Akce & Příběh za Hranicemi

"Jasný, že v pohodě," zamručel vlk a kývl, ani on se nechtěl hnát. Konečně moci zpomalit bylo naprosto dokonalé. Ne, že by se přímo loudal. Nechtěl přijít bůh ví za jak dlouho. I tak však střídal jen mírný poklus s rychlou chůzí. Jako bonus myslel na Niřiny tlapy, kupodivu. Když už to s ní dotáhl takhle daleko. "V táboře máme léčitele, myslím. Kouknou se ti na ty tlapy, kdyby se ti to chtělo zanítit," prohodil směrem k Niře. Trošku předbíhal, jestli jí vůbec Naiome přijme. Ale to samí platilo pro něj - doufal, že s jeho prací bude Naiome spokojená a nebude pro ni zklamáním. Při pohledu na pohoří Samoty nemohl jinak, než se temě ušklíbnout nad vidinou děsivě vysokých, nebezpečných hor. Pro něj o poznání méně nebezpečných. Ujal se vedení a přes jeho známé cestičky jimi provedl modrou kandidátku do Zeiss na jejich území. Byl rád, že nepotkaly žádné kočkovité šelmy, i když jejich pachy, dokonce čerstvé, cítil. Byl si jist, že kdyby se nejednalo o smečku, vyhrál by, ale bylo to další, zbytečné zdržení.

,,Pre Draka Kay, neospravedlňuj sa mi. Teraz musíme poriešiť tých dvoch. Páchli Zeiss." riekol som. ,,Teraz mi pomôžeš, keď sa spolu vydáme tých dvoch prenasledovať. Predsa nebudeme ako nejaké šteňatá a dostaneme ich." povedal som. Bol som celkom v bojovnej nálede. ,,Vyrážame." dodal som a vybehol som z Tábora. Opäť. Nebežal som priamo šprintom, ale bežal som vytrvalo. Stopoval som ich, cítil som ten štipľavý pach tých dvoch, poslal som Reddy, ale ešte sa mi neozvala. Švihol som chvostom. ,,Sú rýchly. Jeden je letec, druhý ide po svojich." povedal som, ke´d som stále len išiel po stopách jedného vlka. Moje kroky zastali až na hraniciach, tam som si trochu vydýchol a napil sa z náhodnej mláky po ceste. Potom moje nohy opäť vyrazili. Hnal som sa akoby som mal krídla. Nikedy som mal pocit, že tie krídla mám, samotného spravodlivého hnevu. Krajina sa predomnou mihala a ja som sotva vnímal kadiaľ ideme. Tu už sa pach rozšíril o pach svorky Strieborného fénixa. Boli sme na ich území. ,,Aha, tamto!" skríkol som, keď som uzrel fialovo biely chvost a silný Zeissácky pach. (Nirine a Manyak) ,,Teraz ich dostaneme." riekol som a pridal som rýchlosť. Beh ma vyčerpával. Celú cečstu od Ishimury som nezmenil rýchlosť. Tá teraz dostane, čo jej patrí. pomyslel som si a na tvári sa mi zjavil hnev.

Pozrel som sa na Kaya. ,,Vieš čo, mali by sme to nechať tak, veď už sú v Zeiss a ver mi, že sa mi tam nechce, vedz, že už sú v Tábore a vážne, nechcem liezť do jamy levovej." riekol som. V podstate to nemá zmysel, nebola to šanca. Boli príliš rýchli, už stihli okukať aj strieborný Fénix aj Kirigakure. Teraz môžu vykvákať Alfe všeličo. uvažoval som v duchu, bolo mi fuk, kto tie myšlienky prečíta. Je to celé zle. pomyslel som si ešte k tomu a pozrel som sa na svojho spoločníka. ,,To nemá zmysel, tých dvoch by sme možno zmákli ale celú svorku? To ťažko." poznamenal som.

Hrabol som labou do zeme. ,,Hrom aby do toho." zaklial som. Vlci asi chceli za Alfu Tenebris, nie mňa. pomyslel som si a pobral sa za svojim spoločníkom. Bol som nohatý, vysoký, samá šľacha, papuľa pretiahnutá, proste nejaká divná nohatá kreatúra znázorňujúca vlka. Nikto by si nepomyslel, že tento tu, je Alfa, skôr by typovali nejakého vyvrheľa alebo tak nejak. ,,Musíme poriešiť hranice, aby som nezabudol, bude treba vyčistiť jedno jazero a tak."  informoval som Kaya, keď sme dorazili do Tábora.

Bezradne som krúžil po oblohe, mal som pocit, že ja, vlk na dne sa už nikam nedostane. Ach Aura. Som ja ale bl*ec. pomyslel som si. Nemá ťa rááda. Podviedla ťa. Nenávidíme ju. ozval sa ten slizký Glum. Pravda, je zlá, nenávidíme ju. Ukradli nám ju. Môjho miláška. Nenávidíme ichh. Podrežeme im hrdielka... kvílil. Ale, boli to len moje haluze. Glum bol imaginárny, nejestvoval. Bol to len nejaký hlas. Načisto som zblbol... pomyslel som si a vrátil sa na zem. Ocitol som sa na mieste Sasoriovskom.

Nakonec jsem se posadila nedaleko našich hranic a doufala, že na to nikdo nepříjde, jinak bych s toho měla opravdu malér. Vzdychnu si a koukám se na nebe.