagovala jsem na to nijak, protože to mohlo znamenat, že bych o Hata mohla přijít. Za tu chvíli jsem si ho až příliš oblíbila.

KYURABI
Smutně jsem kráčela v davu vlků. Na mou omluvu vlk bohužel nereagoval, takže vlastně byla i rozdrcená šance na to, abych si při cestě s někým povídala, jenže to bych nebyla já, kdybych zase do někoho nevrazila, ale hned dvakrát po sobě? Takhle nešikovná jsem být přece nemohla. Nebo snad ano? Když jsem se podívala kdo byl tentokrát obětí mojí nešikovnosti, srdce mi poskočilo. "Toby! Už jsem se bála, že tě už neuvidím." Pověděla jsem smutným hlasem.

ANGARAW
Kráčel jsem vedle ní. Vedle Rialty. Bylo mi jedno kam se dostaneme, byl jsem ochoten zůstat tam kde se bude líbit ji. Třeba i kdyby se od smečky chtěla rozdělit a jít vlastní cestou. Šel bych s ní, klidně i na konec světa, pokud existuje. "Abychom si trošku oživili cestu a rychleji utíkala, nechceš něco dělat?" Navrhl z úsměvem.

AKIO
Pousmál se, když viděl že si ty dvě rozumí. Vždyť to bylo jenom dobře. Jenže si všiml u Asu něčeho, co se mu nelíbilo. "Asu, co to bylo? Cítíš se dobře?" Zeptal se ustaroně když skoro ztratila rovnováhu. Srdce mu poskočilo. Podezřívavě na ní pohlédl. Nebyla náhodou o něco hubenější? Ne. To je blbost, její váha byla vždy krásná... Něco je na ni, ale určitě jinak! Prolétlo mu myslí, když ji pozoroval.

MITRIL
Nikde Dixe neviděla a už by si snad vykroutila i hlavu, když se pořád otočila na všechny strany jestli ho nezahlédne, ale místo toho spatřila dvě vlčata. (Seely a Lupus) Černá vlčka se tak přidala k jejich dvojici. "Ahoj! Můžu se přidat k vám?" Zeptala se a zazubila se.

KAY
Šel osamoceně a hleděl do země. Pomocí vidění přes zemi se snažil najít Saphu. To koukání do země, bylo spíše jen tak. Nakonec ji konečně našel. Vydal se k ní. "Sapho!" Zvolal, aby si ho všimla když se k ní přes dav vlků snažil prodrat.

ALLWEENA
Bílá se naposledy pousmála. "Jak se ti vedlo? Určitě lépe, než mě že jo." Sklopyla uši k zátylku a kráčela dál. Při chůzi se k němu přitulila. Cítila jeho teplo. Snad jediné ve kterém se cítila v bezpečí. Všechno zlé, najednou pomalu odplouvalo, ale jak dlouho to vydrží? Jak dlouho bude trvat, než ji to opět všechno dostihne?

Cesta

Podíval je na mamku a zeptal se. Proč utikáme před lidma ? Nás je mnoho tak je můžeme pozabíjet nebo zahnat zpět do jejích nor. Zante neví jak vypadá člověk, prozatím viděl největšího nepřítele medvěda ale jen z dálky i tak měl dosti strachu z jeho výšky jak byl na nohou. Ty s tatkou jste je zažily ? Proč nás nemají rádi ? Tet jdeme na nějaké určité místo nebo utikáme do neznáma ? Poznává další krajinu ale tentokrát ji nemůže prozkoumat při putování pryč. Sem tam zavětří různé pachy některé poznává ze své domoviny.

