Akce & Příběh za Hranicemi

Cesta

Šla jsem se smečkou dál. Hurá do nového území! řeknu si suše. Musela jsem opustit své potomky, strašně dlouho spali, možná už by se neprobrali. Jenže co Dawano? Vždyť jsem ho už zase po dlouhé době viděla. Tak kde je? ptám se sama sebe. Zkusila jsem zavětřit. Bylo tu tolik pachů, že jsem nedokázala žádný známý rozpoznat. Procházela jsem mezi vlky a hledala Dawana nebo aspoň Hexy. Za chvíli jsem je zahlédla. Tedy hnědou srst, která mísila se zelenou. Hexy i Dawano šli spolu , ale byli s nimi další vlci. "Dawy!" zařvala jsem na něj přezdívkou, kterou jsem používala snad jen já. Zrychlila jsem a čekala až zareaguje.

Uculil se, když jej Rialta olízla na tváři. ''Určitě ten už nám zůstane.'' Řekl rádoby moudrým hlasem a otřel se ji o bok, přitom kráčel dál. Věděl, že jeho otec je mrtvý. Matka byla drak ví kde, Další sourozenci také se už ztratili dávno. Z přímě rodiny už byl jenom Miroki, ale s tím se přece tolik nebavili. Ale měl ji. A ona byla důvod, proč se snažit tuto cestu úspěšně dokončit, aby mohl s ní žit ještě dlouhý a šťastný život. Bral tuto cestu jako překážku před šťastným životem.

/Cesta/

"Děkuji." Poděkuji když mi řekne, že mám vznešené jméno. Když řekne, že tady má bratra, posmutním. "Já... Tady nikoho nemám." Zamumlám potichu. Překvapí mě ale, že si bratr nevšimne, že tady má sestru. "Myslíš?" Zeptám se jí. Odehnal by mě? Přemýšlím. Pokud ale ano, asi bychom moc času neměli. Potom chvíli oba mlčíme. O čem si s ní můžu povídat? Přemýšlím. Ona to však vezme do vlastních tlapek: "No, víš... Nemám." Přiznám, že nemám informace co se to děje. Když řekne, že ji vyhnali, zeptám se jí: "Tebe vyhnali? Kdo?" Jen co to ale řeknu dojde mi, že z této otázky nebude nadšená, kdyby se o tom chtěla bavit, mluví o tom jinak. "Teda... Nemusíš odpovídat, pokud nechceš." Dodám.

Richu
Doupě ---> Cesta
Jako by nestačilo, že nedávno padla Ishimura a my museli opustit své staré doupě. Byl tohle definitivní konec? Musela jsme opustit místo, kde jsem prožila skoro celý život a které jsem znala stejně důvěrně, jako své tlapky. Doufala jsem jen, že tu někde narazím na Dina. byla tu spousta vlků, tady všude okolo. Musel tu někde být. nemohl přece zůstat. Jen jsme doufala, že na podobnou cestu už nejsme moc staří. na cestu za novým domovem.

Sapha
Doupě ---> Cesta
Nechtělo se mi odcházet, vždyť jsem jiné místo ani neznala. Žila jsem tu od narození, ke každému místu, které jsem kdy navštívila, se vázala spousta vzpomínek. Kde byl Kay? Kde byl Orfeon a jeho vlčata? Museli tu také někde být. No, zkusím je najít a přijít na jiné myšlenky. Nebylo možné tu zůstat a tak bude lepší nechat všechno za sebou a už nad tím víc nepřemýšlet. "Tati? Ane?" Zavolala jsem a proběhla okolo černého vlka (Acio). Toho jsem moc neznala, i když mi někoho připomínal. každopádně pro mě teď nebyl důležitý.

