Příběh vyhnané smečky Zeiss III.

Toshiro sa opäť prebral, upriamil svoj slepý pohľad niekam do Tábora, cítil mnoho nových vlkov. Nevedel ich rozoznať bol zmätný, kde je Hotaru? Otriasol sa a pobral sa blúdiť po Tábore, začul čosi o love, zbierali sa skupinky, nevedel kam sa pridá, nikoho nepoznal. ,,Neviete kde je Hotaru?" spýtal sa zvýšeným hlasom, v jeho ušiach znel piskľavo, akoby mal zúžené dýchacie cesty, z toľkého pospávania. Toshiro zachripel a nadýchol sa poriadne, z plných pľúc, pocítil vietor na svojich krídlach a rozprestrel ich, miloval to, lietať. Mávol nimi a zacítil ako sa mu do chudého tela vracia sila.

"Hej, Toshiro!" Zavolala Aura v myšlenkách na pohublého, nezdravě vypadajícího vlka, který se odněkud vypotácel na světlo. "Pojď za náma, máme vytvořit skupinky po pěti a nám chybí pátej člen. Navíc," Aura se poněkud zlomyslně ušklíbla, "stejně nemáš moc na výběr, pokud tedy nechceš odporovat Nejtemnější." Dodala. Cairo si Toshira mezitím podezřívavě přeměřoval pohledem. A toto je kdo? Vypadá jak chodící mrtvola, žeby Alfina oblíbená Omega? Ušklíbl se v duchu. "Drž zobák, nechceš-li o něj přijít. Tohle je normální člen smečky a pokud ho naštveš, má právo tě zabít. Stále jsi vlče s právy Omegy, na to nezapomeň." Zasyčela Aura na Gwenina učně v myšlenkách a ten si, z obavy z trestu, nedovolil už ani myšlenku záporně směřující ke kterémukoliv členu smečky.

Tenebris ty dva ignorovala. Svou pozornost věnovala členům své skupiny, kterymi jako jedna z mála temných vlků nepohrdala, což bylo možná zapříčiněno tím, že ačkoliv byla vždy v jádru temná, byla zvyklá na život sviťáka, a také Alfě. Oběma Alfám. Díky tomu si také, narozdíl od Aury a Caira, všimla, že Alfa Naiome zmizela, z míry ju to však nevyvedlo, Alfa má přece právo z tábora odejít.

Teprve když se Alfa vrátila, všimli si Aura s Cairem, že tu nějakou dobu nebyla, avšak nevěnovali tomu pozornost. Čemu však už pozornost věnovali, byla skutečnost, že se začaly stahovat mraky, předpovídající nepěknou bouřku, následované Alfiným příkazem, že se mají všichni schovat do svých doupat. Aura okamžitě zamířila ke své jeskyni. "Spratku, ty svou jeskyni ještě nemáš, že?" Optala se Caira. "Nemám..." Odpověděl celkem nešťastně, protože díky této skutečnosti neměl jak splnit Alfin rozkaz. "Okej. Půjdeš tedy se mnou, v mé jeskyni je místa dost." Řekla a Cairo ju bezeslova následoval. Když došli do doupěte, Aura kývla k jednomu z rohů jeskyně. "Tam budeš, dokud neřeknu jinak." Zavrčela a tiše zadoufala, že má Cairo IQ alespoň tak vysoké na to, aby mu došlo, že výjimkou z jejího příkazu je samozřejmě pokud si ho Alfa zavolá k sobě. Cairovi to k Auřinu štěstí došlo. Zatímco se usazoval v koutě, který mu Aura určila, jeho hostitelka samotná vyhlédla ven z doupěte a spatřila zbývající dva sviťáky a Toshira, na které pomalu začínaly padat první kapky. "Hej ty, černá s červenýma ušima," oslovila mohutnějšího sviťáka, od pohledu vlčici. "Pojď sem, a toho zeleného vezmi s sebou, je-li vám život milý. Uvědomuješ si, doufám, co znamená nesplnění Alfina rozkazu." Zavrčela na ni, pak se otočila k Toshirovi a řekla mu o poznání vlídnějším hlasem: "A ty můžeš taky, nemáš-li jeskyni svou.." 

