Příběh smečky Elloris

Byl sem ticho a dival se co se děje když se objevila maminka skočil sem k ní a radostně sem zavrtěl ocasem. Sem rád že je tu maminka teď už nemusím mít strach. Sem si pomislel. "Maminko." Pronesl sem radostně a podival se na své sourozence. Bude se snažit abych nebyl na obtíž. Přitiskl sem se k matce.

Probral jsem se a chvíli jsem si nemohl upamatovat, co se stalo. Potom jsem si vzpomněl na děsivý útok i pád do řeky. Byl jsem vyplavený na kámen v řece a sám. Roztřásl jsem se strachy i zimou. Bylo to hrozné. Vystrašeně jsem se rozhlédl, jestli tady nejsou nějací psi. Žádné jsem ale neviděl. Malátně jsem se postavil a vlezl jsem do vody. Ta mě okamžitě probrala a já začal plavat. V duchu jsem děkovat za výcvik v plavání. Samozřejmě jsem neuměl plavat nijak výborně, ale i to plácání mi stačilo k tomu, abych se rychle dostal na břeh. Tam jsem se oklepal až voda stříkala všude. V mokrém kožíšku mi byla zima. Rozhlédl jsem se kolem. Bylo začínající jaro a já byl na nějaké louce. Alespoň tady nejsou žádní vlčíkrvežíznivý psi. Najdu na celé negativní věci něco dobrého v domnění, že všichni psi jsou zlí. Potom začnu smutně výt. Po chvíli ztichnu a vydám se přímo za čumákem. Narazím ale na hory. Ty se rozhodnu obejít a opatrně jdu dál. Z jedné strany mám hory, na druhé tuším někde v dálce řeku… Najednou mě do čumáku udeří slabý pach. Vlčí. Určitě jsem právě vstoupil někomu na území.

/Les pěti statečných/

Když se objevím, moje vlčata přiběhnou za mnou. Teď teprve, když vidím, že jsou opravdu v pořádku si vydechnu úplně. "To nevím Anemon." Odpovím ji na dotaz na Orfeona: "Když jsem odcházela, už nebyl v doupěti." Potom se zarazím. "Počkej... Jaké vlče?" Nechápu úplně, o kom Anemon mluví. Potom se otočím k postaršímu zelenému vlkovi, který na mne začal mluvit. "Ano, to jsem. Děkuju za informace ohledně Orfeona." Poděkuji. "Tak vidíš Anemon, tatínek je někde v horách, protože jako vůdce smečky musí i některé věci řešit on. Ale co vy tři..." Otočím se na všechna tři vlčata: [b]"... jste se najednou vypařili z doupěte?! Bez toho, že by jste to řekli mě nebo tatínkovi?" Zeptám se jich přísně. Tentokrát to dobře dopadlo, nemusí ale vždycky.

/Les Pěti Statečných -> Hranice smečky/
Rozběhl jsem se. Nevěděl jsem kam, prostě jsem zaslechl žalostný pláč a něco mě nutilo se za ním vydat. Sluch jsem sice měl za ty roky již vcelku mizerný, ale přesto, toto jsem rozpoznal. Uši jsem stražil před sebe, tak samo jsem se snažil nastartovat čenich, abych se přecejen neztratil. A co víc, neztratil ani onen pach. Právě ten cizí pach, který mě vedl k hranicím území naší smečky. Mírnou nejistotu v mém nitru uvnitř přebojovala zvědavost a nadšení. Běžel jsem naprosto tiše. Tak, jak to jen šlo. Za běhu jsem se protáhl, až mi křuplo v kostech. To mě donutilo výrazně zpomalit. Pach sílil, dokonce už jsem rozpoznával, že se jedná o mladého vlčka ne-li vlče. Zazubil jsem se, zatímco jsem se k němu pomalu přibližoval.

"Mami a co je to vůdce smečky?" Zeptal se ze zvědavostí v hlase, protože nevěděl co to znamená. A pak přišlo na Eerweeniny slova. "Á! Já říkala, že se bude zlobit!" Zachechtala se hlasem studeným jako smrt. "Tichutko, Eerwo ať už si kdo jsi." Sykl k ní, ale pro ostatní to znělo jako, kdyby začínal trpět samomluvou. "Už jsem ti to řekla, kdo jsem..." Vzdychla si a Azrael se bez dalších slov podíval na maminku. "Já když jsem odcházel, tatínek už tam nebyl a ty jsi spinkala a pak mě tu dohnali An a Arf." Vysvětlil smutně a tvářil se omluvně, házel taková psí smutné očka, které žádali o odpuštění. "Na sestřičku a brášku se nezlob, já odešel jako první." Dodal s tím, že jestli bude chtít trestat, ať trestá jen jeho, ne i Anemon s Arfaelem.

