Akce & Příběh za Hranicemi

cesta (bez vlků) - cesta ( k vlkům)
ŠLI JSME SICE DLOUHO POZADU ALE JEDINEC SE POHYBUJE RYCHLEJI NEŽ TLUPA, VOLNĚ A V KLIDU JDOUCÍCH VLků (pardon za caps) Když se ale přikradla noc, musely jsme i my neplánovaně zpomalit. nejistota z okolí byla veliká. Brzy jsme ale cítily pach vlků silněji než za celou cestu. Musely jsme jim být už blízko MINUIMI se vezla na medvědovi, ale byla již velmi stará a jistě i znavená. Většinu cesty prospala a já pro jistotu kontroloval, zda žije. Mrzelo mě... že můj otec je a nebo... už... možná není... vůbec... v této fázi života. Kdo ví, dokázal bych vůbec přijmout že je v této fázi? nebo jsem spíše rád že jsem ho v tomto rozpoložení nezažil?... Nevím. Doufám že jednou ze mě nebude taková no.... troska? to zní strašně... Svrasklina? no to zní snad ještě hůř. Raději to nechám být. Pomalu jsme se blížily k původcům pachů. Viděl jsem je. Vlci byly na obzoru. Pomalu jsme přidal do klusu aby i medvěd s "batůžkem" jménem Minuimi stíhal. Brzy jsem ale zahlédl něco co mě donutilo přidat do trisku. Naiome! zakřičel jsme v duchu a z klusu jsem přešel do trisku během vteřin. Řítil jsem se dolů a mezi vlky si to hnal přímo k Naiome a sledoval zda má situaci plně pod kontrolou, nebo zda ne a potřebuje pomoci. Zničeho nic jsem cítil zvláštní pocit prázdnoty. Má magie jako kdyby mě opouštěla... Jako kdyby ten žár, ten kámen povoloval... Bylo to zvláštní. Cítíš to taky? pomyslím si k Rinhornovi, mému patronovi. Nevím proč ale tvá magie není spojená s tebou... jako kdyby se nemohla vzbudit z tvého nitra... tady se mi to nelíbí... zabručel a já sledoval Naiome Chceš nějak pomoci? pomyslím si směrem k naiome ale nevím, zda neměla magie dopa i na myšlenky a tak radši řeknu otázku i nahlas. "Chceš nějak pomoci Nai?" řeknu a střihnu uchem. Stojím kousek od ní kdyby potřebovala vytáhnout, byl jsem připraven se pro ní nahnout ale i já cítil jak se mi přední tlapy boří do bláta. Bylo to tu nebezpečné. Rozhlédl jsem se na dav vlků a pozoroval vlčka, černého, co se začal z ničeho nic svíjet na zemi... Minuimi na ledním medvědovi dorazila k davu a z hřbetu medvěda pozorovala dění kolem.

cesta
počkala jsem než Xirli přistál a pomalu k němu došla. pohladila ho na hlavě a mezi ušima Hihi, truhlík pousměji se "tohle, můj milý Xyrli, je člověk. Takhle vypadá to, před čím jsme utíkaly. Lidi sice nevypadají jako nějaké super zrůdy ale... mají spoustu pomůcek, strojů a vymožeností... a ty jsou nebezpečné" řeknu a pohlédnu na své tělo. Bylo štíhlé, ladné, mělo bílou, bledou, kůži, dlouhé vlasy a chladný, ale hluboký pohled. Pohladím Xyrliho po hlavě, po krku, po boku a nakonec na lopatkách. šimla jsem si že měl na krku nahoře výrustky, jako ostny. Překočila jsem ladně přes rameno křídla a dopadla rozkočno na záda Xyrliho. Takový velký, huňatý kůň. Chytla jsem se dlouhé srsti na krku a přiblížila se tělem k tomu jeho aby mu bylo mé posezení pohodlné a nebránilo nijak v letu "a letíme najít zbytek smečky" řeknu mile ale zároveň vzrušeně z letu

