Příběh smečky Kirigakure IV.

Nechala jsem se od mami olizovat a spokojeně vrtela ocasem: ,, Co je to smečka? A co je to Tábor? Je to k jídlu? Nebo je to nebezpečné? Nic nám to neudělá? " Začala jsem sypat další otázky.  Musela jsem být pro mámu otravná,  ale má zvědavost byla příliš velká na to,  abych byla sticha. 

Na chvíli jsem přestala, když jsem viděla, jak se práce daří ostatním vlkům. Sledovala jsem určité vlky, kteří dokázali manipulovat se zemí, a jaksi kontrolovala celkový průběh. Už jsem jen s klidem mohla stát a hrdě se dívat na to vše, co jsme dokázali zachránit. Na náš domov. Tábor se mi před očima měnil na zcela nový, krásný. Země i půda byla zachráněna, z trosků se stala již opět obyvatelná plocha. Vždycky jsem věřila v naši sílu, sílu vlků, ale i přes to mě všechno to okolo mě udivovalo. Mé tělo na chvíli pohltily příjemné a pěkné pocity. Neuměla jsem je ani popsat, a ani jsem se nezdržovala nad nějakým přemýšlením. Prostě jsem to chtěla prožít naplno a právě teď. Více takových chvílí v mém životě již nemusí být. Náhle ke mě přiběhl zelený vlk. Ah, Telantes, vzpomněla jsem si na zeleného vlka a pokývla mu na pozdrav. Vypadal, že přichází s nějakou prosbou, tak jsem mu dala prostor. Za chvíli jsem zaslechla jeho hlas v mé hlavě. Telantes, vlk, kterého jsem měla tu čest přijmout do smečky. Ale teď... bych mu měla povolit odejít. Vzdychla jsem. Jeho zpráva mě sice neznepokojila, ani nijak nenaštvala, možná mě jen trochu zklamala, ale chápala jsem to. Nechť si každý vybere své místo, kde bude hodlat žít. Jsme svobodní, tak ať panují svobodná rozhodnutí. Koneckonců, mezi povinnosti Bet nepatří jen přijmání vlků do smečky, ale také příjmání jejich odchodů. Vlk jako já se musí umět vypořádat s tím, vidět vlka přicházet, a taky vidět jej odcházet. "Příjmám tvé rozhodnutí" , řekla jsem klidně a pokývla hlavou. "Není zač" , dodala jsem a vřelý úsměv mu opětovala. "Děkuji, tobě také!" Poslala jsem mu ještě myšlenku na rozloučenou a sledovala, jak odchází. To, co však říkal, mě přinutilo k zamyšlení. 'Len som stratil dôveru v alfu Varoxa, neviem prečo. Kedysi som sa tu cítil bezpečnejšie, ale po dobe som zistil, že proste nie..' , přehrávala se mi jeho slova v mé hlavě. Strnule a se zamyšleným výrazem jsem hleděla kdesi do dáli. Vlci nemají důvěru v Alfy? Necítí se ve smečce bezpečně? Trochu jsem se roztřepala, ale pak se opět uklidnila. T-to... to ne... Výraz v mé tváři na chvíli zvadl. Jako bych cítila, že je něco špatně. Aby se vlci přestali cítit v bezpečí? Kdyby začali odcházet? To se přece nemůže stát... Byla jsem si vědoma toho, že by smečka mohla v nejhorším zaniknout. Pro svou smečku jsem vždy chtěla jen to nejlepší, domov, klid a bezpečí. Nemohla jsem dopustit, aby se dělo něco takového, aby v nás vlci ztráceli důvěru. Ale mohla jsem s tím něco udělat? Já nejsem Alfa, a tohle bylo očividně na jejich kontu. Neměla jsem v plné moci něco s tím dělat. Mé tělo opět zaplavila vlna smíšených pocitů, která se snad nechtěla po celou tu dobu odebrat pryč. Ale já jsem si tím opět momentálně nechtěla lámat hlavu. Na to byl čas potom. Po tom všem, až bude vše zase v pořádku a klidu. Rozběhla jsem se za černým vlkem ze smečky Stříbrnného Fénixe, jež nám sem přišel na pomoc a svou pomocnou tlapou přidal opravdu velkou část k dílu. Z velké části právě díky němu je teď země v Táboře pohormadě. Doběhla jsem až k němu a zastavila se před ním. Nevěděla jsem sice kdo to je, ani jak se jmenuje, ale to nebylo podstatné. "Za smečku Kirigakure ti děkuji za tvé odhodlání pomoci a za vše, co jsi pro záchranu našeho domova udělal. Jsme ti opravdu vděční" , pronesla jsem a sklonila vlkovi menší vděčnou poklonu. Pohlédla jsem na vlky okolo. Byla mezi nimi i Grafity. Grafity z rodu Crystal Eye, pomyslela jsem si hrdě a věnovala jí jeden přátelský úsměv. Snad najde štěstí tam, kam půjde. Kývla jsem všem, kteří se chystali odejít, na rozloučenou a odběhla zase pryč.

V hlavě se mi jevil obraz zeleného okřídleného vlka. Isseyi... Oči se mi zaleskly a na mé tváři se objevil posmutnělý výraz. Ještě jednou jsem se ohlédla do Tábora. Oni už to tu zvládnou. Zvládli to doposud, mohu si tedy dovolit na chvíli odejít. Kolem mě se vytvořil malý vzdušný vír, který mě pohltil a teleportoval na místo, kam jsem předtím teleportovala tělo zeleného vlka. A mé čerstvé teleporační schopnosti nezklamaly, objevila jsem se opravdu u něj. Sklonila jsem se k němu a teď, když už jsem tu byla sama, jsem si mohla dovolit upustit pár slz. Bylo mi to líto, avšak na druhou stranu jsem věděla, že na lítost není prostor, že příběhy se musejí psát dál. Vzala jsem jeho tělo a společně jsem nás teleportovala až na Imaginovu vyhlídku. Zde jsem mu za pomocí svých stávajících sil vykopala hrob a řádně jsem jej pohřbila. Drápem jsem vyryla nápis "Issey" , neboť jeho celé jméno jsem bohužel neznala, a nechala jsem vyrůst pár drobného kvítí. "Za Isseye, Deltu smečky Kirigakure, jež za svou smečku padl a svou duši daroval za její ochranu" , pronesla jsem a následně za pomocí magie nechala vyrůst ohnivou planoucí růži. Planoucí jako jeho odhodlání v boji a věrnost smečce. Vlk musí být opravdu tolik věrný, aby za smečku dokázal i zemřít... Udržela jsem chvíli ticha za jeho čest a nechala jen vítr hrát svou tichou píseň.

Hory měsíce (Doupě) 

Hory měsíce (Doupě)

Horlivě jsem přikyvovala tomu, co máma říkala i když jsem tomu rozumněla z poloviny: ,, Ta poslední směčka.. Jsou tam zlí vlci? " Zeptala jsem se a lehce naklonila hlavu na stranu. Když náhle mi v břiše zakručelo a já cítila hlad: ,, Mami mám hlad. " Řekla jsem a čekala jsem, co mi přistane před čumákem za jídlo.

Zvedla jsem se a naklonila hlavu na stranu: ,, Co je to lov? " Zeptala jsem se zvedave a všimla si otce,  který někam šel: ,, Tati! Tati! Půjdeš s námi taky na lov?"  Řekla jsem mu nadšeně,  ale on šel dál: ,, Co je tatínkovi? " Podívala jsem se zmateně na mámu.  Cítila jsem totiž,  že je něco špatně a ten pocit mě začal nepříjemně svirat žaludek.