Aralsky les: 
Otrela jsem se o něj, když mě oliznul a pak se podívala na Akia: ,, Co takhle si najít něco svého? Aspoň bychom měli soukromí." Navrhnu a ještě se otocim na otce: ,, Připrav se, že tě budu vyhledávat, takže útěk není možný." Za vtipkuji už s úsměvem a jdu ke spadlým větvím: ,, Pomuzes mi je odtáhnout prosím?"  Pozadam otce a skrytě ho chci přimět, aby se mnou trávit čas a trochu mu zvednout náladu.

Aralský les

Všimnu si Akiova úsměvu. Zkusím se taky usmát. "Zkazila jsi mé plány," odpovím Asuce vtipem. Bylo jen dobře že mě bude vyhledávat. Byl jsem za to opravdu rád. "Jasný," řeknu a rozejdu se za dcerou. Čapnu větev do zubů, chvíli počkám a pak zaberu k sobě. "Teda Asu. Kam to vlastně chceš?" zeptám se trochu opožděně.

Lví hory

Jen okamžik po příchodu vlčete zaslechla kroky dalšího vlka. Že by jeden z jeho rodičů? Svůj pohled zaměřila směrem, odkud se ozývalo křupání sněhu, jak se do něj bořily čísi tlapky a tím narušovaly jednolitost krajiny okolo nich.  Nevstala. S klidem seděla na samém okraji výklenku, odkud měla perfektní výhled na všechny světové strany a tím i přehled o dění. Slechy samou zvědavostí našpicované.
Nafialovělý čumák. Sněhobílé tlapky. Ach, a ty vřelé oči... Jak to, že jsou jí tak povědomé?
Černé vlče odsunula kamsi do postranních úložných prostorů své mysli. Jako první se jí vybavila vzpomínka, kterou jí daroval Niwat sám. Odchod stávající alfy Stříbrného Fénixe, příchod nového alfy. Jeho jméno neznala. Spojení smeček. Ale to už se vlk dostal až k nim a jí se podařilo zachytit další vzpomínku. Starou a vybledlou, přesto pořád stejně silnou. Sychravé počasí. Skály. Ona. Jeho očima viděla sebe samu se představit, naslouchat jeho vytí... svůj úsměv. Ten kam se za ta léta poděl? Vzpomínka končila neurčitě, ale jí to stačilo. Takže Orfeon. Ten Orfeon, vnuk samotné Vittani. Vlčice, na kterou v životě nezapomene. Rozhodně ne na moment, kdy ji ve své nevědomosti napadla. A to jenom kvůli tomu nanicovatému zajíci. No, raději nemluvit.
V očích se jí zalesklo náhlé prozření. "Orfeone..." Vydechla. Za ta léta se velmi dobře naučila, jak si pohrát s myslí živočichů tak, aby si její přítomnosti v ní ani nevšimli. Jak ji pro sebe otevřít a pokud by chtěla, dokonce nad ní převzít kontrolu. Někdo by toto chování mohl považovat za... nezdvořilé. Pro ni to však byla přirozenost. Avšak, jak to tak vypadalo, nyní narazila na někoho sobě rovného. Minimálně v tomto ohledu. Vzpomínku, kterou se jí podařilo zachytit, musela pevně sevřít v drápech, ale přesto z ní získala jen útržky, jak jí neustále prokluzovala a nakonec jí vyklouzla úplně, načež se jí Orfeonova mysl uzavřela. Podráždění nad touto skutečností však na sobě nedávala znát. Místo toho se raději ujala slova. "Kolik to už je let, co jsme se potkali?" Ale ne, špatná to otázka. Tohle už bylo spoustu, spoustu let zpátky. Tolik, že o tom raději nechtěla přemýšlet. Jak jen to ale zamluvit? Očima sklouzla na to neviňátko před sebou. "To je tvé vlče?" optala se a pravou tlapkou mávla jeho směrem. Ano, jeho barvy sice nemělo, ale kdo ví. Třeba byl po matce. Teda za předpokladu, že Orfeon nějakou partnerku měl. Skvěle. Další povedená otázka. Tentokrát sice nepoukazovala na její věk ale pro změnu na nevědomost. Jak to tak vypadá, za ta léta v pyramidě poněkud pozapomněla své konverzační dovednosti. Přeci jen, v myšlenkách se komunikuje tak trochu jinak.

