Akce & Příběh za Hranicemi

Cesta
Opravdu ? Já také ! odpovím a pousměji se. Poslouchám ji a posmutním jen s velkými obtížemi a nervozitou a strachem v hlase řeknu : "Eh... Prosím... nikam nechoď... No.. má pravdu, cestuji s Marsii... ale ta  se teď jistě věnuje nemocnému vlčkovi, jen bych tam byl na obtíž Pomylsím si a nesměle se usměji na Asuku a pohodím hlavou. Víš... pravdou je... že ... mi chybí někdo s kým bych si mohl povídat, ale ... jak vidíš mám s tím problémy a proto to ani nezkouším, stejnak by si semnou ostatní vlci povídat nechtěli Řeknu smutně.

Cesta
mé tělo dopadlo na blátivou zem a bahno se rozprklo kolem mne. Vlk mě pustil a nebo jsme alespoň z jeho sevření vyklouznula, drak ví jak, ale přesto jsem za to byla vděčná, mohla jsem se konečně nadechnout, i když mi to působilo problémy, nebylo to tak bolestivé jako rameno. Vlk mi jisto jistě přelomil klíční kost, naštěstí lopatka se tvářila jen popraskaná, ale jistě nezbývalo moc, k tomu aby praskla, ještě jeden takový stisk a byla by napadrť i lopatka. "Ahhhchňuuk" zakňučím do vzduchu, velmi bolestně a svíjím se na blátivé zemi, která je řidší než se zprvu zdálo, naštěstí jsem ale nepadla přímo do hluboké části, ale tahle byla jen pokrytá měkkou vrstvou, brzy jsem ale pod tělem ucítila pevnou část země. Nepropadla jsem víc jak pár cm. Snažila jsem se dostat na všechny 4, ale díky té kosti to skoro nešlo, sotva jsem se schoulila na bříško

Cesta:
V rozhodnutí ho nechat samotného mě zastaví jeho další slova, tak se na něj podívám a s ulevou se usmeju: ,, Já bych nerada obtěžovala." Prohodim jen tak a potom kyvnu: ,, Budu ti ráda k službám." Nadšením mi zazari oči, které jsou napůl skryté pod ofinou a vrátím se k našemu tématu:  ,, Takže pochazis z Kirigakure. Jak dlouho jsi tam žil? Já tak sice prožila své dětství, ale moc se mi tam nelíbilo. " Řeknu svůj názor na bývalé území a trpělivě čekám, až začne mluvit on.

ARESEA/ASMIA
Cesta
Aresea sa prechádzala pomaly v dave. Bola hladná a unavená. Predsa len nebola úplne najmladšia. Všimla si však v diaľke Asmiu a bola sama. Nikde nebol jej partner, alfa alebo niekto zo Zeiss. Chcela využiť situácie a predrať sa cez dav rovno k nej. začala kráčať po jej pravici. "Asmia, mala by si vedieť pravdu..." - začala Aresea, bez pozdravu. "Ty?! Zase ty?! Tebe nestačilo už?! vypadni odomňa, inak tu z teba spravím fašírku." - odpovedala Asmia nervózne a naštvane s podvihnutým pyskom. Nestála o Areseinu prítomnosť, preto pridala do kroku a snažila sa ju nepočúvať. Je to len obyčajná sviťačka, ktorá je mnou posadnutá... - pomyslela si a prevrátila jej rôznofarebnými očami. Aresea sa však nedala len tak odbiť. "Asmia, si moja sestra. Naša matka a otec sú mŕtvi. Kôli vlčici, ktorú nazývaš svojou pani. Padli za laby temnej královnej. Bez dôvodu." - vyklopila na Areseu. Vedela, že to musela tak spraviť. Že to musela na ňu doslovne vypluť. Asmia sa po malej chvíli a spracovaní slov zastavila a len na Areseu pozerala. Uši dala k zátylku. "Klameš."- vysúkala zo seba. "Neverím ti ani slovo..."- dodala. Však chcela si to aspoň overiť....niekedy. Svojej alfe bude verná, dala jej ako vĺčaťu šancu. Každému členovi dala šancu napredovať a zobrala ich pod svoje ochranné krídlo. "Neveríš? Otec bol kedysi tiež v Zeiss. A Naiome ho zabila z neznámych príčin. Chladnokrvne. Bez kúska citu. Naša mama chcela byť temná ale neuspela v skúške. Naiome bola žiaľ lepší učeň. Dôsledný a ambiciózny...naša amtka začala o temne pochybovať a..." - rozrozprávala sa Aresea však Asmia jej do toho vstúpila. A potom si zjavne vznikla ty. Odkiaľ toto všetko vieš? prečo ti mám veriť?! Si obyčajná slabá nicka!" - zavrčala na Areseu so sklenenými očami. Od sĺz.

