Akce & Příběh za Hranicemi

DP
Na tváři ji neustále pohrával jemný úsměv, odvrátila od Zeala pohled až ve chvíli kdy zaslechla šplouchnutí vody. Když její oči opět k vlkovi zamířily, už nebyl hlavou tak blízko. Uchechtla se lehce nad jeho reakcí, už chtěla pokračovat dál v cestě, když v tom se ozval jeho hlas. Překvapeně zamrkala a zavrtěla hlavou. ,,Jsi a nevidím v tom problém." Pokrčila rameny, nutno dodat že Zeala opravdu nebrala jako "normálního" vlka a oslovení trouba se k němu skvěle hodilo. Protože, jak jinak by jste nazvali vlka, který neustále něco dělal pro ostatní ale sám nic nežádal ani se mu to nijak nevracelo. Občas se uvnitř obávala, co kdyby na tu svou dobrotu jednou doplatil? Na tváři se ji objevil mírně zamračený výraz, jak nad tím přemýšlela.

Pohledem propichujíc vodu jsem přemýšlel nad tím přešlapem, kterého jsem se nevědomky dopustil. Jak je u mě zvykem, začal jsem okamžitě panikařit. V hlavě se mi začali kupit myšlenky různého původu a různého záměru. Přebíhal jsem z myšlenky na myšlenku a postupně je všechny zavrhoval. Mojí zběsilou mysl zamrazil až její pobavený hlas. Prudce jsem zvedl hlavu a s zoufalstvím v očích na ní hleděl. Když jsem si uvědomil, co řekla, začal jsem se smát své hlouposti. Smál jsem se tak mocně, až jsem ztratil rovnováhu a spadl do chladného toku řeky. Ve vodě jsem se lehce zavrtěl a se smíchem opět vyskočil na nohy. Oklepal jsem se a olízl si vlhký čumák. ,,Máš pravdu, opravdu jsem trouba." úsměv stále panoval na mé tváři. ,,Pokračujeme v cestě ??" optal jsem se zvědavě. Koupaní v řece bylo příjemně rozptýlení od vysušené pouště, ale přece jenom, matka neví, kde jsem a nechci, aby byla dlouho sama. Něco by se mohlo stát.

DP
Vypadal opravdu poměrně...vylekaně? Z toho co se právě stalo, na chvíli přitom i zapřemýšlela nad svou reakcí, bylo to snad něco špatného? Vždyť se zas tak moc nestalo, usoudila nakonec a vesele se usmála, když spadl se smíchem do vody, tlapou si přitom zachránila obličej před vodou. ,,Určitě, ať nemusíme přespávat v poušti." Při těch slovech sama vzhlédla k obloze, poté pomalu vyšla z řeky a oklepala se. ,,Děkuju za lekci plavání, jednou ti to vrátím. Nevím jak, ale vrátím." Ušklíbla se a zavrtěla ocasem, poté udělala pár kroků vpřed a otočila se ke svému spolucestovateli.

Louie
DP - Písečná louka
,,Ale musím." Řekla téměř neslyšně, spíše pro sebe. Krátkým ocáskem přitom neustále vrtěla ze strany na stranu. Neposedné kapky chladivé vody ji ještě v malém množství zůstaly v srsti a pomalu stékaly po tlapách až na zem do horkého písku. Vzhlédla k obloze a slunci co ji zdobilo jako velký drahokam, přitom se mírně zamračila a následně otočila správným směrem. Poté už stačilo se jenom držet vody, která je měla dovést až na území její "domovské" smečky. Už to byla poměrně doba co tam naposledy byla. Uvnitř přemýšlela nad tím co všechno se asi mohlo změnit, neprobudili se třeba všichni? Nebyly zvoleny nové Alfy? Zatřepala lehce hlavou při poslední myšlence, co ji do toho vůbec bylo, stejně tam nepatřila. ,,Myslím že, když se budeme držet řeky, bude to v pohodě." Odpověděla poměrně opožděně když se dostala ven z nezastavitelného toku myšlenek. ,,Vždycky mě na Kirigakure fascinovala ta otevřenost." Řekla zničehonic, její hlas zněl značně zamyšleně. ,,Nikdy jsem nebyla členem, ale nikomu má přítomnost nevadila, mohla bych být...někdo od tamtěch a oni by o tom ani nevěděli." Při menším záseku kývla hlavou dozadu za sebe, nevěděla sice kde se Zeiss nachází, ale doufala že se jí už vyhnuli.

