Akce & Příběh za Hranicemi

Hranice Kirigakure
,,Domácí mazlíček?" Podivila se, neznělo to nijak moc nebezpečně, či děsivě, ale už to z čí tlamy to vyšlo ji stačilo. Další věc která ji poněkud zmátla bylo oslovení na konci jeho věty, tohle zmatení ale netrvalo nikterak dlouho, jelikož během chvíle se u něj zjevilo děsivě vyhlížející tmavé zvíře. Nepodobalo se to ničemu co doposud potkala, maximálně křídla na zádech toho stvoření již párkrát u vlků zahlédla.
Párkrát couvla a zahryzla se do větve, která ji zezadu praštila do hlavy. ,,Uzdlav ji!" Štěkla s plnou tlamou, přitom se dřevo konečně zlomilo. Držela klacek jako by to byl nějaký její kord. ,,Teď!"

Koukal jsem stále nepřímo na Zeala s pomalejším mrskáním ocasem, což dokazovalo můj zájem, společně s nastraženýma ušima. Pozvedl jsem do vzduchu levou přední tlapu a ohnul ji. Byl jsem vcelku překvapen, když když Zeal začal hovořit, že se jedná o zkoušku, ovšem složitější, než byla při vstupu do smečky. Teda... minimálně na dokázání, že jsem aktivní a nelíný. pomyslel jsem si. Byl jsem za toto celkem rád. Takže úkol? Paráda! pouze jsem se tiše usmál, neměl jsem ve zvyku radovat se nahlas. ,,Děkuji, provedu!" zahlásil jsem a vydal se opět kolem vlčic, pro mě nejznámějším směrem rovnou za hranice území naší smečky. Cestou jsem ještě skočil do zatím-ne-tak-úplně-mého doupěte pro dřevěnou misku. Schoval jsem ji do neviditelné bezedné brašny. Běžel jsem nejrychleji, co to šlo, proto jsem dorazil na hranice za poměrně krátkou dobu. Stínoví orli Cori a Cody po celou cestu letěli nademnou a skenovali pohkedem terén.

Docházely mi síly, uháněl jsem ještě více na východ. Potřeboval jsem polapit dech, tudíž od hranic jsem již pouze krokoval. Na léto jsem se těšil, to je pravda, ale mnohem více bych uvítal zatažené nebe, neboť jsem měl jazyk až kdesi na zemi. Vyhlížel jsem nejbližší vodu, potřeboval jsem se teď hlavně napít. Zpomalil jsem ještě více, přičichl k zemi a poté nasál i vůni vzduchu. Byl zde o něco vlhčí, než v táboře. Usmál jsem se v gestu vlčí spokojenosti, nebo radosti, chcete-li. To už bude ono. Voda je poblíž. Začal jsem si půvabně výt na cestu a přitom pokračoval, stále krokem, než jsem opravdu na ono jezero narazil. Misku jsem tlamou z brašny vytáhl. Ledové jezero... bylo by zajímavé, kdyby bylo promrzlé až na dno, i teď, v létě... napadlo mě, donutilo mě to se zazubit. Přiblížil jsem se k němu a namočil do něj jednu tlapu, kterou jsem však okamžitě taky vytáhl. Brrr, ta je ale studená... tomu názvu se nedivím. sklopil jsem uši a následně sklonil hlavu. Misku jsem položil na břeh a napil se vody tolik, kolik jsem mohl poté jsem šikovně vzal misku, nabral do ní vodu a opět ji položil, tentokrát však plnou, na břeh.

Následně jsem, stojící stále na břehu, přiložil čenich k zemi. Cítil jsem vydry. Teda... ten pach jim byl hodně podobný, z čehož jsem usoudil, že se jedná o stvoření, o kterých mi Zeal povídal. S čenichem přimáčknutým k zemi jsem se pomaličku plížil po pachu, snažíc se vydří populaci vystopovat. Nakonec se mi opravdu hojnou skupinu vyder pomohlo najít, ihned z druhé strany jezera. Toto území není mé, lovit bych tu neměl... dobrá, udělám to méně drastičtěji. Když Zeal tedy říkal, že může být i živá... magie by mohla postačit. pomyslel jsem si a opatrně se připlížil blíž k vydrám. Snažil jsem se, aby si mě nevšimly a celkem se mi dařilo. Slyšel jsem, díky magické náušnici, že si povídají úplně v pohodě, bez stresu, o dnešním počasí. Asi je taky vyčerpává to horko... trochu jim pomohu, nechám je odpočinout. V tu chvíli jsem spustil krásnou, uspávací melodii, která by měla platit na všechny menší živočichy. Stínoví orli zůstali nad korunami stromů.

