Akce & Příběh za Hranicemi

Rozhlížela se kolem ve svém cupitavém kroku, pár krát se zastavila, aby si čichla ke kytičkám a obdivovala těch pár broučků, co se snažily vyšplhat po stéblech až ke květu, hlavně se zajímala o pavouky, jejich nožičky proklouzly zpod květ. Zajímalo ji, jak tyto odporné kreatury mohou takto lovit, ale asi nějak to šlo, když tak tam dlouho vyčkávala. Teď ji tak z ničeho nic napadlo, že by se určitě nechtěla stát motýlem. Zamrazilo ji to při té myšlence, jak kolem ní ten pavouk obepínal svou pavučinu a chystal se ji sníst zaživa. Okamžitě se z toho rozklepala, avšak se snažila udržet svůj krok a už na to nemyslet, přičemž se ohlížela za strýcem, jenž ji doprovázel. Věnovala mu lehký úsměv, který tak zářil v tomto sluníčku a strašlivém horku. Byla nabita energií a touto pulzující zvědavostí. Aspoň se vrátíme domů! pomyslela si optimisticky naladěna, jako by fakt očekávala, že ji vedl rovnou tam, kde před tím žila. I když vlastně netušila jak to tam vůbec vypadalo, ale to ji ani tak netrápilo. Cítila by se jako doma! Ten pocit nikdy nezažila, ale přesto po něm toužila. Když z ničeho něco strejda vykřikl, tak se zastavila a opět se ohlédla. ,,Co se dě--?" nestačila doříct svou otázku a hned ji hnal, jako by měla ještě více zrychlit tempo. Vždyť byla před ním aspoň tři metry daleko! Pípla, když ji tak šťouchal, ale nijak se nebránila, prostě se snažila šlapat co ji ty malinké nožičky stačily, div se malinká Kronakaii nepřevrátila k zemi jako přistávající tryskáč. ,,Ale já jsem pták!" zaúpěla a zamračila se. A navíc ptáci jsou více kůl než ještěrky, který může kde kdo zašlápnout. řekla si v myšlenkách. Odstrčila se od čumáku strýce a rozběhla se někam dál od nějž, přičemž mu ještě zaházela hlínou před ksichtem, než se vytratila zase do dálky tří metrů.

S lehkým krokem si to vykročila trošinku opodál od vlka za níž jako známější strýc Marshall. Nikdy netušila, že nějakého strýce má nebo jestli vůbec ho někde viděla, ale usoudila, že když ji povede a bude ji chránit, tak by se to dost vyplatilo. Navíc nikdo jiný ji nehlídal záda, ani ti, co by se prosadili jako její rodiče, vlastně co to byli rodiče? Ani to ji nenapadlo, že by nějaká měla, ale tušila, že se nenarodila jen tak ze země. Opravdu, i na to že byla tak hloupoučká, tak si usoudila jasnou odpověď, že se nevytvořila z ničeho. Jenže furt tolik otázek měla na jazyku, ale nikdy ji to nebylo zodpovězeno řádně ani důkladně. Strýc ji vždycky poslal někam jinam, aby ho neotravovala, i když ona mu očividně nerozuměla a furt se domnívala, že jen chtěl trochu povzbudit a přivést mu úsměv na tváři. Jednou tak zavzpomínala, asi týden zpět ho nechala rozesmát, když se snažila vzlétnout a omylem se praštila do kamene. Nebylo to moc pěkné, ale když se radoval on, tak se dokázala radovat i ona. Což ji celkem těšilo a hřálo u srdce. Jenže teď, když se vrátila do reality tak dokázala jen stáhnout uši a pochodovat. ,,Zas." zamumlala si pod čumáček a přivřela oči. Kdy jsem ho naposledy přizabila? zamyslela se nad tím, ale žádná odpověď ji nepřicházela, jako by ji paměť někam založila do naprostého zapomnění. Vždyť nic špatného neprovedla! Ale přesto věděla, že ty jeho výkyvy nálad nebudou pro nic za nic a Kronakaii se s tím musela jednoduše smířit. Kopla do kamínku před níž, jenž udělal pár skoků a zase přistál někde jinde. Zaradovala se z této maličkosti a povytáhla své před tím mrzuté koutky vzhůru do veselícího úsměvu. Ještě jednou přistoupila ke kameni a kopla do něj mnohem silněji než teda zmizel někde ve vysoké trávě. Nastražila uši vzhůru a šklebila se jako mimino. ,,Protože nemáš křídla." odsekla a otočila se za strýcem, přičemž se uchechtla, ale pak se zamračila s výdechem. ,,Ale umějí, jen se jim nechce." argumentovala nesmysluplně a pohodila ocáskem v této otočce. Vyfoukla další výdech z nozder. ,,Nemám hlad." odsekla rázně a zase se oddálila ke květinám s úsměvem. Opravdu se ji ten výraz měnil tak rychle v takový nevinný úsměv, jako by nestačilo ani mrknout a už ho opět měla.

