Akce & Příběh za Hranicemi

Rain
Ishimura- Skály úplňku

Dlouhou dobu promarněnou v Ishi jsem skoro nic nedělala a nikoho nepotkala. Ztrácela jsem energii. Možná už jsem byla na vlčata moc stará.  Možná i na dobrodružství,  ale i tak jsem vždy toužila po volnosti.  Teď jsem chtěla jen v klidu a s Dracem po boku pokojně zesnout. Na skalách jsem ucítila známý pach.  Těšila jsem se až ho uvidím.  Můj jediný partner,  přítel i otec mých prvních vlčat. Vždy mi vše odpustil a bral mě jako lásku.  Jenže si to uvědomuji pozdě.

Skály úplňku
Draco se zastavil, slyšel kroky, pomalu se otočil. A co uviděl, poslední bytost, která ho chtěla vidět a on chtěl vidět ji. Už byla dlouhá doba, co se neviděli, ale nebyla nejdelší. Prohlížel si Rain. Vůbec se nezměnila, byla pořád zatoulaná černomodrá vlčice z Ishimury. Začal cítit náznak toho, co necítíl od Toby, kdy ji viděl naposledy,Ano náznak radosti. ,, Zdravím" Pověděl ji a čekal, co se bude dít dále.

Rain
SÚ

Byla jsem zvyklá nevidět na cestu ani na celý svět. Jenže teď jsem už chodila ve tmě kde nebyla žádná stěna. Hranice jsou jen pachem označené území. Není to nic co by mi zabránilo jít dál. A co bude vlastně po smrti? Vidí slepí světlo? Jsou slepí slepí i potom někde tam kde jsou? To by mě opravdu zajímalo. "Ahoj," zastavím se a pozdravím Draca. Úplně jsem přesunula svou mysl a nevnímala okolí. "Tak. Jak se máš?" zeptám se s normálním výrazem. Nedávala jsem na sobě znát žádné pocity ani myšlenky.

SÚ
Draco na dotaz odpověděl svým normálním lethargickým tónem: ,, Nijak, jak ty? " Mluvil dosti nahlas  aby Rain podle zvuku mohla poznat, kde přesně se nachází. Sedl si a čekal až přijde. Byl velmi rád, že je zpátky, ikdyž jeho emoce pořád byly zaplavené negativitou. Studený vítr ho štípla na skoro už celý holý kůži. On to ale ignoroval, tak jako vždy ignoroval všechno. Byl podzim, ale to mu také bylo jedno.

Rain
SÚ

Zkusím se usmát. Draco mluvil dost hlasitě, ale říct mu že jsem slepá a ne č hluchá se mi nechtělo. Začínala jsem lenivět jako pravá stařice. "Bez sil." povím a povzdechnu si. Přijdu blíž k němu a přitulím se. Díky vlčatům jsem byla pořád tlustá. Sice hladová, ale tlustá. Už se mi nechtělo nikam chodit. Budu tady.

/Strom Moudrých Prapředků/
Jak jsem tam tak sám, v lidské podobě, opřený o strom přemýšlel o svém životě a o budoucnosti, které se už nejspíš ani nedočkám, prostě mě to unavilo a já usnul. Mé barevné kadeře se mi cpaly do tváře, ale tentokrát jsem to v únavě ani nevnímal. Byl jsem zmatený, netušíc, kam vlastně patřím.

