Příběh vyhnané smečky Zeiss III.

Zechariah na sobě nedal znát žádnou emoci. Důvod byl jednoduchý - on ani žádnou nepociťoval. Zkrátka byl jen zvědavý, co všechno dokáže pes snést dříve, než zemře či zešílí bolestí. Nebo kdy se zlomí a začne škemrat o konec. Mladý vlk se sehnul a slízl trošku krve z dobrmanova boku. "Psí krev je řidčí, než vlčí," podotkly a naklonil hlavu ne straně. Poté přistoupil k Traureho hlavě a položil mu tlapu na krk. Chvíli se nic nedělo, však rázem Zechariahova tlapa vzplála ohněm. Ten rychle sežehl Traureho srst, kůži a jeskyni zaplnila vůně spáleniny. To ale nebylo všechno - utáhl Trauremu drát okolo hrudi, aby se mu hůře dýchalo a zároveň mu vatvořil před čumákem dusivý oblak pylu, který dráždí ke kašli a znemožňuje vidění, aby se mu ještě hůře dýchalo.

Man'yak sledoval druhého vlka Alfy. Upřímně, žárlil. On byl po Naiomině boku déle, víc toho dokázal, však Asklépios byl ten, kdo se dostal do vedení nyní. Jen proto, že byl jejím biologickým dítkem. Povzdychl si. Inu, krev není voda. Náhle uslyšel nad hlavou zakrákání. Prudce zdvihl hlavu a uviděl své stínové orly. "Narušitel," poslal Asklépiovi myšlenku. Černomodrý vlk na něj pohlédl a přimhouřil oči. "Phoboe, Deimoe - dostaňte ho," poslal jim myšlenku. Náhle se oba orlové rozplynuli ve stíny. To byla, konec konců, jejich jedinečná schopnost. Oba se zhmotnili těsně nad Eitem a zabořili mu ostré pařáty do zad. Díky tomu dali šanci Man'yakovi, aby je doběhl a následně využít své dovednosti, dlouhý skok, aby překonal nekolika metrovou vzdálenost a dopadl Eitemu na záda. Svou vahou jej přimáčkl na zem pod sebe a silou (76) jej tam držel. "Co tu chceš," zavrčel, zatímco za ním dobíhal Aklépios.

Man'yak se hýkavě rozesmál. "Přidat se do smečky? Ty?" Jeho nestálé, šílené oči začaly poblikávat různými nepřirozenými barvami. "Dnes nám sem leze nějak moc psů!" Zavrčel při vzpomínce na dobrmana v táboře. Více do něj zabořil drápy, když cítil chabý odpor. "Nemáš šanci. Seš jenom slabej čokl. Víš, že pro tebe bude vlastně vysvobození, když tě teď zbavím života?" Rozchechtal se opět a odkryl ostré tesáky, které se až nebezpečně přiblížili k Eitově hrdle. Však tou dobou se vedle něj objevil malý vlk, Asklépios, který do svého adoptivního bratra šťouchl tlapou. "Man'yaku, přestaň," řekl ledovým hlasem, díky čemuž si zasloužil od Man'yaka zavrčení. Rudý vlk se po modrookém ohnal a tesáky mu scvakl jen pár centimetrů před čumákem, ale biologický syn Alfy s sebou ani necukl. "Přestaň. Půjde do tábora. Matka rozhodne," přimhouřil oči Man'yak vztekle mrskl ocasem ve vzduchu a pohlédl na bílého psa pod svýma tlapama, představujíc si, jak se jeho bílý kožich barví do krvavě rudé. "Ne, je to čokl! Zabije ho, stejně jako já! Mám právo ho zabít, nemá rávo na život!" Byla jeho odpověď, která opět Asklépia nijak nerozhodila. "Znám pravidla. Já říkám, že počkáme na matčin úsudek v táboře." "V zákonech smečky-" "-stojí, že poslední slovo má Alfa. A ta mi to zde dala na povel. Uhni," přimhouřil oči. Man'yak na něj hleděl nenávistným pohledem. Však s posledním pohledem na psa pod sebou od něj poodstoupil a zavrčel. Asklépios povytáhl obočí a pohlédl na šestinohého mutanta. To, že jej nyní zachránil, neznamenalo, že věřil, že se dostane do smečky. Jen to viděl jako něco, co mohla rozhodnout jen jeho matka. "Jestli se chceš přidat do Zeiss, pojď za mnou do středu do tábora. Tam seď, nemluv, čekej. O tvém osudu rozhodne Naiome. Když budeš dělat rozboje, tamtoho už nezastavím a ještě ho za tvou smrt pochválím," pronesl a hlavou pohodil k Man'yakovi. "Teď se hni," vypjal hruď a rozešel se ke středu tábora. Man'yak stále stál jen pár kroků za Eitem, hledíc na něj jako na kořist. Jestli se rozešel za Asklépiem, šel za ním v těsném závěsu.

