Akce & Příběh za Hranicemi

~Hranice Kirigakure~
Přes obličej se mu mihl úsměv, a kdyby snad měl oči, zajiskřilo by mu v nich, protože právě teď přesně věděl, co udělat. Diamantový skus. Boží věc, tohle. Lehce se kousnul do spodního rtu, ne že by chtěl vypadat nějak lépe, ale proto, že přeměna zubů na věc podobnou diamantu je bolestivá. Jinak na sobě nedal nic znát a přitlačil na kámen, takže se po něm rozběhlo několik malým prasklinek. Celý oslintaný jej vyplivl na zem. "Promiň, kočko, to jsem nechtěl," prohlásil nepřirozeně vysokým hláskem a zazubil se od ucha k uchu. Tahle vypadá ještě víc šáhlá, než jsi ty sám. "Já nejsem šáhlej, jen se prostě někdy nudím." Naklonil hlavu k místům, kde ležel kámen, a udělal k ní několik kroků, přesně vyměřených na to, aby 'náhodou' na kámen šlápl.

Za hranicemi


Zrovna, když už si řekla, že by se mohla představit, stejně ji Chamík skočí do řeči než se stačila nadechnout. Těkla mezi nimi očkama. "Se s někým pohádali? koukla k pytlíku u nich a poté nazpět na ně. Asi párkrát takhle přelétla očima a stále jí nic necvaklo. Už už se její mysl přibližovala k něčemu, co by to mohlo být, když jí jejich pohyb vytrhl z přemýšlení a raději opět sledovala je a okolí.
Naklonila hlavu ke straně při předávání pytlíku, bohužel slova moc nerozluštila, jak huhlala s pytlíkem v tlamě. To musel určitě slyšet jen on. Ale vzápětí zmizel pryč i s pytlíkem a nechal tu jeho sestru. Jakže ji oslovil? Sarejnh? Šance Suzu na případný útěk, kdyby šlo do tuhého se zvyšovaly! Yay!
"Hmm, nechtělo se mi." nevinně a mírně nakrčila čenich v uculení. Mírně strnula, přece nemohla nic vědět.. Byla by blbost, kdyby něco věděla. Nadechla se. "Teoreticky máám, kam jít, ale jen teoreticky, kdybych se dostala přes rozlehlou vodní plošinu a jestli by si mě pamatovali..." mluvila zezačátku nahlas, ale postupně se ubíralo volume společně s mírným klopením uším k hlavě a očí k zemi.

Hranice Kirigakure
Naklonila hlavu trochu na stranu a postoupila blíž, zdálo se jí to, nebo byla Slečna Zlatíčko zraněná? Udělala ještě jeden krok a celá ztuhla, doopravdy! On ji doopravdy ubližoval! ,,Nech ji! Pusť ji!" Začala štěkat a už se k němu chtěla rozběhnout, vyrvat mu svojí nejlepší kamarádku z tlamy a ošetřit ji. Borůvky by ji určitě udělaly dobře, vždy ji chutnaly. ,,Neubliž-" Nestihla to doječet a jeho tlapa došlápla na kámen. V tu chvíli si začala spojovat slova, nepochopila to špatně? Není ve finále oslovení "kočko" jenom varování před bouří? ,,Víš co?!" Vyprskla nakvašeně. ,,Nemám tě ráda!"

Za hranicemi


Přešlapovala nožkama chvilku na místě, než vzhlédla na šedou vlčici. Koukla kolem, ne její bratr se nepřibližoval.
Naklonila hlavu ke straně. "Nabídku?" Znělo jí to až moc podezřele. Nabídka zněla lákavě a výpomoc v něčem? V čem? V tom, jak před chvílí nesl ten pytlík někam fuč? "Podnikání?" Zvědavě se jí zalesklo v očkách. Nabídka to byla pěkná a nejspíše i přijme ať by to bylo jakékoliv podnikání, aby nemusela být zas až tak sama. Už byla na té úrovni samoty, že si povídala s komáry v noci, kteří se ji rozhodly obtěžovat předtím než po nich ňafla, aby jí nepili krev.