Trvalo mi nějakých deset minut, než se mi povedlo je uspat do hlubokého spánku, ze kterého by je neměl probudit vlčí pach. Vše jsem měl dokonale vypočítané, nemohl jsem uvěřit, že mi to vyšlo napoprvé! Jakmile jsem se zpěvem přestal, opatrně jsem se proplížil kolem kolonie a největšího vydráka, co jsem tu viděl, polapil za kůži na zátylku, přičemž jsem orlům gestem přikázal, ať jej vezmou. Každý jej chytili z jedné strany a rozlétli se opět k území smečky Stříbrného Fénixe a já je, jakmile jsem se opláchl ve vodě a vzal plnou misku vody, následoval.

Cesta zpět se mi zdála, že ubíhá o něco rychleji,přestože jsem měl náklad, se kterým jsem běžel pomaleji. Musel jsem být opatrný, abych z misky neztratil vody více, než pouhých pár kapiček, jež byla kapacita ztráty. A vážně, měl jsem co dělat. Vlastně se mi povedlo využít většinu všeho, co mám - dovednosti, magie, orlí parťáci, magická naušnice, bezedná neviditelná brašna, no a taky miska. Za toto jsem byl asi nejvíce spokojený. Než jsem se nadál, dostal jsem se do tábora. Moji orli už tam stáli před balkónkem Zeala, před nimi byla živá, uspaná vydra. Pohnul jsem si, aby se na mě nečekalo dlouho, posadil se kousek dále. Kývnul jsem na orly, aby slétli dolů. Jakmile to udělali, naložil jsem Codymu misku s vodou, kterou bezpečně dopravil vedle vydry a slétl za svým dvojníkem a mnou. Oba se mi opět usadili na hřbet, čekajíc reakci, stejně jako já.

Za hranicemi


"Chceš pokousat tak, jak to umí blechy?" ohradila se dotčeně. Po očku se snažila pohlédnout nahoru na své uši, no co si budeme povídat, nijak extra na ně neviděla. Proto hleděla opět na cestu nebo zas a znovu na Sarinh, která jí snad nadávala, protože to byla její přirozenost sama. "Slon? Co je to?" zvědavě po ní koukla, když ji zaujalo slovíčko, které možná párkrát zaslechla, ale neuměla jsi to k ničemu v životě přiřadit, co by to mohlo být. "Proč? A co je to analfabet?" No, asi se jen tak otázek proč, jak, nač, co, kde a dalších jen tak nezbaví, minimálně do té doby, dokud vlkoličše nevyroste.
Ohlédla se za sebe na Sarinh. Zmateně koukla ke svým nožkám a potom k jejím a všimla si rozdílu v tom, že ona běží normálně, zatím co Sarinh se lehce propadávala. Zmateně zatěkala mezi jejich nohama. "Já.. Nevím? Nikdy jsem se snad nezabořila ani do bažin, a tak.. Možná, přirozenost?" vycenila zoubky ve škádlivém úsměvu. Ha, teď měla navrch, což znamenalo, že co? Chvíli klidně mohla běžet rychleji, než-li ona. Jinak si nějak už začínala zvykat na poznámky Sarinh, ze kterých si nedělala hlavu. Zvláštní...

