Akce & Příběh za Hranicemi

Potyčka v Zeiss, už dlouho jsem tam nebyl. Pomyslel jsem si. "Chápu, v Zeiss jsou ostří vlci. A Naiome..." řekl jsem. ...vlčice, která je zajímavá, svým způsobem je chladná, ale uvážlivá. Jak se asi má? Pomyslel jsem si. Jistou dobu se zdržovala na území smečky Kirigakure. To ale ještě nebyla Alfa. Se zájmem jsem se na Fantomase podíval. "Tvé zájmy se neshodují se zájmy Zeiss? Jasně, vyhnali tě? Co musí vlk udělat, aby ho vyhnali ze smečky, jako jsou vlci Zeiss, vlastně dříve to byli vyhnanci." Ta poslední věta byla spíš úvahou a zamyšlením se nad tím, co asi musí provést - prakticky vyhnanec, aby ho vyhnali i vyhnanci? Zajímavý případ k zamyšlení. "Ale jak řekl Sasori, tady můžeš klidně zůstat."  My tě nevyženeme, tedy pokud nebudeš dělat potíže, na což ale nevypadáš. Domyslel jsem si.
Ovšem jeho další slova mě překvapila. Naiome se stala vraždícím monstrem? Pravda, neuměl jsem si ji představit právě tak, ale věděl jsem, že je něco jako moje Sasuen. Démon uvnitř ní jistě přebíral vládu nad jejím tělem. Podobně jako Sasuen, byla i Naiome schránkou temné síly. Loutkou. "Démoni ve vlcí jsou krutí a neoblomní, nedají se tak snadno ovládnout. Pár takových vlků jsem poznal. Vlčí tělo je jen nádobou. A pokud démon převezme moc nad duší vlka, může jeho tělo ovládat, zmocnit se ho a postupně může duši vlka, původního majitele těla zabít." Ach... Sasuen? Kdepak jsi? Nespoutaní divoká květinko... "To je mi líto. Musí to být hrozný šok pro rodiče. Ale co tě nezabije, to tě posílí, musíš se s tím smířit a jít dál, dívat se vpřed a zapomenout na bezmoc."  Snažil jsem se Fantomase povzbudit. "A jak se vlastně jmenuješ?" Zeptal jsem se vlka znovu.

plus

Ještě jsem měl odpovědět Feamovi. "Jasně, rozumím. Takže jsi to nezkoušel? V tom případě jdi do lesa, najdi si nějaké klidné místo a tam se posaď nebo si lehni či jen klidně stůj, uklidni svůj dech, nejdříve se zhluboka a pomalu nadechni a pak stejně pomalu vydechni, zopakuj to tolikrát, kolikrát bude třeba, než se tvůj dech zcela zklidní. Naslouchej přírodě a pokus se soustředit na jemné vibrace. Vnímej všemi smysly. Co tě zaujme? Je to snad vítr? Nebo je to voda? Slyšíš snad slova ve větru? Láká tě nějaká rostlina? Přemýšlej. Soustřeď se a když si budeš myslet, že je něco, co tvou pozornost láká a vábí, pokus se zaměřit na onu věc. Zkoumej ji ze všech stran." S těmito slovy jsem Feamovi kývl a znovu zaměřil pozornost na Fantomase.

