Příběh smečky Ishimura II.

Neyew
Připlazila jsem se o kousíček blíž, abych neležela napůl v doupěti a napůl mimo něj a naklonila jsme hlavu na stranu. "Každý dělá chyby. taky jsme jich pár udělala." Jako třeba že jsme prospala téměř celé vlčeství našich druhých vlčat a nestarala se o některé věci tak jak si zasloužily, což jsme si uvědomila, až když jsme o ně přišla. jedna moje část si teď říkala, že by všechno bylo snazší, kdyby mě Dino poslal pryč, ale ta druhá byla ráda, že to neudělal. jednoduché není vždy správné a o ty, které máme rádi, bychom se měli starat i když oni naši lásku neoplácejí. "Nešla by ta chyba nějak napravit? Stalo se něco Darkness?" Možná jsme ji neznala, ale když si ji Dino vybral, když si myslel, že bude lepší než já, rozhodně nemohla být špatná. byla jsme na ni naštvaná, ale ne pro to, co se stalo dřív, jen proto, že tu teď měla být ona, ne já.

/Tábor/
Když se ke mě přiblížila ještě o kapánek víc, cítil jsem, jak se snaží do mě dostat štěstí všelijakými způsoby, ale já se křečovitě sevřel, jakobych se mu snad bránil. Koukl jsem se na ni, poté za ni. Chvíli jsem měl sevřené i hrdlo, uši stažené dozadu a nebyl jsem schopen ze sebe vydat ani ubohé zachrčení, než jsem se zhluboka nadechl. Připravoval jsem se to dostat ven, abych se mohl konečně zase trošku uvolnit, páč mi srdce bušilo jako zvon. „Ano, chyby dělá každý, ale ne tak hloupé, jako já..." povzdechl jsem si pro začátek a zsmyslel se, jak to nejlépe formulovat. „Obávám se, že k Darkness neumím cítit nic víc, než nejlepší přátelství a v té euforii z toho, že tu byla pro mě, mi to nedošlo. Ale nejhorší na tom je, že ji nemohu zranit, nemohu jí to říct. A navíc... od tvého odchodu jsem ji neviděl. Bojím se navštívit Kirigakure, protože kdyby již nebyla naživu, ztratil jsem mou jedinou téměř celoživotní kamarádku, která ze mě udělala to, co jsem byl... než se stalo to, co se stalo..." to by stačilo. Začal jsem se do toho zamotávat, tak jsem radši zmlknul a hlavu opět položil na přední tlapy. Úleva se nedostavila. Stále jsem ležel jakoby v křeči, kterou jsem si způsoboval sám. Otázka zmí... Chci být ještě vůbec šťastný? uvažoval jsem skoro senilně, naivně a beznadějně. Chci vůbec žít?

Tábor
Povzdechla jsme si. "No, myslím, že by jsi byl překvapený." jsou i horší chyby, než si splést dobré přátelství s láskou. Vždyť to svého druhu také láska byla, často i silnější a stálejší, než ta partnerská. Ale alespoň už jsem chápala onen problém, jen jsem s ním nemohla nic udělat. Snad že bych zašla do Kirigakure osobně a zjistila, jak se věci mají... ne, to neudělám. Bylo by to špatně. Chtěla jsem, aby byl Dino šťastný, ale některé věci mají své hranice, navíc jsme si nemyslela, že by to nějak pomohlo. "každý chce být šťastný. Láska, štěstí a přijetí druhých je to, co všichni v životě hledáme, i když si to mnozí neuvědomují." Zašeptala jsem tiše. Ani jsem nad tím nepřemýšlela a natáhla se blíž, chtěla jsem se k němu přitulit, stejně jako dřív, ale včas jsem se zarazila. Už jsme nebyli partneři, bylo snadné zapomenout, obzvlášť tady, v našem starém doupěti, co se stalo. Místo toho jsem se posadila a couvla kousek zpět k východu. Zle jsme se na něj zamračila. "O podobných věcech v mé přítomnosti ani neuvažuj."