Catorce
SBM ---> Cesta
Byl čas odejít. Vydat se opět na cestu. Ohlédl jsem na bývalé Kirigakure a vzpomněl si na Raven. Kde jí byl asi konec? No, kdo ví. Vždyť jsme ji neviděl už roky a jestli mezi námi kdy něco bylo, nejspíš už nikdy nezjistím, co. No, život už je takový a nám vlkům nezbývá, než se s tím smířit. Připojil jsem se k tlupě vlků, až úplně dozadu. nebyl tu nikdo, koho bych mohl najít a ke komu bych se připojil. Prožil jsme tu skoro celý život, ale stejně mi připadalo, že jsem nic pořádného nedokázal. neměl jsme dobré přátele, neměl jsem rodinu. Možná opravdu přišel čas zkusit to jinde. začít znova. A vést si líp.

Haske
Doupě ---> Cesta
S územím jsem se loučila... bez zvláštních emocí. jen snad s trochou smutku. Líbilo se mi tu, ale líbit se mi bude i jinde. Podstatní byli vlci, ne místo, dokud tam bylo dost potravy. Ale tohle byl můj domov a i když můžeme najít lepší místo, pořád si budu pamatovat, jaké to tu bylo. Tiše, jako pravá hraničářka, jsem se přidala k davu. Rozhlížela jsem se po známých tvářích a vskutku jsem vzadu dvě zahlédla. Argdem a Aragorn. Zamířila jsem k nim. No, zamířila jsem k Aragornovi. Ti dva nešli zrovna bok po boku. Nevraživost mezi smečkami. ne že bych tohle nečekala, ačkoli mi to přišlo jako hloupost. Alespoň pro tentokrát, když už cestujeme všichni společně, by toho mohli nechat. "Ahoj Aragorne." Usmála jsem se na svého partnera.

Teebihe
SBM ---> Cesta
Moc jsem nevěděl, co se děje. Všichni někam šli, takže jsem se prostě přidal a šel taky. To už jsem byl celý já, vždy zmatený, jen se tvářící, že ví co dělá. No, asi už jsem takový. V davu jsem se vyhýbal ostatním a hledal někoho, koho bych alespoň trošku znal, což nebylo zas tolik vlků. Doufal jsem, že tu někde bude Graphy. nebo možná Kyu. bylo jedno, která z nich. Zvláštní, Kyu jsme si za tu chvilku, co jsme se znali, stihl opravdu oblíbit. "Kyu?! Graphy?!" zavolal jsem. Možná tu byli i moji rodiče. někde tady. Ale ty jsem ani neznal jménem a sourozence vlastně taky ne.

Yungul
Zeiss ---> Cesta
Sotva se někde usadím, už abych zas šla pryč. Hrůza tohleto. A ještě ke všemu byl ten odchod hromadná akce, na kterou přišli snad všichni Niwatští vlci. Nesnáším davy. Nasadila jsem velmi výmluvný výraz, zvaný 'Jděte mi z cesty, nebo si z vašich kožichů udělám rohožku,' a zpražila jím každého, kdo se přiblížil na míň, než půl metru. Zahlédla jsme tam někde i tu šedou vlčici, matku jedné z ostatních učňů. K té se teď rozhodně hlásit nebudu, obzvlášť, když si ona nevšimla mě. A tak jsem prostě šla, koukala okolo a držela tlamu.

Jack Ian Snart 
---Cesta
Ehhh... What? Zmatek, nechapavost. Tyhle pocity jsem měla ještě silnější než ostatní. Zvlášť když jsem bez přední nohy se někde probudila. Něco se dělo, dlouho mi trvalo než jsem přišla co. Stěhování národů, nevěděla jsem důvod. Ale na to jsem teď neměla čas. Rychle jsem si zabalila a zabalením myslím to, že jsem zkontrolovala jestli mám všechno vybavení. Byla jsem celá, až na nohu, ale to se dalo čekat. Zvedla jsem se a vydala jsem se na cestu. Nevěděla jsem proč. Poprvé za dlouhou dobu jsem před sebou neměla cíl.