ACHERON
PS (Zeiss)- Hranice- TS:Hlasná hurka
Bežal za skupinkou, kým úplne zastali. Musel sa však vypariť, spoznať niečo iné a mal na to vhodnú príležitosť. Ak mu na toto však prídu a nažalujú to temnej Alfe, príde o krk. Nachádzal sa na úplnom chvoste skupiny, preto nebolo ťažké sa vysmyknúť, kým sa nepozerali, alebo nedobiehali. Pomalým pokluskom sa stratil z ich dohľadu a bežal k hraniciam. Cítil tam známe pachy, toho mladého vlka, ktorý bol vždy pri boku Naiome a toho modrého okrídleného sviťáka. Vedel skoro o každom vlkovi niečo, kto by nevedel, keď celý deň leží v Tábore. Neuniklo mu nič a mohol sa aj hrať, že spí. Všetko mu to vychádzalo. Stále však mienil byť Zeissanom a hrdým. Získať informácie aj z druhých strán. Prešiel hranicu a putoval dlhšiu cestu. jeho mohutné telo mohlo byť vidieť už z diaľky, keďže medzi Zeiss a inými územiami bolo pomerne pusto. Trvalo to dlhšie, než začul hlasy vlkov. Stíšil svôj krok a stromy výborne maskovali jeho čiernu srsť. Jantárové oči pripomínali plody nejakého ovocia. Sliedil na ne a spoznal znak písmena "N" na nohe jedného z vlkov Sviťák plače u sviťákov? Aké neprekvapivé. pomyslel si. Čierny vlk s bielymi znakmi prehovoril. Nestotožňoval sa však s jeho úplným názorom. Odsledoval si Naiome. Vždy vedela, čo robí a bola krok pred svojou obeťou, či vlkom. Podvihol horný pysk a tlmene zavrčal. Obrovský mohutný vlk vyšiel z kríkov. "Naiome, je vlčica, ktorá bola démonom vychovaná, nie ovládaná." odpovedal hrubým hlasom a jantárové žiarivé oči presunul na čierno bieleho vlka. "Myslím, že o jej minulosti Vám vie najviac povedať ona sama, ostatné sú dohady." dodal a pravý kútik jeho tlamy podvihol. Chvost mu tvoril jednu líniu s telom, ani s ním nepohol. Predsa, bol Zeissanom, nemuseli však oni vedieť s akými úmyslami. "Moje meno je Acheron, bývalý člen Zeiss." odfukol a olízal si vyschnutý ňufák. Tvoril zrejme naozaj tichú a strach naháňajúcu atmosféru. Im mohlo byť jedno, že im klamal o tom, že bol členom. On ním stále je. "Teba si pamätám, Fantomas. Naiome si ťa označila písmenom ako ďalšieho z jej baránkov vyradených do kruhov smrti."  uškrnul sa a meral si ho pohľadom. Nakoniec však jeho tvár sa stala opäť chladnou, nič nehovoriacou, bezcitnou. "Aby temná Alfa vyhnala vlka z územia, musí mať dobré srdce, teda byť sviťák. A ona to rozpozná."

ACHERON
TS:Hlasná Hurka
"Nenaparuj sa. Nepomôže ti to a ani mne." odvetil kľudne smerom k Fantomasovi. "O teba by som sa ani nepotkol. Nemám záujem sa s tebou biť." uškrnul sa s pobaveným pohľadom. Potom však opäť zamrzol v tvári. "Som tu v dobrom úmysle." - táto veta patrila všetkým. "Odišiel som a zanechal v Zeiss za sebou minulosť. Kto si ty, aby ma súdil, Fantomas?" spýtal sa a opäť jantárový pohľad uprel na mrzáka. Spravil krok bližšie k nim a uvolnil svalstvo, aby pre nich nepôsobil ako hrozba i keď to bolo veľmi ťažké a pomerne náročné. Bol vyšší a mohutnejší ako oni. Posadil sa. Veď predsa pochádzaš z rovnakej svorky ako ja. - dodal si v myšlienkach.

LB/TS: Hlásná hůrka - Les měsíce, potok Noctis
Zaposlouchal se do slov toho neznámého vlka a očka se mu rozšířila úžasem a překvapením. Tohle všechno magie dokáže?! No páni, páni, vlku můj, to jsem ale hlupák, že jsem se o magii nezajímal víc! Ale zní to tak děsivě. "Naiome... temná Alfa." Zopakoval vlček a nebylo pochyb o tom, jak je překvapený z toho, co nového se dozvěděl. "Dám si pozor, opravdu bych nerad skončil jako svačina někoho tak mocného." Řekl Feam a upřímně polkl. Musím co nejdříve zjistit, jakou magii vlastně mám! Příliš jsem zahálel. Káral se v duchu mladej. "Och, to mě mrzí. Snad... snad se jednou budeš moci pomstít, za své vlče, za svého syna." Pronesl s povzdechem Feam. Zavrtěl ocasem a chřestítko na jeho špičce zachrastilo. "Nepůjdu tam, ne teď, dokud nejsem silný." Řekl a pak přikývl na slova Aetase. "Ano, mistře, učiním, jak říkáš. Jdu splnit tvůj úkol." Na to Feam otočil své tělo a zamířil nějakým směrem.