/Neyew/ (Nevíš, proč jsem napsala tábor? xd)
Tiše jsem si povzdechl. Měl jsem tendenci k ní natáhnout hlavu a olíznout ji na čumáku, ale držel jsem se. Lehce jsem se zachvěl a zavrtěl hlavou. Poté jsem ji opět položil na tlapky. ,,Já... si to neuvědomil.. promin..." špitl jsem, načež jsem se zatvářil zmateně. ,,Cože? Nad čím...? Eh..., jo, aha..." zahanbeně jsem sklopil pohled. ,,Už nechci být sám, pak to dopadá takto. Vím, že mám smečku, na postu bety ji mám téměř u nohou, ale... i přesto... není to ono." pravil jsem tiše, nervozně, poté už jsem měl v plánu mlčet. Na Richu jsem se nedíval, nechtěl jsem zbytečně vyvolávat spory. Ne v mé smečce. A už vůbec ne s touto vlčicí. Paradoxem však bylo, že několik let zpět jsme tu také leželi, avšak tehdy jsme se hřáli kožíšky navzájem.

Neyew (nevím, ale nepřipadalo mi to divné... Možná zvyk?)
zavrtěla jsem hlavou. "Mně se neomlouvej, nic ti nevyčítám." A nešlo jen o tohle. V životě jde opravdu jen o štěstí, opustil mě, protože chtěl být šťastný a se mnou nebyl. Rozumněla jsem tomu, teď víc, než předtím. ne, že by mi to nebylo líto, ale chápala jsme ho. Zvedla jsem hlavu a zadívala se na něj. "Dino... najdi si někoho. Nemusíš být sám, je tu spousta vlčic co by dala všechno na světě, jen aby měla takového úžasného vlka jako jsi ty." O tom jsem věděla své. nemusel být sám, pokud nechtěl. Mohl si klidně najít novou partnerku a mít další vlčata, vlčata měl přece vždycky rád. Možná už nebyl nejmladší, ale času měl pořád dost.. Opět jsme se zadívala do země a pak se postavila. "No... asi už půjdu.Zkus o tom alespoň zapřemýšlet a hodně štěstí, Rů... Dino." Cokoliv dalšího už bylo na něm. On musel chtít, já udělala co jsme mohla. A co teď budu dělat teď? Uvažovala jsem, že bych se vrátila do tábora, možná si popovídala s Hexy nebo s... kayem? měla jsme pocit, že toho jsme tam také někde zahlédla. A pak bych se mohla podívat do Kirigakure a Stříbrného fénixe, ty smečky ještě určitě existovaly, mohla bych se do jedné z nich přidat. na Ishimuru jsme měla až příliš vzpomínek, než abych tu zůstávala.

/Neyew/
„To je fakt, toto ani omluva neopraví..." konstatoval jsem a ještě kouknul na Richu. „To možná ano, ale nepočítají s tím, že takovému vlku už smrt klepe na dveře a co si budem... Opustil jsem tě, nejsem skvělý, jsem zbabělý... Nechci totiž nikoho, jen jednu jedinou," přiznal jsem. Už to ze mě pomalu lezlo ven, ale potè jsem zase sklopil zahanbeně oči. Nehodlal jsem v tom pokračovat dále. „Ale to je teď jedno. Běž pozdravit zbytek rodiny. Jistě jim chybíš, stejně jako mně," v očích se mi zaleskla slza, ale zato se mi na čenichu vykouzlil potulený úsměv. Chci pro ni to nejlepší, přecejen, stále jsem na ni nepřestal myslet...

Neyew
Usmála jsem se. "Klepe smrt na dveře? Ale jdi, tak starý ještě nejsi. Mimo to nikdy není pozdě." Pokusila jsem se podívat se mu do očí, ale sklápěl hlavu, takže jsem to vzdala. "Opustil jsi mě, protože jsme většinu času prospala a nevěnovala ti pozornost, kterou jsi si zasloužil." Ovšem jeho další věta... nevěděla jsem, co si mám myslet. na jednu stranu jsme byla ráda a doufala, že je ta jedna jediná ještě naživu, na stranu druhou... znamenalo to, že budu moct v klidu odejít a žít si svůj život, dost možná už ho nikdy neuvidím. "Tak běž a řekni jí to." Uzavřela jsme to a pak jsme vyběhla ven z doupěte a zamířila... ne do tábora pryč do lesa. Mířila jsem k Neyewskému jezírku. Do očí se mi kdovíproč draly slzy a nechtěla jsem, aby je viděl.

