Příběh vyhnané smečky Zeiss III.

Hlouběji v lese jsem již pomocí magie, vycítila polohu medvěda. Vedle Velethera jsem se chtěla taky připravit k útoku, když v tom přišlo vytí Naiome. A následně rozkaz Velethera. Vydechla jsem přebytečný vzduch z plic a hned za ostatními se vydala do Tábora.
Tam jsem se Naiome z respektu a na pozdrav uklonila jak se na Deltu slušilo a patřilo.

Vlčka sledovala skvělé herectví Naiome a ušklíbla se nad naivitou toho psa. Brzy se však vydali do Tábora. Bylo jim přikázano vejít do jedné z jeskyň a tak hned učinila. Následně zaslyšela vytí a chvíli na to nové pachy, které zde postupně přicházeli. Potom když do ní někdo šťouchl, opravdu tlumeně a neslyšně zavrčela. Když zjistila, že to je Aysu, ušklíbla se. Viděla ráda známou tvář, ale Sauřina tvář zůstavala ledově chladná. Kývla ji hlavou na pozdrav a vydala se blíže k ní a taky se u ní usadila. Na vlče, byla skoro vysoká jako Aysu, ale to nebylo důležité.

TRAURE
Hranice - Tábor
Dřív než jsem byl schopen odpovědět, nebo si cokoliv uvědomit ocitl jsem se někde úplně jinde. Přesun ale nebyl nijak přijemný, ba na opak. Bylo to nepříjemné a bolestivé. Jakmile jsme se ocitli někde, kde to vypadalo jako tábor, neměl jsem ani čas se vzpamatovat a už jsem byl odhozen to jeskyně. Trochu jsem zakňučel, ale ne nahlas, divil bych se, kdyby mě slyšela jen vlčice. Když mě 'zamrazila' v jeskyni jen jsem odštěkl "A mám snad na výběr?!" zvedl jsem se a porozhlédl se okolo. "Do čeho jsem se zas dostal zamumlal jsem si pro sebe.

Tábor
Na jej šťastie, nemusela čakať príliš dlho. Zoskočila z jaskyne a obtrela sa o Velethera. Mal na ňu pomerne veľa otázok. Chápala to. "Psa nechaj teraz na pokoji, bude tu ako Omega. Slúži ako hračka mojím novým učňom. Však ale..." - odpovedala mu. Poslednú vetu nedokončila schválne. Znova vyskočila na jaskyňu. "Zeissani, svit je momentálne bezbranný a slabý. Videla som, ako to u nich chodí. Svorku nedržia psychicky silné alfy." - začala jej príhovor. "Asklépios, bude mať za úlohu svorku zatiaľ viesť. Nevidím tu žiadne bety. A vy všetci mu budete pomáhať a správať sa ako máte. U všetkých žiadam zodpovednosť, pohotovosť a psolušnosť. Nira, ty pôjdeš somnou a s Veletherom ako svedok." - uškrnula sa. vedela, že Nira rada odchádza a ešte radšej je popri Naiominom boku. Okrem toho jej dávala výhodu, vedela, že s nejakým vlkom vo svite niečo mala. Chcela vysvetliť Veletherovi veci po ceste a aj Nire. Naiome bola zlá a podlá, preto chcela stihnúť svit, keď tam chýbala jedna z álf. Dúfala v to.
Všetci si dávajte pozor na Krištáľovú stenu či svit, tak temno.

Seděla a čekala. Sauron přijít nestihl. Zhluboka jsem se nadechl a opět se postavila. "Samozřejmě, má Alfo." Přikývla jsem a připravila se k odchodu, ať už měla Naiome v plánu cokoliv. Byla jsem ji k službám. Samozřejmě. Který Zeissan nebyl. Kromě.  Toho jít po boku Alf je pocta.

Tábor - Hranice Ishi- Smerom k Táboru
Z Naiominho kožuchu sa začala uvoľňovať čierna para. Obklopila Velethera aj s Nirou. S bolesťou sa hold museli zmieriť. Objavili sa na hraniciach Ishimury. a začali sa približovať pomaly k Táboru. Teda, aspoň tam Naiome ich viedla. Prepáč, že ti to hovorím až teraz, mal to byť pre teba moment prekvapenia. - poslala Velovi myšlienku a jemne sa uškrnula. Ideme si po územie svorky Ishimura - poslala Nire a aj velovi myšlienku. Nemohla vidieť ako sa svit správa. A hlavne Nai enchcela aby Ishi úplne upadla. Nechcela zrejme Ishi len pre Zeissanov, ale aj pre Ishimurčanov, aby sa dalo normálne žiť s poriadnými alfami. A aby jej dcéra nebola zbytočne zaslepená rúžovými okuliarmi. Vietor bol na ich strane, čo bolo zatiaľ dobré. Nechcela zbaviť vlkov životom, hlavne nie tých, ktorí mali potenciál pravých vlkov, len ho ešte v sebe neobjavili. Preto sa rozhodla o boj alfa na alfu. Silnejší vyhráva tak ako to bolo v prírode vždy a vždy aj bude.
Všetci si dávajte pozor na Krištáľovú stenu či svit, tak temno.

