Akce & Příběh za Hranicemi

Drsné pláně>> Batawská západní řeka
Tlapy mě začínaly palčivě bolet z dlouhého chození po nepoddajných kamenných pláních a žaludek na tom nebyl o nic líp. Jak dlouho už jdu? Dvě hodiny? Tři? V dáli jsem uslyšel šumnění vody. Řeka? Dlouhý pás vyvýššené půdy a vysokých travin se rozprostíral po celé délce obrovské louky, po níž jsem kráčel.
Došel jsem až k oné hromově rychlé řece a opatrně sesunul k jejímu břehu, abych se mohl napít. Všiml jsem si, že její tok vede z dalekého lesa. Že bych konečně našel místo, kde by se dalo přespat?

úKirigakure - přes úms - Batawská západní řeka
Konečně jsem se cítil lépe, čím víc kilometrů jsem svými tlapami prošlápl. Běžel jsem střídavě. Nemohl bych to celé uběhnout, ale střídat vytrvalost s rychlostí, to už se dalo. Občas jsem přešel z běhu do chůze, obvzláště v lesích jsem pouze kráčel, ale na loukách jsem zrychloval. Cítil jsem se příjemně unavený. Ten závod se svými nočními můrami mi prospěl. Zavětřil jsem a cítil vodu. Měl jsem žízeň, aby také ne, po tom vytrvalostním běhu. Zpomalil jsem a vydýchával námahu. Svaly mi brněly, ale mé tělo zděděné někde v předcích po vlkodavovi mi pomáhalo být pružným a rychlým. Hotový závodník. Kromě vody jsem však zachytil i jiné pachy mezi nimiž byl jeden výrazný. Kdo to je? Vlk? Pomyslel jsem si. Vlastně jsem ani nevěděl, proč mě to tak překvapilo, vždyť nedaleko byla smečka, tak se dalo předpokládat, že tady budou i vlci.

Batawská západní řeka
Pomalým krokem jsem se řinul k rozsáhlým lesům podél břehu řeky, ale vítr se rázem otočil proti mé srsti a s ním se ke mě dostal i silný zápach jiného vlka. Samce. Otočil jsem se a prohlížel si téměř jednotvárnou krajinu.

Batawská západní řeka
Trochu jsem se uklidnil a kráčel jsem podél břehu řeky. Šlo se mi tady příjemně a kochal jsem se hezkou scenérií. Vůně cizince byla silnější s každým mým krokem. Zastavil jsem se a pozvedl jsem více svůj nos, abych nabral vůně a pachy linoucí se kolem a poletující si volně vzduchem do nozder a mohl je analyzovat důkladněji. Poznal jsem, že vlk je blízko a že to je samec. Pak se vítr otočil a skoro mi přes záda a hlavu a uši přefoukl mojí rozvlněnou srst na zátylku. Odfrkl jsem si a počkal, až nával větru ustane, abych pak mohl pokračovat dál v chůzi. Netrvalo dlouho a spatřil jsem před sebou pohybující se bod, který se zvětšoval a dostával tvarů vlka. Stanul jsem a vyčkával. Jen jsem nasával dál vůni mísící se s vlkostí vyzařující z řeky.

Batawská západní řeka
Vlk se přibližoval a v duchu se mi rozpoutal menší spor, zda mám zůstat a na vlka počkat, nebo se klidit stranou. Očividně šel mým směrem. Bezpochyby. Jeho vzhled mě docela udivil a to zejména jeho rohy, které nesly do očí bijící modrou barvu. Delší rudé uči, hnědá hříva. Jěho vzhled vypadal více méně dominantně, ale za to mi připadalo, že jeho postoj je nejistý. Rozhodl jsem se sednout si na místo a počkat si. Nehodlám utíkat. Jestli má namířeno jinam, tak by se mi měl vyhnout obloukem, protože jen debil útočí na neznámé pocestné, ale v tom se zastavil.
Byl několik desítek metrů ode mne a díval se, zatím co já pokojně, leč narovnaně stál a s kamenným pohledem hleděl přímo na něj. Soustředil jsem se na každý jeho pohyb a ani nemrkul.

