Příběh smečky Elloris

Les p. s.
"Slyšels to, Antonio?" usměju se na fénixe a ten jen souhlasně krákne. Než se však nadějem, ten zelený vlk, co se představil jako Dino, předváděl vlčatům svoji magii. Vypadalo by to jako z pohádky, kdyby tam ale vystupoval kouzelný dědeček jako sprosťák. "Co prosím??" vyhrknu z nenadání a postavím se na všechny čtyři. Bylo fajn jak se k těm mláďatům měl, ale zrovna slovo prdel by je učit nemusel. "Asi vám lehce uklouzl jazyk." syknu mezi zuby a zamračím se.

/Les Pěti Statečných/
Té hnědé dospělé vlčici, která tady byla, se cosi nelíbilo. ,,Klídek, teta, vím co ržíkám..." zamlaskal jsem instinktivně a švihl chvostem. Na tváři jsem si stále udržoval potulený, dědečkovský úsměv. ,,Stejně by to dřív nebo později pochytili, život je pes a žít ho je psina..." pravil jsem jednoduše a rozhlédl se kolem sebe. ,,Nevím, zda není horší těm prckům nasazovat růžové brejle. Čím dřív je uvedeš do života, tím líp se mu přizpůsoběj... a věř mi, že já těch vlčat měl..." mávl jsem ocasem znova a odvrtátil pohled kamsi dále. ,,Je hele, borůvky!" rozešel jsem se pomalým, klidným krokem ke keříčkům s modro-fialovými bobulemi. Sehnul jsem se k nim, pro jistotu k nim přičichl a poté si trs, včetně větviček, utrhl.

Les pěti statečných
T-Teta..?! Normálně se snažím být v klidu. Normálně jsem v pohodě, hodím to za hlavu a nestarám se o to. Ale to, že mě někdo nazývá tetou?!! Jen tak tak se držím abych nezačala vrčet, ale i tak lehce cením tesáky. Klid. Nádech. Je to jen stařík. Výdech. To tě přeci nerozhodí. Nádech. Klid, klid, klid. Výdech... snažím se uklidnit a přesvědčit se že ho nesmím zakousnout - popravdě, v hlouby jsem věděla že je mnohem větší a silnější, a tak bych si pravděpodobně ublížila spíš já. I nahodím úsměv a dělám jakože nic. "Ale stále jsou to jen mláďata. Neměli by se starat o hrůzy které je tak či onak čekají, měli by si užívat dokud je čas. Sice respektuji vaš-" než to však dopovím, zelenák mě přestal poslouchat a pustil se do borůvek. Lehce mi tikne v oku a zaryju drápy do země.

/Les Pěti Statečných/
Tu hnědou už neposlouchám. S vážnými jedinci se přece hodí radši se nepouštět do řeči. Házím ji za hlavu a její uklidňující myšlenky, které slyším, taky. Možná se jim jen v duchu směji, jsem v naprostém klidu. Odpovím jen mladé vlčce, která se se zájmem přihnala ke mně: ,,To jsou borůvky. Jedlé plody lesa. Za normálních podmínek je v tomto období neuvidíš. To ti možná vysvětlí sám tatík. Ale dej si pozor! V lesech rostou i velice podobné plody, které se jíst nedají a mohlo by ti z nich být špatně. Poznáš to tak, že pěkně voní, když k nim čichneš. Ikdyž, teď v zimě, toho spíše ucítíš méně..." začnu vysvětlovat a plácám tím páté přes deváté, přesto se snažím, aby to mladá pochopila.

//V Dinově okolí roste všechno... Já ti to zdůvodním - běžní důchodci trpí inkontinencí, uniká jim... no, ty víš co... a přesně takto u vlků můžou utíkat magické vlny a bum! Keřík je na světě! :'D

Aralský les

Lehla si ke mně Asuka. Nebyla z toho zas tak špatná. Proč taky? Byla to pro ni vlčice s názvem "máma", která se starala o malou Asuku. Jenže teď už je ta Asuka velká a taky už by chtěla mít nejspíš rodinu. To samé jsem chtěl také." Promiň Asu. Nechci ti brát tvůj vlastní život a soukromí. Budu v táboře. Aspoň se zapojím do chodu smečky," povím a snažím se abych mluvil plynule. Když přišel Akio, jen jsem zavrtěl hlavou a povzdechl si. Měl bych asi začít pomáhat s úklidem území.

