Akce & Příběh za Hranicemi

Okraj Batawského lesa u Batawské západní řeky
Ještě jednou jsem se podíval zpátky na Fantomase. Zajímalo by mě, kdo ve skutečnosti tento vlk je. Vypadá, jako by se s ním život nemazlil. Chce společnost jiných vlků? Bylo to pravděpodobné, vlk je od přírody smečkový tvor. I když jsou i vlci samotáři, stejně nejsou takto šťastni. Ve skrytu své duše mají jen strach ze zrady a sklamání. Ale možná by se další lovec zešel. Navýšilo by to možnost úspěchu, pokud by to však zvládl a zvěř spíš jen nevyplašil. Avšak i toho se dá dost dobře využít. Správně načasované vyplašení... Uvažoval jsem nad taktikou lovu.

Za hranicemi



Zvesela, no... Zvesela, ale jo, dá se to tak říci, si štrádovalo menší vlčko-lišče. Bystře se rozhlíželo kolem sebe. Pravda byla taková, že bezcílně si chodilo, kam se jí zachtělo, protože... Proč by nemohla? Byla volná! A náležitě si toho užívala plnými doušky. Předtím v zajetí, kdy se bála užívat magie, tak momentálně kolem ní pableskuje jedna bludička. Suzu celá šťastná, že ji vidí přidala do kroku na těch malých, ale hbitých nožkách, aby se dostala ještě dál. S bludičkou si hrála na takovou "honěnou," kdy ji nechávala popolétnout o kus dál a doháněla ji. Takhle ji to vydrželo hodnou chvíli, zase se o trošku procvičila a zároveň se zabavila od nudy. Když už věděla, že se každou chvíli bludička vytratí, poslala ji ještě dál dopředu a vyrazila za ní ještě rychleji až nevnímala okolí. Před čumákem dvojice vlků prolétla vytrácející se bludička a hned za ní vlko-lišče a cvaklo tlamičkou na prázdno směrem k bludičce, která se stačila vytratit.

~Území Hunterů - Tábor~
Probudil se v táboře, překvapivě ne ve svém doupěti. To jsem vážně usnul někde venku? Potupné. Celému světu věnoval velmi, velmi mrzutý pohled, vyhrabal se na nohy a krátce se zamyslel. Když jsem jsem u toho spaní, možná bych si nějaké to doupě mohl zařídit. Alespoň tak, aby bylo obyvatelný. Chvíli brouzdal po táboře, ale nakonec se stejně vzdal a jen tak chodil, občas se rozběhl a prudce zastavil, aby si protáhl svaly. Bylo na něm vidět, že se nudí. Dlouho jsem neměl žádný úkol a ani se s nikým nesetkal. Vím, co ti zvedne náladu. Nějaké malé vlče... které bys mohl chvilku týrat... a potom zase odejít, navrhne mu patronka. "A kde bych asi takový vlče našel? Mně by stačil i dospělej vlk." To není taková sranda. "Ne."
Pohodil hlavou a díky myšlenkovému rozhovoru málem narazil do stromu. Tiše zavrčel a dělal, že se nic nestalo. Co jiného mu zbývalo.
"Nudím se! Ann!" skoro zakřičel, víc než mrzutě, spíš naštvaně. Po stromu, se kterým se málem srazil, vyslal několik ohnivých koulí, které vodní magií zastavil dřív, než stihly zapálit dřevo.

