Akce & Příběh za Hranicemi

Cesta
Naiome sa započúvala do slov vlkov. Aj do slov elitnej vlčky Tamary. Naiome pri jej pohľade stiskla uši ešte väčšmi k zátylku a znechutene si odfrkla. Pohľadom prešla po Zeissanoch s niektorými sa ich pohľad spojil, vedeli, čo majú robiť a čo nie. Dúfala, že si pamätajú jej slová. Postavila sa do člea celej skupiny spolu s Veletherom. Delty, držte stráž nad nižšími postmi. - poslala myšlienku svojim Deltám. Spoliehala sa na nich. Po ceste na nové územie chcela zvyšovať posty. Bolo už treba predsa. Začali všetci masovo kráčať. Nevedela, čo ich čaká, však nechcela byť popri svite. Držala si preto odstup. Vedľa nej kráčala alfa Jessie, azurovým pohľadom si ju premeriala, než sa temne uškrnula a začala dívať dopredu. Mala vedľa svojej pravici Velethera, do ktorého jemne žďuchla plecom. Dúfam, že polovica zo svitu neprežije. - poslala mu súkromnú myšlienku a pozrela do jeho ohnivých očí s temným úsmevom. Axis, Naiomin havran letel nad celou masovou skupinou. Sledoval Zeissanov na Naiomin pokyn. Všimol si vlčku zo Zeiss a známu vlčicu, ktorá sa nemala čo s Yungul stýkať. Varovne zakrákal nad Yungul a potom odletel o čosi ďalej, dopredu, kde si sadol na Naiominé rameno. Chcel počkať, či si Yungul zoberie varovanie k temnému srdcu, teda či je vôbec temné...a ak nie, mienil aj ako havran tárať.

/Cesta/
"Jo, to by jsme mohli." Souhlasím rád, že nepůjdu sám, ale s nějakým vlkem. A stát by se něco mohlo, psů je tady až dost. Pomyslím si v domnění, že všichni psi jsou zlí. Na poznámku o jejím bratrovi se jen usměju. "Dospělého se zeptat můžeme, otázkou je, zda to sami vědí..." Pomyslím si a řeknu to i nahlas a po kratší odmlce dodám: "A kdyby to věděli, třeba nám to nebudou chtít, nebo smět říci. Jsme vlčata." Trochu se cítím odevzdaně, ale nechci to dát najevo a snažím se to zamaskovat. Výsledkem je, že se mi to i trochu podařilo. Ještě je sice co vylepšovat, ale není to nejhorší. Moje otázka se jí nelíbí, ale odpoví na ni, přestože její větu o přísaze nechám bez odpovědi. Kdyby někoho zabila, nedokázal bych si to nechat pro sebe, i když tohle u ní nehrozí. Také s ní začnu mluvit šeptem, ani nás nikdo neslyšel. "To neřeš. Jestli tě ta smečka vyhnala, protože jsi slabá, tak je to slabost od nich, protože přijmout do smečky samé silné vlky a udělat tak silnou smečku je snadné, ale ne každý dokáže vychovat vlče tak, aby bylo silné. Oni to asi nedokáží, když tě tam nechtějí kvůli tomu." Řeknu jistě. Její další otázka se mi ale nelíbí, i když jsem s ní počítal. Kdo jsi a odkud pocházíš? "No víš... Já to nechci moc rozebírat..." Pomalu ze mě lezou informace, na které se ptala: "Ale... no... V mojí rodné smečce byli vlci a jeden pes a ten nás zradil. Přivedl si pomoc a zabili většinu smečky. Mě se matce podařilo zachránit, ale jinak je celá má rodina mrtvá..." Vypadne ze mě. "I rod." Dodám, protože si vzpomenu, že to byla poslední smečka, kde byli vlci mého rodu. Celou informaci o mé minulosti řeknu potichu, aby to slyšela opravdu jen ona. "Ale neříkej to nikomu." Řeknu jí ještě.