Feam se odebral na klidné místo, aby mohl pátrat po své magii. Když odcházel, zastříhal jsem ušima a nasál vůni lesa. Neunikl mi pohyb mezi stromy. Můj zrak byl velmi dobrý. Lepší než u ostatních vlků, měl jsem totiž schopnost vidět podobně jako sokol. Lepší to bylo ze vzduchu, nebo na pláních, ale ani tady to nebylo tak špatné. Proto mě jeho příchod nepřekvapil. Na vlku bylo vidět, že si je sebou dost jistý, říkal to jeho postoj těla.
Jestli si myslel, že jsem malý vlk, byl hodně na omylu. Já jsem byl dokonce vyšší než Varg. Ne nadarmo, vždyť jsem ve svých žilách měl krev andělů, takže jsem byl po otci urostlý. Ale možná mu to tak mohlo připadat z dálky nebo proto, že stál na vyvýšenině. Naštěstí jsem takové věci neřešil.
"Ano, máš pravdu, někdy se ji na to zeptám." Řekl jsem klidně a ani můj postoj nebyl o nic méně sebejistý. To jen Sasori vyčkával, kdo je ten další neznámý. "Těší mě Acherone, Aetas Volito z rodu Ka Só." Představil jsem se vlkovi. Řekl, že je také ze Zeiss, což potvrdil tím, že Fantomase znal. Že by tolik vlků náhle utíkalo ze Zeiss? To je divné. Jistě, že to nehrálo tak úplně do noty. Proto jsem byl obezřetný, ale nedával jsem na sobě nic znát.
Pak jsem pozoroval bedlivě slovní potyčku těch dvou, což mi opět potvrdilo, že takoví přátelé nebudou.

Tabor SKJ
Lezel jaem a sledoval travu rust. Rell bych ze v mem pripade doslova. Jak jsem se citil? Tak jak mam. Otec ani matka mi neverili a naopak misto toho aby verili tak se postavili proti me. Neublizil bych ji. Staral bych se o ni a dal bych ji to co si oni nezaslouzi.... lasku. Jenze i kdyz mi neverili mely pravo. Nezlobim se na ne ale duveru ve me taky mit mohly. Kdyby si Beatrix vzala nejake z mych deti verim bych ji ze se o nej postara. Veril.... ale oni me?! ..... zavrel jsem oci a nekolikrat se zhluboka nadechl. Citil jsem jak pomyslne pukliny v mem srdci co nechavaly pruchody citum se zaceluji jak rany zpusobene v boji. Kdyz jsem oci otevrel byly prazdne. Chladne a prime. Jako do ted rekl by si ten kdo me již potkal. Jenze tentokrat ten pohled uz nezmekne az uvidim svou rodinu. Ba možná i naopak.
Vztal jsem ze sveho vylezeneho mista a rozhledl se kolem sebe. Nic. Nevypadalo to tu tak jak by si jistí nejspise predstavovaly. Rozhodne se to tu nepodobalo taboru. Muj pohled se prohloubil do jakeho si zaporneho nepojmenovatelneho vyrazu . Zem se lehce pohnula a po kratke chvili se začala propadat a kameny zase vystupovat napovrh. Zem se na jistych mistech snizila a kameny vytvarely postupne steny budoucich doupat. Jedno doupe za druhem. Nemely sice originalni tvar ale zato si byla rovna. Nektera sice byla o neco vetsi a nektera mensi, podle prostoru, ale stale to byly doupata hodna vlcim rodinam. Zavrel jsem oci a citil jak mi pada kuze se srsti na zem. Udelal jsem nekolik kroku kolem a zacal zarit rude. Citil jsem jak mnou prostupuje zar a pokryva steny doupat a vrchy. Jejich steny se zacaly barvit do ruda. Praminky tepleho vzduchu ktery se mihotal nad momentalni plochou kolem jezera uz z dalky dokazoval ze je az nezdrave množství tepla. Voda jezera se u brehu zacala neomilne varit. bubliny na dne nizkeho sloupce vody stoupaly po tenkych praminkach k hladine. Ryby viditelne z kraju odpluly do stredu jezera. Ja stal zato soustredene a sledoval sve dilo ktere pomalu ale jiste ziskavalo tvar a možná i svou budoucnost. Doupata se sice zprvu tvarula chatrne ale po davce magmatickeho tepla se jeho steny zacelili lavou a ted pomalu tvrdly. Nebyla to lava jak z nitra zeme, jen z kamenu jehichz steny jsem nechal rozzhavit na bod tavitelnosti. Doipata tvorila jisty polokruh kolem krasne vystouple jezerno části. Zavrel jsem oci a nechal svou hrud naplnit ledovym dechem. Po velmi hlubokem nadechu sem začal ze svých útrob vypoustet velmi chladivy vzduch ktery pomalu zacal rozzhavenou horninu chladit. Kdybych to udelal sokone je velka pravdepodobnost ze to popraska coz sem samozrejme nechtel.
Po pracne casti vytvareni ktera netrvala par minut bylo konecne dokonano. Nemalo krasnych doupat lezelo predemnou a ja si musel jiz take lehnout. Nastesti nashromazdena sila a odhodlani nebyly vyuzity zbytecne. Muj vytvor se mi opravdu libil a viditelne dopadl i podle predstav.