cesta
pohlédl jsem na Auru a zavrčel. Mě osobně by urazilo, kdybych věděl, že se z něčeho mohu dostat sám, ale někdo mi pomáhá, a myslím, že Naiome na tom byla obdobně, A zrovna dosti nedůstojné tahání za kožich bych já osobně nestrpil. Mísil se ve mě pocit chuti zakousnout se do Auri ale i pocit toho že kolem mě je celá smečka Zeiss a možnost že Naiome se opravdu ven sama dostat nemůže. Pohlédl jsem na své tlapy co se bažiny do bláta, ostatně i tlapy Aury se tam propadaly závratnou rychlostí, jak přistoupila blíž k Naiome, bylo to jak slézt z kry do moře. Ale kdo ví jak moc je to tu řídké či hluboké. Rozhlídl jsem se a zahlédl větev co byla nad zemí a nebyla od bahna. Chňapl jsem po ní a bez problémů jí vatrhnl a hodil Auře pod nohy aby se měla o co zapřít a její tlapy se nepropadávaly hlouběji. Přesto jsem si nemohl odpustit jí odpovědět. "být tebou držím zobák než přijdeš i o to poslední peří co ti zůstalo" zavrčím a myslel jsme tím doslova její peříčka. přesto jsem ale hlavně sledoval Naiome a její uvíznutí

Poté co jsem dosedl na zem ke mě Marsi došla, pohladila mi a vysvětlila mi v co se vlastně proměnila. "Ach" Jen tiše hlesnu a na malou chvilkou sklopím zrak. Ale to už mě Marsie opět hladí a vrhá se mi na hřbet a pobízí mě a velí k odletu. Chvíli mi trvá než si zvyknu na ten nový pocit, pocit když máte někoho na hřbetě. Zamávám křídly a vznesu se a vydáváme se na cestu napříč neznámou krajinou zahalenou v nočním světle které prosvítá skrze mraky.

cesta
Mama hovorila múdro. ,,máš pravdu. Predsa len..sme svorka. Malo by im na nás záležať a od toho tu sú, aby sa o nás starali." odpovedala som. Potom mi mama vysketlula, že čo, vlastne kto sú gryfovia. ,,Ty si bola predtým v inej svorke?" spýtala som sa pre istotu, ale zdalo sa mi, že mi to hovorila, keď som bola malá aj keď to nevzem naisto. ,,A ako to, že tam mali moc a tu nemajú?" dala som malé ďalšiu otázku.

Cesta

Začínal som trocha strácať nadej v tom že zasa bude dobre puto medzi mnou a mojimi detmi. Zvesil som uši k zatilku. A na chvilu zastal. Potom som zasa sa dal do kroku. Z ktorým som došiel až do bažiny. Kráčal som dalej. Bažiny boli dosť nebezpečné miesto. V tom som uvidel v malej dialke ležat vlka. Ked som podišiel bližšie vsimol som si že je to moj syn. Ale rinom už stala moc dobre známi mi vlčica Tenebris. To mi dalo ešte viac na vedomie že tam musím isť ani som neváhal a už som bol pri nich. Z Tenebris som všetky chlpi zježené, což ešte stale vomne vrela nenavisť k nej. Ale potom som pozrel na Syna. ,,Hato, počuješ ma?" Spital som sa. Obzrel som sa z coho to mohol mať. A uvidel som kvetinu vonala lakavo. Uvedomil som si že to asi ta kvetina bola na vine. Oblizol som ju, a na jazyku zacitil horkosť až trnutie skoro. Rýchlo som si odplul, lebo som vedel že je v nej urcitá časť jedu. ,,Sakra blbe jedovate kvety." Povedal som , a otočil sa na syna. Vedel som že Tene ma tiež v laske nemá. Ale teraz bola jediná osoba ktorá bola primne a prinom. ,,Musíme donutuť ho aby sa vizvracal." Prehlasil som, ale vobec som nevedel ako. ,,Diego!" Zvolal som a starostne som bol pri synovi.

Cesta:
Motala se mi hlava, ale stále jsem vnímal okolí a vlcici, která ke mě přišla: ,, Je mi blbe." Řeknu jí a pokusim se zvednout hlavu, abych na ní viděl. Seely mezitím na vlcin rozkaz přivedla otce, který zkoumal kytky poblíž: ,, To jsem fakt neměl žrát." Po myslím si a dám za pravdu sestře, že jsem blbec. Po chvíli jsem se odhodlal se zvednou a držet se na nohou. V té chvíli jsem se začal dávit, což nebylo vůbec příjemné. Sklonil jsem hlavu k zemi a vše co měl v žaludku šlo ven: ,, Bude v pohodě?" Slyšel jsem Seely jak se ptá vlcice a v hlase je poznat, že má obavy: ,, Tati, pořád mi je blbě." Řeknu malátně a do čumáku se mi dostává zápach zvratků, což můj žaludek nijak neuklidňuje.

