Akce & Příběh za Hranicemi

Altairův palouk
Brzy přišla. Malá jezevčice, jak si někdo mohl objednat a přát její smrt? Asuna nemohla soudit, co bylo fér a co ne, ona nebyla spravedlnost. Nerozuměla tomu a její morálka byla na bodu mrazu, přesto se jí zdálo, že po ní někdo vyžaduje až příliš. Ale co, peníze jsou peníze a já jsem jen zprostředkovatel, pomyslela si vlčice na uklidnění a zahalila se pláštěm. Na chvíli přestala dýchat, jako kdyby se kolem ní vše zastavilo, a následně vytáhla svou dýku.
O jedno se postarat mohla - mohla se postarat o to, aby fena netrpěla, a aby měla smrt za sebou rychle. Neměla to normálně v povaze, ale proteď, projednou... bylo to její první zabití po dlouhé době. Proto neváhala, když v rychlosti vyskočila z křoví a než si fena stačila uvědomit, co se děje, Asuna jí přišlápla mezi lopatkami. "Slibuji, že to nebude dlouho, a setkáš se se svými milovanými," prohlásila, načež jezevčici uzemnila magií a předstoupila před ní. "Jménem mých klientů Tě já, Yuuki Asuna Lumen, musím zbavit poslední jiskry života, Marf. Nevím, kdo jsi, nebo jaký život jsi žila, ale přísahám, že ti bude lépe kdekoliv jinde, než tady - ve světě prohnilých vlků, kteří jdou například po mém příkladu," Asuna sklonila hlavu, aby se její bledě modré oči zabodly do těch zelených. Následně vyvolala kord, jehož ostrá čepel se rychle zableskla, než jezevčici probodla hrdlo.
"Rintintine, postarej se o ní v nebi, prosím," podotkla ještě, než se teleportovala pryč - ke smečce Ishimura, protože měla potřebu se socializovat.

Barevná louka => teleport => Pampeliškový palouk => portál => Ostrov
"Jen se potřebuju umýt," zabrblal jsem, což pro mě bylo naprosto typické. I přes to jsem se ale vydal s ní. Ne, že bych neměl útočiště - život v Ishimuře byl celkem pohodlný. Nejprve nás přenesla na nějaký palouk, díky čemuž jsem se dozvěděl, že je minimálně jedna z našich schopností totožná. Po jejím boku jsem pak došel až k portálu a následně do něj vstoupil. "Tady teď žiješ?" zeptal jsem se tentokrát na něco já jí. Zatím se to jevilo jako slušné odreagování.

Les Kyria - moře
Rudobílá se pousmála. "Jdeme se projít k moři, jo?" nadhodila a vyšla, aniž by čekala na odpověď. "Jo... v obyčejných smečkách jsem vytvářela vzpoury, kor když jsem byla v každé. Takže teď mám vlastní... skupinu, Huntery. Lovce. Předpokládám, že se ti aspoň něco málo doneslo," ušklíbla se, zatímco z bezedné brašny vytáhla list se jménem Marf a ten spálila. "Docela slušně to vydělává, víš," poznamenala ještě, zatímco se pořádně dívala na Sinhu. "Dlouho jsme se neviděli."

Les Kyria => Moře
Mlčky jsem přikývl nad jejím rozhodnutím a opět ji courem následoval. Neznal jsem to tu, takže jsem se ani na nic nezmohl. "Naplňuje tě to?" Měl jsem na mysli ono nájemné vraždění. Pokud se takhle cítila spokojená, nemohl jsem říct proti tomu ani slovo, leč se mi nelíbilo, že si vlci nejsou schopni obstarat tyhle věci sami, vlastními silami. "Vydělává?" zareagoval jsem ještě zpětně.  Na její poslední poznámku jsem opět jen přikývl.

Les Kyria - moře
"Ne tak úplně," Asuna se dlouze zamyslela s pohledem upřeným do země. "Za hranicemi jsem se změnila a tak nějak si začala zachovávat odstup. Když zabíjím vlky, pomáhá mi to vzpomenout si, proč si nikoho nepustit k tělu, všichni chtějí smrt všech," pronesla a tentokrát obrátila oči k nebi. Potom se zazubila. "Ani nevíš, co všechno vlci udělají, aby nemuseli dělat špinavou práci," povzdychla si.