// "Mentální ochránce brání zcela nebo do určité míry ovládnutí nositelových myšlenek." Tak dejme tomu, že právě teď jen do určité míry, když má Tamara tlapiček v inteligenci víc než kdokoli jiný xd Nějak jsem nevěděla, jak jinak by si na něj vzpomněla. Přeci jen, už je to hodně dlouho :D

/Les pěti statečných/

Azrael se zeptá na vůdce smečky: "Vůdce smečky. No, to je vlk, který se stará o to, aby smečka fungovala." Řeknu a dodám: "To pochopíš hlavně časem." Ohledně vlčete, o kterém mluví Anemon ale nevím nic. "Ne Anemon. O něm nevím vůbec nic." Že by jsem spala? Napadne mě, nevzpomínám si na žádné vlče. Azrael s Anemon se omluví. Azrael řekne, že je to jeho chyba, ale Anemon s ním nesouhlasí. Nejprve jim chci vynadat, potom si ale vzpomenu na sebe, když jsem byla v jejich věku. Samozřejmě, byli zvědavý. "Byla bych ráda, kdyby jste to oznámili, že někam jdete. Pro příště. A nemůžete se bavit s každým. Teď to dopadlo dobře, ale nežijí jen hodní vlci, kteří si s vámi jen popovídají, ale nemusí to tak být vždycky..." Nechám větu vlastně otevřenou, protože nechci ani pomyslet, na koho by mohli narazit. Zvláště za hranicemi smečky... Azrael najednou někoho napomene. "Azraeli? Co se děje?" Zeptám se ho. Zřejmě má patrona. Ozve se mi v hlavě moje patronka. Jo tak.

Vstoupil jsem někomu na území. Co mám dělat? Můžu tam jít? Přemýšlím. A nejsou tam žádní psi? Napadne mě nejdůležitější otázka. Pokud tam jsou psi, nikdo mě tam totiž nedostane. Pachy, které zde cítím jsou ale vlčí. Tak snad tady nejsou. Pomyslím si. Kdo zde ale žije? Smečka? Napadne mě. A pokud ano, co je to za smečku? To jsou otázky, na které neznám odpověď. Stále se snažím jistit, zda tady necítím psa. Zatím ale ne. Obezřetně se rozhlédnu kolem a zahlédnu takového zeleného vlka. Kdo to je? Přemýšlím a potom dostanu šok. Zachytím jeho pach. Není čistě vlčí. Má v sobě kus psa! Pomóc! On mě zabije! Leknu se a unavený se rozeběhnu jak nejrychleji můžu, což moc rychle není, na druhou stranu od něj.

Mistmane -> Nejbližší les -> Mistmane
Vyrůstající Isla se pomalu probouzela, otevírala oči. Docela se začínala těšit na nový den. Podívala se kolem ní a zjistila, že její mamka s bráchou Zante stále spí, nechtěla být probuzená sama, tak šla k mamce a pokoušela se ji vzbudit, ale jen lehce. Nechtěla, aby se třeba její mamka vylekala. Po chvíli se šla napít vody a uvažovala co bude dělat dále. Uvědomila si,  že už má vlastně velká křídla, mohla by se třeba zase proletět v okolí. Když tak  letěla vysoko nad zemí nakonec sletěla na skálu a pozorovala pěkný východ slunce. Poté letěla dále, začínala mít docela hlad, všimla si, že tam něco běží. Byl to zajíc. Potichu přistála a plížila se. Nakonec po něm skočila a on si ji konečně všimnul. Tak-tak uhnul skoku Isly a dal se na útěk. Isla to nevzdala a běžela za ním. Další skok se povedl a zajíce uzemnila, zakousla se mu do krku a tím ho zbavila života.
Byla ráda, že se ji první lov povedl a letěla zase zpátky domů. Cítila se spokojeně, už ne hladově. Vrátila se do doupěte, ale stále viděla jak mamka se Zantem spí. Isla byla vcelku nadšená, chtěla mamce povyprávět o jejím prvním lovi. Případně taky jejim sourozencům. Pokusila se tentokrát probudit Zanteho, ale do toho strčila více než do mamči. Čekala, začínala být trochu znuděná, takže zkusila tlapami zas do něho drcnout. Nakonec byla z toho docela unavená i z té nudy, tak položila na něho jedno křídlo a usnula vedle něho.

