Příběh smečky Ishimura II.

/Tábor/
Stál jsem opodál, nedaleko Richu a Altaira. Sledoval jsem, jak zmizely posledí zbytky plamenů a nakonec i kouře. Bylo zase fajn, dokonce se zdálo, že by brzo mělo přijít jaro. At' už je, at' už je... jaro mám rád, všechno při něm kvete, rodí se nové životy a tak... no a to mi opravdu chybí. Tento rok se mi zdá, že se snad i víc táhl, než ty předešlé. Bude to tak nadále až do mé smrti? napadlo mě. Byl jsem stále zvědavý, jako malé vlče, přestože už jsem měl nejlepší léta za sebou. Koukal jsem po vlcích a usmíval se na ty, které u sebe měla Tenebris. Bylo to skvělé, nakonec bych za toto mohl Démonovi i poděkovat. Heh, to ani nápad. Ano, sice smečka zažila kousek pekla, ale mělo o nějaký význam. Když to zřídili Draci, asi se to vážně mělo stát. Ale i tak... to tomu grázlovi nezapomenu. Jednou si na něj počíhám a pomstím Kayova zranění. Jo. napadlo mě. V těchto chvílích se nejlépe přemýšlelo. Po akci, při odpočinku, když se srdeční tep uklidnoval do původního tempa.

Tábor --> Jezero Omega
Nevěřícně jsem vykulila oči, které se mi zaleskly. "D-delta? J-já? A-ale to nic nebylo! Já jen... C-co? To jako v-vážně?", vykoktala jsem jakobych se kutálela dolů ze schodů. Chvíli jsem na matku jen nevěřícně zírala. Ohlédla jsem se na dvě další vlčice, čekala jsem na jejich reakci, ale přecijen jsem se odhodlala ke slovu... "Já... Mami... Jsem sice ráda za to, že mi chceš zvýšit post ve smečce, ale nemyslím si, že bych si to zasloužila-neber to špatně! To vůbec! Ráda bych byla Deltou, ale... Zatím jsem nedokázala nic tak úžasného. Můžeš mi dát malé plus, ale... Já nemůžu být Deltou... Ne teď... Promiň.", kníkala jsem překotně jedno přes druhé a v očích se mi objevovaly slzy zoufalství. Ani v nejmenším jsem to nechtěla říct tak, aby to vyznělo jako neúcta k Alfě nebo něco jako, že s ní nesouhlasím, ale já se na ten post necítila, přišlo mi, že jsem toho udělala prostě málo, méně než jiní. S těmito slzami jsem se rozeběhla k jezeru Omega. Měl tam na mě čekat Diego, ale jako bych na to zapomněla, běžela jsem tam, protože mě to tam táhlo. Uši jsem měla svěšené, ocas stažený, tep zrychlený, oči zamlžené náporem slz, hlava mi třeštila a zvedal se mi žaludk, jak jsem si postupně uvědomovala, co mi bylo řečeno a co jsem na to odpověděla. Ofina mi vlála ve větru a do tváře mne šlehal vítr než jsem stanula na břehu jezera, kdy jsem samou nemotorností (částečně to bylo i proto, že přes slzy neviděla) zakopla o Diega a přistála čumákem ve vodě. Pomalu jsem se zvedla na všechny čtyři, přičemž ze mě crčela voda. On mi chtěl vlastně něco říct! Zajiskřilo mi v očích a podívala jsem se na Diega. V mých očích už nebyla ani slzička a i kdyby bylo okolí očí mokré od slz, tak to není vidět, protože jsem měla mokrej celej ksicht. "Cos mi to chtěl říct?", zeptala jsem se s jiskřičkami v očích a naklonila hlavu na stranu jako zvědavé vlče. Nebylo na mě vůbec vidět, že bych předtím brečela.

Stále hleděl na svůj odraz a tlapou ve vodě projížděl. Trvalo to celkem dlouho. Už chtěl se vzdychnutím se postavit a odejít, avšak něco. Ne. Někdo o něj zakopl a dopadl do vody. Mokrý skončil i on. Pohlédl na hlavu Eveline, jejíž hlava z vody trčela. Nebyl hloupý. Bezmyšlenkovitě, by jinak neběžela. Znal ji víc, než by si to sama dokázala připustit. Oklepal se a podíval se na ni. ''Nejdřív ty, princezno. Co ti řekla Alfa Tenebris?'' Zeptal se. V jeho hlase, byla slyšet, že měl starost. Přitom k ní natahoval hlavu, buď může očekávat že příjme nabídnutou pomoc a vyleze z vody, nebo jej do ní shodí. Tedy pokud bude mít na Diegovo mohutné tělo dost síly.