Lezel jsem a sledoval doupata ktera se castecne tycila ven a castecne pod zem. Sice si byla podobna ale svym zpusobem bylo kazde doupe originalni. A takrka uprostred te krasy lezel muj vyvýšeny kamen na kterem jsem rad lezel. Parkrat jsem povadlimi vicky mrknul nez jsem se pomalu rozesel prozkoumat doupata zevnit. Zkousel jsem otrasat pod kazdym zemi a cekal zda popraska nebo se sesune nebo tak. ne. Byla opravdu silna a jejich kvalita se rovnala me sile. Prochazel jsem střídavě jedno doupe za druhem a pri zastavebi i doupete co jsem nel nachystany sam pro sebe, jsem se pomalu otocil na jezero a lehl si. Bylo prijemne byt ve svem pomyslnem stredu kralovstvi. Pomalu jsem se zacal ukladat ke spanku.

Tabor - hranice kirigakure
Lezel jsem ve svem tabore a uvazoval nad tim jak cas bezi tady a jak bezi okolo me samotneho. Sledoval jsem doupata a premyslel. Majestatnost tabora netvori jen balvany a kusy kameni. Tvori je i majestatnost. Ale hlavu jelena tim nemyslim. Pohledl jsem na suchou zem kterou vypalila ma magie. Stahl jsem usi a rozhledl se. Nekde byl jeste snih a jinde, kde zase ma magie zahrala zemi a voda z jezera ji vyzivila, rostla trava. Snastrazil jsem usi a zamylsel se...
Zvedl jsem sve sunky a pomalu, klidny, hrdym krokem jsem miril k hladine kde jsem se napil a pote se rozhledl na nejblizsi les. Dalo by se rici ze byl spise jehlicnaty ale nekde byly i listnate stromy. Listnaty strom mi prisel vhodnejsi. Bude mit vetsi, bujnou, korunu a v parnych letech bude tvorit korunu nad taborem. Pousmal jsem se ve svem nitru ale muj kamenny pohled nedaval nic najevo. Vefel jsem ze na to sam neatacim.
Zavrel jsem oci a hromadil silu ve svem okoli. Kameny se pomalu kulatelily ke me a tak jak jsem nejednou trenoval zacaly se hromadit na sebe. Nebyla to jen tak nesmyslna hromada ale diky soustředění se z ni stala kostru tvorny zaklad pro vlci kamenne telo. Otevrel jsem oci a mensi kameny vrstvyl misto svalu na mista "kosti". Zaklad tvoril skoro 3 metroveho vlka ktery stal v hrde poze predemnou. Nebyl sice jak vysochany ale byl vlkovi podobny a to stacilo. Jeho oci byly z kristalicke horniny ktera napirala kalny odlesk. Byl jsem s vytvorem spokojeny.
Jenze jedno je takoveho "tvora" ztvorit a druhe jej udrzet v chodu. Polkl jsem a sledoval dal telo vlka h se na nej 100% soustredil. Jeho telo zacalo poslouchat mou mysl. Vlk se rozesel za mnou a podle me sel k lesu. Sly jsme vedle sebe a blizili se k jednomu z vetsich stromku co tam byly. Byl vetsi nez kamenny vlk. Byla to lipa. Velka a pravdepodobne stara ale presto masivni. Stahnu usi a pohlednu do jeji chude koruny. Vsak az bude leto, jeji koruna bude plna listi a kvetu. Pohlednu na zem a premyslim jak dlouhe koreny nejspise muze mit. Vlkovi jsem v duchu velel hrabat tak 5 matru v okruhu kmene stromu domud nenarazi na sirsi koreny. Nastesti nejblizsi stromy byly tak 10 metru daleko. Netusil jsem proc byly az tak rozestoupeny od sebe ale prirode vlk neporuci. Ted ypokud nema magii prirody nebo tak neco. Vlk hrabal asi metr a pul do zeme a takto udelal cosi podobne kruhu kolem stromu. Pomalu pote kruh zuzoval ale kdyz se kameny casto dotykaly korenu - asi tak v blizkosti 3 metru uz jsem se zacinal obavat ze strom nebude dal presunu schopny. Byl cas na jiny zpusob...
Jameny vlk jako by se vpnul. Kameny vsak zustavaly ve sve forme. Ve vlci podobe.
Zacal jsem se soustredit na kameny pod stromem. Citil jsem ze je tam dost mensich i vetsich kamenu i ve velke hloubce. Stahl jsem usi a zacal se pevne soustredit na to jedno misto. Ac obrovské. Citil jsem jak se strom zveda. Centimetr po centimetru ale zveda. Nakonec jevitoval metr nad linii zeme. Me oci byly zavrene co nejvice to slo ale nakonec strom az tezce dopadl na bok. V tu chvili jeho vahu zastavil muj patron ktery jej transportoval na misto v tabore a to tak ze koreny do zeme a strom jak zazrakem byl teleportovany doprostred tabora, kus od meho vyhrivaciho kamene a byl tak na miste kde jsem ho chtel. Me