Seděla jsem a přemýšlela. Za poslední dny se toho událo opravdu hodně a abych pravdu řekla, měla jsem v hlavě docela velký zmatek. Nikdy předtím jsem se s lidmi nesetkala a ani jsem si po tím pojmem nedokázala vybavit konkrétního tvora. Nepřišlo mi to tedy tak nebezpečné, abychom museli opustit naše těžce vydobyté území. Když však nastal čas odejít, s poměrně otráveným výrazem jsem se zvedla a vydala jsem se za ostatními. Měla jsem snad na výběr? Koneckonců co bych to byla za učednici, kdybych nedůvěřovala své učitelce a vůdkyni? Naiome jisté ví, co dělá. Byla bych hloupá, kdybych tu zůstala trčet. Přidala jsem do kroku, abych je dohnala. Rozhlížela jsem se a snažila jsem se v tom davu najít Sauru, ale kolem mě byli jen samí sviťáci. Neměla jsem si dát tak na čas, napadlo mě.

Bývalé území smečky Zeiss →  bývalé území smečky Elloris → tábor Elloris
Neprotestovala jsem a tak jsme se teleportovali na území smečky Elloris. Jakmile jsme se tam ocitli, uvědomila jsem si, že je něco hodně špatně. Všude bylo nezvyklé ticho. V tuhle roční dobu by zde mělo být živo.  Nic však nenaznačovalo něčí přítomnost. Znepokojilo mě to, takže jsem se bez rozmýšlení rozběhla do míst, kde se nacházel tábor. Byla jsem tam jen jednou jako malé vlče, ale i tak jsem spolehlivě věděla, jakým směrem se vydat. Čím víc jsem se blížila k tomu místu, tím větší neklid ve mně narůstal. Doufala jsem, že ta úzkost je neopodstatněná a že jsem jenom unavená z toho stresu, který jsem poslední dobou prožila. Jakmile jsem však dorazila na kraj tábora, zůstala jsem stát jako opařená. Nevyděsilo mě to, co tam bylo. Naopak. Tábor byl úplně prázdný. Slabé vlčí pachy prozrazovaly, že byl opuštěn teprve nedávno. Ze začátku mi to nedávalo žádný smysl, ale vzápětí s sebou vítr přinesl pach, který jsem se po celé roky snažila vytěsnit. Jsou zpátky, došlo mi. Všechno to začalo dávat smysl, ale i tak jsem nevěděla, jak bych se měla zachovat. Rozhodla jsem se tedy počkat na Sinhu.

Poslouchám Marsi a jen mlčky přitakávám ale hlavou se mi přitom honí velká spousta myšlenek a snažím se vše vstřebat a pochopit...  Hm...zajímavé, takže to malé zvířátko,  ten démon je součástí Marsie a obráceně?  Bez sebe nemůžou existovat a co se stane jedné,  má dopad na tu druhou... chystám se odpovědět a slíbit že toto tajemství zmudržím ale než stihnu cokoliv říci tak se dá Marsie opět do řeči.  Poslouchal jsem jak mi Marsie vypráví  o Parli, co je zač a jak k ní vůbec přišla a že vládne magii která ji umožňují se přeměňovat. To ale prý není vše,  z jejích slov jsem pochopil že díky magii dokáže ovládat vodu. Já a magii ? To přeci není možné... nebo ano ? Chvíli rozmýšlím co reknu... To je úžasné! Slibuji že to zůstane jen mezi námi!  Neboj se ! Budu se vás snažit chránit....  a...jak to myslíš magii ? Já?  Jak jsi na to přišla?
Vždyť já neumím nic neobvyklého. řeknu a smutně stáhnu uši a sklopim zrak... Ale ne nadlouho... dochází mi že zůstáváme na místě až moc dlouho...To by stačilo!
Musíme se odsud dostat! Sotva to dořeknu, znejistím a podívám se na svá křídla... Musím to alespoň zkusit! Musím nás  dostat do bezpečí...spoléhá na mě...věří mi že to zvládnu....nemohu ji zklamat. oklepu se a nejistě roztáhnu svá křídla.  Až nyní si skutečně uvědomuji jejich velikost. Jsou obrovská... Cítím jak se mi do nich opírá i sebemenší vánek. Nejistě se podívám na Marsie...