Jezero Omega
Hned jsem Dieaga popadla ve snaze se vyhrabat z vody přemýšlejíc, zda mu říct pravdu nebo ne... Spíše jsem se řikláněla ke druhé možnosti, přestože to nebylo zrovna upřímné řešení. Vzdychla jsem. "To není důležité.", zavrtěla jsem hlavou. "Co jsi mi chtěl říct?", zeptala jsem se, čímž jsem naznačovala, že o tom, co mi řekl máma nechci mluvit. Stále jsem ale ještě uvažovala, zda ze mě tu Deltu nakonec přecijen udělá... Bylo to její rozhodnutí, ona je Alfa a já jsem... No to mi právě unikalo...

Jezero Omega
"Cítím se být v pořádku.", odsekla jsem i když spíš hravě uraženě a nafoukla jsem tváře jako malé vlče. Po jeho následujících slovech jsem se zachvěla, navenek i uvnitř, následně mě však polilo horko, srdce se mi rozbušilo adrenalinem z čekání, co přijde. "Když si mě přitáhneš... Tak neuteču.", vydechla jsem, aniž bych si uvědomila, co. Když mi to došlo, stydlivě jsem sklopila ouška, ale usmívala jsem se. Co se to se mnou jenom dělo? Pod Diegovým pohledem jsem si připadala tak zranitelná, ale tak v bezpečí.

Když se hraně urazila, Diego se musela smát. Avšak její další slova, chvíli čerpal. Když zatřepal hlavou, aby se vrátil do reality, nešlo to. Byly tu jen oni dva. S ní se cítil tak krásně. Se zubatým úsměvem si ji přitáhl do objetí, ale jen na zadních se moc dlouho neudržel a proto spadli oba na bok. Avšak nepouštěl ji. ''Eveline.. Já.. Mám tě rád.. Ne.. Miluji tě.'' Zašeptal ji koktavě do ouška. ''Už od doby co tě znám. Už od první chvíle, jako vlčata. Jsi úžasná vlčice.'' Stále šeptal. Bál se, že kdyby to vyslovil nahlas, zlomil by se mu hlas. Na další otázku, který oběma by změnila život, se ještě neodhodlal. Nejdřív chtěl znát reakci na toto.

Jezero Omega
Když kolem mého těla omotal své tlapky v objetí, v břiše se mi roztančil milion motýlků, cítila jsem se ještě zranitelněji, ale zároveň bezpečněji, byla jsem totiž s ním. Nic nám nestálo v cestě, byli jsme spolu, sami. Po chvíli mě povalil na bok, ale stále mne držel v objetí. Blaženě jsem se usmála, vtahovala jeho vůni a poslouchala jeho sladká slova, o nichž jsem nestačila ani přemýšlet, všechno ve mně se pohybovalo strašně rychle, ale tahle chvíle byla jako celá věčnost. Připadala jsem si tak hezky jako nikdy a nechtěla jsem, aby to skončilo. "Taky tě miluji.", špitla jsem vedená instinktem, vedená srdcem. Dýchala jsem jen mělce, protože zhluboka se nadechnout mi nešlo, ne teď, ne v jeho přítomnosti. Nevnímala jsem okolí. Odhodila jsem stranou myšlenky na to, že umím být i ošklivá na ostatní, s ním jsem se cítila výjimečně, byla jsem ta hodná, milá, světlá. Zavrtala jsem se více do jeho kožíšku čekajíc, zda mi bude dál něco šeptat svým sladkým hláskem...