// Úplně si nepamatuju, kde jsem skončila, je možný, že se to bude nějak překrývat
Hranice SSF - Moonin les - Soví řeka
Konečně jsem přešla hranice smečky a ocitla se na elitním území. Slunce svítilo skrz koruny stromů a občas mi paprsky přistály na hnědé srsti. Rozhlížela jsem se kolem, příroda se zdála naprosto mírumilovná, a ačkoliv bylo léto, nebylo mi vůbec vedro. Ale i tak se mi po tlamě začal rozlévat nepříjemný pocit vedra. Vystrčila jsem jazyk, abych se mohla ochladit. Snad už to nebude daleko... Nebo alespoň nějaká vodní plocha by neuškodila. posteskla jsem si v duchu a mířila dál. Pod tlapkami mi ubíhala tráva, občas mech. Tu a tam kolem mě prolétl nějaký brouk. Nyní jsem procházela Mooniným lesem, pojmenovaným po bývalé alfě smečky Zatmění. Už to bylo dlouho od potopy, vsadila bych se, že někde v lese tu jistě ještě bude obelisk, který byl vyroben, aby všechny vzpomínky zaznamenal. Procházela jsem mezi stromy a náhle jsem zaslechla šumění vody, škubla jsem uchem a otočila se po zvuku. Mezi stromy se zatřpytily odlesky vody. Zavrtěla jsem ocasem a vyklusala mezi stromy. Přede mnou se modrala Soví řeka. Zpomalila jsem a zastavila se u břehu. Mezi malinkými vlnkami se rozpíjel můj hnědý odraz. Vystrčila jsem jazyk a začala hltavě pít. Chladná voda mi stekla hrdlem a osvěžila mi vyprahlou tlamu. Poté mi došlo, že budu muset řeku přebrodit, abych mohla jít dál. Zamířila jsem tedy přes řeku. Tlapky se mi nořily do říčního bahna a hladila stoupala, jak jsem postupovala dál a dál. Cítila jsem proud, hýbal mi s chlupy a po chvilce jsem se musela odrazit a plavat. Snažila jsem se držet hlavu nad vodou, abych se logicky neutopila. Na chvíli jsem se rozhodla, že se osvěžím celá a potopila jsem se celá. Odrážela jsem se tlapkami a když jsem zas ucítila dno, vystrčila jsem hlavu ven, zhluboka jsem se nadechla a pomalu vystoupila z řeky. Na břehu jsem stanula proti stromům indiánského lesa. Oklepala jsem ze sebe vodu, která se rozstříkla na všechny strany, a vydala jsem se dál.

