Příběh smečky Kirigakure IV.

Tábor → Hranice
Ten zbabělec byl ještě natolik drzý a osočoval ze zbabělosti někoho jiného. Rozhořčení ve mě nakypělo a já nebyla ani schopná na nic odpovídat, nic neříkat, jen zlostně zasupět. Chtěla jsem právě ztrestat tohoto vlka, ale v tom se uchopil práce někdo jiný. Ohlédla jsem se a spatřila... Naiome? Co tady jako dělá? Pomyslela jsem si, avšak nechtěla ani bádat v důvodech, proč tu je a co zde po kom chce. Alespoň mě ušetřila práce. Jenže vlk umíral, a následně před zraky všech zemřel. Naiome nám tu nechala mrtvolu, jako bychom snad byli nějaká banda méněcenných. Ohromné..., pomyslela jsem si podrážděně. Nadechla jsem se a sanžila se uhasit kypějící zlost v mém těle a už jsem si ani nic nemyslela. Běhalo mi v hlavě tolik myšlenek, ale proč bych se nad nimi měla ještě víc rozčilovat. Než jsem stačila cokoliv jiného udělat, Naiome byla pryč. Nevšímala jsem si ani vlků, kteří přicházeli do Tábora a pak se odcházeli. Pohlédla jsem na Demona, se kterým bojovala Alfa Ishimury. Nebylo potřeba to ani nijak prodlužovat, a tak jsem se ani nenamáhala nějakými zbytečnými slovy. Demonovo tělo jsem sevřela v tlaku telekineze tak, že se nemohl nijak vykroutit. Dále pomocí telekineze, ale i větru, jsem tohoto vlka táhla po zemi pryč z Tábora. Nejdříve pomalu, rozešla jsem se za ním. Vlekla jsem ho sevřeného v tlaku a postupně zrychlovala. Demon svištěl po zemi přímou čarou pryč z našeho území. Běžela jsem celou tu dobu za ním, abych mohla magii stále ovládat, a nechala jsem jeho tělo ničit o veškeré kameny, keře a zkrátka vše, co se pletlo do cesty. Demon stále bez možnosti úniku. A to jsem začala razantně zrychlovat. Hnala jsem jej tak až ke hranicím naší smečky. Tam jsem se zastavila a silnou vlnou telekineze i větru jsem Demona odmrštila tak daleko, co jen tento můj magický útok dosáhl. A to nebyla vůbec krátká vzdálenost. Až co jsem viděla jeho jako mrtný černý flek někde v dáli, topíc se v prachu na zemi. Mohla jsem odejít. Bez jakékoliv potřeby cokoliv říkat.
Zrádci a vyhnanci, jako je Demon, budou vždy navázáni na takovýto osud. Ještě když si dovolí drze nakráčet až do Tábora a něco požadovat. Naše smečka nebude vítat zrádce a ani se s nimi nijak párat. Ale to se proti němu ostatní členové smečky nedokázali ani pořádně postavit.. Zakroutila jsem hlavou. Smečka potřebuje nastolit trochu větší pořádek. A pak mě pohltilo malé větrnné tornádo, a na místě, kde jsem před chvílí stála, zbyl jen rozvířený oblak prachu.
→ Tábor
Teleportovala jsem se zpět do Tábora. Porozhlédla jsem se letmo po ostatních a poté se rozešla k mrtvole onoho vlka. Chvíli jsem přemýšlela, co s tím jako mám dělat, ale pak jsem vlka  nechala pohltit vzdušným teleportačním oknem, které jeho tělo odneslo bůhví kam. A mě to bylo celkem jedno. Otočila jsem se a postavila se před ostatní členy smečky. "Příště se nic takového dít nebude. Zrádci a vyhnanci jsou příliš opovážliví a drzí, a my jim nesmíme otevírat dvířka" , řekla jsem a odvrátila trochu pohled. "Celkově se to tu musí celé torchu srovnat" , dodala jsem trochu tiše. Následně jsem zvedla hlavu a upřímným kývnutím poděkovala všem, kteří zde byli a něco dělali. Odešla jsem poté pomalým krokem směrem k doupěti. Potřebovala jsem se uklidnit, ale zároveň jsem nechtěla na ostatní vlky působit příliš podrážděně, aby se báli ke mě, byť na malý kousek, přiblížit. Chtěla jsem jen smečku šetřit takových zbytečných potyček, znepříjemňující jejich každodenní životy. Chtěla jsem je jen všechny udržet v bezpečí při poklidu a příjemného života.