Srdce mu nervozitou vynechávalo údery. Jeho dech, byl téměř neslyšitelný. Samým čekáním na reakci, skoro zapomínal dýchat. Avšak její reakce, zapříčinila, že mu spadl kámen ze srdce. Usmál se. Její hlas, mu zněl v uších, jako úžasná melodie. ''V tom případě..''  Začal. ''Nechtěla, by jsi být mou partnerkou?'' Zeptal se. ''Avšak, jestli se na tohle ještě necítíš, nemusíš mi odpovídat hned.'' Dodal. ''Počkám, až budeš připravená.'' Zašeptal ji sladce do ouška. Avšak lehkému olíznutí její tváře se neubránil. Tak moc k ní cítil, už tak dlouho. Konečně ji to mohl říct. Byl sice o pár týdnů mladší, ale v tom nehrála, žádná role. Stejně to tak nevypadalo. Avšak i bez odpovědi, věděl, že ji bude vždy chránit. Nikdo nesměl ublížit jeho malé princezně.

Tábor
Koukla jsem po dvou dalších vlčicích a zapamatovala si jejich jména. Bude se hodit znát ostatní členy smečky, v Kirigakure jsem jich moc neznala. Pak jsem se otočila zpět na alfu. To, co řekla, mě poněkud překvapilo. Já sama jsem na hašení ohně neviděla nic moc hrdinského, nejdřív jsem k němu běžela, protože tu někde byli Diego s Kayem a hasila jsem, protože tohle byl můj domov, o který jsem nechtěla přijít. Nebyla jsme tu ani tak dlouho a už jsem dostala možnost stát se Deltou. Ishimura rozhodně nebyla Kirigakure. "Nemyslím, že bych udělala zas tolik, ale... ráda se stanu deltou smečky." odpověděla jsem. Nebyla jsme si tak docela jistá, jestli ej to to pravé, co říct, ale nic lepšího mě nenapadlo.

WS
Poslouchala jeho "námitky" s mírným úsměvem a po chvíli ho nahradila zamyšleným výrazem. Bylo to divný, ale uvnitř byla ráda že s ní nesouhlasí, bylo příjemné slyšet jak věci vidí ostatní a jak se k nim staví. Či jim vysvětlovat proč si ona stojí za tím svým. ,,Pokud ho milovala, tak proč neudělala to co pro něj bylo nejbezpečnější. Jakože, vlk- teda člověk -si to v tu chvíli asi ani neuvědomí, ale minimálně tu svou rodinu mohla nějak zkusit pořešit. Láska má hromadu podob a i ta matka ji musela taky milovat, akorát v jiném smyslu. V rodinném. A když zjistíš že tvé dítě uteklo za někým o kom se ti ani nesvěřilo. Třeba pro ni chtěla taky jenom to nejlepší a jenom se bála o její bezpečí v normálním světě." Domluvila a naklonila hlavu trochu na stranu, jako by si přestala být zcela jistá vlastními slovy, po chvíli ji ale došlo jak nejistě to musí vypadat a narovnala se. ,,Ale je hezký jak si byli věrní. To se u vlků moc nevidí a nenosí, zdá se mi." Nakrčila čenich se zklamaným výrazem, však ona sama se nikdy moc neangažovala v rozhovorech, ale i tak si stihla všimnout jak přelétaví někteří vlci dokážou být a jak lehké pro některé je zapomenout. Možná proto ze zapomnění měla sama takový strach. Oklepala se po krátké, pramalé vzpomínce na svou pravou rodinu a uvnitř si sama na sebe zanadávala, protože taky zapomněla.

Tábor
Byla jsem celkem překvapená, že mi byl post delty nabídnutý tak rychle a že Tenebris rozdává vysoké posty jak na běžícím páse, ale na druhou stranu to bylo celkem logické. Většina bet i gamm už dosáhla velmi vysokého věku a nebylo jisté, jak dlouho tu ještě budou. Zaplašila jsem provinilou myšlenku, která se týkala mé nedávné návštěvy Zeiss a místo toho jsem se soustředila na šanci, která se mi nabízela. Mezitím Sapha nabídku přijala a Eveline odmítla. Sledovala jsem,  jak jde pryč.Někteří by potřebovali zvýšit sebevědomí. Tahle pasivita se jim může v budoucnu vymstít. Nehledě na tom, že pak tohle nízké sebevědomí přenesou svým chováním na další generaci. Na rozdíl od Eveline jsem nad odmítnutím vyššího postu nepřemýšlela ani vteřinu. "S radostí přijímám vaši nabídku. Jsem ráda, že jsou všichni relativně v  pořádku," odpověděla jsem a lehce jsem kývla hlavou na znamení úcty, i přesto že jsem to téměř nikdy nedělala. Jen mě trošku děsí, že se něco takového vůbec stalo, jsme docela nechránění, pomyslela jsem si a opět myšlenkami sklouzla k Zeiss.