Cesta
Jak se tohle vůbec podařilo zorganizovat? To vážně všichni táhnou za jeden provaz a cestují spolu? A nikdo se ještě s nikým neporval? Jak to vydrží? A ty zamilované párečky okolo, ty byly nejhorší. Co vlčice na těch prašivých vlcích vidí? Fuj, to bylo vyloženě nechutné, jak se k sobě měli. Tahle cesta bude něco strašného. Možná nebyl tak špatný nápad najít si nějaké kamarády, s kterými bych se teď mohla bavit. ne tedy, že bych se zrovna tady plánovala seznamovat se sviťáky. nebo se Zeissany, ono to ve výsledku vyšlo na stejno.

Cesta 
Eh, divná situace. Necítím se příjemně a nevím proč. Jeden důvod byl, že jsem nic pred sebou nic neměla, ale to nebyl ten hlavní. Cítila jsem se sama. Taky jsem asi zpoustu přátel zklamala. Je mi prostě divně. Náhle ucítila v davu vůni. Vůní známou a příjemnou. Vůní kterou jsem milovala. Rozběhla jsem se k ní. Možná jsem cestou srazila pár vlků, ale neprobodla jsem je, tak si nemůžou stěžovat. Tady šlo o něco důležitějšího. Běhání bylo trošínku víc námahavé. To víte, bez jedné nohy se blbě běhá. Konečně jsem doběhla k mému cíly.,,Nazdar. Jsme v poho? "