cesta
Usměji se na něj a zavrtím ocasem "no, úžasné ano, hihi, jak se to vezme" stáhnu uši v ironii dozadu a zakřením se do smíchu. Ale myslela jsem to ze srandy, no, zvykla jsem si na to tak žít. Žít ve strachu že Parli někdo ublíží a na mě to bude mít dopad. "naštěstí to neplatí při každé odřenině, při každém bodnutí včelou. Je to spíše v tom... konečném... myšlení. Řekněme že sdílíme pocity, sílu, vědomí. Když se bouchne do hlavy a omdlí, během pár vteřin na to omdlím i já, když ale zakopne, a co já vím, vyvrkne si nohu, já nebudu mít nohu vyvrknutou ale bude mě bolet a budu kulhat. Je to … komplikovanější. Jediným štěstím je, že není tak uplně anatomicky stejná jako já" pohlédnu bokem a zavzpomínám na Hioneshira, který pronikl nejen do mě ale i do Parli a to byl .. no... možná o trochu ještě větší než Xyrli. No.. i když... myslím že byly asi na stejno.. Hm.. když to tak vezmu.. jsou si doela podobní zamyslím se a laškovně si jej prohlédnu. Ale hned na to mě píchne uvnitř a já zatřesu hlavou A tomu se říká vlčí věrnost... napomenu sama sebe "nebuď na sebe laskavě tak přísná..." zavrčí na mě patron. Nejsem řeknu tiše, v duchu. "Hioneshiro spí! a nejspíše už i ve spánku zemřel..." procedí zkrze zuby Cítím jak mi vyhrkli slzy Nech toho! okřikne ho Parli. Já rychle promrkám očka aby Xyrli nic nepoznal. Naštěstí mi padala ofina do tváře, takže slzy vidět nemohl. A dost vy dva! zavrtím hlavou a kouknu na Xyrliasse. "Xyrli? Věřím že to zvládneš. zkus to... snaž se." řeknu povzbudivě a zavrtím ohonem.Pvzbudivě se zaračím a mrknu na něj. "Dožeň mě!" zasměju se a rozběhnu se opět po stopách rychle za ostatními. Tlapa střídá tlapu. Během chvíle se z Parli stává Orel Bělohlavý a zamává křídly těsně před Xyrlim. "tak poleť!" zakřičím dozadu za sebe. Věděla jsem že jsme pozadu ale já chtěla... chtěla jsem se bavit. Užít si ten konec. Ten smute změnit na radost... Musela jsem si přece tuhle Cestu užít. Musela jsem jinak bych se zhroutila. Opouštěla jsem vše co jsem znala.... opouštěly jsme to my všichni ale některé z nás to určitě neviděly tak hrozně. Já tomu ale říkala jinak. Já tomu říkala domov... bylo to moje vše... byla bych za to ochotna zemřít. Cítila jsem jak se mé tělo proměňuje. Cítila jsme Parli. Dlouho jsme se neměnily... Její tělo splynulo v to mé. Klubko fialkových nití a vláken se kolem mě seskupilo a mé tělo se měnilo v ony fialkové nitky, v ony vlákna. Netrvalo to dlouho a vlákna se zase začala splétat ale tentokrát v tygra. šavlozubého. Masivní tělo ale přesto vychrtlé dopadlo na zem a čekalo než jej Xyrliass doběhne. Otřepala jsem se a protáhla, měla jsem malý nádskok. Ještě nevzlétl. "Mávej" zakřičím a zasměji se. Zařvu po tygřím a opět se rozbíhám ve stopách vzdálených vlků. Cítila jsem každý krok. Věděla jsem že se bude snažit. A i kdyby se mu to nepovedlo, nevadilo by mi to. Nebylo to přeci o životě... ne bylo to o létání a létání není teď životu nutné. Ne... i kdyby to nezvládl měl by ještě mnoho času na to se to naučit. Věřila jsem že to ale zvládne teď. Byl silný, odhodlaný. Já se v proměně řídila dál s dlouhými kočičími skoky. a jen čekala kdy uvídím jeho stín před sebou...