Cesta
Mladý Virentem pootočil hlavou. "Já jsem Azrael Bloodmoon Virentem! A stejně se jmenuje i Sapha a Anemon a Arfael! A taky otec! " Poskočil radostí. "Ty jsi náš další bratr?" Zeptal se z uculeným výrazem. Úplně ignoroval, že elitní byl o dost starší, ale přece mu to nemůže nikdo zazlívat. Doteď poznával jen další sourozence. Vůbec netušil, že by něco jako 'dědeček', měl existovat. Patronka se přiblížila víc ke svému svěřenci. "Ty nemehlo, to není tvůj bratr." Zasyčela. "Když to není bratr, tak kdo, hm?" Otočil se na ni s dotazem a poté se opět podíval na Rellema.

??? - - - Cesta
Ose, Haymitch, Draco
Haymitch potuval s proudem svitaků, samozřejmě byl naštvaný, měli bojovat, ne prchat. Dračí Potomek šel dobrých pár metrů od davu. Šel jen proto, že na lidi neměl náladu. Neměl je rád, stejně tak, jako neměl rád nikoho. Chtěl klid. Ose, Naiomim učeň, se při cestě držel velmi blízko své paní. Byl tichý a přemýšlel. Věděl, že cesta je nutná a že je to jediné možné řešení. Moc se toho na tom to území nenaučil, doufal že na tom novém to bude lepší.

Cesta
Ano, na tom něco bylo. Otevřela jsem tlamu, abych souhlasila, když jsem nad sebou uslyšela zakrákání. Vzhlédla jsem. Naiomin havran. Aby tě trefil blesk, ty jedna zmije opeřená. No počkej, až si ty najde havranici, sežeru vám vajíčka, zničím hnízdo a z ní si udělám opeřenou čelenku. Taky můžeš jednou držet zobák. Pomyslela jsem si na adresu toho malého černého démona. Až dokončím výcvik, už nikdy se k ničemu podobnému neupíšu. "Myslím, že nemůžeme, máme tu špeha. nevím jak ty, ale já bych nerada skončila jako rohožka v něčím pelechu a ač bych ráda, obávám se, že Naiome bych neutekla..." Můj vlastní život mi byl pořád vzácnější, než čas strávený s Jack, i když jsme tím riskovala, že ji ztratím. Radši ať jsme každá sama, radši ať si najde někoho jiného, než aby jí Naiome znova ublížila. Možná... možná bych ji od sebe dokonce měla odehnat, abych ji ochránila? Bylo by to tak lepší? Kdyby si Naiome myslela, že je mi opravdu ukradená, nemusela by si jí všímat. A já za Jack teď přece nepřišla. Měla bych sehnat scénu: Otravný sviťák, který otravuje pravou temnou vlčici? Tohohle budu později litovat. jednou ji budu muset najít a všechno jí vysvětlit. "Krásnější s jizvami? Hah, jo. To určitě." Odfrkla jsem si. "Ale zřejmě si to myslíš, utěšuje tě to, když jsi teď třínohý mrzout, co? Že jizvy jsou hrozně super. Ale víš co? Nejsou. Skončit na třech nohách je dost ubohý. A jen si říkej, že jizvy vypadají dobře, ale já si to nemyslím. A tuhle mám kvůli komu, kvůli tobě! Kdybych tě nikdy nepotkala, všechno by bylo snazší!" Zavrčela jsem na ni. Hlavně se tu před ní nesmím rozbrečet, to by všechno pokazilo. A každé slovo, které jsme řekla, byla pravda. Jen s tím rozdílem, že mi bylo jedno, že mám na tváři nějakou jizvu. Pravda byla taková, že jsem si vyčítala, že kvůli mě přišla o nohu a docela mě překvapilo, že ona mě z toho neviní. Zasloužila by si někoho lepšího, někoho stejně hodného a silného, jako byla ona sama. Kdybych ji nikdy nepotkala, všechno by bylo snazší, ale bylo by to i lepší? "Víš co? běž do háje s tím svým věčným optimismem."

