Akce & Příběh za Hranicemi

Skalní jezero:
Stál jsem ve vodě a dělal, že se vůbec nebojím. Když si ze mě začal utahovat, zamracil jsem se: ,, Co si to vůbec dovoluje?!" Po myslím si a na jeho výzvu se narovnám: ,, Já to zvládnu!" Křiknu na něj odhodlaně a jdu dál do vody. Zastavím se ve chvíli, kdy mi pomalu tlapky opouští dno: ,, Co teď?! Co teď?!" V duchu jsem panikařil a placal tlapami okolo sebe. Až po chvíli se mi povedlo se uklidnit a začít se nějak ve vodě pohybovat: ,, Hele, já to zvládl! " Vyjekl jsem nadšeně a pak až si uvědomil, že jsem to řekl na hlas. Pro tentokrát jsem to nechal tak a užíval si pocit při plavání.

skalné jazero

Pozeral som sa na syna. A v tom som zapocul jeho myšlienku. ,,Dávaj si pozor na to čo si myslíš synu. A ja si to môžem dovoľoval lebo som tvoj otec." Poviem mu a pozerám ďalej ako čoraz viac ide hlbšie do vody. ,,Tak ukáž že to naozaj dokážeš." Odpoviem mu na to a čakám. Až som sa za chvíľu dočkal toho ze už bol blízko mňa. ,,No gratulujem konečne si niečo ukázal." Poslal som mu myšlienku. A v tom sa mi v hlave ujasnil tréning. ,,Preplav to cele dva krát ukáž svoju kuraz." Poviem mu a upriem naňho pohľad.

Skalní jezero:
Zarazí mě otcova slova: ,, On slyší moje myšlenky?!" Po myslím si vyděseně a kyvnu, že rozumím: ,, Zvladnu." Řeknu odhodlaně a plavu. Po chvíli do plavu k jeho noze a podivam se na něj vítězně, načež mi dá další úkol: ,, No tak Hato to dokážeš." Do dám si odvahu a zacnu plavat na druhý břeh. Trvalo mi to strašně dlouho, než jsem do plaval na druhý břeh a trvalo mi ještě déle se vrátil. Když jsem splnil úkol, došel jsem na mělčinu a placnul sebou do vody. Byl jsem vysílený a hladový, ale už mi nezbývala žádná síla na to se dostat zpátky do nory.

Skalne jazero - Brloh

,,Áno počujem. A nie len tvoje." Pošlem mu myšlienku a pozerám ako odhodlane sa dal do úlohy ktorú som mu zadelil. Vedel som že je to dosť narocna uloha ktora prenho ukaze ako je odhodlaný. Dlhú cestu maôl tam ale ešte dlhšiu späť. Lebo ešte nebol až tak zviknuty. Ale to akú mal odvahu, ma tešilo. Keď nakoniec doplaval už aj naspäť. Tak som bol nanho hrdý. Únavou mi odpadol do vody, a ja som sa knemu pomaly vybral. Aj ked rástol ako z vody, jemne som ho chytil za zatilok, a zdvihol z vody. Pomalým ktorom som ho odniesol do brlohu. Kde som ho polozil na zem. A vdaka mojej mágii som okolo neho spravil zlatý ohnuivý kruh ktorý ho pomaly osusoval.  Podišiel som k myske, a pomyslel si kus jelena. A hned sa to tam aj objavilo kus jelenieho mäsa. Chmatol som ho tlamy a zaniesol pred syna. A plamene zrušil. ,,Najec sa." Poviem mu , a sadnem si.

Z vody mě vytáhl otec, který mě vzal za kůži na krku a nesl mě do doupěte. Když mě položil, zvedl jsem hlavu a hladově sledoval odchazejiciho otce: ,, Kam jde? " Po myslím si a obratim pozornost na matku, která by mohla mít jídlo. Když se mi nedostane žádná odezva, naštvaně zavrcim a ucitim vůni jídla. Otocim se na otce, který přede mě pustí kus masa a pobídne mě k jídlu. Trochu nevěřícně do toho strcim a když to nic nedělá, zacnu jíst.

Ulevilo se mi, když mi řekl, že mu nic není. Ale to že hned šel dál mě trochu mrzelo: ,, No počkej." Po myslím si a s odhodlanim se snažím vstát. Až na třetí pokus se mi podaří zvednout a pokračovat s pomalými kroky k jezeru. Po delší chvíli jsem tam došla a sedla si do trávy. Do vody se mi dvakrát nechtělo, tak jsem sledovala bratra s otcem, jak si hrají. Ale přestalo mi to připomínat hru, když se bratr skácel do vody. Rychle jsem se zvedla a nemotorně k nim došla: ,, Není mu nic že ne?!" Po myslím si a sleduji bratra se starostlivým pohledem. Když ho otec nesl zpátky do doupěte, následovala jsem ho a probodavala ho pohledem ( Demona ). Pak si sednu vedle vyčerpaného bratra a hlídám ho. Vidím na něm, že hledá něco k jídlu, což by se teď hodilo, protože jsem také začínala mít hlad. Zpozornim, když otec přinese něco, co by mohlo být k jídlu. Počkám, až si do toho kousne bratr, co kdyby to bylo náhodou jedovaté že? Pak se také pustím do jídla.


