Akce & Příběh za Hranicemi

Okraj Batawského lesa u Batawské západní řeky
Nečekaný šelest vzduchu jsem nebral vážně, prostě jsem měl za to, že to je jenom vítr, okouzlen svým společníkem pro lov, na který jsem se těšil. Až ostrý pach s příměsí zápachu vyčpělého Zeiss mi sevřel hrdlo, když cizí neznámý vlk prolétl vzduchem a dopadl na zem kousek od nás dvou. Zvláštní směsice pachů, že? Ano, cítím z něj Zeiss, ale slabě, jako by tam už nějakou dobu nebyl. Očividně se mi naježila srst na zátylku. Jednoduše mě okřídlenec lekl. Ale co víc, ten nakřáplý hlas mě překvapil snad ještě víc, než pach a náhlé zjevení a to nepěkně. Pohlédl jsem na okřídleného vlka a nedůvěřivě si jej prohlížel. Jak si dovoluje mě takhle polekat? To jsem tak nepozorný? Nahněvala mě tahle skutečnost. Musím být víc ve střehu! Napomenul jsem se uvnitř své vlastní mysli. "Nejdeme do Zeiss, ale ty? Kdo jsi?" Nelíbilo se mi, že se tu zjevil jako stín a pak taky tady bylo něco, co jsem si neuměl vysvětlit. Ať už jsem chtěl či nikoliv, sžíral mě neznámý pocit, který mne nutil chránit druhého vlka, jenž tu byl se mnou. Obranně jsem tedy zastoupil cestu ke svému spolulovci ve snaze jej chránit před případným útokem neznámého okřídlence.

U Hunterů [Ostrov] - teleport - Krvavé jezero
Opět jsem se, jak už mi bylo zvykem, připlížil k teleportu, díky němuž se mi podařilo dostat ke Krvavému jezeru. Asuna mi to sice zatrhla, ale nakonec to nehlídala tak dobře, jak si myslela a proklouznout z ostrova bylo opravdu snadné. Ne, že bych chtěl mít problém, ale tady u jezera se mi líbilo. Bylo tu opravdu mrtvo. Vylezl jsem si na svůj obvyklý kámen a natáhl se na něj. Ne, nechystal jsem se spát. Já přeci nikdy nespal. Pouze jsem zavřel oči a spícího předstíral.

Za hranicemi
Jaro, které s sebou přineslo i prodloužení doby, neměl Ard rád. Mnoho ptáčků zpívalo, mnoho zvířátek poskakovalo kolem, a když Ard chytil náladu, měl touhu je všechny pozabíjet - a on by to i udělal, kdyby ho sestra nedržela při zemi. Ard se občas zkrátka choval jako hárající vlčice... a občas znamená vždy, když slyšel toho přiblblého ptáka zpívat. Oh, jak on nenáviděl ty malý okřídlený potvory. Jednou je všechny obarvil na zeleno a když jim zlámal vaz, poskládal je jako trávník. Sarinh ho za to nepěkně napomenula a prohlásila, že takhle by se profesionální zloději chovat neměli, ale říkat to Ardovi bylo horší, než mluvit do zdi. 
"Hej," Ard najednou zpozorněl, když se konečně vlk před nimi pohnul z jeho doupěte a odešel, "můžu se už hýbat?" pronesl polohlasně a jeho černošedá barva se začala pomalu měnit na červenobílou.

Za hranicemi
Ard protočil očima. "Víš, že se dokážu chovat jako ty, elegantně. Jen mě to občas netankuje, no!" sykl a vydal se za Sarinh, o trochu pomaleji, než jeho sestra. Ard moc dobře věděl, jakou měli nyní nouzi o doupata, proto doufal minimálně v něco, kde by se mohli aspoň usadit, když nic víc. "Tak co, vidíš něco? Nebo radši nic nemají?" nadhodil pohrdavě.

za hranicemi
Rudobílý pohodil hlavou. "V podstatě... Nic. Jen pár kostí, pak parohy a zuby néjakýho lva, nebo tak, a další kožešiny," pronesl nedůležitě a vyšel ven čekat na vlka, aby mohl upozornit Sarinh, kdyby se něco blížilo - chystalo - dělo. "Takže? Něco jsi našla, milá sestřičko?"