Cesta 
,, Hele mě je jedno, jestli mám nohy nebo ney hlavně že mám tebe. " Řekla jsem, ještě před tím než jsem pochopila, co se děje. Ten pták byl od té Nány, která kazí vztahy. Samozřejmě jsem jsme Yungul neviděla do mysly, ale tohle její snažení by pochopil i blb. Nechtěla mít problémy a proto mě odehaněla, bylo to jasné. Dokud nebyl tady ten pták, byla v pohodě. Nechtělo sr mi od ní odcházet, bylo mi s ní dobře. Každá vteřina byla zázrakem. Musím ji dát na jevo, že to chápu. Chápání kladných emocíh mi šlo.,,Možná, jsem idiot, ale nejsem tak blbá. " To mělo být znamení.

Cesta
A k čertu i s tebou, Jack, tohle je jako bušit hlavou do skály. Pomyslela jsem si. To bych si ostatně měla pamatovat, bylo to s ní tak vždycky a tuhle větu už jsem v souvislosti s ní několikrát použila. Možná jsme ji předtím neměla upozorňovat na toho havrana, ale jedna moje část byla ráda, že jsem to udělala. Neodejde ode mě, nebudu ji muset opustit... ale já ji musela opustit. "Jestli nejseš idiot, tak to pochopíš doopravdy a dáš mi už pokoj." Vycenila jsem na ni zuby. "Ber to jako rozchod." Prosím, prosím pochop to a běž. Najdi si někoho, kvůli komu tě nebudou chtít zabít a kdo tě ocení víc, než já.

Cesta 
Nechtěla jsem od ní pryč. Milovala jsem ji z plneho srdce. Ještě pár vteřin jsem chtěla být s ní. A tak jsem dobrou minutu mlčela a jen na ní koukala zblízka. Užívala jsem si poslední chvíle. Byla krásná, milovala jsem se na ní koukat. Bohužel ted musím pryč, ale není se čeho bát, všecho dobře končí. Budu ji milovat a nekey ji uvidím.,,Budu na tebe čekat. " Řekla jsem a zastavila jsem se. Pozorovala jsem, jak mi mizí v dali. Az mi nezůstalo nic jenom naděje, že se uvidíme. Pak jsem  se zase dala do kroku.

Comtessa Aqua
Cesta[/b]
Kráčala popri sestre a jej partnerovi keď sa pri nich objavilo nejaké vĺča, Hato. ,,Teší ma, Hato," pozdravila ho. ,,V podstate by sa dalo povedať, že som tak trochu tvoja teta, ako sa to vezme," povedala zamyslene, neuvedomujúc si, že to možno neznelo vhodne. Ktovie aký má vlastne vzťah s Kleeiou... ale tým, že si ho zobrala pod ochranné krídla myslela, že si ho v podstate adoptovala, nie? pomyslela si.
Destiny Aqua
Cesta
Trochu spomalila a podišla k Akiovi, Asuke a Electre. ,,Preč... asi niekam kde to bude bezpečnejšie. Ak sa niekde zastavíme, môžem sa na to skúsiť spýtať," povedala smerom k Electre. O tomto asi vedia iba vodcovia... a to som si myslela, že budem o veciach vedieť viac ako Beta. Ako veľmi som sa mýlila, pomyslela si. ,,Všetko má svoj dôvod, alebo aspoň tomu ja verím. A nech už tieto veci riadi ktokoľvek, či už Draci alebo Gryfovia... majú svoj vlastný zmysel pre humor a spravodlivosť. A možno to v konečnom dôsledku neriadi nikto," dodala ešte. Trochu zamyslene, akoby nevedomky vyslovovala svoje myšlienky nahlas. ,,Každopádne... na Niwat niečo padalo už dlhšiu dobu. Dalo sa to vycítiť-zmeny vo vzduchu," šepla.