Batawská západní řeka
Cizinec byl zajímavý, rozhodně stál za povšimnutí a proto jsem si ho prohlížel, ačkoliv jsem se snažil působit klidně, stejně jsem byl uvnitř trochu nervózní. Přeci jen jsem nebyl žádný agresor, ačkoliv jsem byl vysoký, díky vlkodaví krvi ve svém rodě. Vlk se zastavil, stejně jako já, ale působil více sebejistě. Střihl jsem uchem k němu a pak jsem se rozešel, abych se k cizinci ještě víc přiblížil. Kdo to je? Má podobné rohy jako já, ale není příbuzný, tak kdo je to? Říkal jsem si v duchu a zvědavě jsem jej zkoumal pohledem zářivě azurově modrýma očima. "E... ahoj." Pozdravil jsem nesměle cizince.

Batawská západní řeka
Když vlk promluvil, bylo mi jasné, že je nervózní. V duchu jsem se ušklíbl, ale svou nečitelnou tvář si uchoval a stále vyčkával v sedě na stejném místě. Zajímalo by mě, proč se rozhodl se mnou mluvit. Normální vlk si jiného většinou nevšímá a tenhle nevypadá jako někdo, kdo se hodlá rvát na potkání, i když je docela vysoký. Ale vzhledem k jeho skoro submisívnímu postoji vůči mě, je docela možné, že je ten typ vlka, který potřebuje někoho dalšího a proto se mě snaží kontaktovat. Hmm... "Kdo jsi?" pronesl jsem dostatečně nahlas a čekal na jeho odpověď, která moji vnitřní debatu rozhodne.

Batawská západní řeka
Zeptal se mě, kdo jsem. Kdo jsem? To je hodně dobrá otázka, ah ano, kéž bych na ni však znal odpověď. Ta mi byla částečně, ze záhadných důvodů, skryta. A věřte, že bych ji moc rád znal. Bylo to něco, na co jsem se už pár dní snažil přijít. Byl jsem ji na stopě, to bylo dobré a potěšující. Nevím, proč se to stalo, ale stalo se. Má paměť mi byla odcizena asi. Nevím jak se to stalo a ani kdo je za tuhle drzost odpovědný.
"Jsem Aite... alespoň myslím. Aite Miuny Nirakebe. A jsem z Kirigakure." Přistoupil jsem raději na konzervativní způsob zodpovězení jeho otázky. "A kdo jsi ty?" Co když je to můj bratr? Napadlo mě.

Batawská řeka
"Co je Kirigakure?" vyhrkl jsem možná až trochu ostře. Tohle nemůžeš dělat, ty idiote. Co když toho modroroha vystrašíš a staneš se jeho soupeřem?! Říkal jsem si a v duchu si jednu vrazil. Takovému unáhlenému jednání bych se měl pořádně vyvarovat, pokud je tu víc takovýhle vlků. Přestože jsem slyšel vše co mi řekl, na jeho otázku jsem odpovědět nehodlal. Skvěle Falco, skvěle! Teď udržuj tenhle uzavřený pevný postoj dál, dokud to vlče neznejistí a pak přehoupneme na náš plán... Začínam znít, jako bych měl rozdvojenou osobnost. Bože, měl bych s tím přestat.

Batawská západní řeka
Zamrkal jsem a trochu na něj pohlédl stylem. Co je? Jsi snad špion? - Ale ne, určitě není špion a i kdyby, neříkám nic, co by kdo zdejší nevěděl. "Kirigakure je smečka. Jedna z několika." E? kolik, že smeček tady vlastně je? Zeiss a Kirigakure, a pak... Chmmm, jak, že se jmenují? Sak.a, nevím to. Nemůžu si vzpomenout. Aite vzpamatuj se, nesmíš vypadat jako padavka, tvůj otec byl přeci... co vlastně byl? A kde je? Jak jen se to jmenoval - jmenuje... Marně jsem si snažil vzpomenout.

Batawská západní řeka
Po mých slovech vypadal docela zmateně. Možná jsem zareagoval trochu hrubě. Hm... Povzdychl jsem si a zvedl svůj zadek ze země. Tenhle vlk nemá ani tucha co dominance znamená, ten nebude problém, pokud by si z ničeho nic myslel, že mě přemůže. "Heh, takže tahle země je už zabraná, chápu dobře?" ušklíbl jsem se a v očích mi hrál pocit nadřazenosti. "Žádné jiné vlky tady ale necítím. Je tvá smečka daleko?"