Aralsky les: 
Trochu se mi ulevilo, když se usmal na Akia. Když budou vychazet oni dva, tak si tu otec povede dost dobře. Přeci jen Akio je tu známý vlk a kdyby měl otec s někým spory, Akio by mu pomohl je urovnat: ,, To víš. Dcery mají tohle v oblibě." Řeknu se zubatým úsměvem a chytnu do zubů konec větve: ,, Na hromadu u Akia." Řeknu a tahnu s ním větev na hromadu. Pak přejdu k dalším větvím a při práci se rozhodnu, že mi takové ticho nevyhovuje: ,, Táto? Co máš vlastně za magii? Nikdy si mi o ní neřekl. Souvisí s tím, jak si skoro umřel před naším bývalým doupetem?" Zeptam se ho zvědavě a tahnu další větev na hromadu.

/Hranice/
Zaslechl jsem čísi myšlenky. A najednou mi bylo nad slunce jasné, komu patří. Právě tomu vlčeti! Pokračoval jsem v cestě za tím blížícím se pachem. Najednou se mi začal vzdalovat. ,,Nééé... počkéééj, já tě nechci ulovit! Nejsi moje kořist! Notak, neutíkéééj, já tě nesním!" zahulákal jsem a trošku přidal do tempa. Nevědomky jsem vlče hnal dále od hranic na naše území.

/Lví Hory/
Protáhl jsem se a posadil se naproti Tamary. ,,Je to už strašně dlouho. Chybí mi ty časy. Tehdy jsem byl ještě bezstarostný..." začal jsem nahlas vzpomínat, což jsem za normálních okolností nedělával. Obvykle jsem si nechával své myšlenky a úvahy pro sebe, narozdíl od názorů. Na ty jsem měl vždy hubu dostatečně prořízlou. Trochu jsem se odmlčel a skoro zapomněl, proč jsem sem vlastně přiběhl. Lehce jsem poklonil hlavu. Věděl jsem, že Tamara je mi nadřazená, ale byl jsem zvyklý, že toto bývá moje pozice. Po chvilce mě cosi donutilo ten pohled k tomu vlčeti stočit. Byla to snad Tamařina otázka? To už bylo ve hvězdách. ,,Ach... jen jsem mu na chvíli v bouři poskytl střechu nad hlavou. Přitoulal se sem. Divně páchnul, ale nedalo mi to," zamručel jsem. ,,Nevím, kdo je to zač, ale nechci jej pouštět z území, pro jistotu..." špitl jsem blíže k Tamaře a povzdechl jsem si. Vzpomínal jsem velice rád, obzvlášť v tomto případě. Byl jsem klidný a vyrovnaný, přesto mi to vlče nepřestávalo vrtat hlavou. Nějak jsem to ale navenek nedával najevo.

Misty Meadow
Takto teraz v objatí s Akirou. Náramne som si vychutnával túto chvíľu a prial si, aby tak skoro neskončila. Premietol som si v hlave naše prvé stretnutie, prvé dobrodružstvá.. Je to zvláštne, ako sa vám niekto dokáže takto dostať do hlavy. Po chvíli som sa trocha odtiahol a opäť sa jej zahľadel do očí. Nie na dlho, vedel som totiž, že čo chvíľa ona svoj pohľad odtrhne.

Bastien Criest
Aralsky les
Takéto dlhé bludenie po území ma už naozaj vyčerpávalo. Zmieril som sa s tým že rodinu už zrejme nenájdem. Ocitol som sa na celkom cudzom mieste. Prvý krát bez matky, otca, súrodencov. Bol som hladný, ale loviť som nevedel. Ako sa to robí? Neostávalo mi nič iné, len zháňať zbytky jedál, alebo sa naučiť loviť? Pri pohľade na tých chutných zajačikov, ktorý veselo prebehovali cez lesné cestičky sa mi zbiehali sliny.