Tábor Elloris
"Je to po cestě," řekl jsem a naznačil tak, že má jít se mnou. Jestli jsme chtěli ostatní dohnat, nesměli jsme ztrácet čas. "Přenesu nás tam," dodal jsem a bez jakéhokoli čekání na odpověď tak učinil. Naše nohy spočinuly na Barevné louce. Účelně jsem nás vzal sem a ne přímo do lesa, neb tam jsem chtěl dojít po svých. Chvilku jsem jen stál a a mlčky nahlížel do stínů lesa, až jsem se jim pomalu vydal vstříc. Po cestě jsem tak různě koukal pod nohy a trhal spící luční květiny. Jestli Caelle půjde také nebo ne jsem nechal na ní, v hlavě jsem teď měl něco úplně jiného. Dával jsem si trochu na čas, nechtěl jsem tam dojít ve spěchu a pak navždy zmizet. Proklouzl jsem mezi keři, přešel pár kořenů a po nepatrné lesní cestě, kterou jsem snad i já sám postupem času vyšlapal, zamířil k drobné mýtince u skal.

Demon
Cesta

Bol som pri mojom synovi Hatovi. Mal som čoraz väčšie obavu oňho. Pozoroval som každú jeho reakciu či pohyb. Než nakoniec prehovoril čo má trochu upokojilo. Ale to zeu bolo blbé bolo z tej kvetiny. ,,Neboj synku bude dobre." Prehovoril som k nemu. Vydel som ako sa snaží postaviť a v tom mu prišlo zle. Ale bolo to dobre, aspoň vidavil otravu ktorá to spôsobovala. ,,Seely, Hato bude v poriadku." Prehovoril som k Seely a ďalej sa venoval Hatovi. ,,Diablo ptilet." Pomyslel som si a nadomnou len prelietol a pristál kúsok odomna. ,,Zober Hata na seba nech si odpočinúť a bude mu dobre." Povedal som mu a aj tak spravil opatrne chatil Hata za zatilok a dal na svoj chrbát kde mohol odpočívať. ,,Hato teraz odichuj." Povedal som mu

Miroki
Cesta

Šel jsem v davu vlků své smečky. Od Zeissanů jsem byl dál, neměl jsem důvod být u nich blíž a ani jsem po tom netoužil. Najednou jsem několikrát blízko slyšel jméno mého adoptivního syna. S Hatem se něco stalo. Běžel jsem rychle po jeho pachu a viděl ho jak leží na zemi. Než jsem byl u něj, ležel už na hřbetě, zřejmě patrona. Zastavil jsem se u nich. "Počkejte! Pomůžu mu," řeknu a vytáhnu z brašny lektvar, který utiší bolest. Měl jsem jich hodně, často jsem jich využíval. Jelikož jsem zatím netušil co se Hatovi stalo, nesnažil jsem se ani vyhrabat v brašně jiný lektvar. (//Pokud by na Hata neměl dosáhnout, tak se omlouvám) Přišel jsem k Hatovi a přiložil mu k tlamě lektvar. "Vypij to," promluvil jsem k němu a čekal.

MARSIE
cesta
s Xyrlim jsme letěly podél cesty vyšlapané vlky, co šli před námi. Shlédnu z hřbetu Xyrliho a zrovna zahlédnu vlka co byl obklopený jinými a zvracel... "Parli!" okřikla jsem jí a z ničeho nic jsme skočily z hřbetu Xyrliasse a padaly dolů. Najednou jsem se změnila opět v klubko nití. Parli se změnila v orla a slétla pod mé padající, fialkové nitkové tělo, mé tělo se mezitím formovalo do podoby myšky, dopadlo na hřbet Orla a spolu jsme slétly až dolů. Těsně nad zemí jsme se opět změnila ve vlka, zrovna při seskoku z Parli. Dopadla jsme do neuplně pevné země a běžela k hloučku vlků. Zabrzdila jsem těsně před skupinkou. Všimla jsem si co bylo v žaludečních šťávách. vypodalo to jako 3 bobulky, ale důležité je co to bylo. Rychle jsem se rozhlédla a zahlédla kus rostliny, dost povědomé, při bližším pohledu jsme zjistila že jde o vraní oko ale bobule už nebyly... tedy byly určitě v něm. "Sak*a" zakleju si a otočím se na vlka. "Ahoj, sice mě neznáte ani jeden, ale věřte mi že vám pomůžu..." řeknu a střihnu uchem. pohlédnu na Démona a vzpomenu sina naše střetnutí. snad bude teď milejší Všimla jsem si jak mu tam vlk něco dává, ale v tu chvíli jsme ho zarazila "Počkej, proti čemu to je? pravděpodobně snědl bobule prudce jedovatého vraního oka, teď je důležité aby šlo vše ven a správně se to léčilo..." podotknu a pohlédnu na vlka. Musíme co nejrychleji zařídit aby se z něj dostalo 100% vše. i když to vypadalo že už je to venku. "Musíme dohlédnout na to aby..." nakloním se k vlčkovu očku a otevřu jej tlapkou tak abych viděla na zorničku. Byla zůžená. Což by i vranímu oku odpovídalo. Vraní oko roste i v mírném páse a hlavně na vlhkých místech, takže vše sedí. A modré, tmavě až do černa bobule.. ty právě snědl. "Mimochodem, teď je potřeba podpořit organismus, dech, žaludek a funkce, kontrolujte zda bude dobře dýchat a zda bude normálně hýbat tělem" prohodím k vlkům u Hata. A zase se otočím na Mizuriho "Povídej, proti čemu to je? nebo spíše na co..?" zeptám se rychle ale mile