Les Kyria => Moře
"Ne tak úplně? Neznamená to tedy, že by jsi se měla odebrat jiným životním směrem?" Vzpoměl jsem si teď na jednoho vlka. Už to bylo dávno, co jsem ho potkal, ale živě jsem si setkáni s ním pamatoval. "Co Hioneshiro?" nadhodil jsem. "To neni tam úplně pravda." Na tváři se mi zjevil drobný úsměv. "Řekl bych, že si to dovedu dost dobře představit." Seč tyto věci šli většinou mimo mě. Nebyl jsem z těch, co řešili smrt. Bral jsem ji jako běžnou věc a rychle se s ní srovnával. I teď už jsem byl docela smířený s osudem Akiru. To však neznamenalo, že na ni zapomenu. Rána, jež se vyryla do mého srdce v tento den nejspíš nikdy nezmizí. I tak ale mohu žít dál.

Moře
Jakmile oba došli k moři, Asuna se nadechla a nechala slanou vodu, aby omyla její dýku - přestože riskovala rez. "Je to složité... protože jakmile se do toho dostanu, není nic, co by mě nadchlo víc, než prosby o pomoc a prázdný pohled v očích," zašeptala vlčka, zatímco odkládala dýku na slunce. "Hio? Hn. Už dávno s ním nejsem," odsekla Asuna ostře a pokynula Sinhovi, aby klidně šel do vody.

Moře
"Hm..," zamručel jsem pouze. Kolem moře se nesla příjemně slaná, nos pročišťující vůně. Pomalým krokem, kdy mé štíhlé nohy bořily se do písku, došel jsem až k rozlehlé vodní hladině. Zlehka jsem si smáčel tlapy, potom postoupil o něco hlouběji a postupně ze sebe smysl většinu již zaschlé krve. Tekutina kolem se zbarvila do ruda, což přilákalo pár drobných, zřejmě dravých rybek. Volně kolem mě plavaly a hledaly potencionální oběť. Zavřel jsem oči a nechal se omývat menšími vlnamy, jež čeřily jinak dokonalou hladinu. Bylo to opravdu příjemné, regenerující.

Moře
Asuna odstoupila dál, aby složila všechny věci do brašny a magií vody omyla Sinhovu masku. "Plánuješ mi říct, proč jsi se tvářil jako kdyby jsi umřel, nebo tu budeš stát, nechávat vítr, ať ti čechrá srst, a zneklidňovat mnou jindy chladnou mysl?" prohodila lhostejně, když kývla na masku, že jí má čistou. Už dlouho se s nikým nebavila a když už se baví, tak se dotyčný chová jako mrtvola? No to ani náhodou!

Moře
Znovu jsem oči otevřel a sjel jimi k Asuně,  načež jsem si loudavým krokem došel pro masku a zavěsil si ji na krk. "Jistě jsi si všimla, že všechna ta krev není má. Ještě před pár hodinami kolovala v těle jedné drobné vlčky. Rozsápala ji jedna z mýtických bytostní, jež se na tomto území nachází. Příliš pozdě jsem si uvědomil, že bych s ní nejspíš chtěl strávit zbytek svého života, " vysvětlil jsem. Opět jsem se k ní tedy myslí zatoulal. Jistě by se jí zdejší moře moc líbilo.

Moře
Vlčice si povzdychla. "Clothier. Jediný démon, který trhá..." řekla si sama pro sebe a přivřela oči. "Budiž jí země lehká," zašeptala ještě tišeji a podívala se po bratrovi. Pomalým krokem se rozešla po pláži, v tichosti přemýšlela, co říct. Tentokrát se snažila slova volit pečlivěji. "Hodláš tu na chvíli zůstat, nebo jdeš zpět?" nadzvedla obočí.

