Příběh vyhnané smečky Zeiss III.

Aysu
Podařilo se mi usnout a tím pádem se vyhnout ponorkové nemoci, která by mě brzy donutila všechny nesnášet ještě víc než teď. Když jsem po mnoha hodinách spánku konečně otevřela oči, bylo všude hrobové ticho. Snad jsem něco nepropásla a nevyrazili se beze mě. To by byl dost velkej průšvih! Představa řady učňů s jednou prázdnou mezerou a naštvané Naiome, která na mě čeká, mě dost vylekala. Rychle jsem zvedla hlavu a rozhlédla jsem se. Všichni spali. Nahlas jsem si oddechla. Chtěla jsem si zase lehnout, ale najednou jsem si všimla jedné věci, která mi předtím nedošla. Ochladilo se. Nemusela jsem ani vystrčit hlavu z jeskyně, byla jsem si stoprocentně jistá, že přišla zima. Konečně! Kdyby ostatní nespali, nejspíš by měli šanci zahlédnout můj spokojený úsměv.

//Pokud to správně chápu, tak v táboře nesněžilo, že?

Kerberovy skály
Lehla jsem si, hlavu si položila na tlapky a pokusila jsem se usnout. Možná to bylo díky magii, možná kvůli starostem nebo kvůli všemu dohromady, ale nepovedlo se. Nezbývalo mi tedy nic jiného, než zavřít oči a čekat, až se bouře přežene. Po nějaké době se obloha vyjasnila, mraky se rozplynuly, ale černé myšlenky zůstaly. Chvíli jsem se musela přemlouvat, než jsem se konečně posadila a rozhlédla se kolem. Až teď mi došlo, jak nebezpečná ta bouře ve skutečnosti byla. Mohlo nás to všechny zabít. Ale na druhou stranu aspoň k něčemu byla  dobrá, držela Zeiss v bezpečné vzdálenosti. Zvedla jsem se, abych zkontrolovala Minaell. Mně samotné byla zima, takže jsem předpokládala, že spící vlče na tom bude ještě hůř. Ve snaze Minaell zahřát jsem poblíž ní vytvořila ohnivou kouli. Použít oheň nebylo zrovna nenápadné, ale teď mi to bylo jedno. Ačkoliv jsem Minaell vůbec neznala, nedopustila bych, aby se nachladila a zemřela jen kvůli mé neschopnosti. "Měli bychom odtud zmizet", řekla jsem a otočila jsem se na Sinhu. Když mi došlo, do jaké situace jsem ho zase dostala, napadlo mě, proč ještě neodešel. Příležitostí měl dost.

Kerberovy skály
Znervozněla jsem. Pořád jsem totiž nevěděla, co bych měla udělat. "Netuším. Už jsem z toho neustálého rozhodování a přecházení ze strany na stranu unavená," přiznala jsem nakonec. Pak jsem se opět otočila na Minaell, jako bych hledala způsob, jak změnit téma. "Měla by se vrátit zpátky k rodině, se mnou teď zůstat nemůže", řekla jsem, i když jsem věděla, že je to jen další záminka, jak oddálit chvíli, kdy se budu muset rozhodnout. Je vůbec moje dedukce správná? Je to skutečně jeho vlče? Vzhledově jsou si dost podobní. Rohy, dva ocasy a podobné znaky na obličeji. Ano, musí to být Diegova dcera. Pousmála jsem se. Minaell mi připomněla  okamžik, kdy jsem Diega našla poblíž Ishimurského tábora. Kdyby ho tenkrát Kay nenašel dřív než já, postarala bych se o něj. A možná protože mi Minaell tam moc připomínala Diega jako vlče, bylo pro mě dost těžké udělat správnou věc a vrátit ji jejím rodičům. Bude to tak pro všechny to nejlepší.

Kerberovy skály
"Znám jeden pár, který by mohl být jejími rodiči. Stoprocentně jistá si tím nejsem, ale vše tomu nasvědčuje. Mají vlčata ve stejném věku a navíc je jim dost podobná," vysvětila jsem. A i kdyby to náhodou nebyli její rodiče, určitě se o ni dobře postarají. Byl to dobrý pocit mít nějaký cíl, byť to bylo jen vrácení vlčete jeho rodičům. Trochu jsem se obávala, jak na mě bude Diego reagovat, protože jsem mu zamlčela svůj původ a nevypadal nadšeně, když se to dozvěděl. Budu to muset risknout. S tou myšlenkou jsem vyšla z přístřešku. Už jsem se chtěla vydat na cestu, ale najednou jsem se zarazila.Ten návrh mě překvapil. "A nebude to problém?" zeptala jsem se. Moje matka právě obsadila Ishimuru, měla jsem obavy vkročit i na území Elloris, natož na území elitních. I když jsem o tom území prakticky nic nevěděla,  měla jsem pocit, že bych tam za žádných okolností neměla chodit.