Batawská západní řeka
Ze zamyšlení nad jménem otce, natož marné snahy si vybavit jeho tvář, jsem se podíval na cizince. "Hm... možná, možná ne přímo toto místo, ale poblíž by být smečka měla. Jen... nemůžu si vzpomenout jak jen se jmenovala. Ale na jih je Zeiss, ti jsou vyhnanci a moje smečka je..." Ale proč bych mu to měl říkat? Ani se mi nepřšedstavil. Ale... je tak fascinující. Chci vědět kdo to je? "Jak ti mám říkat? Nepředstavil ses." On se postavil a tak jsme teď stáli oba dva. Očima jsem přejížděl po jeho svalech, které se mu občas napnuly. Wow, vypadá tak... hrdě?

Batawská západní řeka
Čekal jsem, že se zeptá. "Liccar. [Lika:r] Říkej mi Liccar," řekl jsem a na místě se otočil. Je místní. Možná by mi byl k užitku, ale nevypadá to, že se dokáže orientovat.
Liccar... Heh, jméno mého otce mi příjde už docela ohrané. Na druhou stranu, tak daleko od mé rodné smečky není možné, aby ho tu někdo poznal a nehodlám riskovat, že by někdo znal mé jméno, když nemám jistotu, že to není nebezpečné.
Myslím, že s tenhle vlk mi moc nepomůže. Už jsem vykračoval k onu lesu, ale pak jsem se zastavil, než bych udělal třetí krok. "Umíš dobře lovit?" otočil jsem se na něj.

Batawská západní řeka
Liccar? To mi nic neříká. Určitě jsem toho vlka ještě nikdy dřív nepotkal. Napadlo mě, ale to neznamenalo, že by nemohl být příbuzný, i když, chtěl jsem vůbec, aby příbuzný byl? "Těší mě, Liccare." Na jednu stranu by to bylo určitě zajímavé a na tu druhou? Ne, nechtěl bych, aby tak krásný vlk byl příbuzný. Vypadalo to, že mě tady nechá samotného. Jenže chtěl jsem být sám? Ne, nechtěl, jen jsem nechtěl být na místě, kde se to stalo, proto jsem utekl, potřeboval jsem jen přijít na jiné myšlenky. A to se mi dařilo. "Jasně, že umím lovit." Odpověděl jsem mu.

Batawská západní řeka
"Určitě jsi dlouho nejedl. Co takhle jít lovit společně?" zeptal jsem se. Měl jsem z tohoto setkání jakési smíšené pocity a upřímně, celkem mi to vadilo. Na jednu stranu, docela mě štvalo být už týden sám a povídat si jen se sebou, takže jsem rád, že jsem na někoho narazil, ale na druhou stranu- neznám ho a má obezřetná stránka mi říkala, abych se s ním moc neseznamoval. Ale... Alespoň pro teď bychom mohli spolupracovat a pak se ho případně zbavím. Potřebuju se pořádně nažrat a tohle by mohla být dobrá výpomoc.
Udělal jsem pár kroků směrem k lesu a očekával od něj, že půjde mím směrem. Zajímalo by mě, jak velký bude mít odstup.

//Omlouvám se, u té výslovnosti- r se na konci skoro nevyslovuje, ale jde slyšet, že tam je. Pardon za vyrušení příběhu, já to musela zmínit. ^^ (btw- jak se jmenuje ten les? o^o)

// Ok, to je v pořádku. No, vzhledem k tomu, že teď nefungují stránky, tak nevím jak to je s přesnou mapou, ale myslím, že na sever je to Les Omega a na jih Batawský les.