Mayorská pyramida → Obelisk historie

Vlčice staršího věku znenadání pootevřela oči. Byla to již dlouhá doba, co naposledy spatřila tančit sluneční paprsky po její srsti. Ale jakýmsi zázrakem... stalo se tak nyní. S dlouhým zívnutím otevřela oči dokořán a rozhlédla se kolem sebe. Jen tímto nepatrným pohybem rozvířila prach, který se po celé ty měsíce usazoval všude kolem. Ach ne. Kolem sebe viděla své druhy, poklidně oddechujíc. "Jak dlouhý byl můj spánek?"
"Dlouhý..." Pomalu se postavila na všechny čtyři a několika prudkými pohyby ze sebe oklepala vše, co dostalo šanci usadit se na její srsti. "Měla bys znovu navštívit –"
"Já vím."
"To je dobře."
S povzdechem pohlédla na všechny Elitní vlky a pomalým krokem se vydala ke vchodu. Když ji na přivítanou pročechral vánek srst, slastně přivřela oči. "Hm, tohle mi tak chybělo."
"Co?"
"Život."
Zdálo se, že vlčice má kamsi namířeno. Jakmile se totiž její tlapky dotkly zelenající se trávy, rozběhla se na jih.
Když byla mladší, kochala  se při každé příležitosti přírodou kolem sebe. Vždy se s ní cítila neznámým způsobem spojená a především na podzim obdivovala všechny ty pozoruhodné barvy, které zářily všude kolem ní. Teď jako by však byla někým jiným. Nad tím, jaká krása se rozprostírá kolem ní, se ani nepozastavila. Celý její svět byly nyní pouze povinnosti a vše s nimi spojené.
Dlouhý spánek však na ni snad ani neměl žádný vliv. Jak vítr laskal její srst a rosa omývala její tlapky, jako by se do ní vléval nový život. Starosti, kterými se trápila dlouhé roky, nechala pro tentokrát daleko za sebou a chystala se čelit čemusi novému. A když vstoupila do Rintintinova lesa, byla zase tou mladou vlčkou, kterou byla odsouzena býti po dlouhá staletí. Tehdy váhala... ale nyní... Inu, kdo by netoužil zůstat navždy mladý?
Netrvalo dlouho a vlčice se ocitla u svého cíle. Slechy doteď vztyčené sklopila a lehce se sklonila, oči upřené na své tlapky. Komu to jen vzdávala hold? Na mýtině se nacházela naprosto sama. Jedinou její společností jí bylo pár hlodavců, ptáci a... mohutný obelisk. Znenadání svá zářivě modrá očka pozvedla a upřela je právě na tento kamenný útvar. Opatrnými krůčky se začala přibližovat. Jednu svou tlapku nepatrně pozvedla a přiložila ji na chladný povrch obelisku. V tu ránu se její zorničky prudce rozšířily a ona zalapala po dechu.
Jak bylo všem Elitním známo, tento kámen nebyl pouze obyčejným kamenem uprostřed mýtiny. Obelisk historie přinášel moudrost těm, kteří již zapomněli. Dovolil jim totiž znovu spatřit věci minulé a právě ty vlčice potřebovala znát. Již od té chvíle, co opustila pyramidu, ve vzduchu cítila hněv, strach... a lehký zápach smrti. Tušila, co to znamená. Ale až teď, kdy nechala minulost smeček plynout volně svou myslí, si byla jistá. Lehce šokovaná položila tlapku zpátky do vlhkého mechu, který pokrýval zem všude okolo.
"Jak jsi to mohl dopustit?" vznesla otázku k někomu, od koho odpověď opravdu nečekala. Hned na to totiž pronesla: "Mohla jsem tomu zabránit." Ale i teď bylo ticho.
"Vždyť moc dobře víš, že pokud si nevyžádal Váš zásah, mělo to tak být."
"Ale..."
"Smiř se s tím."
"Vždyť to není vůči nim fér."
"To není na tobě, abys tyto věci posuzovala."
Její zrak spočinul na jediné květině, která se probojovala přes všechen ten mech kolem a nyní oslňovala všechny přítomné svým bělostnými okvětními lístky. "Máš pravdu. Přesto ale nemusím zůstat opodál."
"Ale měla bys."
"U Draka, vždyť se tam uspím k smrti! Chtěla bych se trochu pobavit. Jen trochu... A kdo říkal, že zábava se nedá zkombinovat s povinnostmi?"
Kdyby někdo mohl spatřit onu neviditelnou bytost, ke které vždy promlouvala v myšlenkách, viděl by na jejích pyscích tajemný úsměv.
"Tak běž." A s těmito slovy se vlčice rozběhla dál.