Cesta
Letíme a krajina ubíhala a začala se měnit ... Pod námi se začala objevovata bažina.... V tom jsem si ale již všiml velké spousty dalších vlků....Ha! DOhnali jsme se, zvládli jsme to ... Projelo mi hlavou a oddychl jsem si.... V tom ale cítím podivné vrtění na hřbetě, sotva se ohlédnu, vidím seskakující Marsie. Chtěl jsem vykřiknout, ale než jsem stihl cokoliv říct, všiml jsem si jak se Parli změnila na orla a rychle slétla pod Marsie, která se očividně měnilana nějaké jiné stvoření... Po zmizení fialového klubka jsem zahlédl už jen Parli v podobě orla která na sobě nesla Marsie, která se mezitím proměnila na malinkou myšku a slétali kamsi dolů.... Ale proč ? Vždyť stačilo říci a sletěl bych... Honilo se mi hlavou a nechápal jsem .... Ale když jsem se podíval pozorněji, spatřil jsem něco, čeho jsem si zprvu ani nevšiml, nejsíše také kvůli šeru, které již panovalo a bylo cokoliv obtížnější zpozorovat. sletěl jsem proto o něco níže a spatřil hlouček vlků a ve středu dění byl mladý vlk, který nevypadal zrovna nejlépe..... V tom jsem ale zahlédl jak Parli s Marsie na zádech bezpečně dosedli na zem a mě se ulevilo. Chtěl jsem sletět za ostatníma a zjistit co se děje ... Ale půda se zdála býti pochybná. Bylo očividné že není dvakrát pevná, což by u mojí velikosti a váhy nemuselo dopadnout dobře. Sletěl jsem proto co nejníže co to šlo a kroužil jsem nad ostatními a pozoroval co se bude dít dále.

cesta
zavrčel švihl ocasem když se na něj otočil ten Darkside. Švihnu prudce ohonem a při podotknutí omegi se na něj opovrživě podívám "kdo to říká ten to je, nebo snad ne?" prohodím a zašklebím se na něj. "Hele, jestli si šlápl do vosíha hnízda tak si někde v koutě lízej ránu a neprskej tu na ostatní" řeknu klidně a podívám se na něj opovrživě "Kdybych neměl důvod se ptát, tak se neptám, jen jsem tiše doufal že se dozvím něco víc, ale koukám, že ty víš stejný ho*no co já, takže nemá smysl se s tebou vůbec zahazovat" řeknu ale stejně zůstávám v jeho blízkosti. I když by jsme se měly rafnout, aspoň nějaké zpestření. Lord se držel u mě ale přesto čekal, zda barevná a nebo bílej a nebo ten třetí do počtu co u něj stál něco náhodou neřekne, i když doteď si nás nevšímaly, tak to třeba ani teď nezmění.

Miroki
Cesta

Přiběhla ke mně vlčice. "Proti bolesti. Ale možná tu budu mít i něco jiného, " řeknu a dám lektvar pryč. Vraní oko jsem znal, ale nenapadlo mě se nejdřív podívat po okolí jestli něco nežral. Začnu opět hrabat v brašně. Našel jsem lektvar, který mu měl původně pomoct, ale byl prošlý. " Sakra," zanadávám. Z lektvaru vyprchal veškerý účinek. "Mohl bych udělat nový, ale bude to trvat, ani nevím jestli tu najdu co potřebuji," oznámím. Trvalo by to dlouho. Zkusil jsem ještě chvíli hledat, ale nic jsem opravdu nenašel.