Tábor
Kráčela jsem klidně Táborem a mé rozohněné nitro pomalu chládlo. Již tu nebyl nikdo, kdo by obtěžoval, tudíž jsem si mohla alespoň vydýchnout. V tom ale ke mě přišel jeden vlk. Zastavila jsem se pohlédla na něj svýma  zlatýma očima. Moc dobře jsem jej neznala, ale tušila jsem, že je to Aragorn, náš Hraničář. Vyslechla jsem si jeho slova již s klidnou tváří. "Nezklamal jsi, Aragorne. Všechny ty dny předtím jsi strážil hranice velmi dobře, a to, že jsi dnes byť jen trochu pochybil, neznamená, že jsi zklamal. Udělal jsi jen chybu, chyby v životě dělají všichni. To však znamená, že se z ní máš šanci poučit. Navíc to byly jen prašivé krysy, v podstatě se nic nestalo, ale jen dnes. Jindy by to mohlo být horší. Ovšem, velmi si cením toho, že jsi si svou chybu přiznal a jsi odhodlaný ji nějakým způsobem ospravedlnit a napravit." , řekla jsem poklidně a nakonci se i lehce pousmála. "Povoluji ti vzít do zácviku mladé a nové budoucí hraničáře. Přeci jen, naše hranice nejsou tak malé, aby na jejich pevné střežení vystačil pouze jeden vlk. A pokud by jsi to chtěl tedy nějak napravit, budu ráda, když uděláš cokoliv prospěšného smečce" , pověděla jsem přívětivě klidným hlasem. "A neber to jako trest. Věřím, že ty rozhodně nejsi vlk, který by byl hoden jakéhokoliv trestu" , dodala jsem upřímným hlasem. Aragorn si to ale přeci jen bral příliš osobně. Nechtěla jsem již vidět jeho sklopené uši. Ne jeho. Vztáhla jsem svou tlapu a pozvedla jeho sklopenou hlavu, aby mohl přímo zřít do mých upřímných, zlatě zářících očí. "Aragorne, v mé smečce se přede mnou nebude nikdo sklesle plazit, nikdo nebude stahovat uši ani věšet hlavu. Žádné zraky nebudou odvrácené, všichni mohou rovnocenně pohlížet do tváří druhých. Nejsme přeci banda skleslých méněcenných ubožáků, což?" , povzbudivě jsem se pousmála. "Nejsme slabí ani hloupí, abychom sami sebe tlačili k zemi, buďme plnohodnotní a sebevědomí, a jedině tak můžeme být silní, fungovat a držet při sobě" , dořekla jsem klidným, ale vážným hlasem a pohlédla do jeho šedých očí, ve kterých jsem na chvíli zazřela potenciál zalesknoucí se jako stříbřitý Měsíc na tmavé noční obloze, však jakoby byl doposud potlačený zbytečnou poddajností a neúplnotou.

Tábor
Pokývla jsem lehce hlavou na jeho poznamenání. A přesně jsem viděla, jak se Aragorn rázem změnil. Jakoby v něm vzplálo něco, co bylo doposud potlačeno, a zažehlo jiskru opravdového vlka. Jeho odhodlané postavení, jeho plášť, který mu klesal k tlapám, teď opravdu vypadal jako vlk s jasným cílem. A přesně tak to bylo správně, skvěle. Hrdě jsem se pousmála. "Ah, to nevím, ale pokud budeš hledat, zajisté najdeš alespoň někoho, kdo bude chtít a bude odhodlán" , odpověděla jsem klidným hlasem. Zazřela jsem v Aragornově tváři porozumění mým slovům. A byla jsem za to ráda.

Tábor
Dívala sa na dianie v Tábore. Nechápala správanie vlkov. Cítila však hraničnú náladu u jednej vlčice. Zapíšťala a preletela ponad Tábor. Tieň orla sa rozliehal skoro po celom Tábore. Zlietla nižšie a nohami s drápmi počechrala vlčku jessie za ofinu Následne preletela na iný strom. Krídla si načechrala a znova Zapišťala. Bol unikát vidieť orla ako albína.