//Priesmyk Smrti je nepriechodný
Zeissani pomaly zisťujú, že búrka skončila a všetci vyliezajú z brlohov.

Tábor
Po nějaké době spaní, mě probudilo jasné... Počkat ono svítí? pomyslel jsem si a rychle se vyplazil z stísněného prostoru. Z hluboka jsem se nadechl a otřepal, konečně jsem byl přič s toho stísněného brlohu. Tenhle moment by určitě byl krásný, kdybych nebyl v Zeiss pomyslel jsem si jak jsem se díval na modré nebe s přimhouřenýma očima. Najednou mě ovál ledový zimní vichr. "...a nebyla by mi zima... dodal jsem si v mysli. Moje srst na tohle nebyla přizpůsobená, ale musel jsem to vydržet. Ještě jednou jsem se oklepal a nahlas si zívl. Usadil jsem se na zem a pozoroval tábor. Bylo tu 'vylidněno'. Ano tlapa, je ráno a asi si ještě nikdo neuvědomil že už není bouřka. Takhle by se mi to líbilo. pomyslím si. Teď jsem se ani necítil špatně, jako by ty moje deprese na moment odešli, bylo to jako dřív, když jsem každé ráno chodil na okraj města a koukal na východ slunce. Vždy to byl moment kdy jsem na všechno zapomněl, podobně tomu bylo i teď a já se po velice dlouhé době i usmál když jsem se díval na závěje sněhu.

Niřinu (bývalé?) doupě - Tábor
Po tak doouhé době se to ani nezdálo, že by mohl ještě někdy otevřít oči. Ale stalo se, Drak mu zřejmě dal další možnost. „Proč se namáhám vúbec otvírat oči, když stejně vidím jen tu pitomou červenou.” zavrčel si pro sebe. Byl tu sám. Sám v nějakém doupěti chráněn před zimou. Přestože ho delší chlupy a hříva hřála dostatečně. Protáhl si ztuhlé svaly, přičemž zaslechl dunivý, nepříjemný zvuk. Vycházel z prázdného žaludku. Odfrknul si. Vstal a zakymácel sebou. Hlava se mu motala snad jako nikdy. Rozložil tlapy do bezpečné polohy, u čehož se nuceně protáhl, až mu klouby zakřupaly. Všude jen zvláštní tma, neviděl nic. Pomalu se rozešel neurčitým směrem nevědomky do tábora. Dělalo se mu jen z každého kroku zle, snad jako po kocovině, nejvyšší čas si něco ulovit. Čím více se blížil tábor, tím více potlačoval neznámé i známé pachy, jichž přibývalo. Zastavil se a rozhlédl. Několik hýbajících se obrysů spozoroval. Nevěděl, co teď. Co dělat? Proč sem vlastně šel? Dřepl si na zadek přemýšlejíc, kudy se má vydat, či se někoho na cestu zeptat, jelikož byl naprosto dezorientovaný.

Tábor
Jen jsem si seděl v táboře a přemýšlel, z mojí dobré nálady mě ale hned vytrhl pach nějakého vlka, který sem přišel. Nejradši bych se odklidil co nejdál, ale ze zkušenosti vím, že když budu utíkat, tím spíš mi něco udělají. Pomalu a nejistě jsem se rozešel k mohutnému vlkovy s rudýma očima. "Ztratil ses?" zeptal jsem se ho tak trochu sarkasticky. I když jsem si byl jistý že bude stejný jako ostatní Zeissani, můžu zkusit trochu 'přátelšetější' přístup. Tak jak jsem to uměl. Neměl jsem v plánu se tu kamarádit, to rozhodně ne, ale pozitivní vztahy by se mi hodily.