Kaisa-Stříbrný les

Odklidil jsem další 2 stromy stejným způsobem jako před tím. Začínal jsem být unavený. Ještě pár věcí zvládnu, ale pak se vydám zpět do Jižního tábora abych si odpočnul. Nebo zůstanu a budu v Severním táboře? To je jedno, ale asi půjdu do Jižního, třeba se něco dozvím. Mezitím jsem našel další strom a opět vyplnil hlínou díru co po něm zbyla.

Strieborný les -> Rieka vlčice moon
"Dixi! Nebuď ku mne hrubý," odfrknem si na slová môjho zeleného partnera, než sa postavil a tým aj zmizol môj mäkučký poštárek. Ale mal pravdu aj ja som čula volanie Kaya. "Čo budeme robiť potom?" opýtam sa ho, než prejdem do kroku a zamierim smerom odkiaľ šlo vytie. A vlastne si mohol čakať, má tam pri sebe toho vtáčieho vlka, pomyslím si mrzuto, než som nakoniec šla ďalej. Dobehla som Dixa a zrovnala krok s ním. "Dostala som chuť na myšku," poviem provokatívne a na tlame sa mi vyčaroval zubatý úsmev.

Aralsky les: 
Snažila jsem se ho povzbudit, ale nijak to nepomahalo a to mi trhalo srdce ještě víc: ,, Tati." Řekla jsem a chvíli mlcela: ,, Nezbyl mi nikdo z rodiny kromě tebe. " Pokračuji trochu sekane, protože přemýšlím nad dalšími slovy: ,, Pokud chceš odejít, nebudu ti v tom bránit. V horším případě se od nás stranit. " Do řeknu s menším povzdechem. Bála jsem se, že se vypaří stejně jako máma a mě nic nezbyde kromě Akia. Podívala jsem se na Akia a chvíli uvažovala nad jeho slovy: ,, Nechci obtěžovat svou budoucí tchyni. " Řeknu se zavrtenim hlavou a zvednu se: ,, Budeš s námi uklízet? Třeba prijdes na jiné myšlenky. " Řeknu a pokusim se o úsměv.

Aralský les

"Myslíš že mě zbyl někdo jiný?" optám se a olíznu jí tvář. "Ne. Nemyslel jsem to tak. Chci tě vídat, ale asi se budu pohybovat po celém území. Do starého doupěte nechci. Nikdy," dodám a koukám jak se Asuka zvedá a jde opět uklízet. Kývnu a opatrně a těžce se postavím. Bylo horší nevědět na čem jsme, nebo že je Rias mrtvá? Povzdechl jsem si a zařadil se kousek za ně.

Les pěti Statečných

Byl sem celou dobu ticho a poslouchal co se okolo mě děje. Nechci nic dělat abych něco nepokazil tak pořád sem ztichal ale už v klidu čemuž sem i rád. Budu jen poslouchat a budu rád když se nic nestane. Podival sem se nahoru do korun stromů a chvilky sem pozoroval to stvoření nad námi.Nevypadá špatné to stvoření.