Soví řeka - Indiánský les
Prošla jsem mezi prvními stromy a ponořila se dále do Indiánského lesa. Už z dáli jsem cítila velkou auru Mayorské pyramidy. Ještě aby ne, tento zázrak přírody v podstatě svými schopnostmi porážel čas, když umožňoval stařešinám žít dále, ačkoliv by už měli být po smrti. Někdo prostě ještě není připravený to tu opustit... Včetně mě. vypnula jsem hruď, ačkoliv mě v ní už nějakou dobu docela pálilo a bolelo. Přeci jenom celé tělo mě už různě pobolívalo a cítila jsem, že stáří na mě doléhá i zesláblostí. Ačkoliv apetit se mi moc nezměnil, jedla jsem rozhodně méně. Zrovna v tu chvíli mi došlo, že mám celkem hlad. Snad ještě to moje tělo do starýho železa zvládne něco ulovit. ušklíbla jsem se sama nad sebou a zavětřila. V okolí jsem cítila jen pár králíků, kdesi v dáli jelena. Ale králík mi stačil bohatě. Attie, nemám ti to ulovit já? Aby se ti něco nestalo. ozval se starostlivě Calius. Odfrkla jsem si. Caliusi, pořád ještě dokážu zvířecí úkony, ke kterým mě příroda stvořila. Neboj se, je to jen malý zajíc. To zvládnu. Ale díky za nabídku, příteli. odvětila jsem a vyklusala jsem směrem, kde jsem cítila nejbližšího zajíce. Byl lehce jižně, což mě akorát směrovalo k Mayorské pyramidě, v podstatě to bylo cestou. Výklus se změnil v lehký cval. Vzadu na levé noze se mi ozýval kloub, ale rozhodla jsem se ho ignorovat. Víc mě uchvátil pocit chladného větru, který mi pročesával srst. Blížila jsem se k zajícovi, tak jsem zpomalila do kroku a skrčila se. Natáhla jsem okolní pach do čenichu a zkontrolovala zajícovu polohu. Byl asi tak dvacet kroků ode mne. Nalevo se tyčil malý keřík, napravo divoká tráva, ale mezi skulinami jsem zajíce viděla. Teď šlo jen o to, aby nezpozoroval on mne. Zamířila jsem více vlevo, abych se schovala za keřík, skrčila se hrudí k zemi a přimhouřila oči. Zajíc nerušeně pojídal trávu, asi se odklonil od své tlupy, protože byl sám. Teď šlo jen o to se hnout pouze tak, aby mě neslyšel, což bylo při velikosti jeho uší dost těžké. Zkontrolovala jsem dráhu přede mnou. Žádné klacíky ani uschlé listí, nic by mě nemělo prozradit. Přiblížila jsem se ještě více ke keři, teď jsem viděla jen tu a tam mezi jeho větvemi zajícovu srst. Připravila jsem se na skok, lehce jsem rozevřela tlamu, abych byla připravena ho rovnou zardousit. Zaslechla jsem nějaké šustění, zajíc se nejspíš zvedl na zadní a rozhlíží se kolem. Za chvíli si mě všimne. Teď nebo nikdy! prolétlo mi hlavou, zapřela jsem se a vyskočila. Zadními jsem zavadila o keřík, ale před sebou jsem měla jasný cíl - zajíce, který na mě právě vyděšeně upíral svá hnědá očka. Otevřela jsem tlamu a vycenila zuby, připravila přední na dopad, a když jsem ucítila trávu při dopadu, ohnala jsem se po zajícovi zuby. Bohužel zadní část těla se jaksi neshodla s tou přední, nebyla na zemi ve chvíli, kdy už měla být a zajíc využil mé chyby, odrazil se a vyrazil pryč. Zuby jsem mu jen škrtla o srst na krku. Svalila jsem se na záda a na bok, ale adrenalin mi nedovolil jen tak ležet, rychle jsem se překulila, a ačkoliv mi v zádech vystřelila bolest, tak jsem se zvedla a vystřelila za ním. Zajíc proletěl dalším keřem jako splašený, já ho spěšně přeskočila a tryskala za ním. Pod nohami mi křupaly větve, já se tak tak vyhýbala stromům a zajíc kličkoval, což mi to moc neusnadňovalo. Rychle jsem pochopila, že běží někam, kde se mi může schovat, protože stromy začaly houstnout. Rozhodla jsem se, že mu nadběhnu, proto jsem vyrazila více východně, proběhla vysokou trávou, mezi stromy stále sledujíce zajíce. Ačkoliv rychlost byla moje přednost, jeho dlouhým nohám se to vyrovnalo velice těžko. Bolest v koleni byla stále větší. Teď jsem byla v podstatě vedle zajíce, ačkoliv ho ode mne dělilo několik stromů. Věděla jsem, že to takhle nebude dlouho, proto jsem se odrazila od zadních, prolétla mezi stromy a předními jsem srazila malé zvíře na zem. Aby netrpěl dlouho, v podstatě instinktivně jsem otevřela tlamu, zakousla se mu do krku a ukončila jeho život. Necukal se dlouho, ovšem já musela ihned klesnout na zem vedle něj. Zadní noha mě ukrutně bolela. Chytala jsem dech a po těle se mi rozlévál příjemný pocit, že ještě něco dokážu. Vedle mě se náhle zhmotnil Calius a úplně zastínil paprsky slunce prosvítající mezi stromy. "Jsi v pořádku?" hleděl na mě ustaraně. Kývla jsem a pokusila se zvednout. Zadní noha potřebovala odpočinek, proto jsem na ni ani radši nedošlapovala. Sklonila jsem se nad zajícem a dopřála hladovému žaludku konečně nasycení. Kořist chutná lépe, když je úspěšně ulovená, říká se. A to byla pravda. Když jsem skončila s jídlem, olízla jsem si zakrvácenou tlamu a pohlédla na Caliuse. Ten chvíli hleděl na mě a poté se podíval na moji zadní nohu. "Nemusíš mě nést. Zvládnu to sama. Mayorská pyramida už není daleko, cítím to." odtušila jsem a klidně se na něj usmála.

Indiánský les - Brána Mayorské pyramidy
Calius chvíli vypadal, že něco namítne, ale rychle pochopil, že nemá cenu se se mnou přít. "Ale půjdu vedle tebe, kdyby jsi potřebovala oporu." zatvářil se vzdorně. "Děkuji, Caliusi. To ráda přijmu." přikývla jsem. Pořád jsem měla tendenci k alfovským klidným a mateřským výrazům, ačkoliv Calius byl můj patron, nikoliv člen smečky. Otočila jsem se správným směrem a zamířila, trochu skákavě kvůli zadní noze, k Mayorské pyramidě. Cesta se tím poněkud prodloužila, Calius šel trpělivě vedle mě, abych se kdykoliv mohla o něj opřít. Bolest v koleni postupně přestávala, takže když jsem cítila už velice blízko ohromující auru Mayorské pyramidy, bolest zmizela úplně. Mezi stromy se náhle objevil ten úžasný úkaz a já věděla, že jsem na místě. "No, Caliusi... tak tady dožiju." pohlédla jsem na něj koutkem oka a ještě jednou přelétla pohledem po té úžasné stavbě. Bránu jsem tušila někde za rohem, takže jsem vyrazila tím směrem. "Myslíš, že po tobě budou chtít nějakou zkoušku?" zeptal se Calius, hledíce na pyramidu. "Nevím... doufám, že nebude pohybová." uchechtla jsem se a podívala jsem se na svou zadní nohu. Když jsme stanuli u brány, moc jsem nevěděla, jak dát vědět, že jsem tu. Lehce jsem do ní šťouchla čumákem, a Calius zkusil zobákem něco jako zaklepat. "Ehm... Tady je Attie Argentea Phantasia. Přišla jsem velevážené Elitní vlky požádat, zda-li by mne nepřijali mezi sebe... Jsem už na sklonku života, ale chci ještě něco pro Niwat udělat, ačkoliv jsem již slabá." řekla jsem trochu víc nahlas, než při normálním hovoru a doufala, že nemluvím jako blázen do prázdna a že mě někdo slyší.