LB/TS: Palouk světlušek - Louka Orchis //přes ú.Ishimura// → Les slunce → Hlásná hůrka

Jeho veselá Aditia usnula, asi přeci jen byla unavená. Nechtěl ji budit a tak se kousek vytratil, aby mohl hledat svou magii. Odběhl ze světlého lesa slunce na louku, kde se pak Feam Re Arti pokoušel soustředit. V tom zaslechl hlas. "Dávej pozor, ať mi nevyplašíš muchy." He? Muchy? Kdo chytá muchy? Blesklo Feamovi hlavou. "Kdo jsi a kde se schováváš?"  Odpověděl mladý vlk tomu hlasu. "Jaj, ty jsi slepý? Je to Dragonfly." Zareagoval mu u ucha pan Jack Arti. "Kdo, že to je, Jacku?" "Nejsem Dragonfly, ale vlastně ano. Jenže se jmenuji Drak." Přerušil hlas Feama i jeho - kamaráda Jacka. "Těší mě, já Feam Re Arti." "A já Jack Arti."
A jak to tak pokračovalo, panu Drakovi se zalíbila společnost Feama a pana Jacka a přidal se k nim. Všichni tři pak přemýšleli nad magií Feama. Společně se vydali bádat nad magií dál až došli na území rodné smečky Feama. Zastavili se u doupěte Emar, domova Feamovy rodiny. Emerithy a Faratha a jeho sestry Samanthy. Po návštěvě se vrátil mladý vlk do míst, kde zanechal Aditii, stále odpočívala. Feam ji vzal na záda a odnesl ji k hlásné hůrce.

Okraj Batawského lesa u Batawské západní řeky
Ani po slovech okřídleného vlka (Fantomas) nepřipadalo v úvahu, že bych mu mohl jen na chvilku věřit. Ale překvapila mě Modrorohova reakce. Vypadám snad, že se neumím bránit? Řekl jsem si v duchu, ale ve skutečnosti mě to docela potěšilo. Předešel jsem jej, abych se dostal blíž k okřídlenci a když byla má hlava v ose spolu s jeho, mírně jsem kývl, jako důkaz, že si cenním jeho snahy a dál si všímal toho naproti.
"Co po nás chceš?" Promluvil jsem rozmrzele a díval se okřídlenci do očí. Hřbet se mi docela naježil, ale snažil jsem se vypadat klidně. Bůhví, co má tenhle vlk v plánu a jestli něco špatného, neodlám mu to usnadňovat.

Opuštěný ostrov -> Altairův palouk
Řekli jí, že se tam s ní sejde. 
Asuna, která si po dlouhé době vzala jednoduchý úkol, na chvíli zapochybovala. Vždy to bolelo, brát vlkům životy, protože věděla, že někdo je na světě miluje, alespoň někdo, kdokoliv. Jenže pokud vás víc vlků nenávidí, než miluje, nebo zaplatí víc za vaší smrt, než za život, je potom těžké to obhájit, zvláště pro Asunu. Vlčice znala cenu života. Lidského, vlčího, psího, zvířecího. Znala cenu života, byla to věc, kterou moc vlků neznalo. Asuna brala měnu i odměny, které potom střelila náhodnému kolemjdoucímu. Ona vlastně zabíjela jen pro peníze a dobrý pocit. Dobrý pocit z toho, že někde na světě je skupina vlků - nebo jednotlivec - který bude trpět za to, co udělal. Že byl natolik slabý, aby oběť zabil sám, a že byl natolik silný, aby jí zabil svým slovem.
Tohle byl důkaz toho, jak moc dokážou slova. Nejen že slova bolí a bodají jako dýky - ony i zabíjí a zachraňují životy. Asuna si povzdychla a do čela si narazila černou kápi, maskující vzhled i pach, a nasadila si ostré zabijákovy drápy. Vlkům - Hunterům - zanechala krátký odkaz v doupěti, když vycházela s dýkou po boku a kordem poletujícím u jejích zad, snad jako kdyby se jí vznášel v nějakém pouzdře. Ale Asuna, i napříč tomu, že měla zmařit život, byla docela šťastná. Měla co dělat, měla za co dělat a pro koho. Kdyby nebyli vlci tak zákeřní, jak by pracovala, byla by stále ve smečkách? Vlčice se uchechtla. Nu nic, musí jít.
Cesta k portálu z ostrova byla psychická příprava na události, které budou následovat. Řekne psíkovi vlastně něco? Řekne, že jí chtěli zabít? Řekne, že se má rozloučit, nebo snad vyslechne její poslední slova? Nebo bude jen pozorovat, jak z ní vyprchává veškerý rozpustilý život psa, poslušného a loajálního? A jak jí zabije, rychle, nebo pomalu? Bude jezevčice panikařit? Asuna prudce vydechla, když vkročila do portálu, aby mohla připravit místo na střet - a schovala do do keřů po větru, aby viděla malého psíčka přicházet. Tuhle část nenáviděla.