Tábor
Pohlédla jsem ještě na Aragorna a doufala jsem, že zůstane nadále takovým, kterým si uvědomil, že může být. "Ráda jsem tě viděla Aragorne" , pronesla jsem klidným hlasem, mírně pokývla hlavou a rozešla se pomalým krokem dál. Otočila jsem se a zkontrolovala ještě Tábor. V tom jsem uslyšela orlí zapištění a stín, který proletěl po Táboře. Vzhlédla jsem k nebi a mohla jsem opravdu vidět letícího orla. Nestačila jsem se však ani pohnout a orel slétl níž a pročísl svými drápy mou hřívu. Otřepala jsem se a svýma zlatýma očima, prozřívajícíma skrz mou ofinu, jsem doprovázela orla až ke stromu, kde se usadil. Až tehdy jsem mohla vidět, že je to albín. V mých očích se na chvíli blýskl údiv. Byl to opravdu unikát, nikdy předtím jsem orla albína na našem území neviděla, nepochybně tohle byla vzácnost. Přimělo mě to na chvíli se pozastavit, a tak jsem tiše a s neutrálním výrazem, za nímž se přeci jen skrýval nějaký ten zájem, jsem sledovala ono stvoření.

Haymitch Fireshadow 
Zbudil jsem se uprostřed tábora. Jak dlouho jsem spal? Naposledy sji pamatuji, že prohlásili nějakou novou vlčici za Alfu. Vstal jsem a rozhlédl jsem se po táboře. Klid v něm rozhodně nebyl. Připadalo mi to jako po bouři. Jako by se něco stalo a já při tom nemohl zamachrovat  tedy pomoc. Uviděl jsem Alfu. Mohl bych se zkusit zeptat, jestli nechce s něčím pomoct. Jako hrdý delta bych to asi měl udělat, plus jsem se nechtěl nudit. Došel jsem tedy k ní. ,,Dobrý den. Mám s něčím pomoct? " Zeptal jsem se.

Tábor
V Tábore konečne zavládol pokoj po tom, čo Jessie vyviedla Demona preč odtiaľto. Takúto naštvanu som ju za tie roky ešte nevidel. Už som nemal žiadnu úlohu pre tento deň a tak som začal rozmýšľať, čo užitočné spravím dnes. Mohol by som začať tréningom, dlho som nič nerobil a malo to aj určité následky. Venoval som posledný pohľad na tábor, v ktorom prevládal pokoj. Pomalým krokom som sa oddialil z tohto miesta.
Zrkadlové jazero
Vybral som si ďalšie pokojne miesto, tam som sa cítil najlepšie. Naklonil som sa nad pokojnú hladinu jazera, ktorú som jemným dotykom ňufákom rozrušil. Môj odraz bol v tom momente roztrúsený. Cuvol som a posadil sa. Na chvíľu som si chcel tento moment ešte užiť. Zatvoril som oči a nechal vánok, nech sa mi pohráva s mojou hustou srsťou.

Tábor
Probudil se do tmy. Zamžoural do slabého měsíčního jasu. Cítil, že teploty se očividně drží lehce pod nulou. Povzdechl si a poté, co se protáhl, se posadil. Netrvalo dlouho a jeho oči si přivykly tmě a on se konečně zorientoval, kde přesně v táboře se nachází a koho všechno má ve své blízkosti. Všiml si Haymitche, svého bratra, jenž hovořil s jeho partnerkou. Koutek úst mu zacukal, úsměvu se však ubránil. Přemítal, zda se za Jessie vydat, nakonec však usoudil, že ne. Užíral jej pocit, že by jí možná obtěžoval, což bylo poněkud zvláštní, neboť ji bezmezně miloval a víceméně si byl jist, že ona mu jeho lásku opětuje ve stejných měřítkách. Měl chuť si s někým popovídat, ať už s někým, koho znal již déle, a nebo poznat někoho zcela nového. Ačkoli byl partnerem zdejší alfy, mnoho členů smečky neznal a když už, obvykle jen od vidění.

