Příběh vyhnané smečky Zeiss I.

Alfa začala poháňať stádo, to sa tupo valilo rovno do našich pažerákov. Vyceril som tesáky a vymrštil svoje hybké telo na jedného z bežiacich jeleňov. Skočil som mu do hrude. Zahryzol som sa prinízko. Vedel som, že sa musím zhryznúť do hrdla svojej obete. Zviera sa metalo a kopalo. Nedbal som na obranu, svojho tela. So všetkou silou čo sa v mne nahromadila som pustil zviera a to sa vypelo na zadné. Ja som skočil tentoraz správne. Zahryzol som sa do mäkkého hrdla. No ani tentoraz zviera nepadlo na prvú ranu. Stískal som zuby silnejšie a silnejšie. Jeleň ryčal bolesťou. Ako ryčal tak ja, rovnako zúrivo som ukončoval jeho život. V papuli som cítil teplú krv. Tá mi podráždila jazyk a chcel som viac a viac. Hrýzol úbohého jeleňa nemilostrdne. Zviera sa šialene metalo, búšilo mi do chrbta ale ja som sa nevzdával. vedel som, že tento jedinec melie z posledného. Cítil som jeho dych, jeleň mal vypäté všetky svaly, bol spotený, oči doširoka otvorené. Zo spenenej tlamy odfrkoval penu. Ja som nepopustil a zazrel som ako sa zviera kláti na zem. Jeleň padol na kolená. Uskočil som aby ma nezadlávil. A zahryzol, som sa mu do zátylku. Jeleň sa metal a v kŕči vystieral zadné nohy. No bol skoro mŕtvy. Kožúšok mal pofŕkaný vlastnou krvou a nad ním stála šelma ktorá ho zbavila života. Jeleň skonal. Odtiahol som mŕtvolu nabok,veď možno ešte niekoho zabijem. pomyslel som si.

ZL

Stádo se rozběhlo lesem hnáno jejich lovci. Pevně se semklo do jednoho šiku, mláďata byla pomalu směřována do středu a obklopována silnějšími jedinci, kteří je hnali kupředu. Jeden nemocný srnec již padl, pach krve se rozlil po lese a stádo vysoké se dalo do trysku. Dusot jejich kopyt se rozléhal po okolí. Pokud chtěli vlci ještě nějakého srnce dostihnout, byl nejvyšší čas, aby se dali do pohybu. Je však již jasné, že jedinec už žádný kus neuloví, bude potřeba spolupracovat.

Man'yak pozvedl hlavu, poslouchajíc Naiome. Připadalo mu to rozumné. A co si budeme povídat, vlčkovi, co se chtěl předvést jako dobrý lovec a bojovník mu hrála menší skupinka, co šla s Temnou alfou, příhodná. Nebude jeleny jen nahánět, bude se je pokoušet rdousit. Potichu tedy následoval velkou vlčici, snažíc se našlapovat pomalými krůčky. Jeho pohled zaujmula bezohledná mladá vlčice, při pohledu na ni však jen lehce ohrnul pysky a začal se přesouvat na druhou stranu skupiny, než byla ona. Kdyby všechno zkazila, chtěl být co nejdál. Dobrá, zareagoval na Naiominu zprávu a postavil se na levou stranu, dále od ostatních, však ne tak daleko, aby ve skulině mezi ním a nejbližším vlkem měla kořist možnost uniknout. Kupodivu necítil nervozitu, která by byla příhodná, vzhledem k jeho malým zkušenostem s lovem.

Bol som postavený opäť pripravený zaútočiť. Tlamu som mal podráždenú krvou a potom som sa rozhliadol. Aké šťastie, presne oproti mne sa hnal ďalší jeleň, tentoraz to bola laň. Chcel som zopakovať pôvodný výpad, ktorým som usmrtil predchádzajúceho jeleňa, ale od visenia na jeho hrudi ma bolela čeľusť a tak som vyskúšal niečo iné. Vzlietol som, priamo nad chrbát lane. A potom som ako orol, strmhlavo som sa spustil na chrbát mojej koristi. Zahryzol som sa jej do chrbta, lež nie do krku ale kdesi doprostred chrbta. Moje tesáky prehryzli kožu a ja som si okúpal ňufák v teplej krvi. No nebolo vyhrané. Ľaň sa síce potácala ako opitá ale nespadla. Držala sa pevne na nohách. A ja zakliesnený v jej chrbte som presúval čeľuste ku krku. Cítil som ako chrupčia kosti. Ako sa stavce namáhajú aby korisť nespadla. Napokon som sa ocitol na jej zátylku. Stačil jeden hryz a srna zastala ako paralyzovaná. Nedokázala sa hýbať. a tak sa sklátila na zem. Ja som z nej zoskočil, no ona sa postaviť nazad nemohla, bo som jej asi zlomil väz alebo mala vyrazený dych, lebo chrčala a fŕkala. Bolo by kruté nechať ju takto sa trápiť. pomyslel som si a jedným hryzom do krčnej tepny som ju zbavil života. odstúpil som a kochal som sa gejzírom krvi, ktorá sa valila z rany von. Dobrý zásah! Dvojitý. pomyslel som si. Zabil som už dve. mal by som nechať aj iným...