telo bylo ale dost unavene a tak jsem si lehl a koukam na sveho patrona. Jeho pohled dokonale naznacoval vetu "kdyby si rekl, pomohl bych ti, od toho jsem tady" rekl a pak me vzal do svych pologorilych tlap a sedl si na svuj nosorozci zadek a drzel me v jakobi naruci. Svalil jsem se do ni a koukal na jezero a na tabor. Pousmal jsem se hezky naprimo na sveho patrona "neni to krasne?" Pritakal a pak me polozil. Otrepal sem se a sedl si. Unavene sem svesil hlavu a sledoval zem. Zvedl jsem jedno oboci a rozhledl se. V leze byl pod naporem listo z podzimu schovany zachovaly a zivi mech. Zajimave v tomto obdobi ale listy mu viditelně poskytly dost prostoru k zivotu. Prosel jsem se kusem lesa a vyhrabal pracne kusy mechu. Muj patron mi pomahal i kdyz jsem jej nepozadal uz jen proto ze citil a souhlasil s tim co s nimi minim udelat. Pak je vsechny vzal do obrovske dlane a dopravil do tabora. Ja jeste premyslel jak tabor zkraslit. Nebylo to ani tak o tom ze by mi zalezelo na komfordu ale spise na tom ze tabor nema byt odpadkem ale simbolem. Mistem kam se vli chce vracet .
Otrasl jsem se protoze t toho hrabani byla ma srst i srst meho plaste plna hlina. Pomalym krokem jsem se rozesel do tábora a zacal kusy mechu davat jako koberecek na doupata kde tvorila prirodni strechu a vypadlao to i prirozene. Nakonec jsem casti jezera zmrazil pod chladem z polstarku a po kouskach jsem led donesl na střchy doupat kde se pistupne roztekaly a zalevaly tak nekdy i suchy mech. Strom si viditelne bral vlahu rovnou z jezera. Pousmal jsem se protože tabor vypadal v skutku krásně .
Prptahl jsem se a zapremyslel jak se ma asi Molly. Zdali uz prestala pit mleko...Nejspise ano. Byl cas na to aby zacala jist maso napadlo me ji neco donest a co je lepsiho nez ryba ktera je originalni a zije jen na miste jako je indianske jezero. Pomalu jsem dosel k hladine a pozadal sveho patrona aby mi jednu urcitou rybu vyhodil na breh. Pote co tak ucinil, bez okolku a bez problemu, vzal jsem rybu za hlavu a zmrazil ji mozek. Byla ve vterine mrtva. Podrbal jsem se za uchem a nakonec se i s doprovodem sveho kamenneho golema vydal do tabora kirigakure.moje kroky byly pomale a soustredene. Pohled hladny, pro nekoho az kruty, ale pro me prirozeny. Krok za krokem jsem se blizil k hranicim uzemi mich rodicu a az ted jsem poprve v zivote citil jaky si odpor na tyto hranice vystoupit. Nakonec jsme ale tenhle jako spoustu svych dalsich pocitu hodil za hlavu a normalne se vydal pres hranice.
Hranice - tabor kirigakure
Cesta byla dlouha ale zato mi dovolila nacerpat silu. I kdyžza mnou slo zajiste vice nez tunove kamenne monstrum, dokazal jsem castecne i silu nabrat. I kdyz ted bych nejspise na magii uz v boji nesazel, unaveny jsem tolik nebyl. Jenze ja jsem ten typ vlka ktery jde do posledniho dechu. Takze u me vlk nikdy nevi kdy jsem unaveny a kdy ne. Z boje se nesnazim odejit jako vítěz kdyz vim ze to neni mozne a kdyz to mozne je, neunaví me to natolik abych omdlival nebo tak neco. Rybu jsem celou cestu drzel v tlame a kdyz sem se bkizil k taboru, muj pohled jako by jeste vice zchladl a ztvrnul. Golem za mnou byl naprosto bez vyrazu a jeho tlapy dokazaly pri dopadu na zem rozechvet kaminky ve svem okoli a tak nebylo priliz neprehledne ze jsme prisli do tabora. Pote co ma hlava prosla mezi krovinami a pohledla na mou rodinu co byla u sve jeskyne, tedy, v jejim blizkem okoli, me nasledoval kamenny golem ktery se netvaril moc pratelsky, ostatne to ani ja ne... ale copak ja se tak nekdy tvarim? Muj pohled padl na meho otce, kteremu jsem daroval letmou, ovsem pomalou, poklonu hlavou na pozdrav i na uznani mistni dominance a pote na matku, ktere jsem pozdrav opetoval stejnym gestem. Pote se ma pozornost obratila na sestru. Cekal jsem zda si me vsimne, nebo cehokoli... nakonec jsem polozil skoro 5 kilovou rybu pred sebe a sledoval co se bude dit. Poklony od vlku jsem necekal ale par co by ji melo slozit tu bylo.... cekal jsem zda tak ucini ci ne...