// Hráč Seely mi dovolil hrát za jeho postavu, po dobu jeho nepřítomnosti ( cca týden). Pokud byste chtěli důkaz není problém, zašlu vám zprávu.

brloh

Všimol som si ze došla aj moja cerka. ,,Seely, Hato. Len si dajte potrebujete nabrať silu. Šup len to celé zjedzte." Povedal som im obom a aj ja som si išiel pre nejaké jedlo. Lebo už som bol dosť hladovy. Pomyslel som si zajaca a objavil sa tam mŕtvy zajac, neváhal som ani chvíľu a celého som ho zožral. Pozrel som sa na moje deti. Začínal som byť hrdý nanich. A v hlave mi prebehlo čo by sa mohlo diať teraz. Aký tréning skúsiť. Bol som odhodlaný ich trénovať odmala. A len som sa šialene na ne usmial. Pričom pozrel na skaly vonku ako veľkú prekážku pre ne. Ktorú by malý zvládnuť.

Doupě:
Najedl jsem se a spokojeně se olízl. Pak se zvednul a vydal se ven za otcem, přitom jsem se ohlédl na sestru, jestli jde za mnou. Když jsem se ujistil, přišel jsem za otcem a podíval se. co má k jídlu on. Bylo to chlupaté, ale vonělo to. Pak jsem se podíval směrem, kam se díval on a uviděl skály: ,, Tam půjdeme? " Zeptám se ne příliš zaujatě a sleduji skály v dálce.



Doupě:
Ujídala jsem bratrovi z jídla, které mu přinesl otec a přemýšlela, co budeme dělat. Matka nevypadala, že by se do našich her nějak chtěla zapojit a otec. No, asi pro nás něco vymyslí. Z myšlenek mě vytrhne, jak bratr vstane. Podívám se na něj a z jeho pohledu vyčtu, co po mě chce. Zvednu se a jdu za ním ven, kde stojí otec. Zastavím se vedle bratra a podívám se směrem, kterým se dívají ostatní.

Brloch -pred brlohom - smer rohaté skaly

O chvíľu prišiel Hato a aj Seely. Pozeral som sa na ostré a spicate skaliska. Než ma vyrušila Hatova otázka. Pozrel som sa na Hata. ,,Áno tam pôjdeme, chcem aby ste sa naučili spoznávať okolie a aj terén čo tu existuje. Lebo chcem aby ste sa stali silnými lovcami a zabijakmi." Odpovedal som mu. A dal sa pomaly do kroku. ,,No poďte nech to máte za sebou, Ale bude sa to kĺzať." Povedal som im a ďalej išiel ku skalám. Ktoré som už za tu dobu poznal. Bol som zvedavý ako si sami zvládnu. Lebo to bolo pre nich nove. Ale bol som pripraveni v nudzi im pomocť.

Hato Gája:
Doupě - Rohaté skály:
Poslouchám ho a stále sleduji skály před námi: ,,Kdo jsou to lovci a zabijáci?" Zeptám se ho a při pohledu na něj nakloním hlavu na stranu. Pak se za ním rozejdu a přemýšlím nad jeho slovy: ,,Opravdu chci být tím, co chce otec? Ne! Já chci být někdo lepší! " Po myslím si odhodlaně a trochu zpomalím, abych šel stejně se sestrou: ,, Hej, Seely." Řeknu, abych upoutal její pozornost. Když se tak stane, pokračuji: ,,Co bys řekla tomu, až skončíme s tím, co otec plánuje, tak bychom šli zkoumat území? " Řeknu nadšeně a pak se k ní víc nakloním: ,,Bude to zábava. Věř mi." Dodám a hravě do ní strčím.

/Rintintinův Les -> Cave Glacies/
Rozběhl jsem se, netušíc kudy kam, snad možná hledat své vlastní štěstí, najednou jsem se však objevil kdesi, kde jsem to nejen neznal, ale ani pach Niwatu tu nebyl cítit. Přes to všechno jsem si byl jist, že jsem území neopustil. Těžko říct. Zatnul jsem zuby a vešel do jakéhosi úkrytu. Tady jsem skončil. Atmosféra, kterou jsem měl kolem sebe mě donutila zastavit. Chlad. Klid. Víc si nepamatuji.