Za Varoxe a za Minuimi a za Imagina
Tábor - Imaginova vyhlídka - za ostatními vlky
rozhlédl jsem se a sledoval vlky, kteří společně odcházely z tábora, Yllin byla chvílemi cítit ve větru, tedy, její přítomnost. Poslední pohled na tábor, na Imaginovu, v noci modře zářící, letmá světélka na vyhlídce obklopovala modrý větší světelný flek. Nejspíše nás duch Imagina pozoroval... Věděl určitě že se svět mění. Náš svět. Pohlédl jsem na tábor, byly zde i místy vidět škody z nedávné ohromné bouře, kterou se ale vlci snažili napravit opravami, přesto některé větve na stromech byly stále polámané a kameny co byly na jiných místech, byly též zbytky po katastrofě co se tu prohnala. Pohlédl jsme na poslední vlčku, která se snažila jít za ostatními. Minuimi. Modrá, ladná, křehká ale přesto silná vlčice s hořícím váčkem na krku. S krví dávného přítele a kamaráda, Ignise. Sklopil jsem uši a pomalu k ní došel. Její oči byly kalné, skoro jako ty moje, ale byla to jiná šeď. Ta její napovídala, že v jejích očích se usadil měsíc. Byly slepé. Nebo alespoň se tak tvářili, její místy nejisté kroky ale vypadaly, že přesto že její oči nevypadají, jako kdyby viděly, vidí. Došel jsem až k jejím křídlům a pod jedno jsem se sklonil, abych jej přidržel na svém hřbetě. Její tichý hlas na mne začal promlouvat. "Měl by si jít, jinak ti utečou. Nezdržuj se mnou, já tu už dávno být neměla, ale neměla jsem tolik síly, co můj bratr Varg, zklamala jsem a stejně jako když jsem byla vlče, jsem utekla svému osudu. ale Můj osud je zde, přišel si pro mne... Mám zemřít, měl by si mě nechat..." řekla tichým, až zlomeným hlasem. "Jsme rodina, Teto, nenechám tu svou krev... Jsi to jediné, co mi po otci zbylo..." pošeptal jsem, a jen ona teď mohla cítit z mých slov i pocity, které se málo komu poštěstí slyšet. Věděl jsem že s ní jsme pomalejší, ale též jsem věděl že bezemne nemá šanci. Tedy, alespoň jsem si to myslel. DOkud se po mém boku neoběvila Ligřice a Lední medvěd. Oba byly staršího věku, mladší než teta, ale starší než já. O dost. Najednou se z koutu křoví i vydrala malá, útlá lasička, která Minuimi po křídle, navzdory očividnému stáří, vylezla až na hřbet. Rozhlédl jsem se po mazlíčcích, co má teta měla. Lední medvěd k ní došel a něco zabručel, slyšel jsem v tom ale i slova, jako kdyby uměl naším jazykem... nebo tedy alespoň jako by se snažil jím mluvit. Teta mu ale viditelně rozuměla. Z ničeho nic jsme její, byť lehkou, váhu na svých zádech necítil. Vznášela se ve vzduchoprázdnu nad zemí, a to bez pomoci křídel. Medvěd jí nabral na svůj hřbet a já zůstal stát pod nimi. "Nuže, nejspíše jsem se zmýlil, i bez mé pomoci by jsi stíhala" naklnil jsem hlavu na bok a sledoval starou vlčku, jak se potutelně usmívá. Bylo to zvláštní vidět někoho, no, tak starého... Rozešli jsme se rychlím krokem za smečkou. Měly náskok ale hodlal jsem je dohnat. Naposledy jsem se otočil na vyhlídku. V tu chvíli se Medvěd rozběhl jejím směrem a Minuimi ležící na jeho hřbetě samozřejmě s ním. Běžely jsme na vyhlídku a já po cestě potkával hroby zesnulých vlků. Caendoore... Anku a jejího partnera. Smutně na důkaz hrdosti a úcty jsem zklonil hřbet k mrtvým. Přečetl jsem náhrobky a došel za medvědem až nahoru. Viděl jsme jak Minuimi pomocí své magie, Imaginovu drahocennou manu souká do svého vaku. Pohlédl jsem na obraz vlka, kterého zformovaly světlušky. "Imagine" řekl jsem... Kdo by tušil že jeho historie byla ta že on s mým dědem se nenáviděly. Ach vzpomínky mě známé, i neznámé. Změna území znamenala až moc... Kor pro vlka, který území vnímal jako víc, než každý jiný, kterého kdy poznal. Vlk na mě pohlédl a poté pohlédl na Minuimi. Myslel bych si, že na ní kouká jak na Dceru, kdybych neznal alespoň to, že náš děd nebyl on, ale Killer. Minuimi na něj ale jak na někoho důležitého hleděla, nakonec jen na rozloučenou pokývla a řekla "Drak s tebou, Imagine" znělo to, ale jako sbohem. V tu chvíli začala pomalu zhasínat světélka na vyhlídce, jen ty, co byly Imaginovým zrakem, oči, ještě zůstávaly, ale i ty se nakonec rozutekly do stran a zmizely, jak jiskry z prskavek. V tu samou chvíli přestala vytékat mana z průrvy a celý pramen, který odtékal do prázdnoty dolů z vyhlídky, dotekl a světlo se pomalu z vyhlídky vytratilo úplně. Jen trochu prosvítalo zkrze vak. "Ani lidi nepoznají dotek many... Tvé krve, Imagine… Budu jí střežet, dokud nenalezneme nový kout, kde bychom mohly s čistým svědomím tvou krev vnožit do země a darovat tak zemi tamní tvou životní sílu..." řekla Minuimi tiše a pak něco pošeptala do ucha medvědovi, který se na to konto otočil, obešel mě a rozběhl se dolů, s čenichem mířeným k zemi, hledajíc, nejspíše, stopy jiných vlků. Já se vydal za nimi. Ztratily jsme mnoho času. Při probíhání kolem hrobu Caendoore jsem se zastavil a pohlédl na hrob "Snad toto posvátné místo, nepadne do jejich rukou" pošeptal jsem a rozběhl se dolů. Dohnal jsme ledního medvěda, který už zajisté chytil stopu a hnal jsme se vedle jeho boku za smečkou. míjel jsem místa mě známá, dokud jsme nedoběhly až do míst, mě i Minuimi, neznámých. Byly jsme za hranicemi... Teď už jsem se držel jen stop na zemi. Najednou se u mého boku objevil Sob, držíc na svém paroží Kůži Tonaly, vlčice, která mi vzdorovala... Přibrzdil jsem a pohlédl na něj. Hodil jí na zem a to mě zastavilo. Přišel jsem k ní, vzal ji na sebe a rozběhl se zase za Minuimi a jejími mazlíčky, spolu se svým mazlíčkem - Reindeerem.