Mayorská pyramida

"Nech už toho snění." Narušil čísi hlas myšlenky na stopování zvěře jedné vlčice uvnitř Mayorské pyramidy. Výjevy, které se jí do teď míhaly před očima, se v mžiku vytratily a zanechaly po sobě jen tíživé ticho přerušované jen občasnými nádechy přítomných vlků, jež byli pohrouženi do hlubokého spánku. Tiše si povzdechla. "Proč mě budíš?" Neodpustila si poznámku na svou patronku. "Vyjdi po dlouhé době zase jednou ven a budeš to vědět. Copak ji necítíš?" "Ji...?" "Ji." Uši, které měla do teď sklopené a přitisknuté k hlavě, byly najednou v pozoru a ve tmě v hloubi pyramidy zasvítily dvě šedomodrá světélka. S nádechem nasála vzduch a zavětřila. "Ten pach znám." "Ještě aby ne." "Kdo je to?" "Attie Argentea Phantasia. Přišla se k vám přidat." "Proč?" Pomalu se začala zvedat na všechny čtyři a následně se přemístila do chodby poblíž vchodu. "Inu, mnoho zim jí už nezbývá." "Ach tak..." Chvilku ještě vlčice schovaná v bezpečí pyramidy vyčkávala a poté se jistým krokem vydala k místu, kde na ni vlčice již čekala.
"Proč musím vždy všechno vyřizovat já?" Byla její další myšlenka směřující Laurestii. "To bude zřejmě tím, že ty jediná by ses z nich dala považovat za mladou krev. Oni jsou staří jak původní smečka sama. Ostatně - tohle snad není nic, co bys sama nezvládla." "Kdyby tě teď slyšeli, El..." Na tváři se jí objevil nepatrný úsměv, který byl však v okamžiku zase pryč. "Ale neslyší." Její kroky byly tiché a dech téměř neslyšitelný. Jediné, co snad mohlo upozornit na její přítomnost, byly oči, které výrazně kontrastovaly s tmou, jež uvnitř pyramidy vládla.
"Těší mě, mé jméno je Tamara di Nocte Verum," pronesla směrem k Attie v okamžiku, kdy se ocitla v jejím zorném poli. Načež se odmlčela a lehce naklonila hlavu na stranu. Zřejmě aby si přítomnou vlčici lépe prohlédla. Její držení těla bylo celkově uvolněné a nijak zvlášť neupozorňovalo na její postavení. Na to mohlo upozornit leda to, že svá slova nezahájila úklonou. "Ráda tě přivítám mezi námi," sdělila Attie hned na úvod to, co pravděpodobně chtěla slyšet nejvíce. "Než tak ale učiním, je tu něco, co musí zodpovědět každý, kdo se chce stát Elitním vlkem a dohlížet na všechny smečky." Po těchto slovech následovala odmlka, kterou využila k tomu, aby se posadila a ladným pohybem si obtočila ocas okolo tlapek. Nato střihla uchem a nespouštějíc oči z vlčice před sebou, dodala: "Kým jsi?" Tato jednoduchá věta zazněla z její tlamy, ale to, jak ji vyslovila, a už jenom to, že se Attie na to ptá, i když se jí už představila, mohlo vlčici naznačit, že odpověď na tuto jednoduchou otázku zase tak snadná nebude. Její otázka v sobě měla všechno - život, smrt, tajemství, boje, lži, sny, naděje... - co bylo její součástí.