Brloh - Rohaté skaly
Ako poslúcha ich rozhovor, potom si všimne ako Hato na mňa volá, zbystrí a započúva sa do neho, "Hmm ?", porozmýšľa čo povedal, po chvíli odpovie "Budiš, nech sa tak stane, nechcem byť taká ani ja.." vzdychne a po smeje sa keď to nej strčí "Budem ti veriť."

Rohaté skaly

Deti ma poslúchali a išli zamnou. Ja som bol spokojný ale bol čas obeda, a to znamenalo že bolo načase si nájsť niečo k jedlu. ,,Zabijaci sú tí čo zabijaju každého či pre radosť, alebo z rozkazu. A lovci sú ti čo sa dokazu postarať aj o druhých a uloviť silnu zver." Odpovedal som Hatovi. Pokračoval som ďalej chodení po skale. A zacítil pár pachov. ,,A teraz deti, naokolo sa nachádza zver kto ju nájde dostane akoukoľvek časť tej zvery. A teraz šup nasajte pachy a zistite kde je." Povedal som sutaživo, a vyčkával som ako budu reagovať. Dúfal som že jeden z nich skúsi aj sám uloviť tu zver a dokáže že je silný. A viacmenej som typoval na svojho syna Hata. Ale šance mala aj Seely. Tak som to už nechal len nanich. Viem že sú šikovný. Pomyslel som si a zastal.

Hato Gája
Rohaté skály:


Usměji se na sestru, když se mnou souhlasí a zavrtím nadšeně ocasem. Pak poslouchám jeho vysvětlování a kývnu: ,, Takže musím být obojí, abych se stal opravdu silným?" Zeptám se ho a lezu po skálách, který můj otec zlehka překračuje. Zastavil jsem až tehdy, když se otec zmínil o pachu. Zvedla jsem hlavu a začal nasávat různé pachy, které jsem si v hlavě urovnával: ,, Otec, sestra... ale co je tohle? " Zarazil jsem se nad jedním pachem a dal čumák k zemi. Šel jsem po stopě až jsem uviděl něco chlupatého stát pár kroků přede mnou: ,, Mám ho!" Po myslím si nadšeně a bez rozmýšlením se za ním rozběhnu. Což byla chyba, protože mě zajíc hned uslyšel a dal se na útěk. Snažil jsem se ho dohnat ale marně, byl pryč: ,, Zatraceně! " Zaklel jsem a vztekle zavrčel.

/??? - hranice Elloris

Probral jsem se a chvíli jsem si nemohl upamatovat, co se stalo. Potom jsem si vzpomněl na děsivý útok i pád do řeky. Byl jsem vyplavený na kámen v řece a sám. Roztřásl jsem se strachy i zimou. Bylo to hrozné. Vystrašeně jsem se rozhlédl, jestli tady nejsou nějací psi. Žádné jsem ale neviděl. Malátně jsem se postavil a vlezl jsem do vody. Ta mě okamžitě probrala a já začal plavat. V duchu jsem děkovat za výcvik v plavání. Samozřejmě jsem neuměl plavat nijak výborně, ale i to plácání mi stačilo k tomu, abych se rychle dostal na břeh. Tam jsem se oklepal až voda stříkala všude. V mokrém kožíšku mi byla zima. Rozhlédl jsem se kolem. Bylo začínající jaro a já byl na nějaké louce. Alespoň tady nejsou žádní vlčíkrvežíznivý psi. Najdu na celé negativní věci něco dobrého v domnění, že všichni psi jsou zlí. Potom začnu smutně výt. Po chvíli ztichnu a vydám se přímo za čumákem. Narazím ale na hory. Ty se rozhodnu obejít a opatrně jdu dál. Z jedné strany mám hory, na druhé tuším někde v dálce řeku… Najednou mě do čumáku udeří slabý pach. Vlčí. Určitě jsem právě vstoupil někomu na území…

Hato Gája
Rohaté skály:
Narovnal jsem se a ohlédl se na otce se sestrou: ,, Proč nic neříkají? " Když ani po další chvíli nic neříkají, začne ve mě růst vztek: ,, Proč mlci!?" Křiknu v myšlenkách a zatnu zuby. Cítil jsem, že chci pryč. Někam, kde bude víc vlků a možnost se porovnávat! Pohlednu sestře do očí: ,, Jednou se pro tebe vrátím." Slibim ji a rozbehnu se, kam mě nohy nesou.

Rohaté skály - hranice Elloris
Běžel jsem dlouho a bez přestávky. Hnal mě vztek a pocit beznaděje, který pomalu ustupoval. Zastavil jsem se až tehdy, když se pach domova mísil s neznámým. Nohy se mi podlomily a já se svalil na zem: ,, Potřebuji si aspoň na chvíli odpočinout." Po myslím si a stále ještě udýchaným položím hlavu na zem.