cesta
Eh, neobtěžuješ, opravdu ne Odpovím a nejistě se na ní podívám a při tom švihám ocasem ze strany na stranu. Ale je vidět že jí má slova potěšila. Jejíočka se leskla a zářila štěstím. Já... děkuji ti Poděkoval jsem a radostně ale stále opatrně jsem na ní mrknul. ALe ihned na to jsem se stáhl zpět do ústraní a poslouchal jsem jí se sklopeným zrakem. Ano pocházím... já.. žil jsem tam celý svůj život, narodil jsem se tam potichu jsem špytnul. Em jak to že se ti tam nelíbilo ? Ty jsi je tam... taky no.. narodila ? Velice nejistě se jí zeptám. Snad nevadí že jsem se zeptal, snad to nebylo příliš nevhodné Pomyslel jsem si a nervozně jsem si přešlapával ťapkou z místa na místo abych se alespoň nějak zaměstnal a uklidnil. Ale moc to nepomáhalo

Cesta:
,, Za povídání se nedekuje. Vždyť je samozřejmostí, že když se na tebe nalepim, tak si s tebou budu povídat." Řeknu vesele a pozorně ho posloucham: ,, Celý život? Kolik mu teď může být?" Přemýšlím, ale radši se ho neptám, protože je to docela osobní: ,, Já nemám velkou rodinu. Jediný, kdo se o mě zajímal, byla matka, bratr a nevlastní otec." Začala jsem a přitom vzpomínala: ,, Když mi byly asi dva měsíce, tak mě bratr napadl, protože jsem do něj strcila. Skončilo to tak, že nám máma řekla, že jsme vznikli ze znásilnění a bratr utekl. Když jsme se potom vrátili domů, tak otec skoro umřel, protože se mu nepovedl nějaký lektvar. " Vyprávěla jsem a pak se nadechla: ,, Zjednodušeně z rodiny mi zbyl pouze nevlastní otec, protože máma dělá hnojivo v Zeiss..." Zkratim to: ,, Ideální rodina že?" Trochu se zasmeju, abych odlehčila situaci: ,, Co tvá rodina?" Opatrně se ho zeptam.

Demon
Cesta

Keď mi vysvetlila prečo je človek. Hnev ma neprechádza chcel som ju zabiť kvôli tomu ako vizera. Ale keď sa dotoho dala Hillary tak som ustúpil. A radšej som sklopil uši lebo mala pravdu chcela Hatovi pomôcť. A to znamenalo kebyže zabijem ju aj Hato by bol možno mŕtvy z otravi. Pozoroval som ako sa k nemu približuje než dobehol nejaký vlk a zahrizol sa jej do ruky. Po chvíli boja bolo aj po tom. Vlk bol odnej nabok a ona ležala na zemi. Pristúpil som k Hatovi kebyže niečo by sa malo stať a vockaval čo sa bude diať. Ale mal som ju chuť brániť kvôli tomu ze mu snaží pomôcť. V tom bribehol nejaký zeisan a zahrizol sa jej do ruky. ,,Pust ju!" Povedal som a vedľa neho hodil plameň ktorý som rýchlo vytvoril. Bolo to varovanie.

Ragnarok
Cesta

Kráčal som s našou tlupu než som počul veľký krik. Mňa vždy bolesť niekoho lákala. A tak som vyskočil do vzduchu a za pomoci krídiel doplachtil k nim. Vydel som človeka alebo niečo k nemu podobne ako leží na zemi. Ja som ich z duše nenávidel lebo som nosil ich reťaze a tak som zavrcal. ,,Špinavý človek zdechnes. Pošlem ťa do pekiel.
Kde aj patríš." Povedal som nastane a využil som toho ze lezal na zemi. Zahrizol som sa jej do ruky. A snažil sa skúšať ako sa len dalo aby som odtrhol aspoň kus mäsa, lebo aj hlad som už veru mal. Ale do to sa zaplietol nejaký svitak. Nemal so v plane osluchnut a ďalej som trhal hlavou ny som niečo získal.

