Příběh smečky Stříbrného fénixe II.

EITO
Aralský les
Po nějaké chvíli konečně spolkl poslední sousto. Po mnoha dlouhých měsících se konečně cítil skutečně sytý. Kručení v břiše ustalo a on věřil tomu, že se snad v dalších pár následujících dnech ani neobjeví. Zároveň ho ale zachvátily obavy, aby obsah svého žaludku nemusel vyvrhnout, protože nebyl na takový ohromný příjem kvalitní potravy navyklý. Bylo to vidět i na jeho těle, ačkoli měl kůži porostlou srstí s hustou podsadou, v oblasti hrudního koše nebylo těžké i pod tou vrstvou chlupů spatřit trčící žebra. Sice se necítil slabě, na první pohled tak ale bezpochybně působil. Na svůj aktuální vzhled si ale zvykl natolik, že si ani pohublý nepřipadal. Jediné, po čem toužil, bylo opětovné nabrání svalové hmoty, jejíž úbytek zaznamenal. Po dojezení se pustil do vlastní očisty, pečlivě si jazykem olízal tlapy, které nabraly červenou barvu a zapáchaly krví. Nějaká krev mu zaschla také na hrudi, vyčistit nečistoty na tomto místě byl vcelku oříšek, i s tím si ale poradil. Možná mohl vypadat jako buran, když si srst dočista drhl, nenáviděl však když měl v kožichu slepené chuchvalce. Jakmile svou práci dokončil, protáhl se a nepřestával ležet. Poslušně vyčkával, až i Traure dožere.

Kývl na matčiny slova. "Máš pravdu. Vezmeme tedy cestu lovem, následně do Ishimury." Zazubil se a energeticky vyskočil na tlapy. Následně švihl ocasem. Těšil se, že vlastně s matkou stráví společný čas. Jen oni dva. Po dlouhé době. "Bude to příjemná chvíle. Společně jsme lovili ,když jsme byly se sestrama vlčata a toto ještě skončilo katastrofálně." Dodal pokus o vtip a čekal. "Jdeme k nám do lesa, nebo to už vezmem rovnou cestou k hranicím." Zeptal se a zvědavě nahl hlavu na stranu.

Mí vlčí sourozenci vypadali každý stejně a přitom jinak. Švihla jsem všemi ocásky a usmívala jsem se. Když Hendrik se plazil blíže zasmála jsem se. "Maminka a mlíčko je tam." Řekla jsem a než jsem jej nasměrovala k Bodce jsem se jej dotkla čumáčkem jeho čumáčku. Poté jsem jej dala k bříšku Bodky a zazubila jsem se.

Aralský les
Všichni kolem mne již dojedli, a jen já jsem stále přežvykoval sirové maso. Pomalu jsem si okusoval menší kusy masa a dlouho je přežvykoval než jsem je zpolknul. Nechtěl jsem maso rychle zhltat, jelikož jsem nechtěli vypadat jako buran, chtěl jsem si to vychutnat a také jsem kvalitní maso dlouho nežral a tak jsem no nechtěl naráz přehnat. Po asi pěti minutách jsem zpolknul své poslední sousto a posadil se. Začal jsem se očisťovat od krve a pak jsem si všiml že můj obvaz je taktéž od krve. Ještě jsem si prohlédl jak moc je od krve a pak potichu pronesl: "Omluvte mne prosím." Pak jsem se zvedl a popošel asi dvacet metrů, tam jsem si obvaz sundal a pokusil se ho co nejvíce očistit. Můj sundaný obvaz odhalil dlouhou řůžovou jizvu která byla už několik měsíců stará. Při větším nárazu stále bolela, ale již byla zahojená. Co to šlo snažil jsem se na ní nedívat a hned co jsem si obvaz co to šlo očistil zavázal jsem si ho zpátky. Pak jsem se rozešel spět za svími společníky. Posadil jsem se a zeptal se jich: Nevíte jestli půjdeme okolo nějaký řeky? Potřeboval bych si umýt obvaz." pak jsem se zamyslel a uvědomil si že pomyšlení že si chci mýt obvaz, radši než abych ho prostě zahodil jim může přijít zvlaštní.