DP --> Písečná louka

Klidným krokem jsem se rozešel za Louie. Nadšení z ní očividně ani malinko nevyprchalo. Její nálada se volně dostala až ke mě, kde se vesele usídlila. V tom okamžiku jsem zapomněl na všechny věci, které mě v horké poušti pily krev a nechal se unášet pozitivní vlnou. Bílý ocas vesele skotačil ve vzduchu. Cítil jsem jak horký písek vytlačuje díry do mých citlivých polštářků. Přes všechnu nespokojenost jsem se s tím musel smířit. Sám sebe jsem utěšoval pomyšlením, na tu skvělou studánku, ke které vede naše strastiplná cesta. Kývl jsem a pohlédl na řeku, která se táhla až daleko za obzor. Opět se mě zmocnila neovladatelná touha smočit v ní své unavené tlapky. Musel jsem vynaložit dost úsilí, abych jí odolal a vymetl ze své mysli. ,,Musím se ti přiznat, že jsem v jiné smečce, než ve své a v Zeiss nebyl." řekl jsem zdráhavě. Přišlo mi to nevhodné. Jsem následovní Alfy a ani jsem nebyl na území spřátelených smeček. ,,Asi bych se měl jít představit vaší Alfě." zamumlal jsem tiše. Nikdy jsem jí neviděl, ale nepřišlo mi to jako špatný nápad. Jednou by k tomu stejně došlo. Vzpomněl jsem si na matčin zdravotní stav. Zavrtěl jsem hlavou a celou představu o matčině smrti odhodil někam pryč. ,,Myslím, že tak to je u každé smečky." prohodil jsem se zájmem v hlase.

LOUIE
PL
Na chvíli se jí zdálo, jako by přes písečné duny zahlédla stromy, lehce se pousmála, nemohli snad být nějak extra daleko od Kirigakure. Očima přejížděla po zrníčkách ze kterých se celá poušť, nebo spíš její zem skládala, tlapky se ji občas propadly a zrníčka usadila v srsti. Tudíž čas od času oklepala tlapy aby ho z nich dostala, jako by snad šlo o nějaký dotěrný hmyz.Jediný problém byla voda, díky který na jejím ještě neuschlém těle písek držel ještě více. Střihla ušima, když Zeal promluvil. ,,Byl." Pousmála se a švihla ocasem. ,,Procházeli jsme tou...Ižmrou. Teda..." Zamlaskala nespokojeně, ,,však víš." Na její tváři se objevil nervózní výraz, při zamyšlení nad tímto cestováním si ale uvědomila, že sama na tom je skoro stejně. ,,Já byla, pořádně byla jenom v Kirigakure a u vás. Jsme na tom stejně." Při jeho dalších slovech se její úsměv mnohonásobně zvětšil. „To je super nápad, Alfa Roxynor je hodná, určitě si budete rozumět." Řekla možná až moc vesele, koneckonců Roxynor byla jedna z mála se kterou se znala. Otázka byla, jestli si i ona pamatovala ji. „Myslíš?"

Opuštěný ostrov -> Oáza naděje
"Asu prosíííím!" Aweria si odfoukla čupřinu z tváře a otráveně pohlédla na o kousíček menší vlčici. Asuna už toho měla plné zuby, proto nakonec jen smířlivě kývla. "Vrať se co nejdřív," zavrčela zle, ale to už Aweria vybíhala z tábora, proběhla lesem Kyria, a octla se u Oázy naděje. Ráda sem chodívala provokovat lvy - dělala to celou dobu, protože jí to strašně bavilo. Trénovala si zde pohled, tedy svou magii, tím, že přebírala lví oči, nebo je vyhledávala termovizí. Tentokrát zde ale nikdo nebyl - proto se Aweria bez obav mohla začít čvachtat ve vyschlé oáze, kde zbývalo jen málo vody pro ostatní.

