Příběh smečky Elloris

Aralský les

S nadějí jsem očekával co řekne. Je mrtvá. Už se nevrátí. Můžeš si za to sám, pomyslím si a zaslechnu v hlavě povzdech Niboriho. Tato zpráva ho nemohla nijak pohoršit nebo zarmoutit, jen se mnou zkusil truchlit. Zavřel jsem oči a zhluboka dýchal. Klid. Hlavně klid. Jenže uklidňování nefungovalo dlouho a hned co vlčice odešla jsem se sesypal. Ležel jsem na zemi s tlapkami přes čumák a kňučel. Aspoň už jsem věděl na čem jsem. Nemám už snad nikoho než Asu.

/Lví Hory/
Cítil jsem povinnost, tu teď s Lazarusem zůstávat, ale zároveň se začít věnovat svým potomkům. Nebyl jsem si jist, zda je Půlka již dost odpočatá na to, aby jim věnovala svou pozornost, proto jsem stále překvapeně hleděl na Tamaru, stejnětak, jako když jsem ji viděl poprvé ve svém životě.

///pardon, měla jsem teďka 12ti hodinovou šichtu a tak jsem nemohla odepsat t-t

Les pěti statečných
I než jsem stačila odpovědět, přiřítila se sem další várka vlčat. No to se podívejme, pousmála jsem se, ale hlavou mi stále vrtalo, jakto že to vlče rozumí- teda, slyší si povídat stromy. I mám vcelku podobnou magii, nikdy jsem však pořádně s rostlinami nemluvila. Ale zpátky k bandě malých mušketýrů - nejen že se zeptali kdo jsem, ale i se rovnou představili. "Ó, takže to jsou ptáčata Alf?" poznamenal Antonio. "Říká se vlčata." opravím ho a otočím se k příchozím. "Jmenuji se Eldünarí, ale můžete mi říkat Eldu. Nebojte se, já nekoušu." zazubím se a na lehký moment mohou vidět nehezké, křivé tesáčky. I zvednu svůj huňatý zadek ze země a přijdu k vlčatům blíž, abych si je lépe prohlédla. "Opravdu? A jak se vaši rodiče jmenují?" poznamenám, ale hned si uvědomím že jejich jména ani vědět nemusí. I odkašlu si. "Tedy, jak vypadá vaše 'maminka'? Je bílá a huňatá? Nebo šedivá s černou hřívou?" řeknu a když je obkroužím, posadím se zpět na své místo. "Zbytečně je děsíš." poznamenal fénix ale já nad tím jen zakroutím hlavou. "To už vypadám tak hrozně? Zase tak stará nejsem." syknu směrem k němu, ale bylo to spíše myšleno jako vtip.

Rieka vlčice moon
Mohol som tušiť, že niečo nie je v neporiadku. Pomocou mojej mágii dreva, som prinútil korene aby držali strom stabilne na brehu už teraz dosť divokej rieky. Keď mi začala rozprávať, iba som mierne sklonil hlavu k rieke. "Naiome je schopná nalákať a prinútiť ho robiť čo sama chce. Aj mňa sa pokúsila.. nepriamo mi ponúkala post Bety, keď som jej dobre rozumel," prehovorím. Samozrejme by ma zhodila čo naj nižší post v jej svorke, len aby ma necítila. Len to s tým Telom.. Pomyslím si, než sa posadím a začnem vyťahovať pomocou mágie dreva padlé konáre z rieky.
"Ty nič zlé nerobíš Hex. Každý kráča po svojej životnej ceste, ktorá sa občas preplieta, občas odchádza či idú úplne iným smerom a nemôžeme to ovplyvniť ani ty, ani já ani Telo.." poviem svojej netere. Draci osudu a iné božstvá toto ovplyvňujú.. hrajú sa snami a až ich prestaneme baviť, jednoducho sa nás zbavia - či hneď alebo časom.. Strihnem ušami pritom na ňu hodím kukuč. "Opýtaj sa samej seba... bol by toho de Mal, hlavne Telantes schopný? Aby zabil niekoho blizkého?" strihnem ušami. Predsa, mohol to povedať len tak, aby sa Hexy zbavil.. ja by som to spravil.. zrejme to odo mňa pochytil keď som ho v tedy liečil. Zamyslene sa pozriem na zamračenú oblohu než švihnem chvostom. "Trochu jej priveď príjemnejšie pocity Feve," pomyslím si, než mohla Hexy pocítiť ako pomaly jej smútok odstupuje - samozrejme nemohla vedieť, že je to pôsobením patrónovej mágie.