Aralský Les
Vůbec jsem neváhala a utrhla jsem kus mého pláště.,,Na, odvaž jsi to tímhle. " Řeknu a podám mu cár mého pláště.  To je to, co kamarádi dělají.,,Měli bychom co nejdříve vyrazit. Ještě musíme sehnat nohu kozoroha." Povím veselé a usměju se na ně. Čekám, až se nachystají, abychom mohli jít na cestu. Přemýšlela jsem,  kolik jim asi je. No rozhodně míň než mě.

Aralský les
Nezazlíval Trauremu jeho odskočení, neboť si díky on sám mohl o pár vteřin déle odpočinout, což bylo něco, na co si nemohl stěžovat. Když se dobrman vrátil, Eito želbohu neznal odpověď na jeho otázku. ,,Netuším, vyznám se tu asi tak jako ty," odsekl. Nerozuměl tomu, proč si prostě onen šátek, jenž neustále nosil obvázaný na levé tlapě, nesundal, zbavil by se tím přeci veškerých problémů! ,,A kdybychom přeci jen šli kolem nějaké vody, spíše bych se nabil, to teď potřebujeme více," dodal zpětně. Když Jack nabídla Trauremu odtržený kus svého pláště, připadalo mu to jako vcelku přátelské gesto, pochyboval však, že ho černý pes přijme. Zdál se mu až moc sobecký, než aby byl schopen svůj kus látky jednoduše zahodit a nahradit ho jiným. ,,Uh, asi ano," souhlasil. Porozhlédl se kolem sebe a snažil se nějakým způsobem určit, kolik může být hodin. Jediné, co ovšem věděl, bylo, že čas utíkal nepříjemně rychle, a že muselo být pár hodin po půlnoci. Zatím se ale neschylovalo k východu slunce.

Aralský les
Vlčice mi nabídla kus jejího pláště. Uhm, Děkuju. Děkuju moc. Vzal jsem si kus látky a rychle jsem si ho převázal tak aby mohli jizvu vidět co nejkratší dobu, nemohli si však dlouhé jizvi nevšimnout. Pak jsem se ještě rychle vrátil k jelenovi a opatrně jsem se zakousl do jeho paroží, pak už jsem za něj jen zatáhl a ono po nějaké době upadlo. vzal jsem svůj obvaz a obvázal ho kolem onoho paroží. Přišel jsem k Ezrovi a zasunul ho do jeho toulce. "Vem mi to prosím." Řekl jsem Ezrovi a přešel k vlčici. "Tak asi půjdem ne?" Podíval jsem se na svou tlapu a tam byl zářivě červený obvaz, který mne lehce iritoval. Byl jsem zvyklí na svůj a né na tenhle zářivě červený.

Aralský les
,,Nemáš vůbec zač. Musíme do skal. Takže se připravte na lezení, což je zábava" Řekla jsem.  Lezení mě odjakživa bavilo a šlo mi ještě před výcvikem. Hlavně to byla zábava , a ty výšky,  to jsou výhledy. Doufala jsem, že mé kamarády to bude také bavit. Podívala jsem se na oblohu, měsíc moc krásně svítil, to bylo dobré . Aspoň uvidíme na cestu.

Aralský les
Nezíral na Traureho, když si od vlčice látku převzal, ale skutečně ho to překvapilo. Přikývl: ,,Jistě." Už nechoval vůči psu tak výraznou zášť jako doposud, snažil se dokonce téměř nevyvolávat jakékoli konflikty a nechovat se způsobem, který by ho mohl pobouřit. Náhle zafoukal silný vítr. Koruny stromů se nakláněly ze strany na stranu a nepříjemně vrzaly. Eito poplašeně vzhlédl k obloze, zaslechl totiž zapraskání, které bylo silnější než jakékoli předchozí. Neměl ponětí, čeho bylo znamením, však znejistěl. V tom jeho zrak zaregistroval strom, který se naklonil o mnoho stupňů více než ostatní. ,,Pozor!" zvolal, jakmile mu došlo, co se děje. Strom se přestal kymácet ve vzduchu a rychle se nakláněl k jedné straně. Nabíral rychlost a za chvíli se již řítil jejich směrem k zemi. Eito stačil tak tak uskočit, vrazil mezitím i do Jack, jež tak odstranil z nebezpečného místa. Zděšeně se ohlédl, očima pátral ve tmě po Traurem, jehož v tom všem zmatku zřejmě spolkla tma a bílý pes ho stále neviděl. Nedokázal říct, zda je v pořádku či leží někde zavalený pod kmenem, pokoušel si nevytvářet jakékoli předsudky a snažil se přesvědčit sám sebe, že ho stále ještě nespatřil z důvodu, že je tak tmavý.
//Je mi jedno, jak se rozhodneš, jestli ho strom zavalil či ne, Eito ho zatím pouze nevidí.