??? -> Oáza naděje

Sebejistě se kradla pouští a zdolávala dunu za dunou s hlavou skloněnou až k zemi, stopovala. Hledala místo, kde by mohla ukojit svou nezdolnou žízeň a když už se pomalu vzdávala naděje - ucítila to. Voda! problesklo jí hlavou a jejím tělem jakoby náhle projela nová vlna energie.
Rozeběhla se rychle kupředu, dokud nespočinula na kraji oázy. Poněkud zaraženě sledovala svou potencionální sokyni, která se cachtala ve vodě. Mírný vítr jemně čechral její prachovou srst a fialové oči ostrým pohledem protínaly onu vlčici.

ON
Aweria zvedla hlavu a tlumeně zavrčela. "Hej!" zařvala naštvaně, načež se jenom sebejistě ušklíbla a vyšla z kaluže vody. "Hyeno jedna prašivá!" procedila se sadistickým úšklebkem, jak se to naučila u Asuny. "Co tu děláš, u území Niwatských smeček?" optala se a prašivou napodobeninu vlka sjela ostrým pohledem. Pohodila hlavou a v očích se jí zablýskly jiskry nadšení. Milovala provokaci.

ON

Zřejmě by bylo očekávatelné - a v jistém smyslu i zcela na místě - aby Thula dala najevo, že nějakým způsobem v ní vlčice vzbuzuje respekt. Ovšem v takovém případě by se jednalo o hrubé porušení Thuliných zásad a pravidel, proto hlučný a možná lehce výhružný projev krémové vlčice přešla jen docela pobaveným úsměvem a odvětila se svým zvučným jihoafrickým výrazem "Co ti je po tom, inja mangy?" přičemž si ji měřila tak bedlivě, jako ona ji.

ON
Aweria se arogantně zašklebila. Věděla, že kdykoliv si jen něco pomyslí, Asuna o tom bude vědět a při nejhorším přijde. Teda... Aweria v to osobně doufala pokaždé, když zbytečně riskovala svůj život. Nakonec si však sedla a se samolibým pohledem se zahleděla Thule do očí, jasně tím říkajíc, že se nehodlá hnout z místa - do toho několikrát švihla ocasem.

PL
Na chvíli při tom procházením hřejivým, někdy možná až moc hřejivým, pískem zavřela oči a jenom potichu vnímala každý lehký poryv větru, který se tu párkrát prohnal a spolu sebou nepřinesl jenom příjemný pocit, ale i písek, který díky němu vyletěl do vzduchu a dopadl až o půl metru dál. Ušklíbla se, když si Zeal zívnul, únava se na nich začala opět lehce podepisovat, nebylo se ani čemu divit, vždy cestovala sama a jenom napříč Kirigakure, s tím že šlo o krátké vzdálenosti a náhle během několika dnů prošli skoro všemi smečkami. ,,Jakmile se dostaneme za poušť bude tam." Ujistila ho o poloze studánky, pamatovala si že zrovna písek se od ní nacházel co by kamenem dohodil. Teď zbývalo jenom doufat že jdou stále dobrým směrem, snažila se sice řídit podle slunce a hor, avšak nedivila by se, kdyby někde omylem pozměnili směr a skončili třeba opět v Ishimuře. I to se v takovýchto zrádných místech mohlo stát. ,,Ale je to skoro stejné, ne?" Zeptala se se smíchem, když zopakoval její pokažený název smečky. Při jeho dodatku o tom jak dlouhá jejich cesta už je se nevěřícně zastavila. ,,No jo! My ho fakt prošli!" Vyjekne po chvíli vzpomínání a její dosavad klidný krok se změní na šťastný s občasným poskokem. Celý tento jednoduchý fakt jako by ji naplnil ztracenou energií. ,,Kdo tohle může říct? V několika dnech jsme navštívili všechny smečky! Teda...skoro." Přitom se trochu zklidnila a pohled ji padl na místo kam mířili. ,,Musíme to dokončit, no tak, pojď." Dloubla do něj čumákem a rozběhla se pískem směrem k lesům a horám co se rýsovali v dáli. V písku se ale neběhá velice dobře, jak po chvíli zjistila a notnou chvíli se místo běhu spíše kutálela. Když konečně zastavila s hlavou ponořenou v písku, lehce s ní zavrtěla aby ho ze sebe dostala a začala hledat Zeala, doufaje že ho při tomhle pádu a běhu někde neztratila.