Když konečně hnědá vlčice promluvila, opět se krásně narovnal, skoro jakoby tento postoj měl vrozený. "Maminka je černá a tatínek je podobný jako tady sestra." Odpověděl ji hned. Vskutku, ještě nestihli poznat jména rodičů, ale tak co. Azrael se protáhl a s ledovým klidem pozoroval jak si vlčice udělala kolem nich kruh, než se vrátila na místo. "A co je to tam nahoře?" Zeptal se zvědavě a naklonil hlavičku na stranu.

Comtessa Aqua
Južný tábor-Aralský les-Rieka vlčice Moon
Vyzeralo to tak, že ešte aj skupina so snehovo bielou vlčicou sa poberá preč. Asi by som mala ísť aj ja, pomyslela si. A potom by som mohla zájsť za Hexy. Ale najskôr treba pomôcť svorke. Snáď to raz bude aj moja svorka, prebehlo jej mysľou. Mávla krídlami a vzniesla sa do vzduchu. Lietanie bolo pre ňu teraz o trochu ťažšie, keďže snežilo a jej krídla boli pokryté perím, vločky sa jej mihali pred očami. Snažila sa letieť čo najnižšie, no bola rada, keď konečne našla les na ktorom bolo ešte trochu vidieť stopy po búrke. Opatrne pristála a zložila krídla, priťahujúc si ich čo najbližšie k telu aby si ich nepremočila. V snehu tu ešte stále ležalo niekoľko konárov a popadaných stromov a tak sa pustila do práce- chytila jeden menší konár do zubov a odtiahla ho na jedno miesto, potom to isté urobila aj s druhým a tretím. Podarilo sa jej nanosiť pár menších konárov, no na to aby to isté mohla urobiť aj s nejakými väčšími by potrebovala pomoc ktorú nemala. A tak to teda vzdala. Mierne mávla krídlami, akoby na skúšku. Pár pierok ktoré pokryl sneh bolo trochu labilných, ale našťastie, ešte na tom neboli až tak hrozne. Že ja musím mať krídla s perím. Takto nemôžem lietať kým sneží alebo prší, alebo nie až tak dobre, pomyslela si trošku namrzene, ale zároveň dúfala, že sa jej predsa len bude dať letieť. Znova mávla krídlami a vzniesla sa do vzduchu. Nebolo to až také jednoduché ako inokedy, no predsa len, nemusela ísť cez studený sneh, nie? Bola zima a chlad, ktorý tak úplne nepoznala- v miestach kde sa narodila bývali zimy pomerne mierne. Ani nevedela, kam letí alebo prečo. Len letela, vietor okolo nej svišťal, krajina pod ňou sa menila. Ktovie kde je Kleeia, ktovie, čo sa deje doma. Vlastne... kde mám domov? Tam alebo tu? Ušla som, aby som našla domov a stále snívam o mieste ktoré sa nevráti. Nech! Je to preč, už navždy. Neuvidím ich. Možno raz, ak prídu. Ktovie? Vždy je nádej. Vždy. Musím veriť. Čo iné ešte mám, ak nie nádej? A stále, mám miesto kde môžem žiť. Možno som sa kedysi zaplietla do vecí, ktorým som nerozumela, no už viem. Je tu Hexy, ktorej som dlžná veľa. Je tu Klee, ktorá je moja sestra. A je tu teta Destiny a jej syn a tí sú Aqua rovnako ako ja. Zostávam, nech mi to Gryfovia odpustia, mierne potriasla hlavou, aby dostala z hlavy myšlienky a uvedomila si, že kdesi pod ňou je rieka. Začala klesať, až nakoniec pristála v snehu.