Upřímně nevím, co se sakra stalo. Z boje jsem si toho moc nepamatovala. Když jsem otevřela oči, byla jsem za nějakým balvanem a Demon i ten druhý vlk už byli pryč. Ta hnědá vlčice (Jessie) bude zřejmě alfa, ale já už jsem si povídala s Hilary o přijetí, jenže s alfou to asi bude lepší. Zvedla jsem se a nakráčela jsem k té alfě. "Zdravím, jsem Darkey. Ráda bych se přidala do smečky, samozřejmě po splnění nějakého úkolu, jak mi řekla Hilary." Usmála jsem se a vlastně mi teď došlo, že mám objevené křídla. Byla souměrně stáhlá a nebyla naštěstí vůbec poškozená. Snad mi alfa dovolí zůstat.

Tábor
Pozorovala jsem ještě chvíli orla albína, když v tom mě vyrušil cizí hlas. Otočila jsem hlavu a spatřila vlka, který se mi dle pachu a možná i vzhledu automaticky přiřazoval jako bratr Riterua, však nevěděla jsem, či to tak opravdu je. Otočila jsem se celé k němu a s vtřícným a poměrně milým úsměvem jsem se na něj usmála. Vlastně jsem si ani neuvědomila, jak rychle ze mě ten vztek vyprchal, a že už dokážu být opět v klidné náladě. "Zdravím Tě." Chvíli jsem se zamyslela nad jeho slovy. "Jistě, určitě by bylo dobré obstarat nějaké jídlo. Děkuji za tvou ochotu" , pokývla jsem hlavou a poslala tak Haymitche něco ulovit. Zahlédla jsem nedaleko procházet Cavaliera. Ráda bych si s ním zase popovídala, jenže on již měl namířeno jinam. A náhle se za mnou objevila černo-modrá okřídlené vlčka. Neznala jsem ji a ani nebyla z mé smečky, tudíž jsem již očekávala, o co půjde. Věnovala jsem tedy nadále pozornost ji. "Zdravím Tě, mé jméno je Jessie. Těší mě, že tvým přáním je přidat se k nám do smečky Kirigakure, proto bych tě i ráda přivítala na našem území" , pověděla jsem vstřícně a s milým úsměvem, přesto s pevným postavením a autorativním výrazem ve tváři a řečí těla. "Nejdříve mi pověz, kým jsi a jaký bys mohla mít pro naši smečku přínos" , pověděla jsem a upřela na Darkey svůj zlatý pohled. V hloubi mých očí se leskla zvědavost, co přinese Darkey za odpověď.

Od Hranic → K Zrcadlovému jezeru
Přestože mé tváře byly rudé a zešlehané větrem, mé oči zalité slzami, letěla jsem dál. S každým dalším bouchnutím srdce jsem cítila strach, ale zároveň lásku. Přála jsem si být opět v bezpečí při Cavalierovi, zároveň jsem se ale bála odvržení. Byla to přece všechno má chyba, že se vše zhroutilo v prach. Chtěla jsem to však napravit, i když jsem nevěděla, zda-li jsem schopna to zvládnout. Ale už jsem nechtěla prožít svůj život jen v neustálém strachu a ukrývání se ve stínech, a věděla jsem, že existuje jen jediný vlk, který může změnit můj život.
I když jsem chtěla letět dál, vyčerpání a žízeň mě přimela slétnou k zemi na místo, kde jsem mezi stromy zahlédla jezero. Zároveň se začalo stmívat a já se bála nebezpečí, které by mě mohlo letem ve tmě potkat. Přistála jsem tiše u břehu jezera, hlavu jsem sklonila a napila se vody. V tom se však k mému čumáku dostaly rozčeřené vlnky hladiny jezera. Pomalu jsem se zvedla a obrátila svá plachá očka směrem, kterým se vlnky linuly. A srdce se mi zastavilo...