PL

,,Dobře." řekl jsem unaveně a přivřel oči proti přicházející vlně otravného písku. Po dlouhé době strávené v poušti už jsem skoro šílel po změně. Každý můj krok se zdál pomalejší, než ten předchozí, oči nepříjemně těkaly do stran, nohy se mi klepaly a uši, pod náporem poryvů větru, byli stále přikrčené. Vidět cokoliv, co není žluté bude vítanou úlevou. Pomalu jsem se šoural za svojí, očividně, také dost vyčerpanou spolucestovatelkou. Štastná nálada ze mě pomalu opadala a byla nahrazována beznadějí. Už jsem ani nevnímal svět kolem sebe. Rozdílné barvy zrníček písku se vpily do sebe a já nedokázal uřčit rozdíl, mezi nebem a pískem. K mým uší dolehlo něco, co znělo jako její hlas. Ze všech sil jsem se snažil těm slovů porozumět. Nakonec jsem z toho mumlaní, tedy jak jsem to vnímal já, pochopil, co chtěla říci. Náhle, jako by v mé hlavě něco vybuchlo a projasnilo mi mysl. Zvedl jsem hlavu a zpozorněl. V tu chvíli, by mě žádná slova nenadchla více. Můj ocas vyletěl do výše, kde se vesele třepetal a moje uši se narovnaly do své obvyklé pozice. Šouravý krok se opět změnil v veselý klus a já se opět cítil jako vlk, kterým jsem vždy byl. Bezstarostný, mladý poděs. ,,Nevím, jak by se to líbilo Alfě Spirit." zasmál jsem se a pohodil hlavou, snažíc se vytřást si ze srsti všudypřítomný písek. ,,To si piš, že prošly." vyštěkl jsem vesele. Měla pravdu. Na dva obyčejné vlky to byl přímo úžasný výkon. Vesele jsem poskočil a přidal do kroku. Mým unavený tělem náhle prostoupila vlna energie, která po sobě zanechala viditelné následky na mé náladě. ,,Víš co ??" vyštěkl jsem vesele ,,Proč se smečky vyhnanců bát, není to nic víc,než jen smečka zrádců a krvelačných bestii." zahleděl jsem se jí do očí ,,Pokud by si někdy chtěli něco zkusit na ostatní smečky, jejich rozpolcená armáda by stejně neměla šanci vyhrát nad naším sjednoceným spojenectvím, rozdrtili bychom je na prach." v očích se mi podivně zablesklo. Trochu mě vyděsilo, s jakou vervou a prožitkem slovně znemožnil Zeiss. Nikdy jsem v sobě nic takového necítil. Trochu jsem litoval toho, co jsem řekl a doufal, že to nevyznělo moc spatně. Oddechl jsem si, když přešla tenhle můj výstup a zamířila ke Kirigakure. Vesele jsem za ní štěkl, zapřel se o písek a vesele se rozběhl vpřed. Tlapky se mi pod zvyšující se rychlostí čím dal tím víc bořily do písku. Občas to bylo až nebezpečné, ale ve většině případů jsem se rychle oklepal a běžel dál. Když jsem pohledem nalezl Louie, z jejího kolísavého jem poznal, že jí to taky moc nejde. Za běhu jsem zvedl hlavu k nebi a vesele zavyl.