Cesta
Sledoval jsem Asuku jak mi vyprávěla hirstorky ze života, bylo zajímavé poslouchat jak mluví o své rodině, ale to jak popisovala svou matku - jakožto hnojivo, to mě  mě upřímně velice zarazilo. Dalo by se skoro říct že jsem až hlasitě polknul a vytřeštil oči div mi nevypadly. Když jsem si ale uvědomil jak to bylo myšleno, zatřepal jsem hlavou ze strany na stranu, sklopil uši a pohlédl do země a pak smutně na ní "Mrzí mě že ...tvá matka... no... eh...dělá hnojivo" použiju ten samý výraz co ona, i když mi to upřímně nejde přes pysky. Ale řeknu to vcelku bez sebemenších problémů. "Já a rodina? No... řekněmě že si nemáme co závidět... Já vznikl když můj otec a matka sežraly zkvašené ovoce, a následně opilí propadly vášni... Takže jsme na tom opravdu eh no docela podobně... Při porodu má matka bohužel zemřela, takže jsem matku v životě nepoznal a otec naštěstí zachránil aspoň nás dva s bratrem i když matku se mu nepovedlo zachránit. Pak se pokusil ovládnout smečku, což mu vyšlo, nahradil vlka co byl neschopný jí vést ale málem zabil alfu, nakonec alfu ale nezabil, jelikož nějaká magická vodička jí vyléčila.Když jsme rostli, tu alfu zabilo nějaké monstrum a i když se otec snažil, opět jí nezachránil... Smutné že ? Takže na feny má poměrně  smůlu, ale je to fajn táta. No.. fajn táta... I když jsme si moc neřekly, vím alespoň tohle a jakš takš si pamatuji jak asi vypadá ...  Takže neboj, nejsi jediná s "dokonalou a ideální" rodinkou" řeknu a střihnu uchem. Poprvé jsem se takhle rozpovídal, až mě to samotného zarazilo...  ale když sem vzpomínal a jen ventiloval své vzpomínky tak  povídání šlo překvapivě jednodužšeji než jsem čekal, brzy co jsem domluvil jsem ale tiše litoval, že jsem to udělal Co si o mě asi pomyslí? snad si nebude myslet že je můj táta břídil, asi bych se ho měl nějak zastat... nebo ne? no... když něco o břídilovi řekne, zastanu se. Přecijen, řekl jsem to jak kdyby byl nejhorší na světě. což není... asi? Vždyť já ho neznám.. nic o něm téměř nevím... Ani nevím kde teď je.... zajímám ho vůbec ? Ví kde jsem ?  Jak by mohl.... hledá mě aspoň ? Pomyslel na mě alespoň jendou za tu dobu ? Zkusil mě najít ? až moc jsem unikl do myšlenek, ze kterých mě naštěstí vytrhlo zavrtění hlavou.

/Cesta/
Žíhaný mi nikterak neodpovídal a pokud ano, nějak jsem to zvlášť nepostřehl, tak jsem to raději hodil za hlavu a několika skotačivými skoky, jako každé hyperaktivní vlče, se rozběhl dále. Opodál jsem viděl dva vlky, tedy přesněji vlka a vlčici, kteří měli, oba, stejně zelenou barvu, jako já. A tím mě jasně zaujali. Loupl jsem po nich očima a v tu chvíli jsem už byl u nich. Zvedl jsem k těm dvěma (Xyrllias & Asuka) pohled a ušklíbl se. ,,Vy dospělí jste vážně divní. Nechcete se bavit s vlčaty bez ohledu na to, jaký mají původ..." pravil jsem a spolu s jinými vlky pokračoval v chůzi. To, že se někteří před chvílí začali propadat do bahna, či kde, jsem nějak nevnímal, možná jsem si toho nevšiml, možná jsem si toho všímat nechtěl. Můj cíl byl rozmluvit tyto vlky i se mnou. I za cenu, že bych na ně musel začít být drzý. Byl jsem připraven takřka na všechno. Nebylo mi všechno jedno a všechno bylo pro mě nic. Jediné, na co jsem se nyní zmohl, bylo lehké zašvihání ocasem, na prokázání zájmu o druhé.

cesta
z ničeho nic, když už se zdálo že je po všem, se mi do ruky zakousl vlk, po tom co předtím něco zařval. Fakt, ale fakt blebj nápad! příště mi připomeň, až se budu chtít změnit, že to nemám dělat! zaječím v duchu na parli a v reálu zaječím bolestí do ticha noci. "ne, dost! dost! prosím! nejsem člověk! já ! nejsem! člověk!" ječím na vlka a rukou se mu snažím bouchat do hlavy, i když dost neefektivně. Nakonec ho ale praštím do oka a doufám že aspoň trochu stisk povolí. moje svaly nejsou ale dostatečně silné a vlčí zuby je drázají na sáry, cítím jak mi krev stříká z ruky, přímo vlkovi do tváře