//Natvrdlá Ríša

/Neyew/
Zůstal jsem stát jako přikovaný, hledíc na ni. Cože? Říct jí to? Ona má pravdu. Nemůžu být srab. Toto už jsem jednou překonal a díky tomu si urovnal vztah s Jaxem a Emerithy. Byť nechci být dotíravý, jdu do toho. pomyslel jsem si a rozběhl se za ní. Chvilkama se mi ztrácela mezi stromy, avšak její pach byl neskrytelný. Zanedlouho jsem jí nadběhl a narazil na ni u jezírka. Udýchaně jsem zpomalil, až jsem nakonec zastavil asi dva metry od ní. Nervózně jsem zvedl levou přední tlapu, na které jsem měl uvázán oranžový šátek. Koukl jsem jí do smutných očí. „Jestli chceš jít, klidně jdi. Jen udělám to, co musím. To, co jsi mi poradila a taky to, co již nemohu nadále skrývat. Ríšo, tvůj spánek mě tehdy sice mrzel, ale mé city nezmizely a tím, jak byly zakopané hluboko, vybublaly ve formě emocí a zjistil jsem, že bez tebe nemohu žít..." přiznal jsem s očekával docela negativní reakci, přesto jsem stál již hrdě a bral to odvážněji, neż kdykoli cokoli jiného. Když to neudělám teď, nikdy to za mě nikdo jiný neudělá.

//Neústupný Keřík. =D

Neyew
Uslyšela jsem za sebou kroky, ale ignorovala jsme je. To až když jsme doběhla až k jezírku, narazila jsme opět na toho zeleného vlka, od kterého jsme před okamžikem utekla. Chvilku jsem na něj koukala. "Ale měl jsi to říct jí, ne... mně. Tak moment..." Na mé tváři se smutek vystřídal s nevěřícným překvapením, když pokračoval. Když to dořekl, zůstala jsme na něj němě zírat. Posadila jsem se a zahleděla se do země. "Víš... nevím proč, ale říká se, že jeden nevstoupí dvakrát do stejné řeky..." Začala jsme opatrně. Dino ode mě kdysi odešel, bála jsem se, aby se to neopakovalo. Mimo to mi nedávno jeden partner umřel... Ale čert to vem. Vstala jsem, překonala vzdálenost, která nás dělila několika rychlými kroky a zabořila čenich do jeho srsti. "V téhle řece se klidně utopím." zamumlala jsem.

TÁBOR
Hneď po tom keď som zadriemal ma zobudil Kay a povedal že je liečiteľom svorky. On číta myšlienky alebo čo? Prísť tak presne... Alebo náhoda? No, neskôr sa to dozviem. Rozmýšľal som v mysli. Potom som vďačne kývol na to že my pomôže hoci ma zobudil. Hneď na to Diego prišiel ku mne a pozrel sa my do očí. potom my položil svoju labu na moju a videl som slabú žiaru. Keď dal labu preč prestalo to tak bolieť a trocha sa zastavilo krvácanie. Potom zatriasol hlavou a skryl sa za nohy Kaya. "Ďakujem." Poďakoval som sa Diegovy. Keď vtom prišiel Alfa a opýtal sa Kaya na nejakého vlka menom Demon ktorý je tiež ako Kay Gamma. Potom ma napadla otázka ktorú by som rád položil Alfe. "Alfa, ak sa môžem opýtať ktorý vlci sú členmi svorky? Nech mám prehľad." Toto bola podľa mňa dosť dôležitá otázka, tak som čakal na odpoveď.

Tábor
Prikvnem Diegovi. "Správne, liečia druhých vlkov. Máš na to talent, preto ho využi," mrknem na malé vĺča, pritom ma prekvapilo ako bez problémov mu tú tlapu vyliečil. Pozriem očkom na Diega, ktorý sa za mňa schoval. Nohou ho poposuniem v pred. "Ale no, vyliečiš a schováš sa? Nestiď sa prcku," zasmejem sa pri konci a iba prikývnem k Nukovi a pozriem na Reela.
"Jo Reely?" prekvapene nadvihnem hlavu a vypočujem si ho. Demon, hm? Aj mňa by zaujímalo kde sa nachádza, spolu s Kalanom.. Pomyslím si a potom pokrčím ramenami. "Ja sám neviem, jeho pach bol silnejší v Kirigakure.." odpoviem mu, potom iba prikývnem na jeho žiadosť. "Nerobí mi to problém, k tomu.. ani môj syn sa moc nezdržuje v Ishimure pritom je Kappa, takže s ním neviem ako.." povzdychnem si. "Počuješ Diego? Pôjdeme na dlhú prechádzku."