Za hranicemi


Suzu vykníkla, jakmile jí na zádech a následně na ocásku přistály něčí tlapky. Rychle se stočila a kousek se překulila od někoho, kdo jí daroval šlápnutí. Tohle jí byl čert dlužen. Vyštěkla naštvaně nad tím, že nikomu rohožku dělat nebude. Postavila se opět na nožky a oklepala ze sebe jehličí.
Odfrkla si a pokusila se udělat kapku větší tím, že se pořádně napřímila. Stejně to ani zdaleka nedosahovalo výšky vlčice, která stála před ní. "Ach jo.. Škoda, že nejsem víc po mamince..." pomyslela si s lehce smutným nádechem, jak se jí zastesklo, že ji nejspíše již neuvidí. Zatím nic neříkala a nechala, aby ji vlčice počastovala nadávkami, jen si ji pozorně prohlédla, i toho vlka vedle ní. Jestli se rozhodnou vyrazit táák proti nim velkou šanci mít nebude, spíše docela malinkou. "Náhodou! Nejsem malá, jen jsem ještě nevyrostla." přimhouřila oči a nakrčila čenich. "Nemůžu za to, že si tu ve stínu stromů hraje někdo na svinku, že není vidět!" mírně pohodila čupřinou na vršku hlavy. Přenesla váhu z nožky na nožku.

Za hranicemi


Tu urážku o ropuchách nějak pro její dobro přeskočila, vlastně měla žabky docela i ráda, je legrace je se snažit chytat, když tak pořád skáčou. "Tak těžce pracující vlci, ano? Má to něco společného s tím, jak jsi kontrolovala obsah sáčku, jestli se mu něco nestalo?" slaďoučce jako med odpověděla, jakoby nic. Na to, jak vypadá má kolem sebe docela přehled, když si zrovna nehraje s bludičkami nebo něčím jiným, že? Stále měla nasazenou nevinnou tvář jen při poznámce o mamince se jí stočil pohled na okamžik k zemi a mírně posmutněla než se pokusila opět hrát si na drsňáka.
"Tak pospíšit.. Protože tady někdo těžce pracuje?" opět ono nevinné zamrkání. Jen tak pro jistotu se připravuje pro případy, že by se po ní někdo z těch dvou mohl ohnat. Odfrkne si při další narážce na ní.

~Území Hunterů - Tábor --> Portál --> U hranic Kirigakure~
Patronka se najednou odpojila a odešla, což ho trochu rozzuřilo. V několika várkách kolem sebe vyslal kameny, které se chvilku točily ve vzduchu jako tornádo, načež neškodně spadly na zem. Lehce nakrčil čumák a tiše, výhružně zavrčel, když ucítil, jak mu patronka pomalu prostupuje myslí, vrátila se. To bylo rychlé. "Nechci nic slyšet, nech mě bejt, alespoň jednou." Mám pro tebe něco, co by se ti mohlo líbit. Co říkáš na opuštěné hranice a jednu hned na první pohled naivní dámu? Trochu zpozorněl a zastříhal ušima. "Jdu tam." Nemusel se ptát kam, protože už to věděl. Jejich myšlenková komunikace byla zkrátka dokonale sehraná.
Portál nalezl téměř okamžitě. Ponořil se do něj, zavřel oči a než se stačil znovu nadechnout, objevil se na jiném místě. Nasál pachy kolem a nechal si díky magii vyplynout v mysli nějaké přibližné obrázky krajiny. Věděl přesně, kde je - jako kdyby tu snad nebyl poprvé.

ARD - Za hranicemi
Bastard se pozastavil, když zaslechl, jak si Sarinh a vlče povídají. Temně se pousmál a trvalo jen chvíli, než došel k oběma dámám. "Počkej, sestro..." Ard se nejistě porozhlédl kolem a naklonil se k šedé. "Byť sdílím Tvé nechutenství k mladým, možná... možná bychom mohli zvážit její výcvik. Bude malá a jako mládě i roztomilá, může nám pomáhat, pokud jí správně vychováme," procedil skrz zuby a samovolně změnil barvu na základní - šedočernou. Nadzvedl obočí a zakašlal. 
"Ty se jmenuješ jak?" otočil se na mladou.