Moře
Na tváři jsem měl teď smířený úsměv, který však opadl, když jsem si packou omyl hlavu. Krev byla opravdu všude. Raději jsem se také rozhodl vylézt z vody. Ocitl jsem se zpět na pláži, kde jsem se oklepal a zkontroloval své zbarvení. Stále jsem měl trochu zarudlou srst, ale to jisto jistě spravím jindy. Samozřejmě bych mohl použít nějakou svoji magii, ale nechtěl jsem prozrazovat, co všechno svedu. Asuna možná byla má sestra, ale i tak bylo dobré mít se na pozoru. Jednou by se přeci jen mohl objevit někdo, kdo by se mě chtěl zbavit. "Rád bych si to tu prozkoumal a dozvěděl se něco víc o Hunterech. Čistě pro své účely." S tím by ovšem mohla mít problém.

Moře
"To bych tě pak musela oddělat. Čistě pro své účely," Asuna se ušklíbla a vyrazila směrem zpět k Lesu Kyria - než tam dojdou, rozhodne se, jestli Sinhu nechá v táboře, nebo ne. "Každopádně si posluž, nic krom pár mých učňů - kteří jsou mimo ostrov na misích - tady nenajdeš. Vybavení, zakázky, i všechny informace mám u sebe já," Asuna rozverně mrkla na Sinhu, přestože se za hravými slovy skrývalo varování.

Moře
"Myslím, že bych se s tím smířil. Nicméně..zvládla bys to?" uhodil jsem na ni. Věřil jsem, že silná je, ale právě její přílišné sebevědomí by mohlo být tím, co ji zničí. "Jen bych se chtěl řádně dozvědět, jak to všechno funguje. Nejsem mluvka, jde pouze o zvědavost," odvětil jsem naprosto klidným hlasem. Ano, rád bych věděl, kolik vlků takto zemřelo, udělat si přehled o počtu členů, zjistit si jejich jména. K tomu jsem ale Asunu nepotřeboval. Nemluvě o tom, že mi už dala dostatečné vodítko k tomu, kde mohu na ostatní vlky narazit.

Moře
Asuna se nadechla a vydechla. "Myslím, že s tímhle už nebudeš schopný nic udělat... ale další v plánu je matka," pronesla naprosto chladně a lhostejně, jako kdyby nic. Potom se se sladkým úsměvem otočila na Sinhu. "Nemysli si, že jsem sebejistá. Jen se bojím bolesti, která by přišla, kdybych misi nesplnila," vyplázla jazyk a potom se opět vydala kupředu.

//Tak o tomhle mi musíte dát vědět včas v.v
Moře
Huh? Byl jsem udiven. "V tomhle už je to osobní, že?" Byl jsem si téměř jistý, že tohle nebylo přání nikoho jiného, ale Asunino rozhodnutí. "Nebudu se do toho plést,.." Netýkalo se mě to. "..ale chtěl bych se s ní ještě jednou setkat, až bude umírat," dodal jsem. Jestli měla zemřít, chtěl jsem se rozloučit a pochovat ji. Zároveň bych jí ještě něco rád ukázal. "Co tím myslíš?"

Moře
Asuna se pousmála a zavrtěla hlavou. "Matka mi nevadí, není v tom nic osobního. Zabiji jí... ale chci jí dopřát pohřbu, jaký by měla mít bývalá alfa. Dám ti vědět, slibuji," pronesla tiše a odmlčela se. Nerada o tom mluvila, ale věřila, že matku zabít dokáže. "Hunteři mají znamení," Asuna ukázala na měsíc na stehni, "a když nesplní misi, jsou potrestaní magickou bolestí. Neznám nic tak příšerného," zavrčela tiše.

Moře
"Takže ji zabiješ proto, aby jsi sama netrpěla?" zastavil jsem se na místě, odmítajíc se hned dát zase do pohybu. "Nebudeš si to vyčítat?" Neznal jsem ji tak dobře, abych věděl, zda ano či ne. Vlastně jsem ji neznal skoro vůbec. Jistě ale nebyla nikdo bez citů, takže jsem se obával, že by mohla tohoto činu později litovat.

Moře
"Ne, zabiju jí protože dostanu zaplaceno. Matka je pro mě cizí vlk," sykla Asuna k Sinhovi a zamyslela se. Následně se lehce usmála. "Už jsem si na výčitky zvykla, nemusíš se bát, bratře," zavrčela dozadu a rozklusala se směrem k táboru. Sinha pro ní nebyl nebezpečím, jak nakonec shledala. Snad.