LOUIE
PL - Bahenní lučina
Její úsměv se ještě zvětšil, když i Zeal přidal na rychlosti, když ale potom zničehonic vyštěkl otázku, zpomalila. ,,Co?" Zeptala se pobaveně v očích ji tančily malé šťastné jiskřičky, ocasem neustále vrtěla ze strany na stranu a písek se pod ní lehce propadal, jak na chvíli zastavila. Odpověď se ale rychle dostavila. Na to se ještě více usmála, byla ráda že myslí tak pozitivně, byť na to od něj nebyla zvyklá a i když se to mohlo zdát poněkud zvláštní jaký vztah k Zeiss měl, ona s tím souhlasila, jelikož dosavad vlci z té smečky jenom ubližovali jejím nejbližším, proč si tedy pro ně přát hezčí osud? V tu chvíli byla za poušť dělící Zeiss od ostatních smeček raději než kdy dřív. Po tomto krátkém rozhovoru a následném spadnutí a zkutálení se, ovšem přišlo zjištění  že písek zde již není tak žlutý a čistý jako ten za nimi. Pomalu a jistě se začal mísit s hlínou a místy z něj po dešti zbylo jenom bahno. Zpomalila aby náhodou nespadla do nějaké z blátivých kaluží, ne snad že by ji kousek bláta zabil, ale kdo by chtěl mít špinavý kožich, že ano? ,,Zřejmě už zima skončila."

Nohy, prahnoucí po pohybu, se nechtěli zastavit. Stále navyšovaly mojí rychlost. Jako poryv větru jsem se hnal pískem, házejíc ho všude kolem. Nesmírně jsem si to užíval, byť to bylo trochu vysilující. Běh jakoby ze mě smyl tíhu písku a opět mě přivedl k mému obvyklému nadšení. Pohazoval jsem hlavou a užíval si lehkého větru, co pročesával mojí srst a zbavoval mě všech rozpálených zrnek. Na chvíli jsem zapomněl na všechny obtíže všedního života a prostě běžel. Všechny starosti o mojí matku byli náhle pryč. Strach z darování větší zodpovědnosti, než zvládnu se také náhle vytratil. Moje mysl se aspoň se tuhle krátkou chvíli oprostila od všeho, co jí tolik tížilo. Nedokázal jsem to zastavit, tedy spíše jsem to nechtěl zastavit. Cítil jsem, jak povrch pod mými tlapkami začal tvrdnout do něčeho, co jsem tak dobře znal. Otevřel jsem oči a spatřil, rychlostí rozmazanou, hlínu. Prudce jsem se zapřel tlapkami, čímž jsem rychle zabrzdil. Naneštěstí povrch, na kterým jsem se to rozhodl udělat byl nadmíru rozbředlý. Moje velké tělo kleslo do hnědého bahna. Rázem se všechno vrátilo. Všechny starosti a vzpomínky, které jsem za běhu odhodil. Spolu s nimi se vrátilo vědomí, že tu nejsem sám. Zvedl jsem hlavu, na které mu ulpělo bahno, rozhlížejíc se po Louie.

BL
Ihned po těch slovech čekala nějakou odezvu, ať už šťastnou nebo smutnou, zkrátka nějaký důkaz toho že tu s ní někdo je, když se ale otočila, nikdo tam nestál. Uvnitř zadoufala že je její společník jenom trochu pozadu a nebo ji kvůli jejímu pádu hledá a brzo se tu někde ukáže, mezi blátem musela jeho srst doslova zářit, očima přejížděla po mizející poušti a po chvíli, jako by někdo vyslyšel její tužby se začala o kus dál vynořovat známá silueta. Rozběhla se za bílým, no, teď již z části špinavým tělem, ona sama si srst díky tomuto běhu během pár chvilek zašpinila a nijak tomu nepomohla, když jen tak tak před Zealem zastavila, další dávka bahna dopadla na něj i její srst. Chvíli pozorovala jeho kožich, jako by snad měla každou chvíli přijít o život, ale nakonec se uvolněně rozesmála.