//omlouvám se za velice krátký příspěvěk :')

Tábor
Zavrčel si pro sebe. Vycházel z něj hezky dunivý, hrdelný zvuk. Zhluboka se nadechl a opět vstal. Rozhodl se najít si potravu, ať to bude cokoliv. Poodstoupil a zavětřil. Cítil však ve vzduchu psa. Zatnul zuby a odhalil tesáky. Rozhlédl se. Viděl opatrně se pohybující postavu. Vycítil, že to nebude vlk s vysokým postavením ve smečce. Buď tulák nebo Omega, ani Kappa se tak nechová. Na tváři se mu tvořil úšklebek. „Jo, zaveď mě za skřítkama a vílama do Tancující země.” pronesl posměšně a odfrkl si. „Co chceš?” zavrčel na něj dodatkově, když se ironicky zasmál. Vypadalo to, že v blízkých minutách bude dál trpět hladem. Ne, to byl vtip. Nenechal by žádného psa a už vůbec Omegu, aby mu bránila si najít uspokojení břicha. Takže dokáže vydržet řekněme pár minut a pak prostě odejde, ať se mu to líbí nebo ne.

Tábor
Všiml jsem si vlkova zavrčení a pak i jeho poznámky na kterou jsem se trochu uchechtl. "No jasně, ale budeme muset překročit sedmero řek a sedmero hor!" odpověděl jsem sarkasticky. "Ale tak víš snažím se najít někoho kdo neni debil co si řekne 'Jé hele! Támhle je pes, pojďme ho roztrhat, protože to rozhodně neni zbytečný plejtvání sil!'. odsekl jsem mu tak trochu. Tak tihle sis fakt pomohl Traure, dobrá práce! Proto si musel utíct z tlupy! káral jsem sám sebe v duchu a čekal jak bude ten vlk reagovat. Málo kdy se mi stalo že by nějaký vlk tady pochopil můj styl humoru, možná to bylo i kvůli tomu že jsem si většinou utahoval z nich, Ale kdyby měli něco v hlavě vezmou to jako vtip. ujišťoval jsem sám sebe a dál čekal na odpověď toho vlka.

Tábor
Zavrtěl hlsvou nad jeho poznámkou. „Fajn, řekni komu patříš, půjdu se zeptat, jestli si tě můžu dát ke snídani dnes, nebo k obědu zítra.” cvakl tesáky před jeho čumákem, načež se zašklebil a nadzdvihl hlavu. „Vypadáš jsko obětní beránek. Čí jsi?” pronesl trochu arogantně a několikrát si ho obešel. Nebylo mu to nic platné, samozřejmě. Kdyby něco viděl, bylo by. Ale cítil ho. Viděl pár obrysů a dokázal vycítit kde má jaké zranění, ať už v podobě sebedelších jizev. Posadil se před ním. Hlava se stále motala, jediné štěstí, že měl dobrou kamarádku. Prosvištěla těsně vedle Traura a posadila se vedle Olwëho i se zajícem v drápech. „Šikovná.” pronesl směrem k sovici vedle a vesele se pustil do jídla. Ne, opravdu ho nenapadlo mu nabídnout jen kousek, možná těch pár kostí, co tam zbylo v pěti minutách. Nevolnost přešla a energie se dostavila. Pohlédl opět na něj krvavýma očima a zíral na něj tak dlouho, že si až Traure musel připadat zvláštně.

Tábor
Původně jsem na jeho dotaz nechtěl odpovědět, ani jsem to neměl v plánu dokud jsem si nevzpoměl na fakt, že Omega opravdu jsem a kdybych nemluvil bylo by to horší. "Ano od nedávna jsem omega, nikomu ale nepatřim..." odsekl jsem a sám pro sebe si zavrčel. "Ujišťuju tě ale, že už nemáš moc možností, už nemám ani ocas a jen jedno ucho." mrkl jsem na něj ve snaze odlehčit situaci. Tímhle chováním jsem spoustakrát zakrýval nervozitu. Když mi kolem hlavy prolítla sova uzkočil jsem tak, že jsem skoro natloukl čumák. "Achjo.." vzdechl jsem si. "Takže.... Hodláš tu jem, uhm, sedět? Protože jestli jo, mohl bych odejít..." řekl jsem mu. Bylo mi jasné že mě jenom tak nenechá odejít, ale za pokus to stálo.