Aralský les

Odtáhnu s Asukou větev na hromadu. Měl jsem lepší náladu v její přítomnosti. Jako by tu Rias stále byla. I s Akiem už mi bylo lépe. Měl jsem hlavně radost, že jsou spolu a Asu se nemusí trápit kvůli něčemu jinému. Zatím jsem nic neříkal a jen nosil větve, dokud nepřišla otázka na mou magii. Nibori, co jí mám říct? Pokud řeknu že to s tím souvisí, bude mít strach, že se jednou takto zabiju, zeptám se patrona. Sice to nebyl nejlepší rádce, ale jiného se ptát nemůžu. "No tak jí to neříkej. Pokud ji to bude hodně zajímat, zeptá se znovu," řekl až příliš v klidu, to se mockrát nestávalo. Zastavím se před hromadou větví, kam jsem zrovna jednu větev dotáhl. "Má magie je Alchymie. Vytvořím lektvar, kouř a další věci s jakýmsi účinkem. Třeba léčivým nebo škodlivým," objasním jí to krátce a jdu pro další větev.

Zelený vlk na mě začne volat a ujišťovat mě, že mě nezabije. Gray to taky říkal. Pomyslím si vystrašeně. Byl součástí smečky, ale zradil ji. A přivedl si na pomoc další psy a zabil mi rodinu. Psi jsou zlí! Pomyslím si v domnění, že všichni psi jsou jako Gray. Tomu zelenému vlkovi, který je zřejmě částečně psem, nebo ho má někde poblíž nevěřím. Snažím se také zrychlit, ale už nemůžu, plavání ve vodě tady kousek od hranic mě vyčerpalo. Jediné, co mě žene dál je strach, že když zpomalím, zabije mě. V panice běžím směrem od hranic. Neuběhnu ale moc daleko, když zakopnu a spadnu na zem. Teď mě má a zabije... Pomyslím si odevzdaně.

Aralsky les: 
Nevypadalo to, že by se mu chtělo o jeho magii mluvit: ,, Bojí se snad něčeho?" Po myslím si, ale nenápada mě čeho. Až když se rozpovida. Nasloucham mu a v očích se mi objeví úžas: ,, To vše dokážeš? To je úžasné!" Řeknu s obdivem a než dojdu k další větvi, známý pach mě uhodí do čumáku: ,, Je to? " Nevericne otocim hlavu tím směrem: ,, Akio, citis to? To je Basty!" Řeknu nadšeně a bez rozmysleni se rozbehnu za pachem. Když k němu dobehnu, prudce zastavim a šťastně mi září oči: ,, Basti! Konečně jsi vzhůru!" Řeknu a teprve teď si ho prohlednu. Bylo vidět, že nic dlouho nejedl a že každou chvíli se tu svali: ,, Co teď? Když ho tu nechám, mohl by zase usnout, ale bez jídla dlouho nevydrží." Přemýšlím a na konec se rozhodnu pro lov: ,, Počkej tu, hned se vratim."  Řeknu a klusu do části lesa, odkud vycházely pachy menších savců. Zastavim se a zavetrim. Zachytim pach zajíce, který se nachází asi šest metrů ode mne. Vitr mi hraje do karet, proto me ted nemuze citit, a tak se skrcim a tiše jdu k místu, kde ho cítím. Když ho uvidím, ještě víc zpomalym a pripravim se ke skoku. Ale zajíc si mě všimne a pokusí se o útěk: ,, Mě neuteces!" Po myslím si a co nejrychleji vyrazim, přičemž ho chytim za zadní nohu. Zajíc se zmital, ale já ho nehodlala pustit a ještě trhla s jeho nohou, přičemž si ho pritahnu blíž k sobě. Pritisknu ho tlapou k zemi, pustim mu nohu a zakousnu se do jeho krku. Pockam, než se přestane cukat a potom ho odnesu Bastimu: ,, Tady máš jídlo." Za mumlam a dám zajíce před něj.

Bastien Criest
Aralsky les
Známy pach a hlas. Otočím sa a oslintanu papuľu si obliznem. Nie je to Asuka? spomenul som si na vlčku, ktorá sa o mňa a súrodencov starala. Na jej slová, že mam počkať som zvedavo ale poslušne stal na mieste a čakal. Po chvíli sa vrátila, a tak som mal možnosť zistiť, že je to skutočne ona. No jasne že áno. A vrátila sa aj s jedlom! Prv, než som sa pustil do jedla som jej venoval krátky pohľad "Ty si nedáš?" opýtam sa. Všimol som si, že už som rovnako vysoký ako ona. To tak dlho som spal, že som prespal svoje detstvo? Stále som sa však cítil ako malé dieťa.