Po chvíli ho přisunul zpět k Nukovi. ''Nemáš zač.'' Špitl spíše pro sebe. Jakmile se objevil Alfa Reel a mluvil s tatíkem Diego nastražil ouška. Ani jednoho ze zmíněných neznal. -Jak by taky mohl-. Nejvíc ho zaujala poslední věta, při které začal nadšeně poskakovat. ''Procházka.'' Zopakoval a zazubil se a byl okamžitě připravený vyrazit. Teď už jenom čekal až pohne zadkem jeho adoptivní otec a půjde. ''Tati? Teď hned, že joo?'' Ptal se a v očkách měl jiskřičky štěstí. Byl nadšený.

/Neyew/
Její slova jsem poslouchal, avšak jsem se pouze ušklíbl a při její druhé větě zůstal stát a nedával na sobě nic znát. Mlčel jsem. Je to jako včera, co jsme si řekli "navždy". Možná to nějaká magie opravdu zapečetila a je při ní dáno, že my dva prostě spolu být musíme... Nebo to jsou jen draci? Kdo ví... Greenixi, kde se touláš...? pomyslel jsem si a po dlouhé době nasál ten úžasný pach skvělé vlčice, nejskvělejší, kterou jsem kdy potkal. ,,Ríšo, nikdy jsem tě nepřestal milovat a nikdy nepřestanu! Ani kdyby přišlo deset Darkness..." pravil jsem pouze a taky se k ní hlavou přitulil.

Neyew
Mohlo by teď být zase všechno fajn? jako předtím? Zdálo se že ano, ale... ale. Byly tu jisté věci, které prostě smazat nešly. Minule to také mělo být navždy a jak to dopadlo. Navždy s pauzou? Něco takového přece neexistuje.Odtáhla jsem se od něj a mírně se zamračila. Ty situace si opravdu byly až moc podobné, i kdysi jsme byli tady. "Já tebe také, milovala jsme tě vždycky, ale..." Pochybnosti. I přes to, co jsme před chvílí řekla, jsem cítila pochybnosti. ůTohle je jako by se minulost opakovala, tehdy to také bylo navždy..." zamumlala jsme tiše.

/Neyew/
I přestože mě tento názor uvnitř dosti mrzel, držel jsem na tváři stále stejný výraz. Jakoby mi někdo přikoval svaly a ty se již nemohly vůbec hnout. Po chvilce mlčení a civění na Ríšu jsem nakonec pouze poznamenal: ,,Už jsem moc starý na jakoukoli špatnou odbočku, jediná cesta, kterou nyní půjdu bude ta ke smrti. Jen... bez té nejlepší vlčice pod sluncem nezvládnu ani tuto tůru." Nevěděl jsem, jak jinak to podat, aby to neznělo příliš... divně. Pozoroval jsem ji. ,,Navždy bez pauzy. Já na tebe myslet nepřestal. Nešlo to. A i kdyby to šlo, bylo by to špatně."

Neyew
Zadívala jsem se do země. Mohla jsem mít Dina zpátky, to bylo to, co jsem celou dobu chtěla. Důvod proč, i přestože jsem si našla jiného vlka, kterého jsme milovala, nebylo naše partnerství nikdy dokonalé. Proto, že jsme prostě nedokázala myslet na toho zeleného vlka a podvědomě jsme ty dva neustále srovnávala. Tak proč teď váhám? protože už jsem Dinovi nedůvěřovala tak jako kdysi. I když udělám všechno proto, abych napravila svou chybu, která minule vedla k našemu odloučení. Pokud mě opustí znova, skočím ze skály. "To já také. Nechci už dělat žádné další chyby a nechci být znova nešťastná." Podívala jsme se mu do očí. "Co přesně ode mě očekáváš? Co očekáváš od naší společné budoucnosti?" Zeptala jsem se vážným hlasem.

Hranice Kirigakure - Tabor
Orol bielohlavy - Gabriel

Ako mi rozkázal tak som aj letel , smeroval som to k raniciam, a už len zo vzduchu hladal tábor. Preletel som lesy aj hory až som ho našiel. Začal som kružiť nad táborom a zbierať informácie ktoré by sa mu mohly hodiť. Občas som zletel aj nižšie aby som moholzistiť aj viac. Uvidel som Kaya a ešte nejakích. A pečlivo, pozoroval. Chcel som chvilu pozorovať a potom ísť.