//Ohoho, díky za ponechání šance hele
Aralský les
Udiveně jsem se podíval na Ezra, když bez odmlouvání paroží vzal. Ani jsem nevěděl proč si ho beru, asi se mi líbí to jak vypadá a je to dobré místo kde uchovat můj starý obvaz. Po chvíli Ezro Zakřičel a já se pomalu podíval nahoru. Jediné co jsem spatřil byl strom padající k zemi. Pokusil jsem se uhnout, ale jediné co jsem stihl bylo uskočit tak aby mne kmen nezavalil celého a místo toho jen moje zadní nohy. Byla to neuvěřitelná bolest ale snažil jsem se být potichu. V tu chvíli jsem si byl jistý že tady pod tím kmenem umřu a začal jsem panikařit. Nevím jestli to je kvůli ohrožení života, či stresu, ale po okrajích kmenu se oběvila světélkující kvítka, spojená s mojí magií. "No jasně, kdybyste aspoň k něčemu byli žejo!" vyštěkl jsem si pro sebe a pokračoval v bědování, " Nikdo nemá tak zbytečnou magii jako já! Proč zrovna JÁ , mám tak strašnou magii!" Snažil jsem se nohy z pod kmene vyprostit, ale nešlo to. Již jsem byl smířený s tím že tu zůstanu zaseknutej a tak jsem si začal mluvit sám pro sebe a bylo mi jedno jestli to ty dva slyší nebo ne. "Měl jsem je poslechnout! Síla by mi byla nápomocnější, než se zajímat o lidi a ostatní! Stejně jsem z nich byl nejmladší, nejslabší a nejvíc k ničemu! A navíc.. Navíc Leadra.... Achjo.... A teď tu umřu.... A to jsem se ani do tý smečky nedostal. Eh Noyak měl pravdu, jsem k ničemu, měl jsem se nechat jim chytit... Zabědoval jsem si a mrsknul sebou na zem.

Aralský Les
V mžiku se to celé seběhlo, ja skončila na zemi. Snad neraněná. Ezra vypadal taky v pořádku.  Ale kde je Traure? Rychle jsem ho začala hledat. Díky svým vylepšeným smyslů jsem ho rychle našla, byl zavalen. Snažila jsem se to odvalit, ale sama jsem nebyla dost silná.,,Ezro, kamaráde,chodila by se pomoc." Křiknu, zatím co se snažím vyprostit mého kamaráda.,,Neboj se, brzy budeš venku. A neboj nejsi jediný s nejužitečnou magii, já ani žádnou moc nemám." Okomentuji jeho poznámky.

Aralský les
"Tady ani nejde o tu magii samotnou, ale kdyby byla užitečnější, mohl jsem jí..." zasekl jsem se, nebyl jsem si jistý jestli chci říct to co mám na jazyku, musel jsem se nad tím chvíli zamyslet, rozhodl jsem se že toto mne nijak nepoškodí a tak jsem to dořekl, "Mohl jsem jí zachránit a TOHLE by se nestalo. Byl bych se svou rodinou a vše by bylo v pořádku!" Co to povídám! Vždyť svojí rodinu nesnáším, teda tu živou. Ale musím vypadat dobře! pomyslel jsem si hned co jsem dokončil větu. Jen jsem se koukal jak se mne snaží vlčice vyprostit z pod kmenu a přehrával si v hlavě všechny zbůsoby jak bych tu mohl umřít.