Cesta
Mlčky jsem jí oplácela pohled. Možná jsme ji mohla prostě požádat, aby počkala. Bylo by to lepší? Zdálo se, že výsledek byl stejný. Já na tebe budu čekat taky, Jack. "Sbohem." Pokračovala jsem dál v chůzi a nechala ji za sebou. Nejsem sice zrovna emoční typ vlka, ale pokud by tu nebylo tolik vlků okolo a ten zatracený havran nad mými zády, asi bych se teď někde stočila do klubíčka a rozbrečela se, čert vem moji hru na drsňačku. Ne, kdyby tu nebyli, byla bych s Jack. Ale... pokud k sobě opravdu patříme, věřila jsem, že nás osud opravdu zas svede dohromady. A příště už s ejí nevzdám.

Cesta bez ostatních
běžela jsem před Xyrlim, ale né moc dlouho, nedělalo mu problém mě dohnat. Pozorovala jsem stopy vlků, ale nejen vlků, i pravděpodobně jejich mazlíčků a patronů, nejspíše, kteří tu šli před námi, některé ze stop byly novější, nejspíše vlci, kteří šly vzadu, nebo nevyšli s ostatními. Kdo ví. Z trysku jsem se dala na klus a tak zpomalila. Nakonec jsem úplně přibrzdila a pohlédla na Xyrliasse, měl obrovská, masivní křídla, možná, ale jen možná, že kdybychom letěly, byly bychom tam dřív než během a možná že by to nebylo tak unavující.. "Xyrli? možná, možná že bychom mohly tvá křídla vyzkoušet znovu... nejspíše by nás mohly odnést za ostatními. Co myslíš? bylo by to mnohem rychleji než pěšky" podotknu a pohlédnu na jeho křídla. Oproti jeho tělu byla velká, jak dračí. Tedy, né že bych někdy nějakého draka viděla. Můj patron sice také křídla měl, ale... no né dračí. spíše Ptačí Neboj i ty draka jednou uvidíš podotkla mi Parli v duchu a chichotavě se ušklíbla. Jak to myslíš? zamyslím se a pohlédnu na cestu kde byly stopy vlků. Neptej se a věř mi... zazubila se. V tu chvíli jsem tu lišku měla u svých tlap a seděla, s pohledem na Xyrliasse vedle mě.

Cesta (u ostatních)
S Lordem jsme si pospíšily a viditelně jsme udělaly dobře, vlci už byly u nás a mi u nich. Ty dvě vlčky, které jsme oslůovili, jako by si nás ani nevšimly, ale přesto se pěkně rafli a odešli od sebe. No bylo to... k popoukání. Sviťačka se viditelně zakoukala do jedné z n ás, no její chyba. Uchechtl jsme se a pomalu i s Lordem jsme procházely davem. V tu chvíli jsem uviděl jednoho z vlků - (Acia) No, nevím čím byl jiní než ostatní ale jelikož jsem se zaměřil na něj, došli jsme až k němu. Voněl po našem a to se mi líbylo. "Ahoj, hele, proč vlastně jdeme takhjle pryč?" řeknu a cuknu uchem. Lord se opovrživě kouká na ostatní a pak se vydá k Naiome. já zůstávám u Acia a čekám na odpověď. "Hele, Mimochodem… Jsem Deep Heart, a ty jsi? jsem jeden z temných, takže nějaké ksichty si prosím tě odpust" podotknu hned, aby jsme se nezdržovaly kecama kolem