Území Kirigakure
LS -- MM -- LM
To nepochopitelné a bouřlivé snění v pouhé hlavě drobného ptačího mozečku, který po pravdě míval zdánlivé zajímavé nápady a obraz ke svému výhledu do budoucna. V tom něčem se uhodilo a najednou přišlo něco nového a kvalitního. Jít dále, nezůstávat a najít další kraje. Okamžité probuzení do života a nahození energie, to zbývalo pro dobrodružství, a tak se onak stalo. Pootevřela jsem svá tyrkysově lesknoucí se očka a vyzdvihnu hlavičku od předních tlapek, vypadalo to, že spanilá princezna se probouzí s dobrou náladou.
Na tváři vyrytý úsměv zatvrzený o tom, že určitě hnedka teď vyráží znovu do světa pomocí svých opeřených křidélek. Opatrně zdvihající se na všechny čtyři končetiny jsem učinila první krok, hned na to jsem roztáhla křídla, s krátkým rozběhem a odskokem se dostávající se do vzduchu. S ostrým to máchnutím a důkladným plachtěním nad zeminou, kterou již opouštím a to právoplatně. Teď se zaměřím na jiné věci, které potřebuji udělat. Najít to, co hledám. Smečku.
V žádném spěchu jsem jen tak letěla nad zemí, ohlížejíc se v nějaký ten kraťoučký moment dolů anebo vpřed, vzhůru do nekonečna a ještě dále. Není tomu snad tak? Jo, musí tomu tak býti. Svištíc skrze tento poryv větru a stálé horko, bylo to tak příjemné cítit ten oheň v sobě. To všechno, co povzbuzovalo moji vlastní identitu, na kterou jsem opravdu hrdá z celého svého vskutku dobrého srdce. Pozorující krajinu pod sebou jsem sledovala dění života, někteří vzhůru jako ranní ptáče a jiní spící jako medvědi v tvrdém spánku. Opravdu nevídané a tak pozoruhodné, zajímalo mě, jestli zde žijí tak též vlci, ale proč by ne? Vždyť předtím jsem cítila nějaký prazvláštní pach, jenže nebyla jsem si zrovna dvakrát jista, jestli to byl zrovna vlk samostatně, anebo vlčí území. Jenže teď už to bylo za vodou, neviděla jsem důvod proč se zrovna navracet.

Území Elitních
LK -- BŘ -- MH
Ještě několikrát mávám těmi stejnými křídly, které nějakým tím postupným časem za sebou nechají pírko sletět z těchto výšek rovnou ke svému začátku, tam kde se vlastně rodí všechno možné, aneb země. Jo, po nějakém delším čase nadcházela ta stejná únava, ale nemohla jsem polevit, ne zrovna teď a tady! Musela jsem ještě kousek dále, ještě trošinku jen, abych se dostala kam potřebuji. Neboli spíše na bezpečnější místo ku přistání a jak to vypadalo zatím? Dost bledě, protože všude možně je kde jaký stromek, který mě může následně poranit nebo něco horšího provést. To, co jsem měla na výcviku ještě ve svém bývalém domově, tak tam tuto chybu nechci již zopakovat. Zůstat v doupěti týden bez toho, abych mohla létat, takový ten strašnější pocit jsem nedokázala vystát a pokud ano, tak vlastně mi pravděpodobně úplně bouchlo v hlavě.
No co už, zaobírat se tím je velice snadné, ale teď už vážně potřebuji místo na přistání! V řece ve velkém měřítku přistát opravdu nemůžu, takže hledám dále. Nakonec se po nějaké opravdu dlouhé době poštěstilo a já našla ideální místo, kde bych se mohla pro dnešek složit, dokonce i usnout. Vydechla jsem spokojeně a rovnou zamířila dolů, abych se dostala na travnatou zem. A když už jsem se dotkla jenom konečky tlapek země, tak jsem se složila bez ohledu na to, jestli to bolí nebo ne. Tohle byl až moc velký výlet i na mě! Unavená křídla jsem už ani nezvedala a jenom složila k tělu, aby mi nezavadila při spaní, přece jen jsem si nechtěla lehnout na vlastní křídlo. To by bylo dostatečně bolestivé, hlavně s tou moji velice skvělou tíhou. Protočím očima a zazubím se, než ulehnu celá do stébel trávy, která mě teď vtahovala do říše fantazie.