Aralský les
Náhle si jeho oči všimly pohybu a křupání. Pohyb i zvuk vycházely zpod kmenu padlého stromu. Ne. Ne. Pane bože, to snad ne! Pokoušel se zachovat klid a ponechat si chladnou hlavu. Obrátil oči v sloup a několikrát se zhluboka nadechl a vydechl. Za chvíli už ticho, které nastalo kolem, přerušil hlasitý bolestný křik, který ze sebe Traure vydával. Nebylo to nic příjemného, stát uprostřed tiché noci v lese, kde byli všichni tři zcela poprvé, za bolestného ryku jednoho z nich. Onen rámus nebyl bílému psu dvakrát příjemný, vzbouzel v něm pocit, že na ně upoutá pozornost někoho či něčeho, co by je všechny mohlo zranit či až zabít. Obvykle se tmy nebál a neměl s ní nejmenší problémy, zachvátily ho však úzkost, která přišla ruku v ruce s úzkostí, kterou dosud nepocítil. Neuniklo mu žádné slovo, které jeho společník vypustil z úst, jelikož jeho hlas se ztichlým lesem nesl rychle. Nevěděl, co si počít, v hlavě měl prázdno. Jediné, čím si byl jist, že tak mohutný kmen stromu jen tak klasickým způsobem ani za pomoci Jack nedovedou odvalit. ,,Já vím, j-já vím!" zakoktal se, když ho vlčice oslovila. ,,Ale... pokud ho budeš tahat, jen mu zlámeš končetiny, pokud už tak neučinil ten strom." Na okamžik ztichl. V očích se mu po dlouhé době objevila upřímná lítost, se kterou hleděl na černě zbarveného psa. ,,Ježiši, proč jsem vás jen nevaroval dřív?! Proč jsem dřív nevykřikl?! Bože, co jsem to zas udělal," skučel a nadával. Strach a vina nad ním pomalu přebíraly vládu, on si ani pořádně nebyl vědom toho, jaké divadlo právě předváděl. ,,A ještě ke všemu ani ten strom jen tak neodsuneme! Vždyť já si ani pořádně nejsem vědom toho, co má magie je!" Nenapadlo ho nic lepšího, než zdvihnout hlavu směrem k obloze. Následně dlouze zavyl, nejhlasitěji, jak mohl. Dával odpovědi čas pár sekund, pokud se nikdo neozve, hodlal nějakým způsobem vymyslet, jak si počínat dál, přestože v tom všem zmatku a ochromení zatím nebyl schopen začít spřádat jakýkoli plán. Ostatně i to vytí bylo výsledkem bezmyšlenkovitého jednání. Ani se nepozastavil nad poslední větou, kterou Traure vyřkl. Na tom nyní nezáleželo.

/Colora/
Docela mě mrzelo, že jsem naše čtyři maličké nemohl vidět. Hrozně mě zajímalo, jak vypadají, ale měl jsem prostě smůlu. Nahodil jsem neutrální výraz, ve kterém možná bylo vidět trošku strachu. Nebyl jsem si jistý a stejně jako obvykle, i dnes jsem mínil být pesimistou. ,,Co bude dále?" zeptal jsem se nejistě Bodky a Ahrii. Nechtěl jsem šířit negativní energii a náladu, ale nevěděl jsem, co nyní vnímat. Nakonec jsem však zbylá vlčata, která byla už napitá, přisunul tlamkou k sobě a ovinul je.

//Ok jdu to vyřešit

Aralský les
,,Všichni se uklidněte, nic není ničí chyba, vyšilování nikomu nepomohl." Řekla jsem. Tenhle strom neodvalíme, že Jack? No sami rozhodně ne Jack. Nidko jiný tady ale není. Třeba někdo přijde. To doufám.  To doufám. ,,Výdrž kamaráde,  neztratím tě jako milovanou Ellie. Už nikdy nikoho nestratím." Řeknu. Musím ho zachránit,  další ztrátu už bych asi nerozdejchala. Prosím, kdokoliv pomoctr. Jakmile jsem pomyslela na to přání,  stalo se něco neuvěřitelného. Najednou se před náma zjevil Triceaptos. Zabral celou svoji silou a odvalil kmen pryč z mého kamaráda. Děkuji. Pomyslela jsem si. Ikdyž mě asi nemohl slyšet. Náhle se ozval v mé hlavě hlas.,,Nemás za co. Rád pomáhám. Mimochodem jse Růženka, tvůj nový kamarád. " Děkuji kamaráde. Mezitím Růženka zmizel. Nevěděla jsem, kdo to byl, ale rozhodně to byl můj kamarád.