LB/TS: Hlásná hůrka - kolem celého Teritoria - Les měsíce, potok Noctis
Nechal vlky za svými zády, neboť měl úkol a ten hodlal splnit a odhalit tak svou vlastní magii, protože jak slyšel a také viděl, magie byla mocná a bez toho, aby znal svou, by byl zranitelnější, než jiní. A tak se dal do pohybu a rozklusal se z úpatí kopce do údolí, přičemž nabíral na rychlosti. S každým dopadem tlapy, byl o něco rychlejší a když seběhl do údolí, bežel už rychlým tempem. Mezi stromy se sice utíkalo hůř, než tomu tak bylo třeba na louce, ale to mladému nebránilo v tom, aby nasadil opravdu maximální tempo, to pak udržoval a místy běžel dokonce ještě rychleji. Takto si mladý Feam Re Arti cvičil rychlost. Možná, že ne tak úplně vědomě, ale potřeboval se pořádně protáhnout, než se začně zabývat svou magií. Potřeboval si pročistit hlavu a to mohl nejlépe udělat, pokud běžel a musel myslet pouze na to, aby nesejmul některý ze stromů. Takto oběhl celé teritorium Sasoriovců kolem dokola, než zpomalil a vběhl do čísti tmavšího lesa. Chvíli ještě utíkal, než úplně přešel do chodu. Dorazil k potůčku. A hele, ty jsi ale šikovná bystřinka.  Pomyslel si a rád by se napil, ale ještě nemohl, byl zadýchaný a musel se nejdříve vydýchat, po tom tréninku, který právě prodělal.
Po chvíli, kdy jen tak chodil podél břehu potůčku a jeho dech se uklidnil, našel si místečko, kde se usaadil a začal s hledáním své magie. Udělal to přesně tak, jak mu poradil Aetas. Na tomhle místě v lese, které mu připadalo klidné a vhodné ke cvičení, chvíli dýchal zhluboka, aby se uklidnil a vyhnal ze své mysli všechny nechtěné myšlenky. To proto, aby ho nerušily, aby se začal plně soustředit na přírodu kolem sebe. Měl se postupně vnořit do různých aspektů přírody. Vnímat vůně, rozlišovat zvuky, soustředit se na své okolí. Mělo by jej něco zaujmout, přitahovat a podle toho by se pak zaměřil na tu konkrétní věc, kterou by zkoumal dál a pokusil by se ji ovládnou. Třeba vítr přinutit, aby dul silněji nebo naopak, aby jeho tělo obcházel. Nebo třeba přimět pohnout klacík, ale nic nefungovalo. Alespoň prozatím ne. Možná že se soutředil málo a nebo a to bylo asi pravdě podobnější, nenašel ještě tu svou správnou schopnost.