Cesta

Běželi jsme s Marsie bok po boku. Všude kolem byly patrné otisky a stopy vlků a nejen ty. páni, to je ale stop...komu všechny ty otisky tlapek asi tak patří? Když v tom Marsie začne zpomalovat, až se nakonec úplně zastaví a otočí se na mě.... Vidím jak si mě prohlíží,  skoro bych řekl že největší pozornost utkvěla právě na mých  obřích, černo zelených  křídlech.  Hm... zajímalo by mě, nad čím přemýšlí...proč si mě tak prohlíží?  To nevěstí nic dobrého... a skutečně...    vážně?  Vážně se chce spoléhat na mě?  Na má křídla?  To už zapomněla jak to dopadlo minule ? Vždyť neumím létat... navíc jsem pod sebou měl řeku....bylo to na nečisto, o nic nešlo..  Ale teď?
V téhle situaci ?  To nepřipadá v úvahu!  Na to zapomeň!  Vždyť víš jak to skončilo minule... Prostě ne... poběžíme! Vyhrkl jsem ze sebe.... V mém hlase byla cítit nejistota a strach. Až nyní jsem si všiml toho podivného stvoření,  které se znenadání objevilo u Marsiininých tlapek. Co to ?Jak je to možné? ]Co jsi zač a kde se tu bereš?

cesta
Xyrli si viditelně nevěřil... Sklopim otráveně uši do boku a začnu ocasem bouchat do země jak uražená ženská nohou. "xyrli!" štěknu. Ále noták, to zvládne ozvala se v duchu Parli "Já to vím, ale říkej to jemu... frknu. v tu chvíli se zeptá kdo je Parli. nějak mi nedošlo že jí asi ještě nikdy neviděl. "Eh, ona? je to můj démon, mno, démon, kamarádka... Je mé druhé já, má magie. Když ti teď řeknu jedno tajemství? schováš si ho pro sebe, že?" pípnu a rozhlédnu se. Myslím, že tu nikdo nebyl. Což by bylo jenom plus. "Hele, Xyrli, to létání zvládneš, uvidíš, jen roztáhneš křídla a budeš s nimi mávat, minule ti to vyšlo... možná že jsi na to byl prostě jen moc malý, teď už máš pevná křídla, mají větší sílu, lépe tě jistě i udrží... Notak, to zvládneš. Když jsem to zvládla já tak ty taky..." řeknu a nakloním hlavu na bok. Taky jsem se přece v podobě vrabce musela nějak naučit létat. Teď to zvládne on. A dostane nás za ostatními... musí... Nesmíme se jim ztratit. Jsme mimo Niwat. neznáme to tady... Musíme najít smečku a jít s nimi... Parli se změnila na veverku a skočila na můj hřbet. Ustlala si mezi oušky, hned nad mojí ofinou.

Cesta

Chvíli se zaraženě koukám a sleduji Marsiino chování když v tom na mě Marsii štěkne.. o čem to asi mluví?
Tajemství? Jaké tajemství? Samozřejmě že to nikomu nepovím, to ti přísahám! Jsem zvědavý a napjatě vyčkávám a nervózně preslapuji sem a tam.... Marsie se mě snaží uchlácholit, zbavit mě strachu a dodat mi alespoň špetku sebevědomí a důvěry v sebe samotného které mi tolik chybí.... Snaží se mě přesvědčit že to zvládnu...No... možná má pravdu...tenkrát jsem byl malý,
Slabý vlček... Ale teď? prohlížím si sám sebe a svá mohutná křídla..Opravdu vypadají silně, pevně. Co když má přece jen pravdu a obávám se zbytečně...asi bych si měl více věřit... Mezitím se Parli znění na veverku. Em... co se stalo s tvým...jak že si to říkala? Demonem? Co se stalo tvojí kamarádce? a dál se upřeně dívám na Parli která se mezitím uvelebila mezi jejími oušky.

