Příběh vyhnané smečky Zeiss III.

Dračice rozzuřeně zařvala, když jí patron doslova zmizel před očima. Tlapy, které nyní nebyli o nic opřené, dopadly na zem. Však Viperrani nebyla hloupá, věděla, co druhý patron prováděl - stáhl se do hlavy své svěřenkyni, jen aby se zhmotnil, když to nejméně čekala. Proto využila Temný štít, aby si vykryla všechna místa, která jí nebyla na očích a tedy byla zranitelná, neboť nevěděla, kde se patron hodlal znovuzhmotnit. A když se přesně před ní objevil objevili ohniví a ledoví hadi, bylo jí jasné, kde hodlal patron zhmotnit - za ní. Nepolevila tedy na svém štítu, tudíž si triceratops mohl leda tak vylámat své  jedovaté zuby na jejím štítu a použila pohlcení temnotou, aby odstranila dva hady. Nechtěla s nimi ztrácet čas, bylo to pod její úroveň. Celá tato situace byla pod její úroveň - byla ztráčce Pekelných bran a nyní se měla pachtovat s nějakým druhořadým patronem? Cítila, jak jí dochází její magická energie, však stále jí měla dost na to, aby tomu patronovi ukázala. Vyskočila do vzduchu a vzlétla, načež když se ocitla mimo patronův dosah, zrušila štít. Poté dlouhý šplahoun Temnoty obmotal patronovi tlamu, aby jí nemohl kounout a ani se řádně otočit, dokud se  ze šlahounu nevyprostí, což jí dalo krátký čas, aby stáhla křídla k tělu a plnou svou vahou dopadla patronovi na záda a opět se mu pevně zakousla do zad.

Temný Alfa věnoval vlčici nezaujatý pohled. Docházely jí argumenty, jediné, co mohla, bylo se opakovat či vymýšlet nesmysly, jako malé vlče, které si postavilo hlavu a chtělo si prostě hlava nehlava prosadit svůj názor. Jestli tomu i věřila, bylo to ještě smutnější. Však Velether už s ní nemínil ztrácet čas, chtěl dodělat to, co již načal a dále se jí nezabývat. "A co je ten tvůj popis vlka? Slabost? Vskutku, toho se ty držíš vzorově," opáčil a pohodil dlouhým, dračím ocasem, který se dnes ukázal být smrtelně nebezpečným.  Náhle urychlil prodlužování kovových trnů, až jí několik proklálo tlapu skrz na skrz. Do tlapy jí vpustil silný výboj elektrického proudu, schopný kdeco seškvařit, než nechal kov rozžhavit svou primární magií doběla. Potáboře se rozlehla vůně spáleného masa. Nyní se však neškvařila jenom kůže, ale její končetina kompletně zevnitř. Celá končetina jí vlastně vzplála - Velether sáhnul do zásob své energie a znásobil žár rubínového ohně trojnásobně, tudíž se tlapa spalovala neskutečnou rychlostí. Dobrou zprávou pro Jack bylo, že tlapu necítila, byla znecitlivělá. Špatnou bylo to, že jí necítila proto, že jí odumřela. Velether proklál důležité nervy a následně jejich zbytky spálil ohněm. Končetina byla nenávratně mrtvá - Velether jí vlastně dělal ještě laskavost, aby si mrtvou nohu nemusela odkousat sama či jí tahat za sebou. Navíc oheň i ránu celkem dobře uzavřel, aby nekrvácela. No nebyl hodný? Během pár minut zůstalo místo plnohodnotné tlapy jen zubožené, pohořelé něco, co se stěží dalo nazývat plnohodnotnou končetinou. Velether k vlčici přiskočil a chňapl jí tlapu do tlamy, načež začal trhat ze strany na stranu jako zběsilý. Jednu svou lapu ořěl do Jackina ramene, aby se zapřel a netahal jí tak za sebou. V tlamě necítil již lahodnou krev, nýbrž obyčejnou spáleninu. Po pár minutách nechal trhání hlavou, neboť cítil, že tlapa celkově povolila a začal pomalu, se silou která byla schopná tahat klády statných stromů, tahat, než s ohavným křupnutím rozléhajícím se po táboře končetinu utrhl. Pustil Jack a mrtvou tlapu odhodil kamsi vedle sebe. Poté přimhouřil oči na zelenou, nyní trojnohou vlčici.  "Běž," zavrčel. "Utíkej, jak ti to jen zbylé nohy stačí. Jestli se ještě jednou vrátíš na území Zeiss, zemřeš," ohrnul pysky, aby odhalil tesáky. Poté se otočil na zbylé vlky. "Všichni, co se rozhodnou zradit Zeiss, takto dopadnou. Pamatujte na to!" Vyštěkl.

Mladý vlk so štetinatou tvrdou srsťou otvoril jedno albínske oko bez zreničiek. Strihol ušami a pozeral sa okolo, videl kolosálny súboj medzi jednou z álf aniekým koho nepoznal. Ghost bol stavbou tela niečo ako malý tank, so zvláštne tvarovanou papuľou a ušami i celým telom vyzeral fakt cudzokrajne, ale tu v Zeiss našiel domov. Priplichtil sa za svojim majstrom. ,,Zdravím majstre." pozdravil Ragnaroka a strihol tenkými ušami. Videl ako vlčica doplatila na boj, prišla o nohu, no čo, koledovala si o to. Ghost buchol huňatým krátkym chvostom o zem a čakal čo sa bude diať.