Západ TL

TL

Dysnomia začala být nervózní, jak musela stále čekat. Štvalo ji, že několik desítek metrů od ní je čerstvá kořist, ale ona tu musí stát a čekat. Navenek zůstávala klidná, jediná známka nervozity bylo nenápadné přecházení sem a tam v rozmezí asi pěti metrů. Našlapovala tiše, aby nenadělala žádný hluk. Sbíhaly se jí sliny na další lov, zběsilé šumění krve v uší ze všeho běhu a hlavně krve a toho, jak tesáky zaboří do jeleního masa. Slova Stellar jí myslí projela jako ostří dýky. Oblízla si tesáky a v očích se jí hladově zablýsklo. Neslyšně se rozběhla za ostatními, zatímco nechala magií zmizet téměř vše světlo kolem ní, takže vypadala jako temná šmouha. Přikrčila se za stromem a očima probodávala stáda. Nemohla se dočkat, až v sobě cítila převalující se světlo, které vstřebala. Ale moc se jí to nelíbilo.

Když se nahrnula kořist přímo k nim, Man'yak se přikrčil a vycenil tesáky v šíléném úsměvu, sledujíc stádo, jak se blížilo přímo k nim. Tiše zavrčel, již si to mohl dovolit, v té vřavě a dusotu kopyt ani neriskoval, že by ho nějaký jelen zaslechl. Na chvilku se viděl umlácen pod tolika mohutnými kopyty, ale poté skočil do malého křoviska, a když stará, jistě již neplodná laň proběhla kolem něho, s bojových zavytím se po ní vrhl. Několika rychlými kroky se rozehnal za ní a zahryzl se jí do achyllovky. Chvilku do ní zarýval zuby, až ucítil, že šlacha praskla. Bohužel, také cítil, že mu dochází dech, a tak se uvolil, že jí vpraví do žil jed. Nectilo to zrovna ducha lovu, ale sama by také dlouho nepřežila. Pak ucítil škubnutí a rychle uskočil, když laň vykopla. Ucítil bolest v čelisti, naneštěstí ho nenakopla důkladně. To by mohl mít po čelisti, nebo také po hlavě. "Ta laň má v sobě jed! Unavuje jí a způsobuje bolest, snadná kořist!" Poslal ostatním vlkům do myslí, s nadějí, že by se mohla nějaká malá skupinka vydat za ní.
Potom zachytil pohled matky. Nebylo třeba říkat víc, v jejích očích poznal, co se od něj očekávalo, a on to chtěl také vykonat. Rozeběhl se za jelenem z druhé strany, než Temná alfa. Štěkal přitom a vrčel, zubisky se přitom oháněl po jeho boku. Byl už celkem vysílený, a cítil, že dlouho s ním nedokáže držet krok, ale stále ho naháněl, držel jeho kurz, hlídal ho, aby neunikl Naiome. Nakonec do něj i temná, mohutná vlčice narazila a a jelen skončil na zemi. Věnoval krátký, ohromený a uznalý pohled matce, pln respektu a úcty, než se rychle otočil. Kazui? Nevěděl přesně, kdo to je. Snad další vlče Naiome? Či učednice? Neztrácel však čas, skočil k jelenovi. Pevně ho chytil za krk pod čelistí. Kroutil hlavou a zvyšoval stist, až cítil krev ve své tlamě. Tu krásnou krev. Nedržel jelena ve smrtelném sevření, ale to nebyl jeho úkol - jeho úkol byl spolupracovat, a tak pevně držel jelena za čelist, dole u země, aby se nemohl vykroutit a postavit. Díky Man'yakovi bylo jeho hrdlo vystavené na obdiv Kazui, on ho znehybnil a ona měla krásný průchod k jeho průdušnicím a tepnám. Však znavený mladý vlk cítil, že mnohonásobně těžší jelen by se mu mohl vykroutit, takže ještě zesílil své sevření, seč jej stále bolela čelist z předešlého odporu laně. "Tu čest by měla mít dáma, ne?" Poslal směrem ke Kazui humorně myšlenku.