???
Ticho. Příliš ticha. Neslyšet nic, ani své myšlenky, tlukot srdce, dech. Jen náhle jsem zase procítil z toho dlouhého spánku. Ani jsem netušil, kde jsem, co se děje, mé oči nepoznávaly okolí, dokonce i jejich záře vyhasla. Když jsem si to vše uvědomil, snad jsem se nechtěl ani nikdy vzbudit. Cítil jsem se tak prádzdný. Nebyl jsem nikdo, mé jméno již nic neznamenalo. Žádný život, nic takového, jako žít, jsem nespoznal. Znal jsem jen bolest, utrpení. Vše bylo pryč, vše co mohlo být, bylo ode mne opět vzdáleno a zatraceno v prach. Neměl jsem nikoho, žádné přátele, žádnou rodinu. Na tomhle světě, v téhle zdrcené skořápce jsem existoval jen já, sám. Opakovalo se to pořád dokola. Spánek, bolest. Proč jen, proč já? A byl jsem vždy tak naivní, že jsem se postavil na nohy a pokusil se jít dál. Myslel jsem si, že se vše napraví, že budu moct konečně žít. Že budu moct dál objevovat, poznávat nové vlky, mít přátelé, domov. Ale nic. Prostě nic. Jen pokaždé, když jsem popošel o kus dál, ta bolest potom byla větší. Nebylo mi souzeno žít? Mám zůstat na světě jen jako nějaké prázdná troska? Proč se nedokážu nikdy udržet na nohou? Proč se čas vždy zastaví, proč temno obepíná mé tělo zrovna ve chvíli, kdy chci jít za dalším dnem? Proč mě to všechno neustále zastavuje? Já prostě nemůžu dál žít. Nejde to. I kdybych chtěl sebevíc, vždy to dopadne stejně. A jaké by to bylo potom kráčet životem a vědět, že při každém dalším kroku zase upadnu do zatracení času? Že se má duše rozplyne v prach a jen mé tělo zůstane někde ležet na pospas. Ale i přesto, že tenhle stav přicházel znovu a znovu, vždy to bylo jiné. Možná už jsem byl tak prázdný, že jsem ani neuronil slzu, která by vyplavila můj žal pryč. Všechna ta bolest zůstávala ve mě a zabíjela mě zevnitř. Možná už jsem byl vlastně mrtvý. Tak co dělat? Mé tělo bylo ztuhlé, pomalu jsem ani neviděl, neslyšel, necítil. Tak mohutné tlapy, ale nedokázaly se zvednout a bez dalších pádů běžet dál. Jsem ztracen ve světě, sám, bez života. Tak dlouho jsem čekal na nějaké světlo, které by nastavilo mou životní cestu a povedlo mě dál, drželo nad hladinou a bylo mou společností. Ale měl bych asi chápat, že nikdy nic takového nepřijde. Všichni, se kterými jsem měl tu možnost strávit alespoň pár chvil, nakonec stejně zmizeli. Vzpomínal jsem jen na bílou vlčici, na zvláštní vůni květu, světa, odkud pocházela. Chtěla se jen přidat do smečky, jen jsme kráčeli po svém boku, ale to vše zmizelo. Ze dne na den, jako mávnutí ocasem rozvíří prach do neznáma. Nechtěl jsem již ani vstávat, znovu začínat, od začátku. Kam by to znovu vedlo? Sotva bych vystoupal ten jediný schod, čas by mi praskl pod tlapama a já bych byl znovu a znovu svrháván na dno. Nevnímal jsem ani okolí, neustále plynoucí tok času, roční období, věk, tichý šum přírody. Ten tichý šum, který se dral do ticha mého nitra. Do mé hlavy. Byl to najednou jiný pocit. Jakoby mi rozpumpoval srdce, pobízel mě k dalšímu nádechu. Co to bylo? Vždyť nikdo na mě nečeká, není nic, co bych měl dělat, kam bych se mohl vrátit. Žádný domov, již tu pro mě nic není. Tak proč ten nával zvláštní energie? Rozhýbával mi čenich, doléhal zvuk k mým uším, viděl jsem barvy, cítil jsem vítr pohrávajíc si s mou zanedbanou srstí. Zvláštní dunění okolo, cítil jsem život okolo sebe. Proč všechno může žít, jen já ne? Co se to teď děje? Zatínal jsem zuby a zavíral oči. Jako bych už nechtěl vidět to světlo světa, jen že bych věděl, kam mě povede. Jak to zase skončí. Jak to zase bude bolet. Ale možná je to důvod. Nemohu přeci nic ztratit. Ale proč bych měl kráčet po zemi jen jako schránka mrtvého vlka? Být jako duch mezi všemi ostatními, živými. Co by to bylo? Možná jsem měl poznat svět z jiné perspektivy. Ale to je přeci hrozné. Cítil jsem se najednou tak nějak zvláštně. Zvedal jsem hlavu a pohlížel do dáli. Postupně zvedal své těžké tělo. To zvláštní dunění, jakoby přicházelo odněkud z nitra světa, volajíc mě zpět. Ale proč? Nechápal jsem. Sluneční paprsky se odrázely v mých prázdných očích. Myslím, že máš ještě čas... , zaslechl jsem vzdálený hlas Satin. Čas? Čas na co? Čas žít? To ne, všechno je stejně již ztraceno. A koho zajímalo, že další světlo vyhasíná, že další čas utíká? Do ztracena.