cesta
pousměji se na Xyrliho, sednu si a pohlédnu na jeho tělo. Proč jen jsou všichni větší než já uchechtnu se v duchu a pak pokračuji ke svému tajemství "Je to... no... řeknu ti to jednoduše Já a Parli jsme spojené, hluboce, nejen myslí a magií ale i tělem.. to tajemství je.. že co se stane mě, stane se jí, když zemřu já, zemře ona... ale... když zemře ona, já zemřu taky.. Ona je maličká, možná se dokáže měnit, i bezemne, ale když někdo dostane jí... dostane i mě. Jsi... co si pamatuji, jediný vlk, kterému jsem to kdy řekla" řeknu tiše a přitom si dávám velký pozor aby to slyšel jen on... Přecijen, parli je malá jak fenek... na tu stačí špatně šlápnout a je mrtvá.. a tím i já. Vždyť... i kdyby jí kousnul jezevec, je velká pravděpodobnost že nás to zabije... Nesmíš nad tím takto přemýšlet.. podotkne Parli a švihne chvostíkem. "víš.. když mi byl rok, Parli se mi narodila... nevím jak... ale prostě se to stalo a tak jsem objevila svou magii. Ale teď už jí zvládám, zvládám i další magii co jsem objevila… Magii vody... I ty jistě máš nějakou magii" řeknu mile a pozoruji jeho křídla. "A to co se stalo s Parli, byla zrovna část té magie, má magie jsou totiž přeměny, přeměny s démonem, s Parli" řeknu a pokrčím po vlčím rameny, ale nijak ošklivě, usmívám se u toho mile.

Cesta:
Poslouchám ho a kývnu: ,, Je to možné. Takže se necháme překvapit?" Zeptám se, i když překvapení nemám v oblibě. Jsem radši, když vše potřebné vím dopředu, abych se stihla připravit na nejhorší. Nastražila jsem uši, když mi odpovídal na zpátek. Jeho odpověď mě potěšila, i když nebyl nikdo blízký: ,, Takové moudro bych čekala od dospělého vlka." Trošku si do něj rýpnu, ale myslím to v dobrém: ,, Nechce o tom mluvit? Má snad trauma?" Přemýšlím a má domněnka se chvíli na to potvrdí: ,, Celý jeho rod byl po vražden psi... Kdo jsou vlastně ti psi?" Chápala jsem jeho situaci, ztratil vše a teď je mezi úplně cizími vlky. V podobné situaci jsem byla i já, ale jak dlouho můžu důvěřovat rodinnému příslušníkovy? Co když zase celá má rodina usne, nebo odejde? Tyto myšlenky mě děsily víc, než nějaká cesta do neznáma: ,, Tvá minulost je u mě v bezpečí." Řeknu s vážným výrazem a přiložím si tlapku na tlamu, jako znamení, že budu mlčet: ,, Ale jedno mi není jasné." Po chvíli začnu zase mluvit a podívám se tázavě na něj: ,, Kdo jsou ti psi? S žádným jsem se ještě nesetkala, nebo si to aspoň neuvědomuji. Jsou jako my nebo se v něčem liší?" Ptám se ho s vážným výrazem: ,, Pokud máme spolupracovat, musím vědět o nebezpečí, které tě pronásleduje a jak vypadá." Pokračuji v řeči, kterou zakončím delším pohledem do jeho očí: ,, Dokud budeš mým spojencem, žádný pes ti nic neudělá." Po myslím si odhodlaně a všimnu si poněkud nepříjemné atmosféry, kterou vyvolalo mé řečnění: ,, Chtělo by to jiné téma, které by nás oba přivedlo na jiné myšlenky." Chvíli uvažuji a pak nasadím zase ten přátelský úsměv, který jsem měla při našem setkání: ,, Umíš lovit? Dospělí říkali, že je to důležité pro život." Změním úplně téma a doufám, že se vrátí do své nálady, ve které jsem ho poznala.