Jezero Omega
Ležela jsem v Diegově náručí, připadala jsem si obklopená blahem... Než řekl, zda nechci být jeho partnerkou. Ztuhla jsem a moje zorničky se zúžily. Srdce se mi rozbušilo tak prudce, že jsem myslela, že asi brzy nebude bít vůbec. Zvedla jsem k němu pohled vykulenýh šedých očí s nádechem modré, ve tváři jsem měla zmatený výraz, ale srdce mi napovídalo jen jednu odpověď, kterou jsem prostě musela vyřknout. "Ano.", sklouzlo z mého jazyka a následně se mi koutky pozvedly do výšin v úsměvu plném lásky. "Ano budu!", vypískla jsem o poznání nadšeněji, v těle se mi rozprouila krev a já najednou měla chuť skákat vysoko, tak vysoko, jak jen to šlo! Zabořila jsem čumák do Diegovy srsti a slzičky štěstí smáčely jeho kožíšek.

Eveline nabídku odmítla a Tenebris si slabě povzdechla. Ač se to na první pohled nezdálo, měla její dcera hodně nízké sebevědomí. Ještě si s ní o tom promluvím... Pomyslela si. V případě, že by Eveline opravdu nechtěla, mohla by teoreticky vzít nabídku zpět, alě zároveň jí to něco nedovolovalo. Hlas v hlavě, který jí říkal, že kdyby to takhle nechala, přišla by tím o respekt ostatních.
Caelle i Sapha přikývly, ikdyž obě trochu zaražené. Tenebris se nedivila. Nebyly dlouho ve smečce a navíc v Kirigakure i v Zeiss bylo celkem obtížné získat vyšší post. Avšak tohle byla Ishimura. Navíc Tenebris potřebovala schopné vlky, kteří by mohli nahradit pomalu stárnoucí Bety a Gammy. Když o tom teď tak přemýšlela... Dinovi bylo asi 13, u Richu předpokládala Tenebris něco podobného. Spirit bylo asi 12, Lucas s Altairem už překročili patnáctku. V současnosti byl jediným vlkem s vyšším postem, který byl relativně mladý, Kay. Ikdyž, ani o jeho věku nevěděla mnoho.
A dalším důvodem, proč vlčice dostaly i přes svoji krátkou dobu ve smečce vyšší post byl ten, že Tenebris vlastně taky nebyla dlouho ve smečce, když se stala Alfou.

Trpělivě čekal na její odpověď. Byl nervózní, jako ještě nikdy. Takhle nervózní, nebyl ani když poprvé potkal otce, či jiné vlky. Srdce mu tlouklo, snad až v krku. Když odpověděla.. Měl nehoráznou radost. Byl do ní zamilován až po uši a teď byla oficiálně jeho. Jenom jeho. Pustil ji ze svého objetí, i když neochotně, se postavil. Avšak posadil se. Tlapu si položil na srdce a úsměvem, plným lásky se na ni usmál. ''Budu dělat vše proto, abys se mnou byla šťastná.'' Řekl, jako by svou přísahu. Následně k ní natáhl tlapu, aby ji pomohl na ty její. Měl nehoráznou radost. ''A teď už mi povíš, co ti řekla Alfa?'' Zeptal se. Prostě ho to zajímalo a o jeho princezně chtěl vědět vše.

//Richu je zhruba o rok mladší, než Dino

Tábor
Oheň se povedlo uhasit a dokonce i někdo s příhodnou magií odstranil napáchané škody. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Vypadalo to, že se celá situace obešla bez vážnějších zranění, nebo dokonce úmrtí. To bylo dobře. vyhledala jsme mezi okolními vlky Dina a vydala se k němu. Konec dobrý, všechno dobré. Nakonec se zdálo, že událost smečku i stmelila. Tenebris přidělila vyšší post třem kappám, které se účastnily hašení... můj pohled se zastavil u té krémově bílé. Dokud hořelo, nedokázala jsme se soustředit na nic jiného, než na oheň, ale pak... mé pozornosti neuniklo, že se nějak příliš má ke Kayovi. byla jsem docela zvědavá, co ej zač a někoho mi dost připomínala, jen jsem nevěděla koho. Možná že jsme se už potkaly... před hodně dlouhou dobou... nebyla náhodou to vlče v Kirigakure? Šťouchla jsme do Dian čenichem a kývla směrem k ní. "Nevíš náhodou, kdo to je?"