??? - Altairův palouk
Kdo by čekal, že odchod Akita bude brát tak špatně? Bylo to až neuvěřitelné, ovšem po jeho zmizení se její malá dušička uzavřela a veškeré smysluplné činnosti hodila stranou. Mělo by vůbec smysl pro někoho takového truchlit? Však toho času ani nevyužila, jenom seděla na zadku a litovala sama sebe. Nebo spíš nadávala na svou hloupost?
Oči se jí zaleskly při příchodu další várky slz, tohle měla na tomhle místě ráda, tu osamocenost, nikdo tu neviděl to jak slabá uvnitř je. Mohla se kdykoliv vrátit s tím svým sebevědomím výrazem a pýchou, nikdo by nic ani netušil.
S námahou se vysápala na spadnutý kmen stromu, který ji překážel v cestě k paloučku kde se hodlala jednoduše vyvalit do trávy. Na nic nemyslet a jenom pozorovat oblohu ohraničenou korunami stromů.
Příroda celkově jako by si uvědomila stav její nálady a za každou cenu se snažila nastolit úplný opak. Vše bylo tak veselé a šťastné, až se na to nedalo dívat.
Možná by se mohla otočit a jít ho hledat, možná by ho i našla. Ne, to byla blbost, upřela oči na svoje malé tlapky, kterýma už nemá koho bouchnout po hlavě ani přišlápnout. Mezi stromy zahlédla palouček, ukrytý v lese jako nějaký tajný poklad tam čekal.
Spokojeně se svalila do té příjemné trávy, když na to místo došla a šťastně vydechla.

Okraj Batawského lesa u Batawské západní řeky
Liccar rozhodně nehodlal zůstat vzadu a postavil se vedle mě. Byl to lepší pocit, mít alespoň zdánlivý pocit, že někdo stojí po vašem boku i když si vlastně nemůžete být jistí, že by vám pmohl. Ale to jsem v ten okamžik vůbec neřešil. Byl jsem rád, že nemusím čelit vetřelci sám. Kývnutí jsem mu oplatil a konečně si letce prohlédl důkladně. Odhadnout věk nebylo tak jednoduchém, přeci jenom to byl vlk zjizvený, jenže vrásky spíš měl díky vychrtlosti, než-li kvůli věku. "Ale já nemám strach. Jen jsi mě překvapil, to je všechno." A já jsem byl s hlavou v oblacích, přitom jsem měl být na zemi! Bránil jsem se. Jestli si myslí, že se bojím, jako nějaké štěně, tak se plete. Jen jsem naštvaný na svou vlastní nepozornost. Pomyslel jsem si v duchu.

Okraj Batawského lesa u Batawské západní řeky
"Tak v tom případě nám zdovol z cesty," řekl jsem důrazně a lehce vycenil zuby. Vypadal na submisivní typ, takže by mělo stačit ukázat trochu dominance a bude mít ocas mezi nohama. Nemám chuť se dnes štvát vybavovat absolutně s nikým. Jen se najíst a jít si lehnout.

//Neber to osobně Fanto, snažím se psát podle povahy Nicitara. Třeba se vzepři.