Kráčel jsem po neznámých pláních sněhovými závěji, přesto cítíc pod tlapami trávu, která se drala na povrch. Že by zase další příchod jara? Ve všem byl čas. Nedostižný. Toto místo jsem neznal, i když jsem do něj patřil. Nebyl to můj domov, i když jsem se zavázal pro jeho věrnost. Všechno to bylo zvláštní. Ticho přehlušované šuměním přírody a vzdáleného života, ale i ten, jakoby z území plynul jinam. Cítil jsem, že se něco děje, že se něco dělo a dít bude. Ale jen jsem nad tím tiše a nezaujatě přemýšlel. Nedávalo mi to nic, stejně jsem byl jen troska, jen mlžný opar nad lesem. Šlo to vše kolem mě, a já jen stál zarytý v nicotě. Ale to dunění neutichávalo. Možná to bylo nějaké znamení, i když jsem tomu zdaleka nevěřil. Stačilo jen vzhlédnout k obloze a uvědomil jsem si to vše, co jsem ztratil. Vše, co nemám, a nikdy tu pro mě nebude. Stačilo jen malé odhodlání, ten malý nebezpečný krok k tomu, abych už z tohoto světa odešel. Vznesl se klidně k oblacím, shledal se s rodinou, a pocítil alespoň ten klid a štěstí. Stejně již nemám na této zemi co být. A pro mne by to bylo osvobození. Osvobození od neustálé bolesti, pádu a devastaci, očistění mrtvé duše a zahojení všech ran. Vlastně by to byl dobrý odchod, všechno by už bylo v pořádku. Ale i přesto mi hlavou probíhala ta slova; "Máš ještě čas...". Nechápal jsem, ale možná jsem si to měl vzít k myšlence. Všechno bylo takové zvláštní, tak popudivé, jakoby mne malé drápky popostrkovaly dál a někam mě vedly. Ale kam? Nu což, nezbývá mi již nic jiného, než se nechat vést...

/Les Pěti Statečných/
,,Jsem si jistý, mrně, můžeš mi věřit... usmál jsem se na malou vlčku. Vlastně i tento keřík je tak trochu moje práce..." mrkl jsem na mladé. Poté jsem si všimnul, že je zde ještě jeden malý vlčík, který mě zatím nepozdravil (Arfael). Proto jsem opustil ihned borůvky a přihopsal k němu ,,Nazdááár, já jsem Dino, jak se jmenuješ ty?" zamrkal jsem na něj, snažíc se vypadat přátelsky, možná na něj dokonce vrhnout pohled umučeného štěňátka, abych jej vůbec rozmluvil. Poté jsem se sehnul k němu.

Doupě - les pěti statečných

Probudím se v doupěti. Zazívám a podívám se na svá vlčátka. Oni tady ale nejsou. Rychle vyskočím a začnu prolézat všechny kouty doupěte. Nenajdu ani jedno. To se mi jenom zdá. Jen klid, to se ti jenom zdá. Nabádám se, ale ten šok, že tady nejsou nejde popsat. Vím, že to sen není. A není tady ani Orfeon. Možná je někam vzal se podívat. Napadne mě. Pokud tady není ani on, budou s ním, určitě jsou sním! Určitě!!! Říkám si, ale nemůžu být v klidu, vylétnu z jeskyně takovou rychlostí, jakou jsem snad ještě neběžela. Před jeskyní zachytím pach Orfeona i vlčat. Vydám se po stopě, ale najednou se rozděluje. Orfeon šel jinam, než vlčata. To ne! Kde jsou? Rozeběhnu se po stopě všech tří vlčat. Jsem strašně nervózní a hrozně se o ně bojím. Vběhnu do lesa pěti statečných. Krásný les, ale teď mě nezajímají jeho krásy. Ani si nevšimnu, že je všude nějaké moc velké ticho. Ani zvěře nevidím tolik, jako jindy na jaře, ale nevnímám to. Vnímám jen pach vlčat. Najednou mě do čumáku udeří i jiný pach. Pach nějakého vlka. Začnu panikařit. To když jim něco udělá!? Půlnoc uklidni se!!! Zaslechnu v hlavě.Ani jsem si nevšimla, že mi v hlavě patronka radí. Uklidni se. Když budeš vyšilovat, nic tím nevyřešíš. Slyšíš mě už konečně? Ozve se mi v hlavě. Jo. Už jo. Řeknu, ale klidná nejsem. Ten vlk nemusí být nepřátelský. Jo. Máš pravdu. Uznám, ale neuklidním se. Nevím, kdo to je, i přesto, že jsem teď zachytila v jeho pachu Elloris. Tak snad jim nic neudělá... Pomyslím si, a rozeběhnu se za nimi. Snažím se se uklidnit, ale nejde to. Konečně je v lese uvidím. Toho vlka i vlče. Ať jsou tam všichni. Přeju si a přidám. "Azraeli, Anemon, Arfaeli." Vydechnu úlevou. Teď teprve se trochu uklidním. "Zdravím." Pozdravím neznámého zeleného vlka (Dino) a zahlédnu i nějaké další vlče (Eldunari).