Probudila jsem se, zasypaná spousta větvemi, listy a půda podemnou byla celá rozbahněná. Bolelo mě celé tělo a nikdo tu nebyl. Když jsem se postavila, bahno mi kapalo po srsti na zem. Chtěla jsem roztáhnout křídla. "Au!" Vyjekla jsem, při sebemenším pohybu pravým křídlem. Mírně jsem se Zamračila a pomalu zamířila náhodným směrem. Hexy s Tessou jsem taky necítila, ani nevím jak dlouho jsem spala. Území vypadalo dost zničeně, byla jsem mimo obraz toho co se dělo. Blížila jsem se k vodě, to jsem cítila ve vzduchu, ale to bylo jediné co jsem aktuálně dokázala cítit.

Aralský les
To, čo ju zobudilo, bol chlad. Otvorila oči. Les okolo nej, predtým zničený búrkou teraz pokrývala vrstva snehu, rovnako ako ju. Ako dlho som spala? Snáď nie príliš dlho... nemohlo sa toho udiať až tak veľa. Ach, čo som ja za Betu? Ľahnem si a spím a spím. Aj s tou spavou nemocou! pomyslela si. Vstala a otriasla sa v snahe dostať zo seba čo najviac snehu. Srsť mala nanešťastie pomerne krátku a tak pre ňu zima nikdy nebola ideálnym ročným obdobím. Cítila pár pachov vo svojom okolí- Asuku, tú mladú pestrofarebnú vlčicu, nejakého vlka a... Akia, jej jediného syna, jediného príbuzného ktorý jej zostal. Bola rada, že je v poriadku. No zároveň sa jej čosi zdalo trochu zvláštne, nepríjemné. Nie, nemalo to nič s ňou. Mágia? Znova...? zarazila sa. Potichu zamierila za nimi, nie prirýchlo, nechcela sa náhliť. No čím viac sa blížila, tým lepšie dokázala vycítiť danú emóciu. Smútok, nepríjemné pocity... snažila sa vytesniť ich, tak ako sa to učila už roky, no bolo to ťažké.

Tario
Na Kayovo zabrblání jsem nereágoval a jsen si couvnul trochu od stromu. Na jeho pobídnutí jsem kývnul a mnechal ze země vyrůst jakoby liány, kterými jsem přitáhl strom k zemi a přidržel ho tam. "Mělo by mu to pomoct aspoň dokud se sám neuchití." poznamenal jsem mu. Pak přišla nějaká vlčice, kývl jsem na pozdrav a už už jsem si chtěl otevřít tlamu, když v tom Ka ynavrhl se rozdělit. "Já myslim že to možná budu muset zbalit, magii normálně nepoužívám a je to pro mě dost vyčerpávající, obzvlášť takhle v zimě." omluvil jsem se mu tak nezřetelně. A posadil se u stromu.

Dix
Uslyšel jsem zavití Kaye a žďouchl do Mitril. "Tak pojď, musíme." řekl jsem jí nežně a zvedl se. Začal jsem odhupkávat směrem z kterého jsem slyšel mého příbuzného. "Tak šup ty lenoško!" pobýdnu jí a trochu se zasměju když se na ní ohlížím přes rameno.

Aralský les:
Když se otec sesypal, nevěděla jsem co dělat. Dívala jsem se na něj a sanžila se vymyslet, čím bych ho utěšila. Nakonec jsem si k němu lehla a olízla mu tvář: ,, Neplač tati." Řekla jsem a somatné se mi spustily slzy: ,, Máš tu ještě mě. " Snažila jsem se ho utěšit a otřela se o něj: ,, Nenapadne ho odejít stejně jako mámu? " Hlavou mi prolétla myšlenka, která se mi rozhodně nelíbyla: ,, Tatínku společně to zvládneme. Máma by tě nechtěla vidět takhle smutného." Zkouším ho dál rozveselit, i když sama se cítím velmi mizerně.