Za hranicemi


Povytáhla obočí, neztuhla najednou? Momentálně jí připadala jako zaseknutá gramofonová deska, která za chvíli rozjede to, co hrála před minutou a bude to stále opakovat, jenže to se naštěstí nestalo. Mírně nadskočila při křupání větviček. Rychle se rozhlédla, čímž nechtěně nastavila zátylek vlčici, jak se skoro celá otočila, že chtěla vědět odkud to bylo. A už byla chňapnutá. Překvapeně vykníkla jako malé vlče, což z poloviny je. Přirozeně ztuhla v jejím sevření, což jí říkal instinkt vlčete. Ocásek měla stažený mezi nožkama až na bříšku. Koukala dopředu s očima na vrchu hlavy, jak rychle se to kolem ní všechno míhalo. Takhle s ní ještě nikdo pořádně neběžel.
Stále vykulená dopadla jako menší balvánek na nožky a skulila se, když ji pustila u řeky. Postavila se na nohy a oklepala se. Kdyby byla kočka už si asi čistí kožich od slin. Překvapeně zamrkala, jak na ní spustila po chvilkové pauze, ještě teď jí rychle bilo srdíčko z toho, že ji támhle mohla zahodit nebo se s ní rozsekat o strom.
"D-dobře?" šlápla si u odpovědi na jazyk, jak ji ještě tlamička z toho běhu neposlouchala. Nic jiného ji zřejmě nezbývalo, že jo? "Suzuhana.. Stačí Suzu." Už konečně nabyla rovnováhy a i se usmála na vlčici.

~Hranice Kirigakure~
"Byla bys skvělý domácí mazlíček. Měl bych si ve svém novém doupěti vybudovat nějakou celu, že, Ann?" prohodil a naklonil hlavu na pravou stranu, kde se po jeho boku okamžitě objevila patronka, velký černý levhart s křídly, s tlamou otevřenou. Ze špičáků jí odkapávaly sliny.
"A víš co se stane, když mě někdo nemá rád?" zeptal se a usmál se, ale nebyl to přívětivý úsměv, spíš něco jako varování v jiné formě. Na tváři mu bylo vidět, že si to užívá možná víc, než by měl. Mával ocasem ze strany na stranu a občas pohodil hlavou, aby konce pásky přes oči vylétly do vzduchu. Měl za to, že to vypadá víc strašidelně. Nebo víc cool.

Za hranicemi

Mírně se pousmála. "Káám přesně jdeme?" Vůbec se nesnažila vyslídit si detaily, aby sama věděla kudy jít, protože absolutně nesnášela, když ji někdo vedl. Na cestách vedla ona! I když většinou chodila sem tam různě sama. "Ard? Tak se jmenuje ten chameleon? Asi jo..." přemýšlela nad tím, jak někoho oslovila a ona vůbec nevěděla koho. "Jen abych tě nenechala v prachu, babčo." bezmyšlenkovitě jí oplatila odpověď.
Vyrazila za ní, i když musela více natáhnout nožky, aby byla zhruba v přibližné rovině s ní. Vzhlédne bokem k ní, když se začne vyptávat. "Noo.. Táta je lišák a mamka vlčice, taková do oranžova vybarvená s dlouhýma černýma nohama." pousmívala se, když se rozpovídala o rodičích. Podlezla větev, která jí bránila v cestě a byla pod ní škvíra akorát pro ni. Po očku se k ní koukla. "Vím přesně, kam ale nezvládám ti popsat cestu, prostě jen vím kudy se tam dostat.." povzdechla si. To byla asi jedna z mála záludností na jejích schopnostech. Sama věděla kudy, někdy se jí i jakoby vyjevilo, jak vypadá přibližná cesta, ale ostatním to nezvládala říct. Vše bylo jen a jen v její mysli. "Ty jsi odněkud poblíž?" Proběhla kapradím a málem narazila do dalšího pařezu, kterému se jen tak tak vyhla zleva.

Za hranicemi


"Óó, tak velevážená slečno Sarinh.." ne, vážně nemohla nahodit ještě drzejší tón než u babči, jak ji oslovila předtím. Přidrzle na ni zamrkala. "Hmm, ne.. Čistokrevná vlkoliška!" zasmála se.
Tu ještěrku by si mohla odpustit, ale stále lepší než být smrádě. "Jednoduše si mohla říct, že ses ztratila." zabrble, teď by si ušetřila spoustu starostí, kdyby to řekla rovnou a ne po tak dlouhé době. Suzu se porozhlédla kolem sebe. Pohlédla k ní. "Tobě by taky neřeklo nic, kdyby ti někdo řekl - k doupěti - nebo snad jo?" řekne kousavě, co si myslí, že je? Doupat tady kolem může být fůra ne, jen to jejich. "Popiš to víc, jestli je tam poblíž jezírko, je to doupě vyhrabané ve vykotlaném stromu.. A táák." Vlkolišče si sedlo a jen natáčelo hlavičku tak, aby vidělo na Sarinh, která kolem ní kroužila jako kolem nějaké kořisti, aby neměla možnost úniku.
Pokývala hlavou. Takže to spolu táhnou už dost dlouho. "No, mohla bych, když se dočkám informací."

