Akce & Příběh za Hranicemi

Tábor --> Mimo územie Kirigakure, VP
Už ma nebavilo takto sedieť, opretý vedľa modrého draka. Čo mu tak trvá?! Zamračím sa a nakoniec s povzdychom vyskočím na dračí chrbát. Poleď Feve, poďme sa preletieť.. nebaví ma to tu - potrebujem sa pre dýchať čerstvého vzduchu.. pošlem myšlienku drakovy, ktorý bez námietok mávol koženými krídlami a ani som si nestiihol uvedomiť a tábor Kirigakure sa za mnou vzďaľoval. Čo tábor, aj okolité lesy či lúky. Už pomaly zabúdam, že na drakovi cesta uberá rýchlejšie ako pešo. Ľahol som si a nechal som sa unášať, teda Fev sa nechal unášať vzdušnými prúdmi. Čo s tými hranicami. Ako to asi dopadne? Nechám Reela si prehovoriť s Yliin. Je tam aj Spirit, Beta, takže poprípade by mohla pomôcť, no aj tak. Asi si spravím chvíľku pre seba, tak ako mi vravel aj prikazoval Reel. Hej, beriem to ako rozkaz. Pousmejem sa, pretože som opäť našiel malú trhlinku, ktorú som mohol využiť, takže som si ďalej v poriadku leteľ, až sa územie Kirigakure za mnou stratilo. V ľavo bola púšť, no leteli sme podial hraníc, až sa tam rozprestieral mne známi Batawský les.
Fevris letel smerom k lesu a pristál na jeho kraji. "Dik.." štuchnem do Feva čumákom. "Ochvíľu mi budeš za to platiť.. uvidíš..." prehovorí mi a ja sa nad jeho poznámkou iba zadívam prekvapene, no potom odvrátim zrak a pokračujem po hranici lesa k Vyprahlím pláňam. Blízko je územie Zeiss, tak opatrne... Prehovorím a pokračujem ďalej.

// Zoznámenie Nir a Kaya sa následne odohrávalo v tejto SH -> https://smeckavlku.forumczech.com/t312-kaynira-svit-a-temno

Najednou cítím pach vlka. Vlka Ishimury. Známého vlka. Seděl přece jen s jeho Alfou a řeky Wolf. Lehce zavrčím a vydám se k němu. "Ale, Ale, Ale... " Začnu.... 
~Všechno zmíněné v SH~
~~~~
Zraněná a naštvaná, že mi utekl jsem se vydala zpět k hranicím své smečky. Dřív, než by na to někdo přišel, že jsem opustila území, ale zastavila jsem šmíraka! 
Během chvíle kulhavé chůze jsem došla zpět na území a vrátila se k původní práci, ignorující palčivou bolest.

zaváhala. Nechtěla je nakonec rušit, co ale chtěla bylo prozkoumat ostatní směčky. Nakonec, nikdy nebyla mimo Kirigakure, jen jednou... a tenkrát přišla o své oko. Stejně jí zvědavost nedala. Nenápadně se vyplížila z tábora a rozběhla se pryč. Chystala se brzy se vrátit, však nejdříve se chtěla porozhlédnout po Niwatu.
Netvalo dlouho a dostala se na území, ze kterého přímo dýchala moudrost, vznešenost a magie. Lehce tedy zpomalila a kochala se tím, jak to zde vypadalo. Blo to o tolik jiné, než její domovská smečka! Poté ucítila jak se pachy opět změnily a ocitla se na území Ishimurském.

Tak my to presuneme do SH

Dobre nevadi, napisu to strucne.
Na sh se asi nenajde cas...
A pokud jo tak rekneme ze uz je obdobi po Sh.
Tabor (vecer)
pote co jsme s Caendore skoncily, lehl jsem si vedle ni stale s mirne motajici se hlavou, to ale brzy napravil dlouhy spanek, ktery byl klidny, bezesny ale prijemne dlouhy. Pritulil jsem se k Caen a kdybych mel kridla, nejspise bych ji prikryl. Zvlastni co s vlkem udela alkohol...