LB/TS: PS -- HH
Podřimovala jsem si na paloučku, nerušena a naprosto v pohodě, dočkala jsem se svého poklidného spánku, teda dokud se znovu nevzbudím, a pak zase neusnu na jiném místě. Vzpomínala jsem si v paměti, že jsem s někým mluvila? Nebo to snad mohl být nějaký můj výplod fantazie? I když ano, tušila jsem, že tohle nemohl být jenom takový ten sen, ve kterém jen co den jsem bloudila. Vždyť jsem byla v jeho přítomnosti, toho vlka vypadajícího jako had.  Ve svém rozlitém pohárku vzpomínek jsem se snažila zjistit, co nejvíce o tomto vlkovi. "Já se jmenuji Feam Re Arti." už mi problikalo to, co jsem potřebovala, to samotně zajímavě znějící jméno, že na mém jazyku už se přilepila jen ta pachuť něčeho kořeněného.
A najednou jsem se probudila v hrkotajícím tempu, jako bych byla někam odnášena. Pootevřela jsem svá víčka a viděla jsem pod sebou probíhat krajinu s vlajícími chloupky uhlíkově zbarvené srsti. Přimhouřila jsem oční víčka k sobě. On se vrátil? pomyslela jsem si v otázce a snažila se upřesnit tváři k hlavě, ale viděla jsem jen tu hřívu a tolik spletitelných pramínků v tu velkou kupu, která se teď proháněla kdo ví kam. ,,Chrm?'' vydala jsem ze sebe zvuk nejistot a obav. Kam to směřuje? otázala jsem se sama sebe. Ráda bych promluvila, ale ještě jsem nabírala sil ze svého probouzení a také jsem se snažila znovu neusínat v tuto nevhodnou dobu.

Okraj Batawského lesa u Batawské západní řeky
Čekal jsem na reakci toho okřídleného. Přitom jsem začal pociťovat hlad, který nebyl ani překvapivý, dlouho jsem totiž nejedl a myšlenka na nějaké tužší maso z vysoké mi dělala chutě. Pozoroval jsem tmavého vlka, nakonec mi nepřišel tak starý, jako spíše strhaný. Liccar se s tmavým nepáral a já to tedy nechával na něm, zatímco jsem větřil a třídil pachy potencionálního jídla. Když budeme mít štěstí, narazime na srny. Olízl jsem si mlsně tlamu. Ale že to Liccarovi sekne. Pomyslel jsem si, když můj pohled utekl od Fantomase k vlku s rohy. Ke smůle jsem v blízkém okolí srny necítil.

LB/TS: Hlásná hůrka
U jednoho ze tří kopců pocítil Feam zavrtění na svých zádech, doprovázený zvukem. To se jeho náklad probudil k vědomí označovaného jako bdělý stav či být vzhůru. "A, dobré ráno." Pozdravil svůj náklad a zároveň tak dal najevo, že Aditii vnímá. "Jsme tady." Zněla další vlčkova slova, zastavil a rozhlédl se.

LB/TS: HH
Poohlédla jsem se po očku kolem sebe, ale jen co jsem přemístila pohled na tu ztrácející barvu uhlíkové srsti, tak jsem jenom vyvodila ze sebe úsměvu a příjemného zvuku z mého hrdla. Podložila jsem si hlavu na kožešinu a chvilku se tak mazlila, jako bych byla v tom věku, kdy se mi nechce od milovaného tepla maminky. Ale potřebovala jsem se vzpamatovat, a proto jsem si nemotorně vyprostila tlapku zpod břicha a natáhla ji kupředu, jenže v tom byl ten háček.
Sletěla jsem si cestu přímo na zem a nabořila si šikovně čumák, přičemž jsem se úspěšně vzbudila s bolestmi. Tlapka přes čumák a zkřivená tvář, veliký rozdíl od toho, co jsem byla jako před nějakou chvilkou. ,,Hrm?'' odpustila jsem si zvuk dalších otázek a pozdvihla jsem hlavou vzhůru, položila jsem si tlapku na zem, abych se postavila. Sice to šlo zprvu těžko, ale pak jsem už konečně byla na všech čtyřech končetinách. ,,Kde?'' zeptala jsem se, ještě jsem se stále probouzela, takže jsem si nějak obzvláště místa, kde jsme byli, jsem si nepamatovala.