Aralský les
Ležel jsem tam pod tím stromem zatím co všichni okolo mbě panikařili. Z pod kmene se začala linut krev a já začal ještě víc panikařit. ale ne, ALE NE! To neni pravda, já tu vykrvácim, rozdrtíl mu ten dopad nohy? když začal Ezro brát vinu na sebe, nebýt v ohrožení života i bych se na něj zlomyslně v podíval. Jelikož jsem ale v ohrožení byl jen jsem se nervózně zasmál a začal propadat panice. Zpátky do reality mne uvedlo až zařvání vlčice. Jen jsem se na ní bezmocně podival a začal se smiřovat s tím, že pod tímhle kmenem vydechnu naposled. V tom se ale oběvilo obrovské stvoření které kmen odvalilo. "To už mám tak málo jrve a halucinuju, nebo to vidíte taky?" zeptal jsem se potichu a podíval se na svoje končetiny. Pravá vypadala v pořadku, nejspíš na ní vyšel nějaký výmol, zato ta levá. Na mojí pacce bylo tolik krve že jsem ani neviděl co se s ní stalo. Horní čast vypadala vykloubená, nebo zlomená. E-Ezro, podej mi proším můj starý obvaz." pižadal jsem psa, musel jsem nějak zastavit to krvácení, už tak jsem stratil dost krve.

Aralský Les
Zvládli jsme to, Jack. Hlavně aby byl v pořádku, Jack.,,To byl můj kamarád Růženka. Chceš pomoc to obvázat? Můžeš chodit? Jsem ráda, že žiješ kamaráde." Řekny a vydechnu si. Obhlídnu si ho. Jedná noha byla v pořádku. S tou druhou to bude horší. Ale nepřišel o ní, to je dobře. Asi bychom ho měli dopravit do tábora, ale tohle rozhodnutí bylo na něj.  Já jen chtěla, aby byl brzy v pohodě.

Aralský les
Rozhodl jsem se nepozastavovat se nad faktem, že se tu zničeho nic objevil nosorožec, hlavně že jeden z nás věděl co to je. "Jo, jo to by bylo fajn, sám si to neobvážu. A chodit asi můžu." Řekl jsem a pokusil se zvednout. Snažil jsem se neopírat o rozdrcenou packu, ale i přesto jsem s ní párkrát narazil do země, což bolelo jako čert. "Jo... Zatím žiju." dořekl jsem ještě a odkulhal k Ezrovi. Podíval jsem se na něj a čekal až mi podá můj šátek. Podíval jsem se na něj jak jsem se na něj asi ještě nepodíval, podíval jsem se na něj totiž zoufale. V očích mi byl vidět smutek a já jen doufal že ta neuvěřitelná bolest brzo ustane. Odkulhal jsem ještě o kus dál a posadil se, ale hned jsem vyskočil jelikož sezení na té noze to ještě zhoršovalo. Podíval jsem se na Jack a ta to z nás asi brala nejklidněji. Kdyby jenom strčil mne místo ní, ta je nám stejně k ničemu. pomysel jsem si. Byl jsem naštvaný že Jack byla ta, která s toho vyšla bez zranění.

Tábor - Les 5-ti statečných
Zatímco ti tři šli plnit zkoušku, Alfa a někteří další vlci byli pryč, já jsem se vydal na lov. Je třeba zajistit smečku na zimu. Takže, co třeba nalovit pár muntžaků? To bych mohl zvládnout. Naplánoval jsem si. Potřeboval jsem se najíst a pak tady byla smečka. Nějaké další jídlo navíc se vždycky bude hodit. A já stejně něměl nic jiného, co bych dělal. Vzpomněl jsem si na kytičky. pěkně mi to nevyšlo.  Pokroutil jsem hlavou a rozběhl se z tábora k lesu.
Ten les byl místo, kde jsme vyrůstali. Přinášel mnoho vzpomínek. Ach tati, Dyerone, kde jste? Žijete vůbec? Jak se vám daří? Nic jsem nevěděl. Otec se objevil a zmizel, stejně jako sen. Když jsem byl hlouběji v lese, začal jsem větřit a hledat stopy nějaké zvěře.