Po chvíli se s hlasitým výdech vyšvihla na tlapky a díky bohu se na nich ještě nepřizabila, přece jen tušila že byla toho schopna. Jak už se ji vzpomínka připomněla v mysli a zahlédla ji v očích tak se dokázala jenom usmát. Pamatovala si moc dobře, jak se ji strýc snažil pomoci vstávat, ale to byla opravdu o hlavu menším tvorem a ještě hloupějším, i když zrovna ani v této době nebyla nijak veliká ani chytrá. Ale věřila, že jednoho dne bude opravdu chytřejší jak ostatní ptáci a mnohem větší a třeba i půvabnější. Z ošklivého káčátka na bílou labuť! Jo, to si přála a v myšlenkách se nad tím rozplývala, až se ji po bradě točila jedna velká slina, když se tak snila. Avšak co nevidět se opět vzpamatovala a bodla pohled na strejce, protočení oček ji neminulo při jeho slovech. Přiběhla k němu a zapřela se o něj, i když to vypadalo spíš, jako by se o něj otřela. Byla příliš slabá na to, aby ho shodila na zem. ,,Přeperu tě." řekla mu opovážlivě, když se ho snažila shodit nebo hryznout, tak neúspěšně, chodil příliš rychle, a tak nestíhala ani útočit. Jenže zastavila svou činnost, když zaslechla něco o jídle. Olízla si pysk a zahleděla se mu do tváře a těch rudých oček. Samozřejmě při jeho dalších slovech moc mu nejevila pozornost, možná i přeslechla ten kousek, kde se zmínil něco o uškrcení. Ji to nezajímalo, zmínil se o žrádle, a tak nic jiného pro ni nebylo důležité. Jakože měla hlad, i když přiznala slovy, že neměla. Ach, vlčata jsou zvláštní, ale Kronakaii jako ptáče byla ještě zvláštnějším unikátem v této vitríně.

Možná budu mít rybičku k jídlu, mm, už dlouho jsem nejedla rybičky. přemýšlela nad tím, co by ji vpadlo na jazyk, při těch myšlenkách ji tlama obdařila pár slinami, jenž se pomalinku táhly až k její bradě. Oblízla si pysk a přesto se zamračila, když si uvědomila, že žádná ryba před jejím čenichem nebyla, nýbrž nějaké líné saranče co se rozhodlo skočit ze svého místa na jedno z mnohé stébel, které zelenaly tuto krajinu v tomto pulzujícím horku. Okamžitě jej zašlápla a rozhodně ďábelsky se uchechtla, i když to bylo spíš, jako by ji tloukl datel o hlavu. Jednoznačně kousavý tón v jejím hlase se zjevil i s tím typickým kašlem, který na ni přišel hned po tomto ne moc milém smíchu. Opravdu by z ní nebyl příliš dobrý zloduch, prostým kašlem se ji ulevilo od bolesti v krku. Poohlédla se kolem, jestli ji nevpadla další oběť pod tlapky, ale bohužel, nic se ji nenaskytlo, co by ji přitáhlo k zašlapování. Sklesle se podívala na zem, ale potom se ji opět vykouzlil úsměv, který byl mířen ke strýci. Hopsavě se přiblížila k němu a tentokrát poslouchala, co řekl. Když dořekl svá slova, tak pootočila krapet hlavu na stranu v otázce. Nijak nepřemýšlejíc nad tím se rozhodla odpovědět. ,,A já myslela, že budem mít k jídlu rybu!" zkonstatovala hlasitě a poposkočila na místě se svým štěkotem. Avšak po chvíli zamyšlení  ji to došlo, avšak se nijak neobrátila proti tomu, aby se znovu dala do řečí. Jo takdle, opeřence, kterýho? HM..HM?! hodila po něm bojechtivý pohled, jenže jen co ji zase káral, tak se mrkla na zem, jestli tam není něco nového, do čeho by kopla. K její smůle se tam nic neobjevilo. ,,Co je na tom tak špatného? Vždyť aspoň někomu vrazím, když si nebudem rozumět a jsme si kvit." zdůraznila, opravdu se odnaučila lehkým způsobům svého strýce, avšak opravdu těm základním, které tak rád zmiňoval ve svých úvahách nahlas.