Se zvědavostí vyzkoušel fialové kuličky a chutně si olízl čumák. "An, vážně je to dobrý!" Odpověděl ji a pohlédl na zeleného vlka. "Hele, pan Dinosaurus. Jsem říkal, že tohle je můj bráška Arfael. On toho moc nenamluví." Řekl ještě jednou a začal se smát. "Mamča jde, bude naštvaná, že jste utekli? Bez jediného slova?" Ozval se v mysli hlas, jenž zněl jakoby někoho na nože brali. "Co?" Překvapeně několikrát zamrkal. "Klid. Patřím k tobě a když na to přijde, ochráním tě, prcku. Jsem Eerwa." Představila se a vskutku došlo na její slova. Černá vlčice, v očích Azraela společně s Ane, ta nejhezčí.. "Mamí!" Vyštěkl velmi nadšeně a přitulil se k jejím nožkám, než se opět podíval na zeleného starce a hnědou dospělou vlčici s tím krásným tvorem fénixem.

/Les Pěti Statečných/
Najednou odkudsi (asi z nějakého doupěte, to přesně jsem neviděl, vidím jen šmouhy), vykoukla tmavá vlčice a vrhla se k vlčatům. ,,Ahoj, ty budeš asi jejich mamča, co? Hlídej si je, baví se tu s cizíma nevrlýma vlčkama..." ušklíbl jsem se drze směrem k Eldunarí. ,,Ne, dělám si zadnici, kašli na to. Orfeon vzkazuje, že řeší smečkové věci kdesi na horách..." pravil jsem nejistě a švihl chvostem. Sice to nevzkazoval, ale bylo mi nad slunce jasné, kam šel, dle jeho pachu a nejen jeho! ,,Hmmm... jo vlastně..." pronesl jsem k Azraelovi. ,,Dobže, tak někdy jindy. Já se od vás zase... se zase... no, zmizím se. Jo? Tak čau," zahuhlal jsem nakonec a poté jsem se rozešel někam pryč, hledajíc místo pro nové doupě. Jo a možná hledajíc i Richu.

Mírně se pousmál a zavrtěl hlavou. Poté se zatvářil opět neutrálně. Upřímně musel Akio přiznat, že Miroki si získal jeho sympatie. Je nevlastní a po oficiálním potvrzení, že Asučina mamka není mezi živými, vlastně už s ní nemá míč společného a neutekl. Ještě tomu dá pár dní, ale pokud i přesto zůstane... Otočil se k Asu. "Neotravovala by jsi ji. Věřím tomu." Pověděl s úsměvem a věnoval oběma ještě jeden povzbudivý úsměv. Upřímně. Nevěděl co říct. On žije v domnění, že obě jeho sestry prostě žijí, tudíž vlastně tak úplně nepoznal ten šok zjištění, že mu blízký umřel..

Byl sem ticho a dival se co se děje když se objevila maminka skočil sem k ní a radostně sem zavrtěl ocasem. Sem rád že je tu maminka teď už nemusím mít strach. Sem si pomislel. "Maminko." Pronesl sem radostně a podival se na své sourozence. Bude se snažit abych nebyl na obtíž. Přitiskl sem se k matce.