/prepacte za moju velku neaktivitu ale som dost vitaženi v praci a ledva najdem trocha casu na svojich blizkich.
Skalne jazero - Drsne plane - Cesta
Demon

Zobudil som sa zasa po dlhej dobe. Moje deti boli preč. Nevedel som ktorým smerom išli lebo pachy boli už dávno rozviate. Chytal ma strach o ne. Mňa čo nikdy strach nechytal zrazu chytil. Kukal som sa naokolo či niekoho neuvidím, a neporadí kade mám ísť. Ale nik tu okrem mňa a mojich mazlikov nebol. Iba ticho ktoré sa šírilo okolím a moja bezmoc ktorá rástla, spolu zo strachom. ,,Je tu niekto ??" Zvolal som z celích síl. Ale všade sa sirilo len to ticho. Rozbehol som sa ani neviem kam. Chcel som sa dostať, na čo najväčší vrchol aby som videl dalej. Ale nemal som až taky zrak ako mali orly. ,,Gabrieli pomôž mi nájsť moje deti, alebo zistiť čo sa tu deje." Zvolal som naňho bezmocne. A len som videl ako Gabriel odlietal ďalej a ďalej. Vedel som že sa mi snaží pomocť a dúfal som že mi aj pomôže. Gabriel lietal nad uzemiami ktoré zavanali prazdnotou, skoro ako keby všetci zmizli. Až po dlhej dobe narazil na stopy. Ktoré prenasledoval až v diali uvidel skupinu vlkov. A nie malú skupinu, ale dosť veľkú. Otočil smer domov za svojim pánom. A išiel mu zdeliť správy. Netrvalo to ani dlho a hneď bol na chrbte Demona. Keď mi pristal na chrbte, ihneď mi podaval správy o tom čo videl. Nevedel som uveriť tomu čo som počul. Neváhal som ani sekundu. ,,Diablo!!!" Zvolal som, a vedľa mňa sa objavil môj patrón. Vyskočil som naňho, a pozrel na Gabriela. ,,Gabrieli ukáž mi cestu za tou skupinou. A ty Diablo leť zaním." Povedal som obom. ,,Ako povieš." Odpovedal diablo a už sme boli vo vzduchu a leteli cestou ktorou nás viedol Gabriel. Po dlhšej chvili co sme leteli cez Drsné pláne, som zazrel skupinu. Z dialky bolá málá ale čím som bol blžsie som si uvedomoval že je tam dosť vlkov. Len som nevedel či ich mám brať ako hrozbu, alebo pomoc. A tak som bol opatrnejší. Snažil som sa z výšky hladať svoje deti. Ale nevidel som ich medzi tolkým davom. Tak som zoskočil z Diabla, vedla skupiny vlkov a hladal som ich ďalej. ,,Seely, Hato !!!!" Začal som vykrikovať a hladať svoje deti, pritom som pokracoval dalej a dalej.

Tábor Zeiss - drsné plane - cesta
Ragnarok

Prebral som sa v tábore. Všetci niekam začali odchádzať. Netušil som ako som sa mal zachovať, tak pre ukludnenie som si zavrčal a rozbehol sa za ostatkom smečky. Po určitom čase som začal chápať že ideme niekam ale nevedel som či iba na našom uzemi sa pohybujeme alebo aj inde. A tú odpoveď som hneď dostal ako náhle sme začali kráčať po Drsných plániach. Ale pach ktorý mi v tu chvilu padol do nosa sa mi nelubil bol to pach svitu, a mi sme kráčali po jeho boku. Alebo že by oni kráčali po našom ? Nevedel som sa rozhodnúť ktorá z týchto možnosti je správna. Mal som chuť po niektorom z nich vyštartovať ale čakal som až niekto z nich to skúsi ako prví. Kráčali sme na môj vkus dosť dlho a moje reťaze iba hrkotali a hráli tu svoju melódiu. Vyceril som tesaky, aby ten svit videl že v nom prejavujem odpor. Pomaly sa mi začali pachy aj zmiešavat a ja som sa strácal v tom komu aky pach patril, ale aj napriek tomu som sa snazil držat v skupine kde bola nasa pani temna. Ktorá nás viedla niekam. Čo ma ešte viac zaujimalo že čo to bude za miesto.