LB/TS: Hlásná hůrka
"Našim cílem je zocelit svá těla, takže trénovat svou rychlost, sílu, výdrž, naučit se přemýšlet a tak zvyšovat potenciál své inteligence. Naučit se využívat na plno svou magii a pak pomáhat vlkům ze smeček. Pokud tohle přijmeš a budeš věrný a budeš bez protestů plnit naše cíle, pak tě rádi přivítáme jako člena našeho spolku." Odpověděl jsem Fantomasovi. "Tenhle kopec je ideální na svolávání vlků. Budeme mu říkat Hlásná hůrka" Pozorně jsem studoval okolí a prohlížel jsem si skály vyčnívající z kopce. Tohle bude dobré místo. Někde tam, si založíme tábořiště. Pomyslel jsem si a pak se nedůvěřivě zadíval na Acherona. Ten vlk rozhodně nepůsobil stejně, jako Fantomas. Něco na něm bylo špatně. Přešel jsem pohledem z jeho těla, které působilo lehce výsměšně. Podle toho, co jsem mohl vidět, zdálo se, že sem přišel po stopách Fantomase, jako by měl v úmyslu na něj dohlédnout. Zvěd. Určitě tady není za jiným účelem. Nevěřil jsem mu, že by jeho úmysly byly čosté.

ACHERON
Hlásná hurka

"Presne tak. Minulosť nezmeníš. Ani tvoju a ani moju. A čo sa týka Zeiss, je rovnaká. Aj ty si bol Kappou a aj ja. Avšak, každý vlk je odlišný." odpovedal Fantomasovi. "Ak by som ťa chcel zabiť alebo by ma poslala Naiome...Nemyslíš, že by som to už spravil? Myslím, že Naiome je dosť veľkou hrozbou na to aby som vedel, že môj život už teraz visí na jednom chlpe. Takže, nikto z Vás ma tu nemá právo odsudzovať, aký som." dodal. Posledné slová patrili viac menej na všetkých. Všimol si ich pohľady a ich pochybnosti. Vedel, že to bola určitá časť slabosti, ktorú asi ani nevnímali, že prejavili. Acheron vedel, že ich srdcia sú čisté. A preto vedel, že im dôverovať môže. Olízal si polo vyschnutý ňufák a posadil sa sledujúc situáciu. Pri predstavení Aetasa, len zľahka kývol.