Z břicha Rity - Ven ( Skalní jezero ):
Tma a teplo, to vše mě obklopovalo až do teď. Prostor se okolo mě stále zmenšoval do chvíle, než jsem se nemohl pohnout a to mě dost štvalo. Prudce jsem sebou pohnul a v té chvíli, jako by mě někdo za zadní tlapy tahal ven. Párkrát jsem sebou skubnul a pak jsem ucítil tvrdý povrch: ,, Kde to jsem?! " Po myslel jsem si vystrašeně a snažil se volat o pomoc. Místo slov ze mě vycházelo pištění a další podobné zvuky. Začal jsem sebou skubat a tím se pohyboval dopředu. Po chvilce jsem narazil do něčeho chlupateho. Začínal jsem mít hlad a tohle divné stvoření by mi mohlo dát jídlo. Znovu jsem začal kvikat a domáhal se jídla.

Skalní jezero
Ihned po mém zavolání, oba vlci ustali v činnosti a došli až ke mně. ,,Už bylo dost poflakování se.'' začla jsem se svým ,,proslovem''. V břichu jsem pociťovala něco zvláštního, ale nevěnovala jsem tomu příliš pozornosti. Menší lov ještě zvládnu... Snad. ,,Myslím, že je víc než jasné, co máme dělat.'' pokračovala jsem a oba si je prohlédla. Hige vypadal, že ví, o co jde. Ale Freya už tak chápavě nevypadala. ,,Půjdeme něco ulovit.'' objasnila jsem. Oba mlčeli a pouze přikývli. Zhluboka jsem se nadechla a už se chystala vydat rozkaz k odchodu. Když v tom jsem sykla bolestí. Rychle jsem se ohlédla na své bříško. Bylo vidět, jak se hýbe, při kopancích vyprodukovanými vlčaty uvnitř. Došlo mi, že je to tady. ,,Myslím, že lov počká.'' Vyjímečně jsem s ní musela souhlasit. ,,Rito, co se děje?'' zajímal se Hige. Hbitě ke mně přikročil. ,,Jsem v pohodě!'' odsekla jsem. Karamelový vlk ucouvl, ale pohotovost z jeho očí nevymizela. ,,Jdi s Freyou lovit. Já nemůžu...'' snažila jsem si udržet svůj dominantní postoj, ale nebylo to tak lehké. Otočila jsem se a bez dalších řečí se vydala zpět do jeskyně. V rámci možností rychle jsem došla ke konci a opatrně se položila na zem. Bylo to jen tak tak. Zatnula jsem zuby. Vlčátko sebou dost škubalo. Zarývala jsem drápy do země. Zatlačila jsem. Hluboký nádech. A znovu zatlačit. Lehce jsem se tou bolestí třásla. No tak ... Ještě kousek. pobízela jsem se v duchu. Poslední zatlačení a už se ozvalo pískání. Dlouze jsem vydechla. Otočila jsem se na malého drobečka. Ten měl teda odhodlání! Opatrně jsem ho tlamou přenesla k svému břichu. ,,Ahoj, maličký.'' usmála jsem se na něj. Jemně jsem ho postrčila ke struku. Začala jsem ho olizovat, abych ho vyčistila. Byl to chlapeček. Najednou jako by všechna ta bolest ustoupila. Naplnil mě pocit spokojenosti. ,,Jenom jedno?'' ozval se opět ten hlas. Musíš všechno zkazit?! obořila jsem se na ní. Dál jsem jí ignorovala a věnovala se pouze svému synkovi. Demone, kde jsi..?

Dračí Potomek 
SÚ
,, Tak odpočívej ne? Máme času kolik chceš. " Řekl Draco svým hrubým hlasem, ale snažil se byt milí. Rain byla poslední na kom záleželo. Poslední vlk v jeho životě. Miloval ji už od mládí. Byla tak krásná a nezná. Hlavně nevinná. Jeho břiše se ozval hlad, už si nepamatoval chvíli, kdy naposledy jedl. Mohl by dojít na lov. Je podzim, mohl by ulovit rybu, než zamrznou rybníky  Jako malý lovil ryby a užíval si plavání. Byl výborný plavec.

