Příběh smečky Elloris

Akio se ušklíbnul. "To je Way." Představil lištičku a zasmál se nad reakcí hnědého vlčátka. Sklonil k němu hlavu. "Nic ti neudělá. Je to to nejmilejší stvoření." Pověděl mu a polarní liška se uculila. 'Pokud se bojí, tak teď buď s nimi, promluvíme si později. Vždyť zima je dlouhá.' Zasmála se a rozběhla se do lesa. Potom se opět teda Akio otočil na Asuku. "Tak jdeme?" Střihl několikrát ušima.
//Vlčata Criest mají ještě stále adoptivní sestru devitiocasou lišku a je nervózní z klasické lišky? x'dd

Južný tábor
Prekvapilo ma, že som vôbec nemusela robiť skúšku do svorky. Čakala som ,že to odomňa bude alfa Jessie požadovať no nie. Vôbec som si však nesťažovala, na jej odpoveď som jej zložila poklonu. "Ďakujem alfo Jessie," prehovorím. Budem uplatňovať svoje služby svorke čo najlepšie budem môcť pomyslím si. V momente na to zareagoval otec, že sa chce oficialne stať hraničiarom Elloris. Ja som sa tak ponáhlať ešte nemohla. Áno, bola som zatiaľ iba učňom, pritom som ticho sedela a vyčkávala čo sa bude diať ďalej.

/Řeka Vlčice Moon -> Jižní Tábor/
Klusal jsem podél řeky, než mi došlo, že abych se dostal na druhou část Elloriského území, tak ji musím přebrodit. Voda a sníh bylo něco, co jsem dvakrát tak nemusel, zvlášť když byla zima, ale nyní jsem neměl na výběr. S tichým povzdechem jsem žbluňkl do vody a přešel to ne příliš hluboké, co dělilo jižní část území od té severní, chvilku jsem musel i plavat, ale tak co mě nezabije, to mě posílí, hm? Když jsem se dostal až k druhému břehu, opět jsem na něj se švihem vyskočil a oklepal se. Brrr, ledový... napadlo mě. Cos čekal, v zimě? Posadil jsem se a ještě poslal svým vlkům jednu myšlenku. ,,Vlci mí drazí. Pokud nemáte nic na práci, pojďte se mnou do Jižního tábora, tedy bývalého Kirigakurského, je třeba poznat i zbytek smečky!" zněla myšlenka, která se nyní měla objevit v hlavách všech vlků mé smečky, kteří nebyli za jejími (bývalými) hranicemi. Když byl vzkaz vyřčen, rozběhl jsem se až k samotnému Jižnímu táboru Elloris, stejně jako měli ti, kterým jsem to pokynul. Bylo třeba se seznámit s druhou polovinou smečky, abychom mohli opravdu tvořit jeden neporazitelný celek. Nějak jsme se koneckonců, před Zeiss přece chránit museli.

/Severní Tábor -> Louka Vlčat - bývalé hranice s Ishi/
,,Richu, pohlídej to tu, prosím. Jdu se kouknout k hranicím, dám pozor, slibuju," zašeptal jsem partnerce do ucha a trochu si povytáhl šátek na tlapě výš. Pak už jsem se poskokem vydal tam, kde jsem to docela dost dobře znal, tam, kde jsem chodíval s Toboem, Emerithy, Jaxem a Angelem, když byly ještě vlčaty. Ach, to jsou vzpomínky. Kolik jsem těch vlčat měl? A kolik jich přežilo? Snad možná už žije jenom Dix. Bolí to, je to hrozné, když starý vlk přežije své potomky... pomyslel jsem si. To věřím. A právě proto žádné nemám. ušklíbl se Greenix, který se najednou zjevil vedle mě, ale i přesto se mnou komunikoval v myšlenkách. Beztak se mi teď vysmívají... někde... ušklíbl jsem se taky. Tento sarkasmus byl mezi zelenáči opravdu nakažlivý.