Cesta
Opravdu to vypadalo, že cesta zůstane nudná, ale pak se ve vzduchu objevil povědomý pach. Srdce mi poskočilo v hrudi, když jsem se rozhlédla a uviděla ji. No tak tu ještě chyběla. Pomyslela jsem si. neměla bych se s ní ani bavit, Naiomino varování bylo víc než jasné, ale... no, alespoň ta cesta nebude tak nudná. Možná, že když naštvu temnou alfu, bude tu alespoň trocha akce... ne, to mi za to opravdu nestálo. Ani jsem za ní nemusela chodit, jakmile si mě všimla, objevila se sama. Přelétla jsem ji pohledem a zastavila se u její chybějící nohy. "No, to mi pověz ty."

Cesta
,, No já jsem v poho. Pár jizev. Jedna nad okem, takže když dělám ksichty ta mě bolí. Krásu mých noch bych popsala hako 3/4. Teď jsem myslela náš celkový vztah. Ano pár chyb se stalo. Ale co kdybychom zapomněli na všechno, co se stalo od toho hezkého večera v horách? Vidíš, já jsem v pořádku. Protože se jak obvykle vykecávám. Co ty? " Mluvila jsem a mluvila. Byla jsem ráda, že jsem jí našla  Moje city pro ní se nezměnily. Plus byla s ní zábava.

(pouze za Marsie)
Kamenné pláně
vzbudilo mě řinčení strojů. Ani jsem netušila jak dlouho jsem spala ale věděla jsem že teď je pozdě nad něčím uvažovat. Prudce jsem vstala z tvrdé, kameny vydlážděné země. V dáli jsem viděla prach, stroje byly blízko. Zpanikařila jsem. Už už jsme se chtěla otočit a pelášet pryč, ale najednou mě Parli zarazila "Ještě je tu on!" zabrzdila jsme a pohlédla za sebe, koho nejspíše myslela.... Najednou jsem zahlédla zeleno černého …. ehm.. co to bylo?! vážně to byl ten vlk kterého si pamatovala? jeho dlouhý, skoro až šupinatý, ještěrší ocas, křídla, rohy po těle, dlouhé drápy... Vážně to byl vlk? Stáhla uši a udělala krok zpět. Parli se na ní upřeně, dosti zlověstně podívala. "CO?!" ohradila sem se a otočila hlavu od toho černozeleného cosi. "Takže kdybych vypadala jinak než vypadám, nechtěla by si mě? nechtěla by si mou společnost?... Podle mě furt vypadá lépe než Tosar a nebo Flame… a chová se k tobě lépe než Hioneshiro…" sklopila jsem uši a v tu chvíli se její ostrý pohled změnil na litující. "ehm... takhle jsem nechtěla aby to vyznělo..." pípla a sklonila velká ouška k zemi. "však já vím" pošeptala sem a koukla na Xyrliasse. Polkla jsem a rozběhla se k němu. z dály jsem zaslechla praskot dřeva a první strom šel k zemi. Nebyl čas přemýšlet. Náš domov se měnil. Už nebyl náš. Už to.... nebyl domov... "Xyrli!!!" zakřičela jsem a rozběhla se k spícímu vlkovi s rysi draka. Předníma tlapama sem se do něj opřela a celou svou malou vahou s ním chtěla třást, ale to jaksi s poměrem mé velikosti k té jeho, bylo více než k ničemu. Zavrčela jsem si pro sebe a obcházela chvilku sem a tam jeho hlavu... sa*ra zaklela sem v duchu a nakonec jsem zavrčela a zakousla se mu do ucha a začala jak malé vlče skubat. No... mimochodem to bylo k ničemu. Bylo sotva ožižlané. Má maličkost a slabost se kupodivu - stala mou slabostí... Nakonec mi to ale trklo. Vytvořila jsem nad jeho hlavou kuličku vody a ta během chvilky polila dost "probouzejícně" jeho velkou palici... Rozhlédla jsem se a bylo mi jasné, že pokud okamžitě nevyrazíme, stroje nás semelou... Magie nemagie…