» Velká vlčí poušť
Při každém dalším kroku jsem cítila, jak se ta odporná zrnka písku vtírají mezi polštářky mých tlap čím dál hlouběji. O co hůř, při každém pohledu kolem sebe byl jen písek. Písečné duny jakoby nás chtěly uvěznit v tomto místě. V duchu jsem přemítala, jak dlouho budeme ještě muset jít, kam až dojdeme, a zda-li vůbec narazíme na něco, co možná hledáme. Vítr se začal zvedat a já cítila, jak mě zrnka písku bičují do kůže jako malé jehličky. Nebyla jsem opatřena ani hustou či nikterak užitečnou srstí, mé tělo pokrývaly hrstky zvláštních řídkých chlupů, jen na některých částech se dalo nalézt o něco hustější osrstění. Možná jsem mohla někomu připomínat oškubanou slepici, avšak k tomuto vzhledu dost možná napomáhala i má nevyvážená strava. Otočila jsem ušima, když jsem zaslechla Jaehova (pardon jestli to je špatně skloněné xd) slova. "Eh..." , odfrkla jsem nezaujatě. Na jeho okřiknutí jsem rychle zareagovala, a sotva se objevil jeho ocas před mým nosem, chňapla jsem ho na krátko a přištípla, přičemž jsem vytrhla pár chlupů. Tlumeně jsem zavrčela a odplivla zbytky jeho chlupů z mé tlamy. Náhle se mi však několik zrn písku vloudilo do nosu, a tak následovalo hlasité kýchnutí, přičemž jsem kolem sebe vyprskla všemožné svinstvo, které doposud spočívalo v mém nose.

Z brucha Rity - Von ( Skalné jazero ):
Tlmené zvuky, tma, teplo až do tej poslednej chvíli. Čim viac divnejšie sa cítila keď sa ten priestor zmenšoval, bola vystrašená. Konečne sa po tom čase mohla hýbať, ale ucítila že niekto ju drží sa labky. Párkrát som so sebou škubať a potom ucítila tu chladnú a tvrdú zem, vystrašená sa snažila volať o pomoc, aj keď vychádzalo z mojich úst len piškót a ďalšie podobné zvuky.  ľahkým mávaním dopredu sa tím sa pohybovala dopredu. Po malom čase narazila do niečoho obrovského. snažila pootvoriť oči aj keď sa jej to tak nedarilo.

Skalní jezero: 
Když se mi nedostane odezvy nevrhle kvíknu a uslyším jiné kvíknití než to moje. Natocim svou hlavu tím směrem a uvidím podobně velkou kuličku jako jsem já: ,, Kdo to je? Kde se to vzala? " Po myslím si a zkusim kviknout, jestli mi to odpovi. Sice kvikalo, ale já tomu moc nerozuměl, byla to prehazana slova. Chvíli jsem se na to díval a zkusil otevřít i druhé oko, ale nešlo to. Mrzutě jsem kviknul, protože jsem pořádně neviděl a to mě štvalo. Po mém nevydařeném pokusu otevřít oko, jsem se začal plazit ke kulicce. Když jsem k ní dolezl, štouchl jsem do ní a čekal, co to udělá.