LB/TS: Les měsíce, potok Noctis

Zavřel oči a vnímal vzduch kolem sebe. Snažil se odhalit sebemenší pocit či přitažlivost, něco, co by mu prozradilo, že by byl vítr snad jeho živlem. Cítil, jak mu češe srst, cítil různé vůně a slyšel... Nejdříve to byly zvuky jako každé jiné. ševelení větví, šustot křídel ptáků, dunění země pod kopýtky srnek nebo divočáků, ale pak... pak uslyšel i něco jiného. švitoření z vody. Překvapeně se zatvářil a soustředil se víc na vodu. Chvíli se musel snažit, nevěděl, co by měl udělat, ale po vteřinách dlouhého soustředění, začal rozlišovat slova. Slova? Ta voda mluví? Jistě, že ho to udivovalo víc a víc. Ale voda nemluvila. Voda ne, to ryby. Feam slyšel mluvit ryby. Olízl si nos a tlamu a nadšeně se napřímil. Sice magii neodhalil, zatím, ale objevil zajímavou schopnost.

LB/TS: Lm, potok Noctis - Mokřady
Když to zkusil znovu a zjistil, že mu to jde lépe a opravdu slyší ryby v jeho blízkosti, spokojeně švihl ocasem a něco si zasyčel. Um? Co to bylo?! Vykročil podél potoka Noctis a po jeho toku se šoural dál Lesem měsíce. Já rozumím rybám? no teda! To není marné. Byl rád, že odhalil tuto schopnost. A pak dorazil do míst, kde se potok rozvodnil do mnoha ramen a půda zde tvořila mnoho tůněk. A uslyšel něco nového. "Hej, je tady někdo?" Řekl a čenichal. Vlk to však nebyl. "Jo je, a co jako má bejt?" Zazněl něčí hlas. Eh? Um... "Kdo jsi? a kde se schováváš?" "Hihihi... Jsem Jack. A neschovávám se. Jsem přímo tady." Tak to bylo pro Feama divné. Nikoho neviděl. Až pak si ho všiml. Když se Feamovi smál. Byl to můrák. "Já mluvím s tebou?" Překvapeně a nevěřícně sledoval Lišaje smrtihlava sedícího na kmeni stromu. "Jo, se mnou, a s kým jiným? A ty jsi kdo? Jak se jmenuješ? Nebudu ti přece říkat vlku. I když... nezní to špatně, vlkouši." "Jsem Feam. Feam Re Arti..." "Dost, to stačí, nemáš snad kilometrový jméno, že ne? Arti? Arti? To je dobrý, Fajn, vlkouši, tak od teď jsem Jack Arti. A počítej s tím, že od teď jsi můj vlkouš." Opět se zasmál pan můrák. "No... no dobře, jak myslíš, Jacku." "Jak mysliš, Jacku Arti! Hodnej vlkouš." Feam překvapeně nakrčil obočí. Ta malá můra si myslela, že bude říkat Feamovi, co má dělat? No, dobrá, bylo to legrační, to bez pochyby ano. Feam jej tedy nechal při tom.

LB/TS: Hlásná hůrka
V odpovědi Fantomase jsem nenalezl, zda chce tedy vstoupit do společenství. Bylo třeba začít. A také nebylo od věci pojmenovat si své teritorium. Lépe se v něm pak orientovalo. Ještě jsem k Fantomasovi pronesl: "I zdánlivě slabý vlk, může být výjmečný a ve skutečnosti může být silný. A naopak, zdánlivě silný vlk, může být slabý, bezvýznamný, jen tupá horda svalů. Nikdy to není o tom, co vidíš na první pohled. Nikdy to není o tom, soudit vlka podle aktuální slabé chvilky. Kdo tohle dělá, může na to doplatit." Tohle jsem moc dobře věděl. Já nebyl vlk, který by se narodil s mohutnou postavou. Byl jsem slabý fyzicky ale nikoliv duševně. Kdyby si o mě můj otec, válečník myslel, že jsem slabý, nestaral by se o to, abych přežil i přes skutečnost, že jsem nemohl chodit na zadní nohy. Zavzpomínal jsem na dávnou minulost.