//Promiň za dlouhou ne-odpověď :/
~Hranice Kirigakure~
Trochu povrchně si odfrkl a přiblížil se k ní. "Promiň, ale tak nějak... ten kámen nevidím...," zamručel a pohodil hlavou, aby dal důraz na svou pásku přes oči. "Není tady?" zeptal se a zakousl se jí do ucha. "Ach, tady asi ne...," zamumlal zklamaně a pustil ji. Byl tak blízko. Kdyby se rozhodla něco udělat, nejspíš by ten útok neodrazil, ale on rád riskoval. Tak rád. Se svým životem - to nebyla zrovna jeho partie, ale dávat do sázky životy ostatních - to ho bavilo a dokonce mu to i šlo. Nejspíš praxe...
"Co myslíš, že udělám, beruško?" skoro vrčel, hlubokým, klidným hlasem. "Co bych ti teď mohl udělat, co myslíš?" ptal se dál. "Něco ošklivého?" navrhl a přitiskl uši ke krku. Trochu vycenil zuby, které už se mezitím vrátily do podoby zubů u normálního vlka, přesto to nebylo uklidňující gesto. Lehce, pomalu houpal tam a sem dlouhým, huňatým ocasem, což prudce kontrastovalo jeho výhružné tváři.

//V pohodě  ^^
Hranice Kirigakure
,,Sundej si ten šátek!" Štěkla s tlumeným zavrčením, větev přitom stále držela ve tlamě nastavenou špičkou k němu. Nějak ji nedošlo, že pásku přes oči má třeba z nějakého důvodu. Náhle ale udělal výpad a jeho na vlka až moc ostré a silné zuby se zakously do jejího ucha. Vyjekla a z očí se ji ihned spustily slzy jako na povel, měla dost nízký práh bolesti. ,,Pusť mě!" Ječela a vřískala, házela sebou sem a tam, kopala do něj a lomcovala ještě dlouho po tom co ji pustil. Její zbraň ji přitom spadla na zem, ne že by se o ní již nějak zajímala. Rozběhla se k němu a místo toho aby využila možnosti a zakousla se do něj, či použila magii, jenom vší silou vrazila do toho křížence. ,,V-Vypadni!" Štěkla až ji sliny odletěly od tlamy, srst na tvářích měla zmáčenou a na chvíli se ji dokonce oči daly do stejné pozice, tudíž na něj koukala jako každý jiný vlk. Tlapkou si sáhla na ucho ze kterého ji tekla hromada krve, bylo překvapením že ještě vůbec drželo. ,,Mám tu smečku a ta ti dá!"

Mayorská pyramida
Chvíli se nic nedělo. Nervózně jsem přešlapovala před bránou a čekala, jestli se přeci jen někdo objeví. Calius stále hleděl až nahoru na špičku pyramidy. "Třeba tu nikdo teď není." navrhl možné řešení. Chvíli jsem mlčela. "To mi přijde divné. Většina vlků tady je už tak slabá, že kdyby se vzdálila z dosahu pyramidy, tak za chvíli zemřou." zamítla jsem vysvětlení. Náhle se brána lehce pootevřela a ze tmy se nejdříve vynořil pár ledově modrých svítících očí, poté čumák a hlava, nakonec celé tělo. Tu vlčici jsem znala, od pohledu, bývala v jiné smečce, ale vždy jsem o ní smýšlela jako o chytré bytosti. Představila se mi. No jistě, Tamara! Matně si ji pamatuji. Ale asi jsme spolu nikdy nemluvily. pomyslela jsem si a přikývla.
"Mě také těší." odvětila jsem a poslouchala ji. Spadl mi kámen ze srdce, když mi oznámila, že mě do jejich řad ráda přijme. Náhle mi ta situace i lehká nervozita, která otřásala mým tělem, připomněla, jak jsem už hodně hodně dávno žádala o podobné přijetí do smečky Zatmění. Tehdy jsem byla ještě mladá a vůbec jsem netušila, co mě tu čeká. Kdyby tak mladá Attie věděla, kam až se dostane. uchechtla jsem se v duchu. Tamara mi položila sice primitivně znějící otázku, ale odpověď na ni byla velice složitá. Rozprostilo se ticho, jen kdesi v dáli zpíval ptáček. Přešlápla jsem a zamyšleně sklopila zrak. To je dost záludná otázka. Rozhodně na ni nejde odpovědět pouze jedním slovem... přemýšlela jsem, co jí odpovědět. "Jsem..." zadrhla jsem se chvíli. "Jsem vlče z hor, pro jehož životní cestu si Rintintin připravil spoustu ztrát ale i dobrodružství a smích." V jedné větě jsem se odkazovala na můj původ, ztrátu rodičů, na zradu od bratra, mé přátele, Shiloha, vlčata i život ve smečce Zatmění. "Jsem klidná vlčice s mateřským, laskavým, ale vůdčím typem osobnosti. Kdo si řekne o pomoc, ten ji u mě dostane." Druhou větou jsem myslela hlavně historii po velké potopě, smečku Stříbrného fénixe, i druhý vrh s Zealem a Zirael, ale i velkou rodinou všech, které jsem poznala. Snad to není moc zahlcující. Celý život přeci jen nelze shrnout ve dvou slovech... Tak já se pokusila to udělat alespoň ve dvou větách. pokoušela jsem se uklidnit. Potlačila jsem nutkání se Tamary zeptat, kým je ona, protože přeci jenom je to otázka velice zajímavá a vlk se o druhém tak snadno může něco dozvědět. Ale mlčela jsem a čekala na její reakci.