Tenebris
~Tábor -> k Telově skupince~
Po vyřčení Alfina příkazu se Tenebris otočila na přítomné. Vlci se začali pomalu formovat do skupinek. Přesněji, skupinky byly jen dvě. Ta první měla zatím jen čtyři členy a vlci v ní vypadali silně, na druhou stranu... tam byli sami Zeissani. Ti původní. To Tenebris zrovna nelákalo, navíc nevypadali, že by ji byli ochotni přijmout mezi sebe. Druhá skupinka vypadala podstatně slaběji. Byli v ní jen tři členi - Telantes, Minor a nějaký Zeissan, kterého Alfa Velether právě degradoval na Omegu. Vypadal zničeně, v nose měl piercing a byl celý zakrvácený. Nebylo pochyb o tom, že tenhle vlk už v minulosti Omegou byl a na Kappu se dostal teprve nedávno, o čemž svědčil i slabý sviťácký pach, ještě ne zcela zakrytý pachem Zeisským. Tenebris švihla ocasem a vydala se k druhé (Telově skupince) Zdravím. Zavrčela ledovým hlasem, který nepoužívala příliš často, vlastně skoro nikdy. Avšak šlo o její přirozený hlas - skutečnost, kterou většině smečky zatajila, tady se tím však mohla spíše chlubit. Máte tu ještě místo? Zadívala se na ně.

No super. Úžasné. Tři sviťáci a Omega, to je teda úrověň. Odfrkla si Aura po zjištění, že první skupina, ve které byly samé Delty, už je plná a jí nezbývá, než se přidat k té druhé, která měla, minimálně podle Aury, podstatně horší složení. Než se k ní ale stačila přidat, všimla si Asklépia, který k "sviťácké" skupině očividně také patřil, a tedy byli kompletní. Hm, no, spratku, otočila se na Caira sedícího jen kus od ní, asi budeme spolu tvořit třetí skupinu. Hej, Ragnaroku, vem Ghosta a pojďte za námi, do skupiny. Zavolala na vlka postávajícího opodál a jeho učně. Ragnarok jí dříve hodně vadil, zvláště proto, že kvůli němu byla na čas Omegou, teď už však k němu takovou nenávist necítila. Odpustila mu. Navíc si s odstupem času uvědomila, že si za to mohla také sama, neměla se nechat vyprovokovat.

Cairo se neochotně přidal k Auře, vědom si jejího vyššího postu. Ani skutečnost, že bude ve skupince s Ragnaroku a jeho učněm se mu příliš nelíbila, ale pořád to pro něj bylo lepší, než být s těmi sviťáky, nováčky, bývalými Ishimurčany a Omegou. Navíc, neměl na výběr a Auřinu skupinu odmítnout nemohl, ještě by si tím vysloužil trest.

Ohníčky pobavení ji hořely v krvavých očí při pohledu na naivní vlčici, která se postavila Alfovi Veletherovi. Na její hloupost doplatila a přišla o nohu. “Hlupačka, jejíž naivita je nekonečná a jednou za ni zaplatí cenu nejvyšší,” temně se usmála a když spatřila temná mračna, tak zajiskřila. Cítila přicházející bouřka, protože ji měla ráda. Přála si jednou dokázat odvrátit blesk od země a možná se jí to po dlouhém tréninku povede. Setmělo se a ucítila chlad, ale naštěstí měla na sobě jako vždycky svůj tmavě rubínový plášť, který zakrýval její fialové znaky. Takhle se cítila lépe, že vypadala jako otec a ne jako matka, kterou neměla v lásce. Když uslyšela známý hlas patřící Alfě Naiome, tak si povzdechla, ale poslechla. Došla do své jeskyně a se zavrčením vyhnala lišku do druhé části doupěte. Lehla si na rouno, nechala ztlumit světlo myšlenkou a hleděla  k východu. 

Nějak jsem se nezaobíral tím, kdo že je to v naší skupince, protože mi to bylo jedno. Chtěl jsem to mít hlavně za sebou a to jestli bych tu našel někoho s kým bych se mohl bavit by byl jen bonus. Popravdě jsem moc nepočítal s přátelstvím s těmi psychopaty všude kolem. Jasně, čekal jsem že tu nebudou všichni milí a hodní, proto jsem taky odešel. Ale vyžívat se v týrání jen tak pro nic za nic taky nebyla moje oblíbená zábava. Když jsem po chvilce zvedl čumák k nebesům, zjistil jsem že přichází bouře, což neuniklo ani samotné Naiome, která tímto ukončila všechno pobíhání a domlouvání se na skupinkách. Místo toho se každý ubral do svého úkrytu. Můj problém byl, že jsem žádný neměl. Alfa to však myslela i na toto, za což jsem byl vděčný a vydal se hned za oním vlkem, kterého jsme měli následovat. A nešel jsem sám. Jako prvního jsem si všiml toho psa, co měl být se mnou ve skupince. Nebo pravděpodobně jsme spolu ve skupince ještě pořád byli.