Tábor
Zdvihl obočí a uchechtnul se. ”Nikomu, hm? S tím by se něco mělo udělat.” zašklebil se. Olízl si pysky a dlouhé tesáky. Zasmál se, když mu prozradil možnosti. „Máš čtyři nohy, čumák, druhé ucho a pořád žiješ. To jsou moje možnosti.” pronesl tiššeji směrem k jeho uchu. Pousmál se, když mu “vyhrožoval” odchodem. „Copak má naše milá Omega asi v plánu, hm? Budu ti říkat, Plyšáku, protože moc možností nemáš. Můžu tě rozcupovat a nikomu chybět nebudeš. Ale to už je něco jinýho. Co máš v plánu, Plyšáku?” mluvil chladně, jako vždy. Občas se to zadrhlo a mluvil ještě hruběji, než doposud. Cítil jeho povrchové pocity. Bojí se snad? Nervozita sice není to samé, ale... Temně a tajemně se pro sebe usmál. Měl z jeho nervozity ze sebe radost.

Tábor
Na jeho poznámku jsem se jen ušklíbl. Něco by se s tim mělo udělat... Třeba bych nemusel bejt omega... pomyslel jsem si. Znovu jsem se posadil. Při jeho jmenování jsem jen švihl uchem a šoupl tlapou. "Polovinu ucha..." opravil jsem ho. "Říkej mi jak chceš,... né že bych to mohl ovlivnit." šeptl jsem si pod fousy. "Nevim, někam se zahrabat, počkat na smrt, co jinýho můžu dělat?" zasmál jsem se trochu tragicky. Jak si myslí že odpovim. Jdu si najít někoho kdo mě ještě víc zmrzačí, děkuju za optání! pomyslel jsem si a trochu si při té myšlence zavrčel.

Tábor - směr nejbližší les
„Divíš se? Máš nejnižší post, jaký můžeš mít. Kdokoliv si s tebou může dělat cokoli, pokud někomu nepatříš. Vlastně možná i tak.” zamyslel se. „Dělej si, co cheš. Mě jsi ukradený.” zavrčel na něj. Podíval se na Quirull, která si přesedla ihned na jeho záda, jakmile se zvedl. Do kožichu mu zafoukal ledový vítr. Zavrčel si pro sebe znovu a oklepal se. Cítil ztuhlé svaly, však cítil, jak mu stále slouží dobře, na to, jak dlouho soal. Při každém kroku cítil, jak se mu napínají. Vydal se směrem k lesu, aby zabránil větru ho tolik chladit. Jestli jde Traure za ním mu bylo jedno. Jestli jde, jde, jestli ne, jeho blbost. Při procházce jen tiše přemýšlel.

Tábor - směr nějakej les (???)
"A to jsem podle tebe nevěděl..." zabrbral jsem si pro sebe potichu už když vlk odcházel. Šel do lesa, nejspíš kvuli větru, což přiznám bylo chytré. Asi bych se taky měl odklidit, pokud nechci zmrznout.... pomyslel jsem si a rozešel se za nim. "Víš co... Asi pudu s tebou, potkal jsem tu desetkrát horší a myslím že za chvili začnou vylejzat..." řekl jsem když jsem šel několik metrů za ním. Když budu u jinýho vlka, budou si myslet že mu patřim a ic mi neudělaj, proč mě to nenapadlo dřív? pochválil jsem se v hlavě. Protože jsem nepotkal nikoho kdo by mě hned neroztrhal... dodal jsem si v hlavě. Šel jsem krok za krokem a našlapoval do sněhu, pod kterým byl ukryt jen zmrzlá země.

Závětrný les (dejme tomu)
„Nebuď drzý, nebo tady víc dní nepřežiješ.” zavrčel na něj Olwë při jeho poznámce. „Mám být?” zašklebil se při slovech o tom, že půjde s ním. Plán byl jasný, prostě si ho všímat nebude. Uchýlil se mezi stromy, kde nevanul tolik vítr. Se sovicí kroužící kousek nad ním přemítal očima po tmavších a světlejších skvrnách. Ticho. Vítr rozpohyboval listy a jehličí a donutil je ke zvukům. Rozhlížel se přemýšlejíc, kde by bylo nejlepší zaparkovat. Přestože měl energie a sil dost, nebylo nejmoudřejší si v takovém větru hrát. Nebylo tu skoro nic. Několik obydlených liščích nor, několik málo skal. Až jedna, která vytvářela provizorní úkryt opíráním se o druhou. Zastavil a mlčky přemýšlel. Zavětřil studený vzduch, který ho donutil kýchnout. No, potlačil to. Vešel dovnitř. Nikde nic, jen tma. Zamyšleně si sednul k jedné ze stěn. Myslel jen na jedno. Na ni. Vlčici, která pro něj byla nemalou dobu vším netušíc, že jej dávno opustila a možná i čeká potomky.