/Cesta/

"Asi budeme muset." Řeknu jí, přestože bych rád věděl, co se děje. Rád mám přehled. Z jejího tónu hlasu jsem pochopil, že je stejného názoru. "Myslíš?" Zeptám se jí "Nebo by to nenapadlo akorát tebe?" Oplatím jí to, ale usmívám se u toho. Když řekne, že o mé minulosti nikomu neřekne, poděkuji jí: "To jsem rád." Ale řeknu to vděčně, ne nijak přísně nebo dokonce výhružně. "Já... Já nevím, jestli mě pronásleduje, ale bojím se toho." Přiznám se a dodám: "Ale psa od vlka poznáš. Nejsou ale až tak moc odlišní, proto mohou být s vlky ve smečkách. Dokonce existují částečně psi a částečně vlci." Řeknu jí svůj nový poznatek z Niwatu. "Nevím, jestli ti se chovají více jako psi, nebo vlci." Přiznám se. Nemám rád, když musím přiznávat, že nevím, něco neumím, nebo se něčeho bojím. A ještě navíc se hovor točí kolem psů. Proto jsem jí vděčný, že záhy změnila téma. "Neumím upřímně. Ale ano, je to nezbytné, je to způsob získávání potravy." Odpovím jí.

Marsii se na mě velice příjemně usmála a po pár slovech se zachichotala... nevěděl jsem proč a než jsem stihl cokoliv říct Marsii se dala znovu do řeči. Hmm zajímavé takže jestli to chápu dobře... Když se stane něco Parli, jakoby se to samé stalo tobě... Tedy....co se týče horších, závažnějších zranění.... Takzea kdyby třeba Parli... Chtěl jsem ještě něco říci, ale rozmyslel jsem si to a jen jsem polknl a na moment sklopil zrak, zavrtěl hlavou a posmutněl..... Ne...na to se ptát nebudu, nad tím nebudu ani uvažovat. Nic takového se nikdy nemůže stát, nedovolím to a rychle jsem se napřímil, pousmál a doufal, že si nikdo této chvilky nikdo nevšiml. Koukám se na Marsii která se kouká kamsi do boku... zajímalo by mě, na co asi tak právě myslí. Co se jí honí hlavou ale v tom slyším jak mě Marsie povzbuzuje a zároveň hecuje. Sotva se na ní stihnu otočit a něco říci, Marsii už startuje a upalu směrem pryč ...Zaraženě sedím a koukám se na vzdalující se Marsie. Když v tom se nad ní, kousek ode mě cosi objeví... má to křídla... Když se podívám pozorněji, poznám v tom zvířeti orla... Ale..kde se tu vzal ? Že bych si ho nevšimnul ? Leda že by.... jasně! To je přeci Parli dojde mi. To už se z dálky ozývá Marsiin hlas který mě nabádá k letu. Podívám se na svá křídla ale nemám dostatek odvahy... zkrátka si nevěřím natolik abych vzlétnul..Dohnal jse. Ji před tím... a zo bez sebemenších potíží...kdyvych Chtěl byl bychji i předběhl... zvládnu to zas! a prudce jsem vyrazil směrem za Marsie. Běžím, stále zrychluji, koukám se jak se kolem mě míhají stromy a krajina a cesta ubíhá... už Marsie doháním No vida a to sem nemusel ani použít křídla...říkal jsem že to bude hračkaale co to ? Zahlédlnu cosi podivného... kolem Marsie se za běhu začalo něco dít...něco podivného, to jsem jakživ neviděl... Zarazim se a upřeným pohledem sleduji co se to děje. Vypadá to jakoby ji něco zahalovalo, zvláštní kouř...Ale když jsem se podívál pořádně, poznal jsem že to není žádný kouř. Skoro to vypadalo jako nějaké klubko! A opravdu... Marsiino tělo zmizelo ve spleti fialových nítí a vláken. Kam se poděla ? prohnalo se mj hlavou, jelikož to na moment vypadalo jakoby by Marsie zmizela.... Ale v zápětí se v tom tiskovém klubku rýsoval obrys... Ale kam se poděla ? Vždyť to není Marsie... alespoň to tak nevypadá... prohnalo se mi hlavou. Ale to už fialový závoj kolem toho stvoření opadl a mé myšlenky se naplnili... Tedy tak trochu... Nestála tam ta vlčice kterou jsem znal... stál tam zuřivý tygr... ale v tom se z dálky ozvalo Mávej a vzápětí i tygří řev. Hned na to se dalo zvíře opět do pohybu... vždyť to není možné...Leda že by.. no jasně! Marsie použila magii a splynula s Parli a proměnila se na tygra! Úžasné! To byl zážitek to sledovatDošlo mi to... Ale to už se Marsie vzdalovala. tak to ne...já tě doženu! Prohnalo se mi hlavou a prudkým odrazem jsem bleskově vyrazil za ní. Dával jsem do toho vše, ale už to nebylo tak jednoduché. Přes veškerou snahu se mi ji nepodařilo dohnat... A co teď... zamyslel jsem se, když v tom jsem ucítil poryv větru který se mi opíral do křídel... Hm... asi nadešel čas se pochlapit....asi mi nic jiného nezbývá povzdychnu si.