Území Elitních
MH -- ML
Co nevidět po nějakém tom znovu času jsem se probudila do nového dne. Cítila jsem ten jemný poryv větru a příjemné teplo, které mi dávalo naději na to, že bych mohla pokračovat ve své zdlouhavé cestě. Hledáním smečky, hledáním domova. Prostě něco nového. Očka tyrkysová znovu objevila ten svět plný různých veselých barviček. Zelená jako tráva a fialová, žlutá a modrá jako květ. Přimhouřila jsem oční víčka a nasadila svou energetickou tvářičku, plnou zvědavosti jako u malého vlčete, vlastně stále bývám takovou neodrostlou kuličkou, že ano? Vyzdvihla jsem se na své čtyři čiperné končetiny a protáhla jsem se na místě. Rozpínajíc znovu svá křídla jsem cítila již očekávající větřík, který mě povznese do výšin, tam někde do nekonečných nebes, velkých jako samotný oceán! Tak nádherný a přitom velice nebezpečný, tajemný a plný životu. Stýská se mi po domově, ale teď životem budu procházet, budu se muset co nevidět přizpůsobit.
Pomalým krokem jsem vycházela vpřed, dokud jsem nenabírala na rychlosti a nezačala mávat křídly tak rychle jak jen to jde. Teda dokud jsem se nevznesla do těch výšek znovu a zase, jen opětujíc pohled těmto krajům. Tak zvláštním a rozsáhlým, teda okem pozoruhodné. Jaké to zpestření dobrodružství, jen takové prohlížení krajinky a samo o sobě kocháním se jejž.
Území SF
SL -- VTP
Co za nedlouhou leteckou výpravu byla jsem znovu se svým pestře zbarveným křídlem vhozena na jiné určité místečko, které velice intenzivně připomínalo moji domovskou krajinku. Takovou pustou, načež přitom tak odlehlou. Rozhodla jsem se po nějaké chvilce rozmýšlení přistát na nově objevenou zeminu. Pár koleček ve vzduchu, a pak lehké přistání do orosené travnatého prostředí. Prohmatávajíc svými drápky půdu jsem cítila veliké potěšení a úspěch. Po mém obličeji se kreslil ten stejný výraz nadšení a odhodlanosti zkoumat dále a více, opravdu bych chtěla se v tomto zvláště zajímavém světě zabydlet. Teda potřebuji jenom najít vůdce, ale toho mám kde li najít?
Po stopách nepatrných pachů jsem procházela někam po vlastních tlapkách, založila jsem svá křídla ke svému tělu a pokračovala na cestě. Ta volnost, nepatrně převyšující mou myšlenku všeho toho, co jsem si prožila. Necítila jsem dech všech těch předků. Ještě teď mi leze mráz po zádech jenom pomyšlení nad tím, jak mi tloukli do hlavy ty myšlenky ,,musíš být někým navíc, musíš být hrdost za svou rasu, býti jedním z Garillů, jedním z naší dlouholeté generace. Zakroutila jsem hlavou pomaličku k zapomenutí a pozdvihla jsem svou hlavu velice svižně vzhůru, ucítila jsem totiž zvláštní pach, vlků? Zastříhala jsem ušima v překvapení. Ujistila jsem se znovu nasátím pachu, jestli tomu opravdu tak jak je. Byli poblíž. Vlk (Orfeon) a vlčice (Půlnoc). Vydala jsem se po jejich stopě, třeba by mi mohli pomoct?