Okraj Batawského lesa -> ú.K. Cethiino jezero
Léto převzalo vládu nad jarem. Teploty se vyhouply do závratných výšin. Už jsem tady byl pěkně dlouho. Smutně jsem pohlédl za vzdalujícím se okřídleným cizincem, jak se vzdaluje na obloze. Jaké by to bylo, mít křídla. Opravdová křídla, jako má on? Zasnil jsem se. Kdo to byl? Je také tak ztracený, jako já? Přemýšlel jsem nad Fantomasem.
Na nose mě zašimrala pavučina. "Humf..." Tlapkou jsem si setřel vlákno, které mě polechtalo na čenichu. P A V U Č I N A co mi to jen říkalo? Tohle mi bylo povědomé. Dokonce bych řekl, že i blízké. Stočil jsem pohled na tvrdě spícího společníka. Nezdálo se, že by se hodlal vzbudit. "Když bude o to stát, tak si mě najde." Řekl jsem si pro sebe nahlas. Pochyboval jsem o tom, že by to snad slyšel. Zvedl jsem se ze země a došel k němu. Olízl jsem mu čelo. "Musím jít, Liccare..." Tolik jsem mu toho chtěl říci, ale nejspíš se to nedozví.
Byl čas vrátit se domů. A tak jsem se rozklusal na východ. Udělal jsem pár pachových značek... pro případ, že by přece jen... nicméně jsem pokračoval v cestě domů.


►►► Kirigakure

hranice (přesun) - za hranicemi
běh ho nevyčerpával, naopak, konečně se vnímal jako kámen na kameni. Věděl že tu je s ním Caen a najednou i jeho mladší sestřička která... o něj měla zájem... "Dobrá Molly, tak se mě drž. Až budeme na místě, řeknu ti víc. Běžíme na území smečky krišťálového jezera..." řekl chladně ale přímo, nechtěl aby to znělo špatně. Myslím, že to ale pochopila. Běžel a sledoval zda jej následuje... Caen byla kupodivu lehoučká jako pírečko. *Nemusíš se bát, nakrmím tě* řeknu a ač si neuvědomím jak to divně znělo, přejdu to bez mrknutí oka..

Kirigakure - za hranicemi
Polkla když zahlédla siluetu vlčice opodál, neušlo ji že jde o Molly, slepá opravdu nebyla, navíc je vlčka doháněla dost solidně, takže během chvíle si to už nakračovala vedle Varoxe a mluvila. Zašilhala po vlčce, při zmínění důvodu jejího pronásledování a na chvíli se zamyslela zda se nenápadně vložit také do konverzace, minimálně Roxynor znala a měla o ní již za tu dobu nějaký názor, který rozhodně nebyl nijak špatný. Na druhou stranu, nebyla to její věc, nemusela do všeho cpát čenich. Opět děkuju. Pomyslela si při ujištění, které přišlo znovu formou myšlenky ze strany jejího momentálního dopravního prostředku.

KIRIGAKURE >> ZA HRANICEMI (Molly)
A přeci jí vlk neodbyl, za což byla vskutku ráda. Dále jen mlčela a běžela těsně za ním. Pohledem střelila k vlčici, která byla poměrně v zuboženém stavu. Molly si nebyla jistá, jak se může někdo do takového stavu vůbec dostat, neboť sama měla potravy, jakožto vlče alf, celkem dost. A také jak se zná s jejím... bratrem, samozřejmě. A proč vlčka z Kirigakure míří za zotavením mimo Kirigakure. Však na to si počká až budou na území té zmíněné smečky.