Teď již si to vykročila vedle nějž a natahovala hlavu do výšin, aby trochu zapůsobila a byla si jista, že tím na sebe nechala spadnout nějaké to světlo, které poukazovalo na její odstíny chrabrosti a nesmírné pýchy, asi to bylo tím, že se cítila jako naprostý boss po těch slovech, co řekla. Nebo se chtěla napodobit po svém strýcovi, jak ji to už bylo zvykem, přece jen nikoho jiného neměla po kom by se mohla opičit a navíc jako bonus byl to její strýc, aneb rodina, ve které viděla svůj idol, nebo-li někoho ke komu vzhlíží z těch výšek. Opravdu, jejich výška byla velice rozdílná, ale to ji nijak nezadrželo od toho, aby se někdy z toho stínu projevila a představila se v jeho světlech. Avšak tento postoj netrval nijak dlouho, co ji zase vrazil argumentem, zašklebila se kysele a prohlédla si jej nabručeně. ,,Jo? Tak já ji chytím, vsaď se." s těmito opovážlivými slovy se na něj zazubila v tom nejzářivějším úsměvu, jaký kdy hodila, chtěla jej přesvědčit, že byla opravdu nějak užitečná a schopná, i když ji bylo kolik? Šest měsíců, či kolik toho mohla napočítat? Jo, opravdu tak malinká, ale přesto hodně soutěživá. Nebylo divu, že ji ucházela ta logika toho, že málo kdy lovila, natož ve vodě! To byl snad vtip, ale on přesto nebyl, ať jste se mohli smát jak chtěli. ,,Hm? Krotit?" to slovo ji nic neříkalo, natož aby ji představilo nějakým omezením. Zakroutila hlavou, aby vymáchala myšlenku toho, že by se měla nějak držet na svém limitu, po pravdě ji to dost smrdělo. Proč nemůžu být sama sebou? rozhlédla se kolem sebe, jak se zdálo, tak krajina kolem nich se změnila, kupodivu ji to překvapilo, jelikož celou svou cestu nedávala jako vůbec pozor, kam vůbec šlapala. Ostatně ji to v jejím věku ani nijak nezajímalo kam šla, hlavně, že následovala svého strejdu, to bylo nejdůležitější. Oči ji spadly do tváře Marshalla, který ji vzorově ukazoval, co by mohla a nemohla po takovém a takovém gestu. Stejnak jim rozpráším kožich, jestli si budou dovolat. pomyslela si a bezmyšlenkovitě se usmála pro sebe pod čumák. Avšak kývla, aby se nezdála nijak podezřelá. ,,Jo, jo kapišto." mrkla na něj sebevědomě. A přitom jako by nic teď přešli hranice, tak si stejně nevšimla žádného odpudivého pachu jiných vlků, vlastně ji to nijak ani nezajímalo, prostě si bezstarostně kráčela a usmívala se jako tajtrdlík.