Cesta:
Všimla jsem si, jak vytrestil oči, když jsem svou matku nazvala hnojivem a trochu se za stydela: ,, Asi to vyznělo blbe, ale mám k tomu důvod." Řeknu s menším ostechem a mírně dám uši k zátylku: ,, Jednou jsme si udělali výlet do Stříbrného fénixe, kde jsem se potom zabydlela a ona mi slíbila, že se vrátí. " Řeknu smutně: ,, Nikdy se už neukázala." Do řeknu a posloucham ho, když mluví o své rodině: ,, Když se rozpovida, tak vypráví úžasně." Po myslím si a pockam, až skončí: ,, Tvůj otec toho dost dokázal. Už jen to, že vás od malička vychovával je velký úspěch. " Řeknu s usmevem: ,, Vždy je dobré vědět, že je někdo, kdo nemá ideální rodinu, jako vlci na vyšších postech." Řeknu s ulevou a pak se zamyslim: ,, Máma nebyla špatná. Podržela mě, když jsem potřebovala a vzala mě za mým přítelem. Ale její nemoc jí bohužel přemohla." Po myslím si a hrejivym pocitem a znova se na něj podívám: ,, Co planujes na novém území? Zustanes se smečkou, nebo odejdes někam pryč?" Zeptam se ho zvědavě a v duchu doufám, že se nikam nechysta.

/Cesta/
Chvilkami sice dělám, že tady nejsem, ale najednou mě do čenichu udeří jakýsi zvláštní pach. Kličkuju neohrabaně mezi vlky, za cílem vydat se po něm. Do několika vlků vrazím, poslouchám útržky jejich rozhovorů a doplňuju je svým tichoučkým: "Pardon, omlouvám se! Je mi to líto, promiň!" a podobnými výrazy, které mají svědčit o tom, že jsem to neudělal schválně a že to bylo způsobeno mou slepou neohrabaností. Zatímco já jsem nešikovně vrážel do vlků ze svého okolí (např. do Richu, Asuky nebo Jessie), pach se mi začal blížit a sílil. To mohlo znamenat jen jediné - vlčice, které patřil, se ke mně blížila. Nebo já k ní? Poté jsem zaslechl nářek. Patřil Marsie. Patřil jí. Rozběhl jsem se k ní a opět omylem, přesto však možná trochu schválně, však silněji, než do ostatních, vrazil do toho násilníka (Ragnarok). ,,Ty! Necháš jí?! Ať jsi kdokoli!" štěkl jsem možná poprvé ve svém životě aspoň trochu odvážně, přestože mi mohlo být jasné, že toho jednou budu litovat. Uši jsem stáhl do zadu a otočil se odtud, kde šel ten smradlavý, cizí pach, jehož původce měl Marsie pravděpodobně ubližovat. Vycenil jsem zuby a začal vrčet.

/Cesta/
,,HALO!" ozval jsem se k barevné (Asuka) znovu, protože mě napoprvé ignorovala a to se mi rozhodně nelíbilo. Pokud jsem něco opravdu, ale opravdu nesnášel, byla to právě ignorace. Pak jsem si připadal jako vzduch a to nebyl můj styl. Kdepak, já jsem měl rád, když veškerá pozornost směřovala na mě. A to byl ten důvod, proč jsem strašně rád dělal ze sebe i šaška, třeba i na úkor nebezpečí, které mi nic neříkalo. Pokud se míníte všichni chovat tak uzavřeně, asi si vyberu jinou skupinku vlků. To mě totiž vážně nebaví. pomyslel jsem si otráveně a s pohledem zvednutým k Asuce jsem čekal, zda z ní něco vypadne, či ne.