Zastavil jsem se, roztáhnul křídla a zavřel jsem oči. Cítil jsem jak se do křídel opírají poryvy větru. Cítím jak se blány na křídlech pot tlakem a sílou větru napínají. Zatímco v duchu jsem se snažil sám sebe přesvědčit že je to dobrý nápad, že to zvládnu. Klid..to zvládneš, není to nic těžkého Snažil jsem sám sebe přesvědčit... Vzpomeň si jaké to bylo tenkrát u řeky.... docela mi to přeci šlo, když nepočítám ten pád přímo po čumáku do řeky... ještě že tam bylo tolik vody pomyslím si a dále se snažím uklidnit... Zároveň si snažím vybavit co mi tenkrát Marsie říkala. Nejistě jsem slabě a pomalu zamával křídly. To rozpětí bylo obrovské... Hlasitě jsem polknul, pomodlil jsem se k drakovi, rozběhl jsem se abych nabral rychlost a začal čím dál rychleji mávat křídly. Cítil jsem jak mě křídla nadnášejí...zaber, ještě trochu Povzbuzoval jsem se... za stálého mávání křídel jsem se silně odrazil a vyskočil. Zavřel jsem oči a čekal jsem na dopad na zem...ale to se nestalo... Nejistě jsem otevřel oči a nemohl jsem uvěřit...Já to dokázal ! Já to zvládl! zavil jsem silně proti větru. Můj výkřik se rozlehal okolím. Užíval jsem si ten pocit. Tu svobodu, pocit volnosti.... Neskutečně mě to naplňovalo a užíval jsem si to. Bylo to dechberouci
Í jak jsem letěl vysoko nad zemí. Tak takhle vypadá svět z výšky. Ale to už jsem se díval před sebe kde jsem spatřil utíkající Marsie. Silně jsem máchl křídly a netrvalo dlouho a už jsem byl nad Marsi. [i]Co kdybych ji malinko poškádlil, na nic jsem nečekal a zahájil jsem prudké klesání a jen těsně jsem proletěl nad Marsii a silně a radostně zavil. Křídly jsem rozvířil prach a opět jsem vystoupal nad koruny stromů odkud jsem pozoroval Marsie