~Strom Moudrých prapředků~
Spirit si povzdechla. Něco bylo ve vzduchu. Cítila to do morku kostí, cítila, jak jí ta informace obíhá v krvi, jak se neustále připomíná pokaždé, když se snažila odvést svou pozornost na něco jiného. Něco se děje. A ona to nemohla dále ignorovat.
Již před několika dny vyslala své zvířecí posly, aby ji informovali o situaci. Ze zpráv nebyla nadšená - znepokojení vzrůstalo, větvilo se, kořínky se pomalu zapouštěly do úrodné půdy obav a hluboko ukrývaného strachu. Spirit toho zažila moc na to, aby panikařila, zároveň ale tak málo, aby skutečně zůstávala klidná. Nejistě přešlapovala a pro jednou ignorovala palčivou bolest starých vlčích kloubů. Těžce vydechla a dlouze se nadechla, soustředila se na vzduch, jak jí putuje z čenichu až do plic a zase zpátky, snažila se utřídit myšlenky. Klid těla musí být předcházen klidem duše.
"Co... se... děje," zašeptala znepokojeně do větru a svěsila ocas.

Oblasť ľudí- Tábor Z
Naiome nasledovala Yukiho, než sa dostali blízko k obydliam ľudí. Stúpal v nej hnev a nenávisť...postupne. Všade bolo cítiť nepríjemné pachy, ktoré akoby vlkom brali všetko zdravie a silu. Naiome to začala cítiť ako hrozbu pre svorku. Stroje so zubami, autá...Všetko naokolo umieralo. Bolo zaujímavé, že Naiome by normálne toto tešilo, však bola v ohrození ona a jej svorka. Územie nieje dôležité. Dôležité sú mi životy mojich členov a tie neohrozím. nezopakujem chybu svôjho otca. - pomyslela si. Naiome bola ticho a len všetko sledovala. Sledovala dvojnohé stvorenia. Brali laná, ostré náradia podobné dýkam. Začula aj uväznených vlkov. To však brala za ich chybu, že sa chytili do pasce. Nemienila im pomáhať. Zazrela ceduľu. Pár krát sa už s ľuďmi stretl a aj s ich písmom, preto dokázala prečítať len chabý útržok. Asi 3 slová. Vlk má pravdu, ľudia sa chystajú na územia." - potvrdil Naiome Zhrrak. Prečo si mi to nepovedal? Musel si to vedieť! - odpovedala Zhrrakovi Naiome myšlienkou. "Pretože nemôžem zasahovať do pozemského života, pokiaľ by sa nejednalo o výhodu mne. To, že bude pár mŕtvych vlkov, bude pre mňa výhoda, nie ich zachránenie." - odpovedal. Naiome kývla. Zbadala jeden stroj, ktorý bol obďaleč od nich. Videla, že z neho trčia káble a dráty. Malinký zhlúčik pary, sa oddelil od Naiome a cestoval popri zemi. Dostal sa až k stroju, k daným káblom. Obláčik bol takmer neviditeľný. Naiome ho rozdelila ešte na menšie časti a dané časti sa posadili na káble, cez ktoré viedla elektrina. Rozpustili ochrannú časť kábla a...motor stroja vybuchol. Daný stroj pomaly zaplavovali ohne, dokonca aj ich niektoré náčinie či zbrane. Naiome sa s azurovo modrými očami zahľadela na ľudí. Jej chladný výraz bol bodavý, akoby sa im dívala priamo do duše. Vidíme sa. - pomyslela si a oboch znova zaplavila čierna para. Zmizli. Objavili sa naspäť v Tábore. Naiome premýšľala ako oznámiť členom blížiacu sa hrozbu. Letmým pohľadom sa pozrela na Yukiho, potom však odvrátila pohľad a kráčala k jej jaskyni.

Oblasti lidí - Tábor
Yuki se nechal opět teleportovat zpět a s tichostí pohlédl na alfu a pak na ostatní členy. Odkašlal si, než pomalu přešel k Naiome a upozornil na sebe dřív, než stihla odejít do své temné jeskyně.
"Teleportujete mne prosím za skály? Věřím, že si s druhou smečkou nerozumíte, ale i tak je na to chci upozornit. Zaslouží si stejnou šanci, jako vy," pronesl ještě docela důležitě a pokusil se působit co nejhrději. Ano, byl v cizí smečce a v cizím táboře, ale to mu teď bylo jedno - nechtěl znova zbytečně zažít ty ostny na skalách, potřeboval se jen dostat za ně. Bylo mu jedno, jestli ho alfa teleportuje k táboru, nebo jen za své území, ale fakt by se mu šikla pomoct - a upřímně, svým způsobem mu to i dlužila. Ne?