Mladá Gamma pokračovala v úklidu svého lesa, když najednou pach. Mamka. Usmál se, že je v pořádku. Z přímé rodiny je tu jediná kdo mu zbyl. Jenže v tom se tu zase ukázala ta hnědá vlčice a hledala rodinu Rias. Sám jsem se napřímil a popošel blíže, aby slyšel. Zpráva však i jeho velice šokovala. Když odešla Miroki padl k zemi a Asuka hned za ním. Stiskl víčka k sobě a potlačil lítostivé slzy, které se mu drali na povrch. Asučinu matku sice neznal, viděl ji jen jednou, však dokázal si představit čím teď oba procházeli. Obrovským šokem a následnou bolestí. Mirokiho ho zřejmě opravdu skolilo. Přišel jenom k nim blíž a sklopil hlavu. ''Je mi to líto.'' Pověděl upřímným hlasem a neměl v plánu je tam nechat osamotě, neměl v plánu utéct v tak najednou špatné chvíli. ''Pokud chcete promluvím s matkou a můžete nějakou bydlet v jejím doupěti. Je nedaleko.'' Navrhl, vlastně spíše Asuce, ale věděl, že tenhle vlk je pro ní také velmi důležitou součástí života a tak se pro Akia tím pádem stal taky.

/Aralský Les -> Les Pěti Statečných/
Když jsem tak bloudil všudymožně, nikde jsem necítil ani známku pachu po partnerce, trochu jsem znervózněl a zrychlil chůzi. Nervozita ze mě tím odjakživa opadávala a i když už jsem na rychlý a vytrvalý běh neměl věk, i tak mě to docela uklidňovalo. Již dlouho jsem si neměl s kým popovídat, což mě trochu ničilo, ale zároveň jsem měl pocit, že je to tak možná lepší. Byl jsem nesmírně rozpolcený. Střihl jsem ušima a vyběhl ven z lesa, míříc do lesa jiného. Těžko říct, možná jsem hledal nové místo k opětovnému založení doupěte či něčeho podobného, co by mi mohlo dávat bezpečný domov, než nakonec umřu. Protáhl jsem se a pokračoval dále, než mě pach jakýchsi vlčat a nejen těch, dohnal až k druhému lesu, jenž jsem neznal.
Nasál jsem okamžitě plno nových vůní a začal si vybavovat, že jsem tu přecejen někdy dříve byl, s Catorcem. Ani tohoto týpka jsem dlouho neviděl a mrzelo mě to. Právě teď jsem následoval pachy, se zamlženým pohledem před sebou jsem sledoval, zda se objeví něco zajímavého. Zamžoural jsem do dáli. Dvě vlčata a vlčice. Zamrazilo mě. Začínalo mi být chladno a to se mi nelíbilo. Jakobych z mladých ucítil stopy Orfeona. Zatřepal jsem hlavou, nebylo mi to možný. Začal jsem zpomalovat. Fleky se přibližovaly. Pohybovaly se. Slyšel jsem zvuky. ,,Ahóój," pozdravil jsem je bláznivým hlasem a tlamou si povytáhl svůj oranžový šátek výš na svou přední tlapu. A pak jsem zmerčil vlče třetí (Azrael, Arfael, Anemon).

Les pěti statečných

I malý Azrael se napřímil a popsal své rodiče. Tiše se uchechtnu, ale to co mi řekl mě zamrzí. To neodpovídá popisu ani Roxynor, ani té... uh, jakže se ta bílá jmenovala? Tak či onak, nové Alfy mi byly úplně cizí a abych se ptala vlčat na aktuální politické dění? Ani za mák. "To?" poukáži čumákem směrem k Antoniovi, který sice nachvilku překvapeně zamžourá, hned se ale vzpamatuje a přejde do "hrdinské pózy". "To je fénix, mýtický zlatý pták co chrlí oheň. Jmenuje se Antonio a je to můj dobrý kamarád a parťák.
To vedle něj je Pip, poštolka a jeden z nejrychlejších dravců, ale pozor, trochu se stydí." usměju se na malého ptáčka co se zachumlává v peří, trochu však vykoukne a tiše pípne.
Chtěla jsem vlčatům navrhnout že bysme si něco zahráli, ale v tu chvíli uslyším vzdálené kroky a nervózně zastříhám ušima. "Támhle, nalevo od nás." poznamená fénix a já se otočím. Pomalu se k nám ploužil zelený vlk, kterému očividně šplouchalo na majáku. Nezdál se mi, ale jeho pach mi byl povědomý - asi znám jeho příbuzný, tak mu dám šanci. "Zdravím." kývnu směrem k němu hlavou a sleduji ho s lehce přimhouřenýma očima.