Mimo smeciek - Skalné Jazero

Po tom všetkom vo smečke kde som prišiel o verného vlka. A keď ma brutálne vyhodili za hranice, kde som od zranení odpadol.  Keď som sa prebral, tak som netušil koľko som tam bol, a ani čo všetko sa stalo.  Snažil som sa postaviť na nohy, ale nešlo to lebo som bol vyčerpaný. A bez síl. Potreboval som jedlo aby som zasa nabral síl. Ale hlavne som musel ísť domov za svojou Ritou.  ,,Diablo, ukáž sa!" Zvolal som docela slabo. A zrazu sa objavil vedľa mňa. Pozrel sa namňa tím svojim pohľadom. A už som vedel čo mi chce povädať. ,,Ne" Okríkol som ho lebo som nechcel počúvať tie jeho blbé reči. ,,Radšej mi pomôž sa dostať dom za drahou." Oznámil som mu.  A Diablo ma opatrne vyhodil na svoj chrbát.  A pripravil sa na odlet.  Nakoniec roztiahol krídla, a vyletel do oblak.  Cesta dlho netrvala, a o chvilu sme boli pri jazere kde som už výšky uvidel Ritu. Pomaly sme pristali nedaleko nej. Než som si všimol jednej eci žeje tam menši pohyb . Zaostrilsom zrak a uvidel som dve male vlčata.  Diablo ma zaniesol a polozil kusok odnich. ,,Dones mi nieco male z mysky." Poslal som myšlienku, a aj tak urobil. Konečne som sa mohol najesť. ani som tie sústa nevichutnával, len som to hltal. Pozrel som sa do jazera, a uvidel svoje telo cele v jazvách po bojoch.  Napokon som sa obratil na moju drahu a vlčata.  ,,Ahojte krpci moji." Povedal som tichšim hlasom aby som ich popripade nevidesil až tak. A oblizol Ritui na ňufáku.

Skalní jezero
Tiše jsem se zasmála chladným hlasem. Synek měl teda náturu. Už teď na něm byla znát jeho kuráž. Ale ještě než jsem na něj stačila jakkoliv reagovat, pocítila jsem silnou bolest. Obličej se mi zkřivil, zatnula jsem zuby. Na svět se dralo druhé vlče. Zatlačila jsem. Ozvalo se kníkání, ale vlče ještě nebylo venku celé. Znovu jsem zatlačila tolik, až se mé tělo skoro celé naplo a s povolením má hlava padla na tvrdou zem. Tiše jsem zavrčela. Otřepala se a otočila se k dalšímu potomkovi. Několika tahy jazyka jsem ji očistila. Tentokrát to byla dcerka. Opatrně jsem jí přenesla ke svému břichu, tak jako synka. Spokojeně jsem si je oba prohlédla. Co jsi říkala? Vrátila jsem se v mysli k poznámce toho hlasu. Ona ale mlčela. Neměla k tomu žádnou poznámku. Syn už otevřel jedno oko a začal se zajímat o sestru. To je rychlík. pomyslela jsem si. ,,Jednou z vás budou výborní válečníci. O to se postarám.'' promluvila jsem ke svým potomkům vážným hlasem a oba je lehce olízla.

//Rituše s vlčaty je v jeskyni

DODATEK
Skalní jezero
Při pohledu ven z jeskyně jsem si všimla něčeho velkého. A byl to Diablo. Zastínil oblohu a snesl se k zemi. Po chvíli se objevil Demon. Starost ze mě trochu opadla, ale byl jakýsi domlácený a celý odřený. ,,Kde jsi byl?'' nadzvedla jsem obočí. Olíznutí jsem mu oplatila. Měla jsem mnoho otázek, ale nechtěla jsem na něj tlačit. ,,Máš syna a dceru.'' prohodila jsem mimochodem.

//prosím o smazání jedno z minulých příspěvků, odeslalo se to dvakrát.

/Strom Moudrých Prapředků -> Skalní Jezero/
Po několika úspěšně prospaných nocí, dnů, a dalších nocí, jsem se vydal opět na cestu. Tentokrát ve své lidské podobě, s ofinou neustále otravně lezoucí do tváře jsem se plahočil směrem od stromu někam dál, daleko za území nové vzniknuté smečky Elloris. Tiše jsem si povzdechl a jelikož jsem měl lidské tělo, necítil jsem, že přede mnou je několik vlků. A tím, že jsem je, jako obvykle, ani neviděl, tak se stalo, že jsem se přiblížil, jakožto prazvláštně vypadající dvounožec, možná až příliš blízko k nim.