Cesta: 
,, Dobrá odpověď." Uznale pokývu hlavou na jeho odplatu a poslouchám ho: ,, Jednoho bych chtěla vidět, abych věděla, jak vypadají a jestli jsou opravdu tak strašlivý jak říkáš." Řeknu, protože si chci o těchto tvorech udělat vlastní názor. Během rozhovoru k nám přijde vlčice, která se chce očividně přátelit. Podívám se na ní a prohlédnu si jí: ,, Je dospělá a vypadá v dobré kondici. Taky spojenec by se mohl hodit." Zhodnotím jí a mile se na ní usměji: ,, Jistě, za další společnost budeme rádi. Jmenuji se Seely." Představím se s tím, že svůj rod radši vynechám a přesunu pohled na Lupuse, jestli semnou souhlasí. Pak mě napadne, že bych se jí mohla na pár otázek zeptat: ,, Nevíte kam to jdeme? " Zeptám se s domněním, že by to mohla vědět, když je ta dospělá a přesunu se k dalšímu dotazu: ,, Ještě jsem se chtěla zeptat, jestli umíte lovit? Ráda bych se to naučila, ale nevím jak na to." Řeknu a trochu se za stydím. Najednou uslyším své jméno a velmi povědomí hlas: ,, Kdo mě volá? Nikdo kromě bratra mě tu nezná a jeho hlas zní jinak." Přemýšlím a pak strnu: ,, Otec..." Rozhlédnu se a když ho zpatřím, víc se posunu k Lupusovi, abych byla v zákrytu: ,, Pojď mezi ostatní vlky." Zašeptám k němu a z mého pohledu může vyčíst obavy. Pak zrychlím krok a vlezu do mezery mezi dospělými vlky a počkám na Lupusu, po případě i na onu vlčici: ,, Jak nás našel? Bude mě chtít odvést? Nechi pryč! Zase zůstanu sama a možná i usnu! Co dyž tu nemoc jsem chytila od něj?" Myšlenky mi běhaly v hlavě a nervozně se držela dost blízko Lupusu. Kdyby byla jiná situace, tak bych mezi námi držela odstup, ale teď byl jediný, který mi poskytoval pomyslnou ochranu.

Haske
"Taky tě ráda vidím. Jsme ráda, že jsi tam nezůstal. I když se obávám, že Cora ano..." Jako malá byla nadějné vlče, to Aysu vypadala, že nepřežije. Osud ale rozhodl opačně. No, byla jsem ráda, že alespoň jedna z nich je naživu a cestuje s námi. "Mitril tu taky někde je. Navíc myslím, že si někoho našla, když jsem ji viděla naposledy, pokukovala po takovém zelenočerném vlkovi." Spiklenecky jsem na Aragorna mrkla. Ten vlček vypadal jako slušný mladík a Mitril už byla dospělá. Mohlo by být zajímavé být babičkou.

Sapha
Možná bych Kaye v davu neobjevila, kdyby na mě nezavolal. Když jsem ale uslyšela své jméno, okamžitě jsem zvedla hlavu a rozhlédla se. A ano, támhle byl. Prodíral se davem směrem ke mě. vyrazila jsme mu naproti. "Kayo! Kde jsi byl?" Musel odejít ještě přede mnou. Byla jsem ráda, že tam nezůstal. Ať už se na Niwatu dělo cokoli, pro nás vlky to nebylo nic dobrého. Což byl nejspíš důvod, proč jsme teď hromadně odcházeli.

Yungul
To mě vážně musí otravovat zrovna teď? Nasadila jsme svůj obvyklý úšklebek a vzhlédla k Sauře. "Jasně že jo. Víš jak dokážou být tihle sviťáci otravní? Jednou se na ně usměješ a oni se na tebe přilepí a myslí si, že je snad miluješ, nebo co. Myslela jsem, že bude mít dost rozumu, aby za mnou už nelezla, když ji to stálo tlapku. Ale jak se zdá, tak nemá." Yungul-drsňačka, třeste se strachy. "A pleteš se, mezi mnou a mými cíli nebude nikdy stát nikdo a nic." Až na to, že mé cíle byly trochu jiné, než jaké si myslela. Ale proč to zmiňovat?

Teebihe
V tom davu jsme si připadal docela ztraceně. Všichni byli cizí. Možná bych měl prostě někoho náhodně oslovit. Ale ne, než jsme stačil cokoliv udělat, osud mi to prostě překazil, ale tentokrát jsme si nymínil stěžovat. "Kyu!" Věnoval jsme jí vlčí objetí. "Ani nevíš, jak jsme rád, že jsi tady. A ne... někde jinde." Co bych dělal, kdyby tam zůstala? Neměl jsme tolik kamarádů, abych si mohl dovolit nějakého ztratit a zrovna Kyu jsme měl ze všech svých kamarádů tak nějak... nejradši.