Cesta
Aha, to mě mrzí Smutně zamumlám. Poslouchám Asuku a jen mlčky přikyvuju ... Má pravdu... nevykašlal se na mě... ani na bratra... Zajímal se o nás a staral se... Ale to nemění nic na tom že tu teď není ... Probleskne mi hlavou. Ale to už Asuka mluví dále.... Souhasím, je hezké poznat někoho kdo to má s rodinou obdobně... Chystám se odpovědět na její dotaz, když v tom se vedle mě objevilo hnědo zelené vlče. Něco k nám prohodilo. z jeho tonu mi připadalo že je nějaké podrážděné. z jeho slov jsem usoudiil že si ho nikdo nevšímá a každý ho ignoruje. Rozhodl jsem se proto ho oslovit, AHoj, já jsem.... Xyrliass a kdo jsi ty ? a dále pokračuji v rozhovoru s Asukou. Abych pravdu řekl vůbec nevím.... zůstat, nebo se vydat někam na cestu sám.... nevím.. musím si to rozmyslet... ty chceš zůstat s ostaními vlky ? Mezi tím kolem nás prošel černo bílý vlk s duhovými vlasy a Narazil do Asuky... Chci něco říci když v tom onen šedo zelený vlček znovu oslovil Asuku. To je nevychovanec, to nemůže počkat chvíli, než domluvím? Pomyslel jsem si a naštvaně jsem šlehal ocasem

Cesta:
Byla jsem zabraná tolik do řešení historie, že jsem si nevšimla příchozího vlka. Když se ozvalo mrzute halo, tak se na něj otocim a ještě stihnu schytat drcnuti od jiného vlka: ,, Promin, nevšimla jsem si tě." Omluvila jsem se a stejně tak se i usmala: ,, Co? Já se bavim se všemi, když jsou ke mě milý. O vlcatech nemluvě. Ještě když o ně ve smečce pečuji a pomáhám s výchovou. " Vysvetlim mu: ,, Jmenuji se Asuka." Řeknu mimochodem, aby věděl, jak mě má nazývat a obratim se zpátky na Xyrliho: ,, Je má povinnost zůstat se smečkou, ve které jsem členem. Navíc zastavam funkci chůvy a už se nemůžu dočkat, až se nějaká vlcata narodí." Řeknu nadšeně a vidím na něm, jak ho prcek vedle mě štve: ,, On z toho vyroste a když ne, tak ho vymachame v bahne." Za vtipkuji, abych uvolnila atmosféru.

cesta
Poslouchám krátky monolog mezi Asukou a  tím vlčetem které na mě dvakrát nezapůsobilo a jen mlčky přihlížím a vrtím hlavou a myslím si své ... Tak drzé vlče...  čí asi je ? kdo ho asi vychoval ? vypadá jako by ho nevychovával nikdo... alespon se tak chová....  áha Posmutním a stáhu uši... Funkce chůvy... to se ta vlčata musí mít Pomyslím si když v tom slyším jak Asuka zavtipkuje aby uvolnila atmosféru která  panovala.... Zasměju se a jen se na ní šibalsky usměji a poté si prohlédnu to přidrzlé vlče a čekám co se bude dít dál ...

/Cesta/
Ze stavu, kdy by mi běžně bylo všechno jedno, jsem zaslechl a taky ucítil, že se tady něco děje. Jak jsem to poznal? Protože jsem cítil pach krve. A nebyla to tak úplně obyčejná krev. Byla to krev... VIRENTEMA!? Zježil jsem svou srst a několika skoky jsem se dostal k místu, kde se něco dělo. Viděl jsem jak... člověčice...? přišla o ruku. Zamrkal jsem a opět zavětřil. Nešlo o člověka, nýbrž o přeměnu vlčice... o moji dceru Marsie. V tu chvíli jsem reagoval bezmyšlenkovitě. Byl zde i ten duhovlasý ťulpas Arco, ten mě však nyní nezajímal. Moje myšlenky se soustředili na obraz, kdy vlk ublížil mému potomkovi. Bez všelijakých představ jsem se jako první vrhl po RAGNAROKOVI, kterého jsem viděl ve středu dění a v působení bolesti mé dceři. Vrazil jsem "omylem" do Arca tak, jako to on dělal všem celou dobu, až na to, že on, jakožto snad nejslabší a nejlehčí vlk smečky, žuchnul ihned k zemi. To bylo však poslední, co by mě mělo zajímat. Hlavní je to, co jsem udělal poté - doslova přišpendlil k zemi onoho Ragnaroka svým tělem - znemožnil jsem mu útěk či pohyb a natáhl se nad něj. ,,MÉ DCERY... UŽ. SE. NIKDY. NEDOTKNEŠ," procedil jsem přerušovaně svými zuby, kterými jsem varovně zacvakal. Měl jsem chuť mu teď ucvaknout jeho tlapu, či možná něco jiného. Byl jsem nejen ochranářský otec, ale taky pořádný nervák. A proto jsem bez dalších myšlenek natáhl svou tlamu k vlkovým slabinám a silně stisknul - jak to jenom šlo.