Batawská západní řeka - Les
Znělo to jako dobrý nápad. Společný lov skýtal možnost ulovit i něco většího. Navíc by to mohla být i zábava a dobré odreágování. Takže jsem se nemusel příliš dlouho rozmýšlet a horlivě jsem přikývl. Můj výraz se změnil z nejistého na takový, no, řekněme štěněcí, natešený výraz. Už dlouho jsem nelovil společně s někým. Výhodou ztráty paměti bylo i to, že vše bylo, jako by to bylo poprvé. Alespoň malé plus. Pravda, však byla, že umění lovit jsem měl v podvědomí zapsáno tak dobře, že jsem nezapomněl jak lovit mám. To byla činnost, která šla automaticky sama od sebe. "Souhlasím. Moc rád si zalovím." Společně s tebou nejvíc rád. Pomyslel jsem si. Když vykročil, Chvíli jsem ještě stál a zíral na jeho vlnící se tělo, set sakramensky hezké tělo... když se však otočil, ihned jsem se odrazil od země jako na pružinkách a dohnal jsem ho s elegancí 'chrta'. Ačkoliv bylo mé tělo vyšší a takové šlachovitě osvalené jako u závodního koně, nebyl jsem vyhublý, spíš vysprintovaný. Částečně za to mohly geny a tou druhou částí moje vášeň běhat.

//Moc moc se omlouvám za to kecání tady v příběhu! ^^' Asi do Batawského. Tam by měla být sm. Ishimura, ne? Btw, budu tu až k večeru, budu se snažit do osmi/půl deváté pak znovu odepsat.

Batawská západní řeka- Batawský les
Takže takhle, jo? Heh, někdo neznámí ti s úsměvem dá tlapu a ty po ní naivně skočíš jako po mase, aniž by jsis předem promýšlel, jestli ti nic nechci udělat, Modrorohu... Heheh... Říkal jsem si v duchu a na venek se docela přátelsky usmíval. Čím víc naivní, tím lehčí tě oklamat, aniž bych se musel moc snažit. I když... Proč mám pořád ten pocit, že je můj nepřítel, proboha. Je docela milý a dětinský. Proč by mi zrovna tenhle měl- už zase. Zase ty moje myšlenkové rozpory. Zamával jsem hlavou, zatím co jsme oba klusem šli k lesu. Letmo jsem si ho prohlídl, tak, aby to nijak nezaznamenal, protože nepotřebuju, aby cokoliv tušil.
Vypadal docela dobře. Hubená stavba těla, vysoký a světlá srst... Řekl bych, že můj typ. Heh, zase přemýšlím nad sexem. Zasmál jsem se sám sobě v duchu a pokračoval v klusu. Byl rychlí, to se musí uznat. "Znáš to tady?"

Batawská západní řeka - Batawský les
Nechal jsem se unést pohybem a okamžitě jsem uvolnil všechny svaly tak, že jsem jim dal volnost pohybu. Šlo to samo od sebe. Cítil jsem se prostě skvěle, kdykoliv jsem mohl běžet s větrem o závod. Předešlý maraton jsem vypustil z mysli a tudíž moje svaly reagovaly svobodně, jako by před tím neuběhly kilometry vzdálenou trasu. Jeho otázka mě vrátila do reality. "Cože? Já nevím. Ale možná ano, možná ne, je duležité to tady znát?"  Vystřelil jsem jeho otázku otázkou. "Do Zeiss nepoběžíme, tak se bát nemusíš." Najednou můj hlas zněl hravě a zcela bez náznaků nejistoty. Ne, nebyl jsem si vědom, zda to tady znám či nikoliv, ale bylo mi to fuk. Cestu do nebezpečného území jsem znal a tam jsme namířeno neměli.

Úpatí Batawského lesa u Batawské západní řeky
Modrorohův přístup ke mě začínal být přátelštější čím dál víc a to jsme neještě nevkročili k lesu. Zaujal mě další název- Zeiss, huh? Řekl to už několikrát, ale když podotknul, jak nebezpečná ta smečka je, mi připadalo tohle téma docela zajímavé, ale než jsem stihl odpovědět, řítil se k nám okřídlený vlk (Fantomas) a přistál pár metrů před námi. "Do Zeiss vôbec nechoďte," řekl chraplavě, zatím co já se skoro až ježil. Docela mě vystrašil, ale co nejrychleji jsem to ve tváři zamaskoval. Stará známá kamenná maska. "Co jsi zač?" prsknul jsem na něj.