Tenebris nepříliš šťastně pozorovala, jak se všichni rozcházejí do svých doupat. Ona sama ještě své doupě neměla. Už uvažovala i o tom, že by šla k tomu vlkovi, který nabízel jeskyní těm, co svou nemají, ale k němu už šlo tolik vlků, že silně pochybovala, že by se tam se svým velkým tělem ještě vešla. A tak tam jen bezmocně stála na dešti a rozhlížela se, zdali by ju někdo nepřijmul k sobě. Nakonec ju zachránila jedna černomodrá vlčice. Vypadala, že jí pohrdá, přesto jí aji Telantesovi nabídla svou jeskyni. "Telo," strčila čumákem do vlka vedle sebe. "Ta vlčice nám nabízí svou jeskyni, pojď." Řekla a sama se rozhodla jít příkladem. Vydala se k vlččině jeskyni. "Děkuji. Mimochodem, jsem Tenebris. Tenebris Fireshadow Killer." Řekla. Aura zavrčela něco ve stylu, že Tenebris nemá za co, a nasměrovala vlčici do dalšího z rohů doupěte. Sama se pak vydala do druhé, o poznání menší, avšak útulnější části doupěte, oddělené od té první jakousi zdí. Zde měla svůj pohodlný pelech v podobě mechového koberce, na kterém právě odpočíval její orel Averil, zatímco misky na maso a na vodu byla v té části doupěte, kde momentálně přebývali Tenebris a Cairo a byly všem současným obyvatelům k dispozici.

Po chvíli se u vchodu do doupěte ozval nějaký cizí zvuk. Cairo vyskočil na nohy a vyštěkl: "Kdo je tam?" Zvenku se ozval tichý hlas. "To jsem já, pane." Byl to Lex, Cairův levhart obláčkový. "Pojď dál..." Zavrčel Cairo a opět si lehl. Lex opatrně rozhrnul obě clony a dovnitř profoukla trocha větru, před kterým clona proti větru chránila. "Dávej pozor, ty budižkničemu." Zasyčel Cairo podrážděně. Lex omluvně sklonil hlavu, došel ke svému pánovi a lehl si vedle něj. Když tak Tenebris ryse pozorovala, myšlenky ju zavedly až k Carol. Tenebris mohla jen doufat, že Jessie vyslechla její prosby a o její větvičku se postarala.

Jako první se vzbudil Cairo. A... neměl zrovna dobrou náladu. Nesnášel déšť, a skutečmost, že musí být v doupěti vlčice, se kterou tak úplně nevychází, mu také na náladě zrovna nepřidávala. Navíc mu kručelo v břiše. "Tam. Tam máš jídlo." Ozval se Lex. Cairo se otočil směrem, kterým levhart ukazoval. A opravdu, ležely tam dvě misky, jedna s masem a druhá s vodou. Cairo váhal jen chvíli. Tyto misky znal. Byly samoplnící a tak nehrozilo, že by někomu snědl jeho snídani. Tiše vstal a doplížil se o misce. Dosyta se najedl a napil, a pak se stejně tiše doplížil pryč. Neměl ani ponětí o tom, že ho celou dobu sleduje Aura, která už se mezitím také stačila probudit. "Nevychovaný spratek." Vrčela si pro sebe. "Vlk mu poskytne střechu nad hlavou, ale jemu to nestačí, ještě si vezme jídlo. Ani se nezeptal." Aura se však rozhodla odložit řešení této záležitosti na později a šla se raději ještě vyspat, než je Alfa svolá k sobě, což bude jistě brzo. Tenebris už také byla nějakou dobu vzhůru. Vlastně toho v noci moc nenaspala. První noc v temné smečce... Navíc, toto doupě bylo pro ni trochu... Nekomfortní. Byla zvyklá na prostorné a pohodlné doupě Alf, vybavené vším možným i nemožným. Tady navíc neměla žádné soukromí a vůbec... Nevěděla, jestli se nakonec nerozhodla špatně, když se rozhodla zde zůstat.

Situace se nevyvinula zrovna nejlépe a vyústila v útěk vlčky napříč lesem pryč. Následovalo ticho. Mlčky jsem postával pod větvemi mohutných stromů, které mě aspoň částečně chránily před studenými kapkami deště, a sledoval Caelle. Nebyl jsem si jistý, zda zůstat či odejít. Možná chtěla být sama? "Caelle," oslovil jsem ji, "měl bych jít?" dokončil jsem větu. Ta však skoro zanikla v zlověstném zahřmění, které skoro okamžitě následoval blesk. Neudeřil daleko, lesem se rychle roznesl zápach spáleniny. "Měli bychom se přesunut na nějaké bezpečnější místo," navrhl jsem. Mezi stromy to nebylo zrovna nejbezpečnější, možná pokud bychom nalezli nějakou noru, nebo se vydali do skal a schovali se do jeskyně, bylo by to ideální. Popošel jsem k vlčeti, které nejspíš přemohlo vyčerpání neb usnulo, a opatrně ho chytl. "Vezmeme ji s sebou, tady by na ni molo něco spadnout." Silný vítr totiž ohýbal některé slabší větve a ze všech stran se ozývalo jejich praskání. 