Cesta
Jo, ukecaná jako vždy. To mi docela zvedlo náladu. pokud nás temná alfa neuvidí, všechno bude v pohodě, ale na druhou stranu, tady v davu by mohla trochu přimhouřit oči... snad. Ale co by byl život bez trochy riskování? "Optimista jako vždy, jak tě tak pozoruju." Ukázala jsem jí svou tvář s nepatrnými jizvičkami. "Já si taky odnesla malý suvenýr. Co se týče našeho vztahu... no..." Byl v pohodě? měly jsme nějaký vztah? Sakra, tohle bylo až moc složité, vždyť já sama to ani nevěděla. "Asi... v pohodě?"

Z ničeho nic mě cosi vzbudilo a já se probudil s mokrou hlavou, celý v šoku aniž bych chápal co se děje.  Zmateně a vyděšeně jsem se snažil rozkoukat a zijistit co a jak. Jako první jsem uviděl před sebou Marsie....   Ale...co to ? Pamatuji si ji poněkud větší...o hodně větší...  Když v tom jsem ucítil podivnou tíhu na hřbetě.... Co se to děje
?! Cítím se jinak...nezvykle... Začal jsem si všímat změn na mém těle...[i]Co to má znamenat ?! To přeci nejsem já... Ale byl jsem to já...jen jiný než dříve....Ale na nějaké zkoumání nebyl čas.  Z mého rozmýšlení mě vytrhly mě vytrhly podivné a hlasité zvuky. V pozadí jakobych slyšel padající stromy a spoustu další podivných zvuků.  Zmateně jsem se ohlédl přes rameno. Po tom co jsem uviděl, jsem zůstal v tranzu....   Viděl jsem jen samý chaos... nelze to nazvat jinak... nevěděl jsem co se děje.  Ohlédl jsem se na Marsie, která byla celá neklidná...

Za DeepHearta a Za Starlorda
tábor zeiss - cesta
Stál jsem v táboru Zeiss, tedy, staré zeiss nebo nové Zeiss? no to je jedno. Starý, opuštěný a brzy i zničený tábor. Procházel jsem se tu a sledoval jezero. No na tohle místo jsem měl jen pár vzpomínek a nějak mě moc nesvazovaly. Oproti tomuto území jsem byl mladý, možná dospělý no, ale mladý. No během chvíle jsem tu našel jednoho z těch, co zůstaly též pozadu. Nějaký černý vlk, s křídly a s hvězdou na čele. No, hvězdou. jizvou ve tvaru hvězdy. Přišel jsem k vlčkovi, byl mladý. Pár let, nejspíše, no, i tak tu zůstal jen on a já. Zvuk strojů se ale zdál být blíž než bych chtěl nejen já ale i on. Pohlédnul na mě a já na něj. "No,. nejspíše jsme tu zbyly jen my. co s tím uděláme" uchechtnul jsem se a pohlédl na vlka který se na mě dost opovrživě zaksichtil. "No, asi bychom měly jít za ostatními" olízl jsme si čenicha rozhlédl se. "tady už náš příběh skončil." podotkl jsme a jenom sledoval jak vlk zhodnotil situaci a pokývnul. Během chvíle jsme už oba měly čenichy u země a hledaly stopy. pachy. Chvilku to zabralo ale naposled shluk stop se našel. Byly starší, což nebylo dobře. Pohlédl jsem na vlka. "Jak se vlastně jmenuješ?" zeptal jsem se doteď mlčícího vlka. "StarLord… jsem synem Shiry, vlčice co vedla tuhle smečku" řekl chladně a povíšeně ale zároveň jakýmsi smutným tónem. Vedla? … no nejspíše jeho matka je již zesnulá- Když to podal takto. Přišel jsem k němu, vypjal hrď a zavrčel "měly bychom najít zbytek smečky" řekl jsem a rozběhl se po stopách jako první. Byl jsem zkušený stopař. Za mnou se držel v závěsu i mladý vlk, mladý Star Lord. Běžely jsme po stopách dlouho než jsme doběhly novější stopy vlků. Byly již za hranicemi. Na pomezí hranic jsem zpomalil a ohlédl se na naše bývalé království. "Snad najdeme svět hojnější, dál od lidí..." řeknu a stáhnu uši. Má modrá srst povane větrem a já se jen otočím, s čenichem u země a pátrám po stopě. Jakmile chytnu silnější pach běžím opět tryskem i s mým novým černým parťákem. Najednou mi v patách běží malý, huňatý manul. Mazlíček, kterého jsme si dávno myslel že už nemám, ale viditelně byl stále někde po mém boku. Teď se mě držel a dlouhými skoky nás pozoroval v cestě za smečkou.
Stopa se ale začala mísit s pachem sviťáků. To bylo hodně divné. bylo jich ale čím dál tím víc. Najednou jsem byl svědkem snad desítky stop vlků Některé páchly stejně, jiné páchli úplně odlišně a jiné páchli jako Zeiss to jistě musely být všechny Niwatské smečky. Musely se spojit. Grr… no Naiome měla jistě pádný důvod proč to udělala. Věřil jsme jí jako své alfě. StarLord nevypadal nadšeně. stejně jako já, ale co nám zbývalo. Musely jsme na ten přechod to alespoň vydržet.
Oba jsme se hnaly ve stopách vlků. naštěstí jsme nenabraly žádné zpoždění čekáním a pátráním po území ale vydaly se rovnou a zachránily tak drahocenný čas i energii. Brzy jsme ale zahlédly vlky, jeden neměl nohu a druhej měl křídla. jedna smrděla ale po našem. Temně. S jazykem skoro až na zemi jsme se k nim se Starlordem připletly. "hej? hej... Hele vysvětlí mi prosím někdo tenhle hromadný přesun?" vyhrknul jsem na ně na obě.