Když promluvil pes, Asklépios se prudce otočil. Byl na vlka vskutku malý, dokonce i menší než pes před ním. "Nejdřív si ujasníme jednu věc. Postavil jsem se za tebe, ale to neznamená, že jsem tvůj přítel. Když Alfy rozhodnou, že máš zeřít, zemřeš a mě tu bode u zadku," promluvil z ostra. Poté pohodil ocasem. "Teď mi řekni své jméno a podom se ptej," povytáhl jedno obočí.

Zechariah mezitím pozdvihl obočí. "Vytratila se z tebe drzost," podotkl. Ose se mýlil, Zechariah si mučení neužíval. Dělal to z čiré zvědavosti, bylo to pro něj něco zcela neznámého. Když jej požádal o sejmutí tlapy z jeho zad, ještě pár chvil jí tam držel, poté mu ale vyhověl. Jen aby do jeho těla ustil svou černou elektřinu. Nejenže se z Traureho kožichu začalo kouřit, ale Zechova elektokineze měla tu schopnost vlka naprosto zdeptat. Vysávala emoce štěstí, vysávala naději a šťastné vzpomínky, zatímco přinášela negativní myšlenky, beznaděj a vlkovi strachy do jeho hlavy. Slabí a nestabilní se mohli začít utápět ve své beznaději. Těžko říci, jak na tom byl Traure. "Co kdybych ti na sebe nechat vzpomínku?" Otázal se jej, však nechtěl odpověď. Ze železa vytvořil malý půlkruh, ostrý. Ten následně projel Trauremu nosí přepážkou, až mu z nosu vytekla trocha krve a spojil se v ucelený kroužek. Nato Zechariah poodstoupil, aby se pokochal svým dílem. Traure nyní měl ve svém nose kroužek, který nosívaly krávy a býci, aby je za ně mohli vodit lidé. Aby si jej mohl Traure z nosu vyndat, musel by si roztrhnout nosní přepážku, nebo najít jiného vlka s magií kovu. Jinak byl odsouzen si tuto 'ozdobičku' ponechat.

Zrazu sa do Tábora začali húfne trúsiť všeliaké kreatúry. Čo sa stalo? Mal som chuť si z každého ubrať trochu energie, len tak pres špás. Započúval som sa do rôznych myšienok, niektorý boli tu dobrovoľne a iný, som nevedel určiť. Zrazu dobehla víťazoslávne Nira skočila na skalu a hlasne zavyla. Nad jej slovami som sa uškrnul. ,,Triumf, ktorý sa dal čakať. Aspoň bude čo žrať." povedal som oslavným hlasom.  Vraj svit má blahobyt, žrádlo, vodné toky, veľký priestor a my temný, už skončila doba minulá, prišla nová éra... Súmrak sa bude sťahovať, jeden po druhom popadajú svetlé svorky a nastane jedna mocná... Bola to zvrátená predstava, ale o to bola úchvatnejšou.

Asklépios kývl. "Dobrá, Ezro," ve finále jej vůbec psovo jméno nezajímalo, spíš jen o něm nechtěl neustále uvažovat jako 'o tom psovi'. Při jeho otázce zaváhal. "Chová ke psům opovržení. Nejste vlci. Jste lidmi ochočení, vyšlechtění. To odsuzuje," zamračil se. "Chová ke psům despekt, ale když jí prokáže pes sílu, přijme jej. Jen je to složité. Však co je lepší, silný se narodit a nic pro to nedělat, nebo skrz svůj život oběvit sílu a podstatu vlka skrze své činy?" pozdvihl obočí. "Jsem její syn a můj otec byl, tuším, ze čtvrtiny pes, jestli to odpoví na tvou otázku, jestli je snese.

Poté přišla Nira s dechberoucí zprávou. Asklépios zalapal po dechu. To se bude moci vrátit domů?

Zechariah se pousmál Traureho směrem, ale jeho oči nebyly pobavené. "Sluší ti to," prohlásil posměšně. Vyčaroval do vzduchu vodu, kterou Treureho polil a ohřál ji tak, že to bylo jakoby jej někdo polil vařící vodou. "Pověz, přinutí tě obyčejná fyzická bolest mít z vlka strach nebo jej nenávidět?" Povytáhl obočí. Poté stáhl uši k hlavě, když slyšel hlasy z venku. "Něco se děje.

Zechariah pokrčil rameny. Celá situace se psem jej začínala nudit. Důležité to být mohlo, ale Zechariaha se to netýkalo - on měl počkat v táboře. "Naiome má viditelně pravdu - psi si nezaslouží být plnohodnotnými Zeissany," podotkl. Poté se otočil směrem k ledové štěně. Ta byla velmi tlustá, vyčarovaná mocnou vlčicí ovládající magii mrazu na levelu deset - troška jeho vody jí nemohla ani částečně rozpustit či zeslabit. Zechariah uvolnil své kovové dráty, však septum Trauremu ponechal, než se teleportoval do jeskyně k ostatním učňům. Jeho kožich zdobila psí krev.