Cesta 
Jeden by se ani nenadál, a už tu byl u jeho osoby další vlk, přesněji vlče. Přeci jen se asi neměl motat blíž ke svitu, ačkoli už teď byly skupiny promíchané a jeden nevěděl, kde začíná, a kde končí. Argdemovo zbarvení a velikost byla nejspíš zkráceně neobvyklá, že kdekoho zaujala. Ucítil, že se ho dotklo to zelené vlče (Ergo) a barevnýma očima se podíval dolů, aby zjistil, co ho otravuje. Jaká drzost! "Ty malej harante, bež mi z očí a dávej pozor, kam šlapeš!" Zavrčí žíhaný a po zeleném vlčeti varovně chňapne nebezpečnou tlamou plnou ostrých tesáků. Další ukázka toho, jak se svit neumí starat o svá vlčata. Frkne a opět zvedne hlavu. Jasný závěr. Byl naštvaný, že se mu někdo plete pod nohy. To pískle mu někoho připomínalo, ale jeho mysl byla teď obrácena trochu jiným směrem, než aby myslel na to, jestli je to vlče někoho ze sviťáků, kterého zná. Od tlapek se mu začalo odpařovat pár cáru černé mlhy, ale hned si to uvědomil a zavrtěl hlavou. Lepší bude je už nechat napokoji. Dívá se na otce a matku, pak švihne ocasem, otočí se a několika kroky se zase zaplete do řad Zeiss. [/size]
[size=32] Už šel zase sám. Dostal se teď spíš do zadní linie, ještě k tomu si nevšímal okolí, ani toho, že se pustina trochu změnila. Hleděl před sebe, zamyšleně, nevšiml si, že se dostal až na kraj pevné půdy. Když se zartěním hlavou dostal ze svých myšlenek, všiml si, že procházejí bažinami. Super. Zamířil si to dál od břehu, aby se vyvaroval ušpinění svého dokonalého kožichu, to by se ale kolem něj nesměl prohnat okřídlený vlk (Cairo), který mu neohrabaně podmetl nohy. Než stihl velký vlk opět trousit nadávky, válel se ve studeném bahně. Zavrčel a pokusil se vstát, ale mazlavá hmota mu ujela zpod tlapek a nořil se do ní ještě víc. Vyřkl kouzelnou formuli a na zádech se mu objevila jeho pruhovaná křídla, jako jediná teď čistá. Zamával jimi až se vzduch kolem rozvířil a snažil se odrazit, ale bahno nebylo zrovna nejlepším odrazovým můstkem. Po chvíli snažení dostal alespoň přední tlapy na pevnější půdu a odrazil se tam. Už to šlo. Sice s tímto zrádným materiálem chvíli bojoval, teď byl však už volný. Dosedl na zem a viděl, že není jediný, kdo má problémy. Tahle cesta začínala být problémová. Zdržel se a měl před sebou mezeru, navíc opět začínal mít hlad. Setřepal ze sebe bahno. Pak udělal několik váhavých kroků a zvedl se do vzduchu, aby dav neztratil. Přeci jen... ve vzduchu bylo více místa, větší přehled o smečkách a bylo to rychlejší, pokud zrovna nefičel vítr.

cesta
pohlédnu na Mirokiho a rozhlédnu se, no protilék na vraní oko uplně nebyl ale myslím že jsem pochopila co tím chtěl říct, což bylo důležité. "fajn, tak to uděláme po staru" pousměji se a rozhlédnu "víš jak vypadá Anýz, heřmánek, máta peprná a ženšen?" prohodím rychle a rozhlížím se než zahlédnu sušší lesík na okrajích bažiny. Tam by se měl nacházet ženšen, když by se mi poštěstilo. Ale mám strach že anýz a heřmánek se tu bude blbě hledat, nemluvě o mátě. Bylo to trošku na houby ale napadlo mě, že bych mohla kouknout zda není i něco poblíž zhora "Xyrli? XYrli!" zakřičela jsem na černozeleného vlka nad námi. Mohl by mi pomoci se podívat kolem bažiny, zda někde není lučina, nebo něco podobného. sice už není nejlepší počasí na bylinky, ale je lepší se aspoň snažit... V tu chvíli se na nebi oběvil ale další vlk ale ten se netvářil moc vřele, raději jsem na něj neupozorňovala