Tabor - hranice (Rano)
Probral jsem se s lehce podrazdenym zaludkem ale nijak vic spatne mi nebylo. Pohledl jsem na Caendore se kterou jsme vcera spachali nejspise zlocin proti prirode. Polozil jsem hlavu na tlapky a s bezcitnym, nic nerikajicim vyrazem, ale plnym klidu, jsem hleděl pred sebe. Byl bych rad kdybych mel vlcata... ale precijen nevim zda tohle bylo dobre udelat... mozna to bylo z neznalosti nebo nervozity z toho co prijde ale furt jsem nad tim musel premyslet. V dopodlednich hodinách jsem uz nemyslel na nic jineho nez na to ze budu otec...
Brzy mi ale take doslo ze matka a otec budou .... prarodice. Z klidneho vyrazu se stal zamysleny. Jak to na me bylo poznat? Heh. Skoro nijak jen jsem mirne natocil usi do strany. Dalo by se rict ze blizkou hodinu jsem uvazoval nad tim co ted. Nakonec jsem ale vstal a pomalu se vydal k hranicim

Hranice - tabor kirigakure
Pomalu se muj ladny krok prenesl pres hranice smecky a zamiril do rodneho tabora. Premyslel jsem nad tim jestli je hned napoprve 100% ze z toho vlcata budou. Premyslel jsem zda by mi to vlastne vadilo... vlcata jsem chtel... opravdu jsem chtel miminka.... pani... ja budu otec... mozna... snad.... pani... ale ... ja Caen skoro neznam... vadi mi to? Ne... vadi mi ze s ni nemam nic spolecneho? Ne... potkal sem ji jednou v zivote a nebylo to zle setkani. Coz mi pripomina ze ona vlastne zna moji matka a matka ji. Hmm takze by o tom mela vedet i matka. Maminka... mama. Ano, nude babicka a tata bude dedecek... mozna ze uz jsou a mozna taky ne... kdo vi. To zjistim az dorazim do tabora...
Kdyz se me kroky blizily k taboru, vedel jsem presne kam jdu. Tam kam jsem zvykli vzdy jit. Do doupete Alf...

Mayorská pyramida → Louka Moudrých

Oči šedo-černé vlčice byly upřené na staré vlčici, jež před ní stála. Trpělivě vyčkávala, až si svou minulost, přítomnost i budoucnost uvědomí natolik, aby si ji přiznala a nejlépe - sdělila ji jí. Když k jejím uším dolehla odpověď na otázku, kterou jí položila, spokojeně se pousmála. "Čekala jsem, že jí to bude trval déle... Musí si být sama sebou opravdu jistá. A nebo se už v tomto věku smířila s tím, kým je." "Možná." A tak se nadechla k odpovědi: "Děkuji ti. Ráda slyším, že jsi ochotná komukoli pomoci. Někteří z nás..." Na chvíli se odmlčela a pohlédla ke vchodu pyramidy. "Už jsou unavení a před povinnostmi dali přednost spánku." Sdělila jí ještě aktuální situaci, co se Elitních vlků týče, a svůj pohled přemístila kamsi za vlčici, načež vstala. "Pojď za mnou." Pronesla ještě, a poté se vydala vycházkovou chůzí kamsi na jih. Kdyby teď Attia vzhlédla a rozhlédla se kolem sebe, zjistila by, že už však nejsou v hlubokém lese, kam za ní vlčice přišla, ale nacházejí se na zelenající se louce, jež byla ze všech stran lemovaná lesy. Několik set metrů od vlčic se nacházelo něco, kvůli čemuž už sem zabloudilo spoustu vlků. Strom, který svou výškou předčil všechny, které na Niwatském území rostly, a svým vzhledem snad ve všech vzbuzoval bázeň. A právě k němu, zdá se, mířila.

/Ishimura-Neyew ----> Vlčí hřbitov/
Uháněl jsem krajinou smečky Ishimura - smečky, pro kterou jsem byl ochoten udělat naprosto všechno - s mrtvým tělem drobného, světle zeleného vlka na zádech. Ten vlk byl jeden z dvojčat a docela jsem se divil, že jeho bratr nezaregistroval nějakou změnu a běžel s mou skupinkou dále při lovu drobných živočichů. Cítil jsem v sobě velkou koncentraci melancholie a vnitřní lítosti. S touto lítostí jsem opouštěl území smečky. Jen já sám jsem věděl, kam mám namířeno.