Za hranicemi


Zavrčela na ni takovým typickým vrčením charakteristické po vlčata. Bohužel ještě není tak hluboké, spíše je jen k smíchu, než aby vzbuzovalo strach. ["Jen trochu dezorientovaná..."/b] posměšně po ní zopakovala. [b]"Tak to přiznéééj, ztratila ses! Hmpf! Prej atlásek, že se na ten atlásek vůbec spoléháš, když jsi jen - trochu dezorientovaná - nebo jak jsi to řekla." zajiskří ji v očích.
"Je pěkné, že o mně máš tak vysoké mínění, ale tvé elektromagnenenetické vlny jsou neuvěřitelně obtížně čitelné, jak jsi tak kousavá, i ty vlny koušou a ono to bolí." ohrne nos nad tím. Odfrkne si.
Zamyšleně sklopila hlavu a zadívala se na světlý konec ocásku, který měla pod nožkama. Naklonila hlavu ke straně. "Něco na kraji lesa, starý vykotlaný kmen buku.. U skal.. Kolem je vyschlý potok... Rašelina." zamyšleně přemítá ve své hlavince, než se v ní cosi pohne na reakci ohledně jejích myšlenek. Vítězoslavně zvedne hlavu a koukne na vlčici. "Ano, stačí." zavýskne a pyšně vstane, oklepe se a nonšalantně se rozběhne směrem, kterým by to mělo být. "Ať se mi zase neztratíš, babčo.."

Za hranicemi


"Och, samozřejmě jen úsilí navíc.. A to by naše milovaná Sarinh nepřežila." vycení na ni své tesáčky, které můžou být hrůzostrašné jen asi pro polní myš nebo mladého králíka. Odfrkne si, přičemž na prázdno cvakne titěrnými čelistmi. "Ano, ty a kousavá."
"Ještě ne? Takže teprve přijde? Jen, aby to nebylo za chvíli.. uchechtne se. "To by jsi přišla o atlásek, který tě dovede do cíle bez námahy a to bys nechtěla, žeee?" Ještě s pomocí svých nožek přidá do běhu. Tu podleze spadlý kmen či jej přeskočí. Vyhne se většímu pařezu, na který nevyskočí. Proleze kapradím, udělá kličku mezi stromy. Celkem dobrá cesta.. Vážně dobrá cesta.. Kdyby měla nohy jako mamka, tak by ji ty kapradiny a všelijaká houští tak neobtěžovala jako teď. Chvíli si to tak pěkně běžela až se les začal pročisťovat, jak se dostávaly ke kraji. Občas po očku koukla k Sarinh, jestli se jí vůbec držela nebo ji s její rychlostí zanechala někde v prachu za sebou! Což... Se s největší pravděpodobností nestane. "Vede atlásek dobře, jo? Velevážená slečno Sarinh?"

Za hranicemi

"Však já tě jednou dorostu!" odfrkla si Suzu. Možná tomu sama zas ažk tak nevěřila, když věděla, že je spíše po tátovi. Takže nejspíše bude obdobně veliká jako liška možná kapičku přerostlá liška, ale jinak zas až tak vysoká zřejmě nebude. Takže sen mít nohy jako maminka je jen snem.
Nakrčila čenich. "Stačí Suzu." zabrble nijak zaujatě. "Když myslíš..."
Zatříhala ušima. Měla si to přebrat jako kompliment nebo jako urážku? No.. Kdo ví, snad časem jí porozumí natolik, aby sto procentně věděla, co je urážka a co ne.
Čeníškem zachytila vlhký zápach rašeliny. Samozřejmě hned poté přidala ještě více a sprintovala svým tempem směr rašelina a ještě dál. Díky své magii se v rašelině ani nijak nezabořila tlapkou do ní, jen jako by to byla normální zem po ní přebíhala.