Uzemie Elloris - Drsné pláne - Cesta
Jiraiya, Kalan, Arian, Zemaris Del Bianci

Jiraiya
Prebudil som sa vtabore a všetci boli zrazu na odchode nevedel som co sa deje tak som sa vidal za svojou svorkou, ktorá mierila smerom k hrniciam. Ktoré sme nakoniec prekrocili, a isli dál. Uvedomil som si že toto nebude ledajaka cesta, ale nejaká dlhá lebo, taketo cesty kde museli ist vsetci bivali maleky. Boli iba v pripade nudze, a tá asi nastala. &kráčali sme sme rem k drsním plánam. Po ktorich sme nakoniec krácali dalej. Iba jednim smerom sme krácali až napokon sa k našej svetlej skupine pripojili aj temný. Moc som z toho nebol nadseni ale boli prinas alfy a mi svetli sme si lahko vedeli poradiť s temnima. Aspon som tak dúfal. Ale nechcel som plitvat silami ktoré som tak pevne teraz potreboval. A nasledoval som svoje alfy. A veril v to že nas dovedu tak mame isť.

Kalan
Prebral som sa na okraji táboora v tom že tam bolo docela rusno a velky hluk. Než som sa stihol riadne prebrať Vydel som ako cela smečka niekam odchadza, a tak som aj ja sa rozbehol za mojimi blizkimi a celkovo za celou smeckou. Lebo som bol tak už vichovani. Krácal som svojim tempom aby som sa drzal aspon stredu skupiny. Ked sme prekrocili hranice cudoval som sa este viac kam ideme. A tak som zostal v pozore nez som uvidel druhu skupinu vlkov ako sa blizia knám. Alfi si z toho nic nerobili , a pritom po nasom boku kracala zeiss. Ta smecka ktorá znicila rodni moj domov. a ktoru som tak nenavidel. Za všetko zle co spachala. Snazil som sa najst apon rodinu aby som bol blizko niekoho koho som poznal, a tak aspon trochu bol pokojny.

Arian
Prebrala som sa na mieste kde som pristala. Bolo tu docela ticho az moc divne na kus lesa. Nevahala som ani chvilu a roztiahla kridla, a viletela visoko do oblak. A zacala pomaly zostupivat dole až som sa dostala na uroven kde som videla všetko co som potrebovala. Letela som uzemim az som si vsimla ako skupina vlkov niekam ide. Sledovala som ich z visin. ISli stale rovnakim smerom a mne sa nechcelo stale kruziť dookola nad nimi. Kvoli tomu že tu hore boli vzdušne prudy ktore mi pridavali na rýchlosti. Tak som zostupila po jejich boku, a pomali tiež isla ich smerom a dufala som že to vobec má nejaký viznam táto tura. Aj ked ja osobne som v tom nic viznamne nevidela.

Zemaris

Prebrala som sa v kricku pobliz tabora. Pozorovala som ako sa vlci niekam chistaju. Ked sa dali nan cestu pomaly sa vyprázdnil tábor. Ale ked som uvidel ato prázdno moc som sa bála a tak som rýchlo bežala za nimi Aj ked som sa ich moc bála a nikomu som tam neverila. Dúfala som že ma ochránia, a popripade pomožu mi. Netušila som o čo tu vlastne ide a kam majú namiereno, Ale jedno som mala v hlave jasne, a to bolo že pojdem snimi nech je to kdekolvek a jak kolvek dlhe. Došla som sem z velkej dialky a ešte nejaku tu dialku dokážem odkráčať. S dobrou myšlienkou, a zo strachom z ostatních som sa drzala čo najviac skupiny. A verila v to že mi neublížia.