hranice - tábor SKJ
poklusem jsem se začal blížit k zelené krajině. Stromy, bohaté koruny větvené, co vrhaly chladivý stín na travnatou zem u zářivého jezera. šlahouny popínavých rostlin se křižovaly v korunách, kde hrála přírodní hudba tvorů divočiny. Tráva se ševelila pod náporem větru. Nesahala sice nijak vysoko ale na příjemný prožitek z lehce vysoké trávy tu byl více než patrný. místy venku vyrůstaly i květiny, nijak zvláštní, prostě polní kvítí. Dominoval tomu zde vyšší, plochý skosený kámen na kterém Varox sám moc rád relaxoval. Byl porostlý lehkým mechem, který tvořil u země příjemné přítmí. zespod kamene, mezi zemí a kamenem, mech sahal skoro až dolů na zem. V létě tak jistě tvořil příjemnou atmosféru. O kus dál byly doupata, souměrná, přijemně vyhlížející, jak řadové vilky. Opět po stěnách porostlé mechem, některé z mechovou záclonou před vchodem, a přímo uprostřed velký otvor do hlubokého - alfa - doupěte. Mezi tím vším se uprostřed celého zeleného tábora stavěla socha Varoxe. Ač by to nikdo neřekl obzvláště do Varoxe... toto ale celé stvořil on. Od doupat která stvořil magií kamenů až po rytí cesty a zasývaní semen trav... stromy vyrval i s kořeny z blízkého háje a zasadil sem.... a to jen díky soše, kterou obládal opět kamennou magií.... "jsme zde" řekne a rozhlédne se po svém království.

Za hranicemi - tábor SKJ
Pomalu za jejich cesty začala nudné prostředí a přírodu kolem nahrazovat až podivuhodně bujná zeleň, jako by našli oázu v poušti, tak moc tohle místo lákalo pozornost od okolí. Až ji připadalo zvláštní, že to tu neobsadil už někdo před Varoxem, však se to tu zdálo tak úrodné. Avšak ji bylo lehké ohromit a cokoliv útulného brala jako absolutní maximum pro život, nijak neřešila dostupnost jídla a tyhle důležité věci, proto by za prvé nemohla nikdy nikoho vést a vydat se do světa na vlastní tlapku. Však i tady se ji podařilo úplně zničit.
Tak jako tak ovšem uznale pokývala hlavou, ačkoliv to Varox nemohl vidět a poté z něj opatrně slezla. ,,Je to tu krásné. Kdo- Čí vší je to práce?" Optala se zvědavě a upřela oči na sochu uprostřed. Tohle přece nemohl zvládnout sám! Ovšem nedalo se říct že by tu bylo nějak živo. ,,A kde jsou ostatní?"

Tábor
pohlédl jsem do své tváře postaveného, hrdého vlka, který ale nic zvláštního nedělal. "to já... netrvalo to sice chvíli ale stálo to za to" uznale sám k sobě na sebe na soše. "Caen, jaké si myslíš že to tu je... viděla jsi nekdy jak to tu předtím vypadalo? plochá, suchá poušť, kámen na kameni... vše jsem sem dopravil. od stromů, trav až po kameny ze kterých jsou doupata. Vodu jsem roznesl v tlapkách tohoho kolose" řeknu a pohnu hlavou k soše, které zazáří oči, pohlénou na caendore a Pokloní hlavou. poté se opět navrátí do své polohy a zhasne. "Jsem to já, ale ovládám to já, jelikož je to jen kámen, nevadí mi tě přivítat poklonou" oznámím jí. "navíc... jste první od chvíle kdy jsem založil.... tento tábor" řeknu a pohlédnu na koruny stromů které nám krásně zakrývaly nebe... Bylo to tu opravdu nádherné..

Tábor SKJ
Zamrkala překvapeně, již stojící na vlastních nohách a jistější svými slovy i chováním. Rozhodně se takto komunikovalo lépe a nepřipadala si tak trapně. ,,Neměla jsem tu čest. V poslední době se moje návštěvy týkaly jenom Kirigakure." Zavrtěla hlavou a rozešla se pomalým klidným krokem dál, nahlížejíc přitom nenápadně do doupat a nejrůznějších rohů. Byla holt zvědavá, co se dalo dělat, taková byla už od mala.
,,Vau. Je hezké vidět, že svou sílu využíváš i jinak, i méně nebezpečným způsobem." Naklonila hlavu lehce na stranu při prohlížení si sochy vlka stojícího opodál a celá nadskočila, div nespadla když se kámen pohl. Zrychleně oddychovala několik metrů od toho, když se opět kámen vrátil na své místo. Očima těkla k Varoxovi, který to začal ihned vysvětlovat. ,,J-Jasně. Kámen. Heh."