--> smer ku Kirigakurskému táboru
Pomaly som prešla hranice, neobzerala so sa. Pokračovala som ďalej. Najprv stratím brata, potom sestru, potom svorku.. ks. Nie, idem do otcovej svorky- tu mám možnosti! Dúfam, že mamka bude mať rovnaké zmýšľanie! Pomyslím si pritom som pomaly šľapala krok za krokom hlbšie do Kirigakurského územia. Až zastanem, a obzriem sa - zdá sa, že som sa stratila v hmle. Och.. u draka.. Povzdychnem si, zhlboka sa nadýchnem a zavyjem na územie - možno to začuje taťka, alebo niekto. Pretože, hmla bola tak hustá, že spraviť krok by bol problém.

Zrkadlové jazero
Nebol som tu sám. Zvráštil som čelo a zhlboka sa nadýchol, tak že som pach nasal do ňufáka. Nebol to nikto od nás. Otvoril som oči a svojim ohnivým pohľadom som prebodol postavu oproti. Prižmurim oči.. Vlk sa až dokonale podobal na starú známu.. Akiru. Do ňufáka mi udrela znova tá známa vôňa.. Pach. Vstanem a priblížim sa, tak, aby som zistil kto je na druhej strane brehu. Akira? natiahnem krk. Zrýchlim krok. Kráčal som popri jazeru rovno k vlkovi na druhej strane. Po tomto šokantnom zistení zastavím. Je to ona.. Je to ona! opäť vyštartujem rovno za ňou. Čo tu robí? Veď.. nie som schopný ani premýšľať. Zastavím len pár metrov pred ňou. Bez slov..

Zrcadlové jezero
Svýma plachýma očkama jsem pozorovala jeho, jak se pomalu přibližoval. Jeho ohnivé oči prosvitovaly šerem a já se bála, co se bude dít. Zastavil se jen pár metrů přede mnou. Sklopila jsem uši, ale přišla jsem k němu blíž. Submisivně jsem se posadila před něj. Byla jsem teď tak blízko, že jsem koukala přímo do jeho očí, naše čumáky se téměř dotýkaly a já mohla slyšet jeho dech a tlukot srdce. Cítila jsem přesně ten pocit, který při chvílích našeho minulého setkání. Chvíli jsem jen takhle seděla, možná se něco zmítalo v mých myšlenkách. Ale já jen beze slov koukala hluboko do Cavalierových očí, kde planoucí oheň zažehával jiskru v mém srdci. Až po chvíli jsem spustila. "Cavaliere... já..." , špitla jsem rozklepaným hlasem a na chvíli jsem se zase odmlčela. "Víš... když se dívám do tvých očí a ty do mých, cítím se náhle silnější, ale zároveň slabší. Cítím lásku, ale taky strach. Vlastně ani nevím, co cítím, ale vím jistě, že už nechci nikdy odejít..." , řekla jsem tiše. Oči se mi zalily slzami a následovala další chvilka ticha. "Prosím odpusť..."

Zrkadlové jazero
Keďže bola o dosť nižšia ako ja, pozoroval som ju z hora. V krku sa mi spravila hrča, k vôli ktorej som nemohol prehovoriť. Nakoniec Akira prehovorila. Bez mrknutia oka som hľadel priamo na ňu. Keď dohovorila, mrkol som. Nedokázal som sa na ňu hnevať, aj napriek tomu, čo sa od nášho posledného stretnutia stalo. Odpusť hneď ako vysloví túto krátku vetu, hlasito vzdychnem. Svojim ňufákom jej utriem slzy, ktoré sa kotúľali po jej tvári. "Priznám sa, neviem čo povedať.. Nečakal som, že ťa tu stretnem, dnes.. Tu, a vôbec že ťa stretnem. Nemusíš sa ospravedlňovať, nehnevám sa" poviem potichu. "Zablúdila si.. U nás?" táto veta znela dosť hlúpo, ale v tejto chvíli ma ani nenapadlo, žeby došla do Kirigakure za mnou.

Niekde v hmle u tábora
Zavyla som prenikavým dosti pisklavým hlasom, ktorý sa podobal hlasu vĺčaťa. Stála som tam obklopená hmlou, no na to som zacítila pach, ktorý som veľmi dobre poznala. Obzrela som sa, skoro som ho nevidela, ale áno bol to môj otec. "Tati.. Zeissani.. Ishimura už nie je, Zeissacke alfy vyzvali alfy k súboju a prehrali.." poviem mu, bola som úprimne vystrašená. Utiekla som, ako mi tlapy stačili.