Rozhlédl jsem se kolem a trochu zamžoural před sebe, přičemž jsem vyhodnotil nejlepší směr. Skály nebyly daleko, tam určitě najdeme dobré suché a bezpečné místo. Mimo jiné tam bouřka byla o něco slabší. Pomalu jsem vyrazil kupředu. Tlapy se mi přitom bořily do bahna, které se v lese mezitím činností prudkého deště utvořilo. Pravděpodobně se tu v okolí i nacházel nějaký potůček, který se vylil ze svého koryta. Jindy bílé nohy jsem měl celé ublácené a zbytek srsti na tom nebyla o moc lépe, jak jsem byl promočený. Po pár krocích jsem se ohlédl, jestli Caelle taky vyrazila. "Jdi raději první," pokynul jsem a počkal, než mě předejde. Uznal jsem za vhodnější, když jí budu mít na očích. 

Netrvalo dlouho a i tmavá vlčice usnula dlouhým spánkem. Ležela na pohodlném rounu přikrytá svým pláštěm, zatím co liška spokojeně chrupala na studené zemi. Byla zvyklá na tohle zacházení, protože to byla sama její paní, kdo zabil její matku a její sourozence nechal napospas jasné smrti. Ona byla vybrána, aby přežila a asi by raději zemřela hladem. Možná se však něco změní a vlčka s rudýma očima začne brát Jane jako společnici a ne jako hračku. Ve spánku ani nepostřehla hromy a déšť, ale možná se jen otiskly do jejího snu. Spala dlouho, možná až do poledne, ale venku bylo pořád ošklivo. Občas opě usnula a nebo hleděla ven a občas ji prohrábl srst studený vítr. "Spát, převalovat se, začínám být přespalá," zabručela nespokojeně v myšlenkách, ale dál odpočívala.

Mé oči ležely na jejích nohou, které pomalu postupovaly kupředu. Brouzdal jsem pohledem výš a pak jen mlčky sklopil uši, když jsem se setkal s její zamračenou tváří. Odvrátil jsem pohled k zemi. "Omlouvám se," pronesl tiše a pak v poklusu dohnal rozestup, který jsem nechal vzniknout. Za chvilku se již mezi stromy začaly objevovat první kameny. Prošli jsme kolem pár posledních smrků a došli až ke skalním stěnám. Rozhlédl jsem se kolem a poukázal doleva. Měli jsme štěstí - nebylo potřeba ani nic hledat, už odsud byl vidět skalní výstupek a pod ním suché místo. Zamířil jsem k němu. Stačilo pár desítek kroků a byli jsme mimo dosah studeného deště. Sehl jsem se a vlče opatrně položil na zem. Stále klidně spalo, jen občas pohnulo tlapkou, jak se mu nejspíš něco zdálo. Chvilku jsem ho zaujatě sledoval a pak se posadil vedle. Zrakem jsem opět sklouzl na Caelle.

Během posledních pár dní se výrazně ochladilo, teploty pravděpodobně klesly dokonce pod nulu. Choulil jsem se ve svém huňatém kožichu a čekal, kdy bouře skončí. Po nějaké době se konečně začalo vyjasňovat. Mračna se roztrhla a postupně se začala rozplývat až úplně zmizela. Stále jsem seděl pod naším provizorním přístřeškem a tiše vydechoval obláčky páry. Pak jsem se sebral, popošel kupředu a oklepal se. Nemusel jsem se ani moc rozhlížet abych viděl, jak je vše kolem poničené. Ostatně již během bouře jsem si všiml, že některé stromy nevydržely nápor větru a zlámaly se. Sklonil jsem hlavu ke svým tlapám, které mě studily. Bahno které vzniklo při dešti zmrzlo a utvořila se na něm tenká ledová vrstva, až mi z toho mrazilo. Nejspíš bychom se měli ihned vydat pryč, mimo území Zeiss. Problesklo mi hlavou. Já sám jsem se obvykle toulával kam mě nohy zanesly a když jsem na někoho narazil, jednoduše jsem se vytratil. Takhle ve skupině by to ale asi nebylo tak v pohodě, jako když jsem sám.