Ani jsem se nenadála a objevila jsem se v oblaku Naiomine magii a všichni tři jsme se objevili někde jinde. Znala jsem to tu. Ishimura. Přišla mi myšlenka Naiome a já překvapeně zamrkala. Při pohybu směrem do Tábora jsem švihla ocasem. Pokud mají neschopné Alfy, budou i slabé. Pomyslela jsem si. Přežije jen ten nejsilnějš

Tábor
Když jsem zaslech zmínění toho že budu omega, stáhl jsem uši a panenky se mi zúžili. "Vy z*sraný k*rvy!" řekl jsem. zřejmá alfa mě už asi neslyšela, ale ostatní v táboře jo. Bouchl jsem hlavou o led a zavrčel. Pak jsem se otočil a popošel dál do jeskyně. Otočený zády k ledu jsem z hlavou otočenou nahoru zaštěkl "Snad jsi rád tati! Ať jsi kdekoliv a doufám že sis našel novýho obětního beránka!" Řekl jsem to dost nahlas, asi mě tábor slyšel, ale v tuhle situaci mi to bylo jedno.

Tábor
Když se sem teleportovalo jedno z vlčat, trochu to ve mě hrklo. "Já sem nechtěl líst. Ani jsem nevěděl že jsem u hranic, než jsem spadl do tý díry." posadil jsem se na studenou zem jeskyně a ještě dodal, "A proč se ty zajímáš? Jsem přece 'jenom' pes. Se mnou ani nemá cenu mluvit, ne?" podíval jsem se do země a všimnul si jak se mi okolo nohy ovívá světélkující rostlina. Byla to moje magie k ničemu. Tentokrát jsem se ani nesnažil jí zastavit. Bylo mi to jedno.

tábor
"Jasně, há jenom nevěděl, JAKÁ smečka tu byla." idsekl jsem, "A taky nejsem ještě uplně zvyklej na zdejší pachy." když zmínil to že nikdy neviděl psa zvedl jsem hlavu. "No tak to je tvůj šťastnej den, před sebou máš opravdovýho psa, z opravdový psí tlupy." řekl jsem sarkasticky a k nagii se nevijadřoval. "H-Hej!" štěknul jsem, když jsem se začal vznášet. Když se zeptal na ocas videchl jsem. "Ukousl mi ho bratr, můžeš mě teď už položit?" řekl jsem protivně.

Hranice SSF - Vyprahlé pláně - Hranice Zeiss
Ležel. Utápěl se ve svých vlastních slzách a hlasitě vzlykal. Připadalo mu, že se každou chvílí udusí. Nechápal, kde se všechen ten smutek a žal vzal, co ho náhle tak zlomilo. Byl přesvědčen, že všechno to divadlo neměl na svědomí jen Traure, ale stálo za tím něco víc. Připadal si bezmocný a bezbranný.
Uběhla téměř hodina, když se Eito konečně začal uklidňovat a dostávat se do normálu. V jeho očích ale byla stále vidět nepřehlédnutelná bezmoc a zoufalství. Styděl se za sebe. Potřeboval se co nejrychleji vzchopit. Stoupnul si a otřepal se. Zvedl ocas tak, že byl v rovině s jeho zády. Zhluboka dýchal a cítil, jak jeho srdeční tep postupně zpomaluje a dostává se do normálu. Rozhlédl se kolem sebe. Rozprostírala se před ním rozlehlá planina. Neměl ponětí, co se nachází za ní, ale věděl, že něco určitě ano. A intuice mu napovídala, že by právě tam mohl narazit na to, po čem pátral. 
Už zase běžel. Stále byl vyčerpaný, ač o něco méně, než předtím, ale i přesto běžel. Věděl, o co mu jde, měl cíl a tudíž i smysl, proč tohle všechno podstupovat a to i přesto, že mu to nebylo úplně příjemné. Byl na správné stopě a to ho pohánělo stále dopředu. Každou chvílí si kontroloval, zda nesešel ze stopy svého známého, při stopování si ale vedl přímo znamenitě. Necítil ale ani náznak hrdosti, spíše naopak pociťoval zahanbení, že pro Traureho tolik riskuje a obětuje. Proč to vlastně dělám? pokládal si stále dokola jednu tutéž otázku. Odpovědi nenalézal.
Pachy. Spousta pachů. Spousta cizích a neznámých pachů. Takže tu skutečně něco je. Nějaká tlupa vlků? Nebo další smečka? Rozhodně by tu mohla být nějaká další smečka, ale proč zrovna zde? Možná kvůli tomu, že je to tu odlehlé, tudíž tu možná mají více zvěře a kořisti? Očima skenoval krajinu, která se před ním rozprostírala. Ačkoli to tu nevypadá moc úrodně... Ale to v tuto dobu vlastně asi nikde. Stál, potřeboval si znova odpočinout. Lehl si. Slyšel a cítil, jak mu v hlavě v okolí spánků koluje krev. Dvakrát ho to nezklidňovalo. Hruď se mu nadouvala a poté znovu stahovala, jeho tělo toužilo po vzduchu, kterého se mu očividně nedostával dostatek. 
Zvedl se a sklonil hlavu k zemi. Čenichal a snažil se opět zachytit Traureho pach. Cítil jej, ovšem toužil znát přesně, kde stanul. Konečně se k tomu bodu dostal. Prudce se zastavil a zamračil se. Přímo před ním zela jáma, dostatečně velká, aby do ní mohl někdo spadnout a už se z ní podruhé nevyhrabat. Dobrmanův pach ho zavedl právě k ní. Prohlížel si stěny díry a litoval toho, že nemá to štěstí, aby mohl využít slunečního svitu. Musel si tedy vystačit s tím, co měl, tedy se září, kterou vydával měsíc a svým vlastním zrakem. Jediné, co rozpoznal, byly zřejmé stopy po tom, jak se někde sápal po jedné ze stěn jámy. To mu moc nepomohlo. Již předtím mu ale neunikly jiné okolní pachy, především jeden byl opravdu zřetelný. Dle toho, co dokázal rozpoznat, věděl, že šlo pravděpodobně o vlčici. A neboť její pach byl vskutku výrazný, dovedl si odvodit, že pravděpodobně byla vysokého postavení. Oba dva pachy, jak Traureho, tak pach vlčice, se zdály být stejně staré. Pravděpodobně spolu tedy i hovořili... ale co bylo dál? Byla to nějaká Traureho známá nebo se jednalo o zcela náhodné setkání? polemizoval.