/Tábor -> Neyew/
Kouknul jsem ihned po vlčici, o které se Richu zmínila. ,,Nějaká Kayova známá... tuším, že se jmenuje Sapha a ve smečce je krátce. Znám se s jejím otcem, Orfeonem," pravil jsem energicky, jako vždy a švihl přitom ocasem. Když se zdejší záchranná akce již dost uklidnila, s úsměvem jsem se otočil od ostatních a namířil kurz směrem do lesa. Ještě jsem okem střelil po Tenebris. ,,Když tě alfa samice přivítala zpět a s tvým postem slouhlasila, nechtěla bys jít mimo dění, abychom jim tu nepřekáželi?" navrhl jsem. Popravdě jsem byl docela unaven a rád bych si na chvíli lehnul, protože co si budem, těžko říct, kdy jsem naposledy spal. Navíc, tolik akce jsem nezažil, ani nepamatuju, takže by bylo fajn nějak mimo skupinu načerpat novou sílu. Pořád jsem stál vedle ní, Richu, můj pohled byl namířený k lesu. Oplatil jsem šťouchnutí čenichem své drahé partnerce a se spokojeným úsměvem hleděl tam.

Tábor ---> Neyew
Sapha... Sapha... určitě to bylo to vlče. Už si mě asi nebude pamatovat, byla tam tehdy spousta vlků... vlastně jsem ani nevěděla, jak to celé dopadlo. Ale vypadalo to, že si Zeissané nakonec neodtáhli. Možná, že byla v Kirigakure a sem přišla až později, protože jsme ji tu nikdy předtím neviděla. Ale to bylo jedno. Následovala jsem Dina stranou od ostatních a směrem k lesu. "Myslím, že to nebude na škodu, už tak je v táboře dost vlků." Souhlasila jsem. Usmála jsem se. "Co bys řekl pár hodinkám spánku v doupěti?" Byla jsem už docela unavená, hašení požáru není odpočinková záležitost a nebyla jsme zvyklá používat svou magii. taky už ani jeden z nás nebyl nejmladší.

/Neyew -> Doupě/
Jakmile Richu souhlasila, obratem jsem se do lesa vydal. Zlehka jsem klusal, neboť tím jsem šetřil energii a rozhlížel se kolem sebe. Nasál jsem do čenichu ledový zimní vzduch. Voněl docela dost zajímavě, ale pořád tak nějak zimně. Kéž by už začalo jaro a s ním přiletěl i Greenix. Bez něho už to je docela na nic. napadlo mě, ale nespokojenost jsem nedával najevo. Až na postrádání patrona jsem byl šťastný. Ale nebyl bych to já, kdybych na chvíli zmlknul. Přizpůsobil jsem se na tempo Richu, jakmile jsme byli již v lese. Podle pachu jsem se orientoval zde, ale taky po vzhledu, možná ještě lépe. ,,To byla ale akce... naštěstí všichni přežili," utrousil jsem a jakmile jsem spatřil doupě, lehce jsem zpomalil.

Neyew ---> Doupě
Jakmile jsem se vydali k doupěti, už jsme se těšila, jak se stočím do klubíčka a na chvíli si odpočnu. Byla jsme na nohách už docela dlouho, prakticky od chvíle, co jsem se vrátila, kromě doby, kterou jsme se spolu váleli v doupěti a povídali si. "Greenix je pryč?" Zeptala jsme se překvapeně, když jsme zaslechla jeho myšlenky. Shantosi? Ano? Můj patron tu pořád byl, i když jsme si to musela ověřovat. na jeho slova jsme kývla. "To ano. Ale myslím, že to nakonec všem docela prospělo. Smečku to stmelilo a ten vlk má nejspíš co chtěl." Odpověděla jsem. Já nespomalila, když jsme se dostali k doupěti, prostě jsem vběhla dovnitř a pak sebou spokojeně plácla na zem.