kamenné pláně - cesta
hend! hend musíme vypadnout! ohlédla jsem se na stromy a pak na Xyrliasse "nerozhlížej se a poběž!" zavrčela jsem na něj a rychle se rozběhla z plání směrem k táboru. malé a pružné tělo se letmo dotýkalo tlapami země, rychle jsem běžela přes kamnné pláně a přímo do tábora. Ale tam na mě nic nečekalo. Jen prázdno "odešli bez nás" vydechnu a ohlédnu se na Xyrliho "není čas na otázky, musíme hned najít ostatní! nemáme čas, lidé... lidé se sem blíží ve svých strojích, chtějí to tu změnit... Mají strašlivé věci. Zbraně a klece, ničivé síly... Jestli nás chytnou - je po nás!" řeknu prudce a vyplašeně. Rychle jsme já i Parli začaly čenichem hledat v zemi stopy, jedny tu byly vcelku nové, ale byly tu dvakrát. jendou se odtud hnaly na Vyhlídku. Když jsem ale pohlédla jejím směrem, světlo z vyhlídky zhaslo... Nebylo. Nekonečný proud many co v noci ozařoval stěnu, z ktéré tekl a tříštil se o kameny z vyhlídky, to všechno, bylo temné a bez známky Many. Imagin nás opustil... Duch odešel... A jen my tu zůstáváme. Když už i vlčí duch odešel... musí to být to nejhorší co mě jen může napadnout... zakňučím a s pohledem na Xyrliassovi stáhnu uši "jestli hned neodejdeme... zemřeme" řeknu tiše ale přesvědčeně. Bylo tomu tak. Musely jsme se hned vydat na cestu... Hned. Prudce jsem se rozběhla po druhé stopě, která už vedla od tábora pryč. Zanechávala jsem za sebou vše. Celou minulost... Celou... Nebylo času na přemýšlení. donutily nás odejít, a my musíme jít pryč i když se nám to třeba nelíbí. Proč nebojujeme? proč... protože lidí je tisíckrát víc než vlků? a protože když dáme najevo nevoli, tak přijdou horší? ach.. nemáme na výběr. Rozběhla jsem se a doufala že Xyrli poběží za mnou....