Tábor
"Jo, bratr" řekl jsem otráveně a chvíly po tom jsem dopadl k zemi. Drželo mě to u země. Tlačilo to mojí hruď bolestivě vůči zemi. Zoufale jsem se zasmál, jak tomu bývá, když máte stlačenou hruď. "Heh, ty jsi ale chytrolín co?" zvedl jsem hlavu co mi to šlo. "Připomínáš mi mě, když jsem byl malej." udělal jsem malou pomlku abych se nadechl, jelikož se mi hůř dýchalo a potřeboval jsem moment na vydýchání. "Byl jsem asi i díky tomu zvolen jako následovatel otce. Měl jsem vládnout" zasmál jsem se "Ale nedělej si iluze, podívej jak jsem skončil teď." usmál jsem se na ně zlomyslně.

Tábor
Na chvíly se mi ulevilo když vlk povolil svou magii. Netrvalo to dlouho, a už jsem byl obmotaný dráty a zase se nemohl hýbat. "Ty...." začal jsem, ale nedořekl jsem to jelikož pes přešel k mému boku. Nemohl jsem se ani ohlédnout, ale po chvíli jsem věděl co se děje i bez toho. Vlk mi rozřízl bok. Zakňučel jsem, dost nahlas a asi to bylo dost slyšet. "Ty kryso!" vyštěkl jsem minule nedokončenou myšlenku. Začal jsem litovat toho, že jsem se vůbec přišel, vyšlo by nastejno, kdybych zůstal doma.

Ose Arashi FK 
Tábor
Osemu se skoro až dělalo špatně, protože nevěděl, co se děje, a to se mu vadilo. Chtěl to hned zjistit. A když se hned vrátí  tak za to ho snad nezabijou. Vyšel z doupěte a hned uviděl druhé jiné, cesta do něj byla zablokována ledem. Ose se nenápadně podíval přes led. Uviděl vlka, který podle všeho byl jeho bratr. Mučil toho psa. Ose nechápal proč to dělal  k čemu to bylo užitečné. Nebylo by lepší kdyby byl zdravý. Ale nic z tohohle mu neodpovědělo na to, co se sakra děje.

Hranice Zeiss - Nedaleko tábora
Po chvíli odpočinku se vydal na cestu. Neměl ani ponětí o tom, kolik kilometrů urazil a kolik jich ještě měl před sebou. Ale neohlížel se. Zatím ani nepřemýšlel o tom, že by se mohl vrátit. A i kdyby, pravděpodobně by se nevrátil. Proč by to dělal, kor poté, co ztratil tolik cesty a dostal se tak daleko? Především byl Trauremu stále na stopě. Jeho pach sílil. Klusal po cizím území doufajíc, že na nikoho nenarazí. Doposud se tu setkal jen se samými relativně přátelskými smečkami, ale nikdy si nemohl být zcela jist, zda jsou takové všechny. Postupoval tedy co nejopatrněji a snažil se na sebe zbytečně neupozorňovat. Hraničářský plášť, jenž měl přes sebe přehozený, mu v tom velice napomáhal. Byl vděčný za to, že ji našel právě on. Jak tak uháněl neznámou krajinou, všímal si, že se tu objevuje čím dál tím více různých pachů. Očividně tu nebyla pouhá vlčí tlupa a byl si naprosto jistý, že zdejší smečka musí být opravdu početná.