Kdovíkde - Hranice Kirigakure
Je snad až smutné jak moc hloupoučká její maličkost byla, v jednu chvíli se držela svého milovaného taťky, ke kterému tak vzhlížela a v druhou se už snažila přeskočit spadlý strom bez fyzické újmy. S přibývajícím věkem jako by přitom její očka stále ztrácela na zdravosti, svět byl čím dál hůř rozpoznatelný, ale nezdálo se že by v ostatních její nemotornost vzbudila nějaké pochyby o zdraví, takže byla asi v pořádku. Však ona sama nevěděla, že svět lze vidět lépe. A tak opět zamžourala nesouměrnýma očkama a přešla s kamenem v tlamě další překážku na její cestě. Netušila kam míří, její tlapky šlapaly kam chtěly a mysl byla tak prázdná až to snad ani možné nebylo. Ano, občas ji zastavil nějaký další zajímavý kámen, chutné bobulky nebo zajímavé barvy odrážející se ve vodě říčky. Ach jak ona ty barvičky milovala. I přesto, ale nic na delší dobu neupoutalo její pozornost.

Za hranicemi
Ard se zamračil. "Je pravda, že by mohla být složitá na údržbu, a já s děckama moc dobrý zkušenosti nemám," Ard narážel na to, jak zabil jejich nevlastního bratra ze záště - samovolně se ušklíbl, pak však zakroutil hlavou a povzdychl si. "Možná když to naučíme lovit, nebo bych pro to klidně lovil já, mohlo by to později díky naší práci zesílit. Minimálně ze začátku to půjde dobře - dojde k vlkovi, odvede pozornost svojí proradnou roztomilou stránkou, která na tebe neplatí, a později se bude moct plížit do malých doupat," pronesl tiše, k Sarinh.
Vlče ještě jednou přejel pohledem, než zachrčel. "Pokud nebude dobrá, zkrátka jí zabijeme, co ty na to?" nadhodil nakonec s křečovitým úsměvem.

~Hranice Kirigakure~
Podle pachů zjistil, že se teleportoval docela daleko od smluveného místa. "Veď mne, Annie," oslovil ji docela milým hlasem. Neuvěřitelné, že je něčeho takového vlk jako Liam schopen. Patronka ovšem pochopila hned. Budeš si hrát na sympaťáka? Na to moc vlků neskočí. Ignoroval ji, byl si jistý, že tahle ano. Věděl to už z jejího pachu, a když si promítl její vzhled, jen se povrchně zašklebil, byl si jistý, že se trefí. Nebo ne?
"Ahoj krásko," oslovil ji, zcela neinformovaný o tom, jak se s takovými vlčicemi baví, ale přesvědčený o vlastním správném postupu.

Za hranicemi


Při jejím "úsměvu" lehce pozbývala odvahy než ji obr druhý oslovil. "Bratříček? ... Cože? Sestro? To jsou sourozenci?" překvapeně zamrkala. Zvědavě přistoupila o půl své tlapky, protože ji začalo zajímat, co chce ten obr říct své sestře. Na okamžik... Delší okamžik vykuleně strnula, jak ji zaujala jeho změna barvy. "Cože? Jak? Proč? Chameleon převtělený ve vlka? Heh?" Pohlédla směrem k obrovi druhému, který se na ni natočil. Opět se pokusila napřímit, aby byla o něco větší. "Když se ptáš na něčí jméno, nejprve se představ, chamíku."
"Prý údržba.. Co jsem? Stroj?" Těkala mezi nimi pohledem, jejich konverzace se jí nijak extra nelíbila. Byla pravda, že by si s ní teoreticky mohli dělat, co by chtěli, protože je jen tak nepřepere... Ale útěk by mohl být možný.
Polka. Smrt se jí ani za nic nelíbila. Přimhouřila očka a o půl až celou tlapku opět ustoupila, nakrčila čenich. Očkama přejela rychle okolí. Přinejhorším by mu teoreticky mohla proběhnout mezi nohama...