Kamenné pláně - cesta

Hned ! Hned musíme vypadnout! zakřičela na mě Marsie... Nechápal jsem co se to děje, chtěl jsem se ohlédnout a konečně pochopit danou situaci.... když v tom slyším jak Marsie křičí nerozhlížej se a poběž! a rozběhla se směrem k táboru jako by šlo o život.... Neváhal jsem a prudce jsem vyrazil za ní... překvapivě jsem nemusel vynaložit nijak zvlášť úsilí abych běžel v těsném závěsu. Za to mohou určitě ty změny... pomyslel jsem si. Po chvíli jsme dorazili do tábora. Ale nikdo kromě nás tam nebyl... lidé? Ve strojích? Co jsou to stroje ? Zbraně? Klece ? nic jsem nechápal.... Ale na to očividně není čas.... Marsie čenichá všude kolem ... Zadívá se na jedno místo a jen smutně zakňučí a prudce vyběhne a vydává se na cestu..... Stále jsem zmatený a v šoku...ale z jejích slov a viditelného strachu je jasné, že to není hra.... Rozběhnu se za ní

Cesta 
,,Tak proč jsi teďka to nevyhradit? Pojďme si užít. Při tomhle zmatku, můžem být spolu, jak dlouho chceme. A já chci být s tebou pořád. A neboj s jizvama jsi ještě krásnější. " Pověděla jsem, jako vždy naprosto upřímně a bez ostychu. Už jsem byla v pořádku, byla jsem s ní. Šla jsem s ní. Teda moje chůze nebyla dokonalá. Pořád jsem si zvykala na život bez nohy. Ale co, to jsi zvyknu. Všechno bude dobré.

CESTA
Kráčala som a Akio ma predstavil jeho partnerke. ,,Ahoj" pozdravila som ju. A snažila som sa byť teraz ticho a nemať nevhodné slová. Na dotazy ešte príde čas. Teraz musíme ísť. No nevedela som, že kam vlastne ideme. ,,A kde všetci ideme?" spýtala som sa a čakala na odpoveď. ,,A áno, je to taká náhoda, že sa to ani ako náhoda nezdá. A Alsafi..." sekla som. K Alsafi som ako malá Nemala kladný vzťah a ani ona ku mne. Navyše mama rada Mandarinku..a ja som ho neznášala. A Akio ho tiež nemal v láske..ale možno sa s Alsafi potom zblížil, kým som spala. ,,Možno to malo takto byť." dokončila som. ,,Drak určite vie čo robí..A možno aj moje trojročné spanie malo dôvod." do poviem už úplne.

Cesta:
Ulevilo se mi ještě víc, když jsem zjistila, že ta vlcice je opravdu jeho sestra a byla ráda za jeho nadšení, z nalezení sestry. Ale jeho druhá sestra se tu neukázala: ,, Už asi bude mrtvá." Po myslím si, ale jeho chci nějakým způsobem povzbudit: ,, Pořád tu je možnost, že přijde. Najede umírá přeci poslední ne?" Snažím se ho povzbudit, i když to nezní moc přesvědčivě. Pak nás dojde Elektra a já se na ní usmeju: ,, Ahoj, jsem Asuka. " Představím se jí: ,, Ale můžeš mi říkat Asu." Dodám přátelsky a pak vzpomínám, co nám říkal Alfa: ,, Co jsem zaznamenala, tak jdeme někam, kde by neměli být lidé, ale přesné místo neřekli." Zodpovím jí dotaz a poslechnu si jí: ,, Doufám, že tentokrát s námi už zůstaneš bez toho, aby si usnula." Řeknu s úsměvem a lehce drcnu do Akia: ,, No taaak. Na smutek teď není čas." Mohl mi vyčíst z pohledu a pak vrátila pohled na Elektru: ,, Akio mi o tobě dost vyprávěl." Začala jsem: ,, Ale chtěla bych ještě něco vědět o tobě přímo od tebe." Řeknu jí zvědavě a ucítím menší nevolnost, přičemž se mi trochu zamotají tlapy: ,, Wow, tak to bylo divný." Po myslím si a snažím se to na sobě nedat znát.