Zavětřil jsem, pach mi pravil, že už se blížím. Přede mnou byla Dawwská Lučina, na které jsem na posledy stanul v době, kdy jsem měl ještě svou první partnerku Bethany a v ten moment mě poprvé udeřily bolestivé vzpomínky. Tehdy jsem byl ještě nezávislý tulák, avšak zároveň vetřelec na území smečky Zatmění, nějak mi to nevadilo. Zpátky bych už to ale nebral. Ono i ve smečce, ve které jsem teď, má vlk poměrně dosti svobody, jinak bych se nedostal ani sem. Jakmile jsem udělal první krok..., pardon spíše skok na traviny této lučiny, které stále ještě spaly pod tenkou vrstvou sněhu, lehce jsem sklopil hlavu. Vstoupil jsem na území Elitních vlků a byl jsem si toho celkem jasně vědom. Doufal jsem, že mohu. Po vlcích z Elity jsem momentálně nic nepotřeboval, kdepak. Já měl namířeno jinam. Kam jinam s mrtvým vlčím tělem?

Mé tlapy dopadaly na zmrzlou zeminu a stuhlá stébla trávy, jakmile jsem již zacítil pach vyhledávaného místa, viditelně jsem zpomalil. S hlavou stále svěšenou, ušima stáhnutýma vzad jsem doklusal k památníku. V tu chvíli se mi začali vyobrazovat vzpomínky, jak nás tady stálo mnoho, jak jsme se loučili s těmi, které si vzala velká Niwatská povodeň. Bethany, Angeluis, Áspero, Deamin, Pimpalo, Merla, Cinnis, Caimi, Rissa, Blaze, Liam, Waltz, Noctem, Moon... projela mi jména některých mrtvých vlků, jejichž ostatky leží pod mými tlapami. Se stále skloněnou hlavou jsem čichl k zemi, udělal pár kroků vzad a zastavil se tam, kde mi nos oznámil, že je volné místo.

Sesunul jsem mrtvé tělo na zem a začal hrabat hned vedle. Hrabal jsem jámu, do které uložím dalšího zesnulého Niwatského vlka, přestože tohoto jsem neměl tu čest příliš poznat. Taky se nezdálo, že je na tomto území se svým bratrem dlouho, což mě docela dost mrzelo. Brzy byla má díra dostatečně velká, abych tam vlčka položil. Obešel jsem ji a hlavou zatlačil do mrtvého kožichu, který ještě lehce hřál, abych jej dostal do díry. Po chvilce už jsem měl většinu práce hotovou a díru opět zahrabával. Když jsem měl i zahrabáno, ještě jsem si k čerstvému hrobu sedl a zavřel oči. Soustředil jsem se na svou vrozenou a tedy i nejsilnější magii. Šlo mi o to, aby tráva hrob pokryla a ochránila tak pohřbené tělo před nechtěným vyhrabáním.

Měl jsem hotovo. Ale stále jsem seděl se zavřenýma očima, než jsem konečně jen lehce pozvedl hlavu. Poté výš. A ještě výš. Hluboce, táhle, ale smutně jsem zavyl. Bylo neskutečné, jakou směs emocí ve mně zachovávala smrt naprosto cizího vlka, ale bylo to tak. Zdálo se, že jsem stále nebyl schopen vrátit se zpět na území svojí smečky.

??? > Vlčí hřbitov
Stále nějak tak čekala že je její bratr naživu. I když tomu sama nevěřila,  nechtěla si kazit iluze a i přes všechno co pro něj obětovala, stále ho však hledala.  Šla už nějakou chvilku a nohy se jí motaly. Párkrát nemotorně zákona,  ale udržela se na packách. Tiše zaskučela když znovu zakopla,  teď už ale tak že zavrtala svůj čumák přímo do země.  Neohrabaně se zvedla že země a ani si neuvědomila že ji po čumáku tečou horké slzy.  Až když pomalu začaly dopadá na zem si jich Sniffl všimla.  Olízla si čumák a dala se znovu do pomalého kroku.  Až teď po dlouho době začala cítit pachy ostatních vlků.  Avšak všechny byly přes sebe a nedalo se rozeznat komu pach patří. Znovu zaskučela jako starý medvěd a rozhlédla se kolem.  Před očima se jí dělali černé skvrny. Možná to bylo z dehydratace nebo jen z vyčerpání.  Netrvalo stejně dlouho a ve svém zorném poli uviděla vlka.  (Dino)  Znovu zaskučela a upadla na zem.  Zavřela oči a zhluboka dýchala.