Hranice Kirigakure
Až ji Slečna Zlatíčko vyletěla z tlamy, jak se lekla slov, která se ozvala zpoza jejích zad. Překvapeně a velice nervózně pohlédla na vlka opodál a hlavu naklonila trochu na stranu. Myslel to vážně? To slovo znělo tak hezky, tak krásně, znělo jako ona, teda podle něj. Asi netřeba zmínit, že to bylo poprvé co ji někdo řekl nějakou lichotku, proto se v tu chvíli na tom místě začala roztékat jako zmrzlina na slunci. Znamenalo tohle, mít někoho rád? Její mozeček to trochu nezvládal, tolik nových pocitů se v ní probudilo s těma dvěma slovama. Chvilku na něj zírala s tím naprosto překvapeným výrazem, rozhodně ale nešlo o ten nedůvěřivý, spíš jako by ho chtěla v tu chvíli láskou sežrat a nevěděla jakou stranou ho začít cpát do chřtánu.
Až po pár minutách zírání si uvědomila, že Slečna Zlatíčko stále leží na zemi.
,,Promiňte! Promiňte!" Začala ječet a s obtížemi se pokoušela kámen zvednout.

Za hranicemi


Asi nikdy v životě se netvářila zmateněji.. Zabít? Adoptovat? Nejsou to dvě naprosto odlišná slova? Jak je potom normálně můžou použít hned po sobě? Heee? "Já nešilhám! Nevím, kdo tady má křivou tlamu, která jí ujíždí až někam do tramtárie.." zavrčela pro jistotu v mysli, poněvadž momentálně, jak slyšela tu konverzaci by si to nedovolila vyslovit nahlas.
Cukl jí čeníšek s jedním koutkem skoro v mírném úsměvu, že tahle ta.. no.. Svinka použila stejné označení, co ona pro svého bratra. I ji to pobavilo.

~Hranice Kirigakure~
Zamračil se a naklonil hlavu na stranu, tak tohle tedy nečekal. To opravdu dělají? Když se jím řekne krásko? Myslím, že ne, zchladila jeho zájem patronka. On tomu tak úplně nevěřil. Vždyť vlčice jsou vždycky tak naivně hloupé. Až na jeho Teru. A Asunu, samozřejmě, tu by tak nenazval.
Má nějaký šutr. To by mohla být sranda. Za takové upozornění by patronce poděkoval, kdyby to nebyl Liam, který nikdy neděkuje.
"Copak to je?" prohodil a sehnul se k místům, kde slyšel kámen dopadnout. Trefil se překvapivě přesně, a nyní držel kámen v tlamě on. Cítil chuť jejích slin a jen tak tak se udržel, aby jej zhnuseně nevyplivl. Neudělal to, protože tahle slečna vypadala jako dost zábavný úlovek. Jen doufám, že umí hlasitě křičet, když mlčí, je to nuda.

Za hranicemi
"Jsi otravný vlče. A teď když Ti jde o čenich, jakpak se jmenuješ?" nadzvedl Chamík obočí a zavrčel na svou sestru. "Jdeme, ať se to třeba zardousí," povzdychl si Ard a rozhlédl se kolem. Neměli čas, neměli tolik času, kolik by chtěli - majitel doupěte se velmi brzy měl vracet z lovu. 
"Co znám toho borce, co tu bydlí, vrátí se do pěti minut. Sarinh, pokud nevyjdeme teď, nevyhneme se přímé konfrontaci!" zavrčel vztekle.

Hranice Kirigakure
Od vlčic se vždy očekává alespoň špetka elegance a jistého šarmu, v tomhle případě se ale Pellka podobala spíš vlkovi. Její postoj vypadal jako by si ani nebyla jistá půdou pod sebou a celá se furt cukala a klepala jak nevydržela ani chvíli v klidu. Někomu by se to možná mohlo zdát na pár minut roztomilé, ovšem prvotní roztomilost stejně vždy časem začne být lehce otravná. Stála tam naproti němu a hlavou se jí začaly motat první otázky. ,,Slečna Zlatíčko." Zalapala po dechu, když uviděla jak bere její nejlepší kamarádku do tlamy, však ji bral úplně špatně! ,,Bolí ji to!" Štěkla zničehonic a nadzvedla tlapu, v obličeji ji přitom hrál výraz plný zděšení a strachu. ,,Pusť ji. Nemá to ráda." Soucitně hleděla na kámen v jeho tlamě a úhel v jakém ho drží.