Cesta
Trošku zklamaně jsem si povzdechla. To šedé vlče si mě vůbec nevšimlo. Ale hned to napravila Seely, jak se představila. Byla jsem překvapená, že mi vykala. "Nejsem zase tak stará, tykej mi. Jmenuji se Mitril Avyi Telconar, ale říkej mi klidně Avyi." Zazubila jsem se a zastřihala ušima. "To nevím, ale někam jdeme určitě." Zamrkala jsem. Já ani nevěděla, že se někam jde, prostě jsem šla za ostatními. Viděla jsem v Zeisské půlce i Aysu s Argdemem, ale neměla jsem si s nimi co říct. "Ano umím lovit." Odpověděla jsem i na další doraz a zaslechla jsem i myšlenky Seely. Máš špatný vztah s otcem? Poslala jsem ji myšlenku z dotazem a zvědavě ji sledovala do davu vlků.
Kay
Jakmile jsem se k Saphe dostal, přitáhl jsem ji do svého obětí. "Trošku jsem dřímal a pak najednou cítím tolik pohybu a zjistím, že se masově stěhuje Elloris společně ze Zeiss. A v dálce cítím lidi." Odpověděl jsem na její dotaz. A taky Demona.. Klid, Kayi, klid. Hlavně klid. Uklidňoval jsem se. "Aspoň by ta cesta byla zajímavější." Ozval se Fevris. Ticho. Odfrkl jsem. "Už jsem si myslel, že tě tu nenajdu mezi ostatními. A neviděla jsi Diega? Doufám že tu je taky."

Haymitch Fireshadow 
Cesta 
Zkušený vlk kráčel na nové území poprvé v životě. Nikdy nebyl mimo niwat. V Niwatu se narodil a doufal, že tam taky skončí. Bohužel přání se mu nesplnilo. Musel odejít. Kvůli tomu byl dost naštvaný. V jeho povaze bylo nevzdávát se. Ale ostatní se rozhodli jinak. Nelibila se mu tahle pouť. Protože šli vsichni vlci společně a byli tak moc blízko těm zbabělým Zeissakům. Nikdy je neměl rád. Jejich chování bylo zbabělé a bez účelné. Takhle by se správný vlk chovat neměl. Nastala tma. Haymitch nezastavil, měl plno energie a tak pokračoval dál.

RitaGája, HigeGája, Freya la Mariette
Skalní jezero -> CESTA

Černobílá vlčice se rozhlédla po okolí jezera. Pusto. Nikde nikdo. Zavětřila. Vzduch byl prosáklý lidským pachem. Zase. Znovu byli v Niwatu. Ale kam zmizeli vlci? Kde je má rodina? Pomyslela si nervózně. Nikdy nebyla příliš společenská, ale tohle bylo jiné. Znovu ,,ochutnala'' vzduch. Cítila je. Sladký pach člena jejího rodu a pach té otrávené vlčky. Ač doufala v někoho jiného, muselo jí to momentálně stačit. Zhluboka se nadechla, vyzdvihla čumák vysoko k nebesům a zavyla. Její hlubší hlas se odrážel od skal a vytvářel ozvěnu. Tohle muselo být slyšet i na pár kilometrů. Posadila se. Teď musí čekat. Zahleděla se na svůj odraz na vodní hladině. Za hlubokého zamyslení se sklonila hlavu a začala polykat doušky studené vody. Po uhašení žízně zdvihla pohled. Mezi balvany na stráni si k ní razila cestu dvojice mladých vlků. Postavila se. S hrdě vypjatou hrudí vyčkala, až dorazí k ní. Oběma kývla na pozdrav. ,,Něco se děje.'' Promluvila. Karamelový vlk přistoupil o krok blíže. ,,Ano, pach dvounožců je skoro všude. Smečky se stěhují.'' Jeho hlas byl pohrdavý. S lidmi si už zažil své. ,,Je jen otázkou času, než dojdou až sem.'' Rita ho švihnutím ocasu umlčela. ,,Chápu, na co narážíš.'' Pohledem sjela na Freyu, která výjimečně mlčela. ,,Kde je Demon a vlčata?'' Oba mlčeli. Vycenila tesáky. ,,Nevíme.'' Odvětil Hige pohotově, dříve než stačila vlčice cokoliv udělat. ,,Možná se taky vydali na cestu.'' Zapojila se do rozhovoru okřídlená Freya. Poskočila na místě a začala švihat ocasem ze strany na stranu jako malé štěně. ,,Půjdeme taky? Půjdeme?'' Vypískla s jiskřičkami v očích. Rita se zamyslela. Spala moc dlouho. Opustili ji. Po delší odmlce tvrdě přikývla: ,,Ano.'' S tímto se trojice rozběhla pryč. Co budou dělat, netušili. Kam půjdou, netušili. Jedno však bylo jisté. Tady zůstat nemohli.