/Vlčí hřbitov/
Zacítil jsem neznámý pach a poté i zaslechl kroky. Prudce jsem se otočil. Na vlčím hřbitově jsou tyto signály poměrně děsivé, ale já se s duchem, ani ničím nadpřirozeným nesetkal. Viděl jsem vlčici - pravou, živou, nefalšovanou. Lehkým, klidným krokem jsem se rozešel k ní. Jakmile však zaskučela, zrychlil jsem. Jakmile jsem k ní došel, sklonil jsem se k ní a přičichl k ní. Ta není zdejší... ta je tady rozhodně nová... ale voní zajímavě. Je v nesnázích. Do prčic, Greenix je v čudu, když jej nejvíc potřebuju... Zamručel jsem sám pro sebe nespokojeně a něžně do vlčky dloubl čumákem. ,,Vnímáš?" zeptal jsem se starostlivě a bylo mi dost jedno, že jsem pro ni cizí. Viděl jsem, že dýchá, tudíž jsem se rozhodl hned jednat. Nebyl jsem si jistý, co s vlčicí je, ale mohl jsem doufat, že to není nic vážného. Zůstal jsem u ní skloněn, ve hlíně jsem hrabal díru, asi půl metru od ní. Vyhrabal jsem malou, avšak dostačující, na můj plán. Zavřel jsem oči a hlavu odvrátil od vlčky, čenich nyní směřoval k jámě. Během chvilinky se díra naplnila čistou vodou. Využíval jsem toho, že země byla ještě lehce zmrzlá, tudíž se voda nemohla příliš zakalit. Pro jistotu jsem jamku o velikosti 30x30x30 centimetrů nechal ještě zespod obrůst listy. Koukl jsem na vlčici. Zvládne se zvednout? Lehce jsem sám pro sebe zavrtěl hlavou a z bezedné neviditelné brašny vytáhl dřevěnou misku a nabral do ni vodu z jamky, poté jsem ji podstrčil vlčici pod nos. ,,Na, napij se.." pobídl jsem ji tichým, klidným hlasem. Možná bych ji mohl vzít někam do doupěte... napadlo mě, načež jsem se začal poohlížet po jejím těle, zda nemá nějaká výraznější vnější zranění.

Vlčí hřbitov
Moc dobře věděla že u ní je onen vlk. Slyšela všechno,  avšak nedokázala odpovědět.  I když by normálně od vlka utekla či na něj začala prskat,  nezmohla se ani na jedno.  Přikrčeně vydechla vzduch z plic,  jakmile k ní znovu vlk promluvil. Pomalinku otevřela svoje uhlíkově šedé oči a podívala se na vlka,  který stál vedle ní.  Hned na to se podívala na misku s vodou a lehce stáhla uši k zátylku.  Nedůvěřivě si čichla k misce s vodou a rychlým pohybem do ní strčila čumák.  Poté se podívala na vlka a věnovala mu jeden z upřímných a děkovných úsměvu a pomalu se zvedla ze země.  Párkrat se jí podlomily packy,  ale vše dokázala ustát.

/Vlčí hřitov/
Usmál jsem se, když se vody trochu napila. Zajímalo by mě, co má za sebou, že je tak zřízená... ale na hřbitově ji rozhodně umírat nenechám... Začala vstávat, možná až příliš rychle. ,,Pomalu, ano? Měla bys odpočívat. Najdeme nějaké teplejší místo..." šel jsem na ni pomalu. Přišla mi plašší, ale možná to bylo tím jejím stavem. Zachovával jsem chladnou hlavu. ,,Nemusíš se bát... jsem Beta v jedné ze zdejších smeček. Mé jméno je Dino de Mal a jsem ochoten kdykoli s čímkoli pomoct." pravil jsem jí a zavětřil do vzduchu. Mrzí mě, že zde nemám žádné doupě... ale co, je třeba nějaké najít. Zatím jsem stál a čekal na rozhodnutí vlčice.

Hledal jsem Areseu. V Kirigakure nebyla, a tak jsem ji hledal na území mezi Kirigakure a Zeiss v naději, že ji najdu. Chtěl jsem ji zase vidět. Kdepak se mi ztratila? Uvidím ji ještě někdy? Nezbývalo, než hledat a pátrat po ní.