/Les Pěti Statečných/
Už jsem nebyl ta vznešená Beta smečky, ke které jsem se propracovával tak strašně dlouho a možná i to mi snížilo ego, které mi zároveň snížilo íkvé. No jednoduše, měl jsem nyní o pár koleček míň a asi to na mě šlo i docela dost dobře vidět. Taktéž k hnědé vlčici přimhouřím oči. Ne podezřívavě, spíše proto, abych ji co nejlíp zaostřil. Poté jsem se sehnul a podrbal se za uchem. Kouknul jsem na jedno z vlčátek, které mi na pozdrav odpovědělo jako první. ,,Malá dcerka Orfeona?" vydal jsem ze sebe. Toto jsem usoudil dle pachu a částečně i dle zbarvení. Bylo téměř nemožné, abych se v tomto spletl. Přivřel jsem oči znova a zasoustředil se. I přes vrstvu sněhu se mi povedlo nechat vyrůst okolo malé vlčky několik květů růžových růží, samozřejmě bez trní. Takhle jsem zkrášloval všechny mladé, kterým jsem chtěl dát do budoucna motivaci. Stejně jako Rize, stejně jako Fólica, no taky Emerithy či Amethyst.

''Řekněte vašemu fénixi, že je nádherný!'' Dodal k Eldu ještě a ještě jednou věnoval pohled fénixovi. Další vlk došel k jejich vzrůstající sešlosti. Odfrkl si nad tím, že to nebyla ani mamka, a nebyl to ani taťka. Zamračil se nad tím, ale hned se zase jeho obličejík roztáhl do úsměvu. Skoro až ochránařsky se postavil k sestře, když na ni zelený vlk promluvil. ''A vy jste, dědo?'' Nahnul hlavu na stranu a nevinně vlčensky se uculil. Kolem Anemon vyrostli růže a Azrael nad tím obdivně hvízdnul, poznal, že to udělal zelený. ''Naučte mě to, taky! Prosííím.'' Zazubil se, protáhl slůvko a udělal na zeleného vlka prosící kukuč. Bylo to jako kouzlo a určitě by bylo krásné to umět!

/Les Pěti Statečných/
Jakmile se před vlčku postavil kdosi, pravděpodobně její bráška, opět jsem se snažil zaostřit, co to jen šlo. ,,Jó, tak mi taky říkají. Ale jmenuju se Dino. Jako dinosaurus. Chápeš? Jo. Ty se zase barvama podobáš Rellemovi. Chápu, že asi nebudeš vědět, kdo to Rellem je, ale to nevadí. Snad ho časem sám poznáš," zamrkal jsem jako nefunkční semafor na mladého a nechal kolem něj vyrůst taky pár rostlinek, však tentokrát s modrými květy. Nelíbilo se mi, že mi vyká, ale nyní jsem tomu nechtěl věnovat ani krapet pozornosti. ,,To je magie, mladej. Pochybuji, že máš v sobě něco podobného, budeš mít pravděpodobně trochu jiný talent, než já," zasmál jsem se jednoduše a chystal se odpovědět té vlčici. ,,Skoro stejně, jako ty. Jen má na prdeli takové to zahnuté, co u lidí znamená hudbu. A na druhé straně prdele takovej ten podivnej znak, který má co dočinění s tím, že je Virentem, nebo co já vím..." švihl jsem ocasem, ne tolik lhostejně, spíše nezkušeně. ,,Kde ho máte? Potřeboval bych s ním mluvit. Asi má moc práce, co?" protáhl jsem se a střihl ušima. Pokusil jsem se zavětřit. Orfeona jsem cítil. Cítil jsem, jak se jeho pach táhne spolu s mírným pachem Zeiss kamsi dále, od hor. Mírně jsem zavrčel, sám pro sebe. Zatřepal jsem hlavou, abych se soustředil nyní na to, co je tady a teď. ,,Umím toho mnohem více... ale to vy taky... jen to musíte objevit."