Cesta:
,, Ty ještě jo, ale Miroki? Blbost! Vždyť ten se pořád někam zašívá a trucuje!" Zavrcim naštvaně a hlavně nahlas, takže to bylo docela slyšet. Když se mi na mé dotazy nedostane odpověď, svihnu ocasem a možná jsem jím i někoho trefil. Ale teď je mi to jedno: ,, To je pořád až budeš větší nebo mi neodpoví! K čemu vůbec ti dospělí jsou, když mi na nic neodpoví?!" Bylo na mě znát, že jsem opravdu ve špatné náladě a nepřispělo k tomu ani nálada ostatních. Z mé sebelítosti mě vytrhl hlas, který volal mé jméno: ,, Co zase kdo chce?!" Rozhlizim se a ,, zabijim" každého vlka pohledem. Až se mi pohled zastaví na černém vlkovi: ,, Táta? " Uvedomim si a vře to ve mě. Bez myšlení se k němu rozejdu: ,, Kde si byl celou tu dobu?! Čekal jsem na tebe a ty někde chrapes! " Rozkriknu se na něj vztekle, bez toho abych si uvědomil následky: ,, Proč si nás tu jen nechal?" Proběhne mi hlavou a vztek se mění v lítost. Stýskalo se mi po něm, ale to že se tu objeví nemění nic na tom, že mu odpustim: ,, Zůstaneš sám jako já... Já už jsem si své místo našel." Po myslím si, přičemž se zastavím uprostřed cesty.

Cesta
Kromě ostatních věcí trápil Haymitche ještě jeden problém. Hrozně se nudil. Jak všichni dobře víme, Mitch měl rád společnost. Rád mluvil, dost často o sobě. Byl od malička společenský vlk. To Mitche dovedlo k dalším myšlenkám. Zpoměl jsi na dobu, když byl vlče. To už bylo dávno. Jeho rodiče už tady nejsou. Ale Haymitch neměl náladu se zabírat těmito myšlenky. Normálně, když se nudil, šel lovit. To byla jeho oblíbená činnost. Teď to, ale nešlo. Další důvod, proč se mu stěhování nelíbilo. Snažil se to brát pozitivně. Mohla to být cesta k novým příležitostem. K nové zabavě. To ví pouze draci.

Cesta:
Dlouho dobu jsem čekal a stejně se mi odpovědi nedostalo: ,, Že mě to nepřekvapuje. Vždycky když se chci s někým bavit, tak mi už neodpovídá." Po myslím si zklamaně a hledám někoho, kdo by se chtěl bavit, aby mi cesta rychleji utíkala. Pohled se mi zastavil na jednom vlkovi ( Haymitch ), na kterém bylo vidět, že se nudí. Přidal jsem do kroku a po chvíli ho dohnal: ,, Čau, bude ti vadit, když ti seberu chvíli tvého života, kterou už nikdo nevrátí a pobavíme se?" Zeptám se ho, přičemž trochu za vtipkuji, protože vím, že by ho mohl odradit už jen můj výjev, který nevypadá dvakrát vábně.