Jessie byla třejmě ráda, že už chci plnit můj úkol a vlastně se jí ani nedivím, v téhle době potřebuje smečka hodně členů. "Ano. Moje magie jsou tato křídla," Roztáhla jsem je do plné šířky, každé mělo tak dva metry, možná víc, což je docela zajímavé, protože tak velká normálně nejsou, co jsem tak viděla u ostatních vlků. "mohu je kdykoliv objevit na mých zádech a kdykoliv je mohu i nechat zmizet." Dovysvětlila jsem mojí magii a opět jsem je stáhla k tělu. "Jsou nezničitelná, i kdyby mi je někdo vyrval až u zad, narostou zpátky. Ale jejich léčení záleží na vážnosti zranění." Myslím si, že by měla vědět i detaily o mé magii, já sama bych tomu magie neříkala, spíše schopnost. "Bizon? Dobře, pokusím se." Už jsem se chystala jít za úkolem, ale pak mi došlo, že nevím kde tady jsou bizoni. "Dobře. Né mláďata, to si zapamatuju." Pak jsem zřetelně poslouchala, kde se takový bizon nachází a také jsem mávla ocasem. "Vyrazím hned." Usmála jsem se a roztáhla jsem křídla, rozeběhla jsem se ke konci té skály, nebo co to mělo být a vzlétla jsem k místu, kde by měli být ti bizoni.
Asi jsem si to myslela, protože jsem letěla, ale ta louka moc daleko nebyla. K mému štěstí jsem zahlédla stádo bizonů. Krmili se na zelené trávě a jsem nad nimi udělala pár kruhů. Vypadalo to na čtyři samce, dvě samice, které měli dvě mláďata a nějaký starší bizon, takže devět bizonů. Nedaleko jsem slétla na zem a stáhla jsem křídla, ale nechala jsem je objevené, mohli by pomoct v lovu. Ten starší byl od nich trochu dál, tak jsem si ho vybrala za slušný a jednoduchý úlovek. Ovšem si mě všimli dřív, než jsem chtěla. Začali utíkat směrem na sever a já jsem je v letu následovala. Ten starý zaostával, ale okolo něj byli ostatní bizoni. Jak jsem mohla čekat, dva chrínili toho starého a ostatní běželi kupředu. Stačilo se postarat o ty dva dospělé. Blížili jsme se k útesu, kde pravděpodobně zahnout doleva. Kromě těchto tří bizonů už ostatní zmizeli z dohledu. Letěla jsem před ně a jeden bizon zrychlil, aby mě srazil rohy. Včas jsem vylétla a on jen padal dolů, jaká to škoda, že nemá křídla jako já. Už zbýval jen jeden a já jsem se rychle vrátila za nimi. Utíkali dál a snažili se běžet mnohem rychleji, ale moje křídla jsou na ně moc rychlá. Narazila jsem umýslně do toho bizona vedle toho starého, mám hodně velkou sílu, takže ho to donutilo zavrávorat a zakopl. Válel se na zemi a s tím starým jsme utíkali dál. Ten už tak složitý nebyl. Narazila jsem do něj a skočila jsem mu na hřbet. Křídla jsem mu zakryla výhled a zakousla jsem se mu do krku. Prokousla jsem tepnu a stařec začal postupně padat, až nakonec svalil své mohutné tělo na zem a naposledy vydechnul. Myslela jsem si, že je to už konec a nedávala jsem ani pozor na čas, ale ve skutečnosti mi to trvalo několik hodin. Jenže ten dospělý bizon odnikud vyběhl a bylo už moc pozdě na to, abych uhla. Zakryla jsem se mým levým křídlem a tím, jak se zaseknul v tom hustém peří jsem to křídlo zvedla a přehodila jsem ho. Rychle jsem k němu přiběhla a usmrtila jsem i jeho, jenže jsem si pak něčeho všimla. Celé levé křídlo utrhlé, byl tam jen kousek toho "základu" a pak jen trochu zakrváceného peří. Příšerně to bolelo, ale musím splnit úkol. Ve finále nebyl ten starý bizon tak těžký, tak jsem si ho vyhodila na záda a vydala jsem se ke smečce a moje utržené levé křídlo jsem táhla po zemi, už jsem ho ani nemohla ovládat.
Trvalo to strašně dlouho, nemohla jsem letět, musela jsem po svých. Ale i tak to trvalo mnoho hodin. Už jsem byla vyčerpaná, když jsem v dálce uviděla jižní tábor, trochu jsem zrychlila a šla jsem najít Jessie. Celkově mi to trvalo asi pět hodin, ale i tak to je pro mě dlouho. Pro ostatní vlky to musela být zajímavá podívaná... zakrvácená mohutná vlčice, s bizonem na zádech a jedním obrovským roztrhaným dvoumetrovým křídlem, které táhla po zemi a to dtuhé hezky složené. Konečně jsem našla Jessie. Šla jsem k ní a řekla jsem. "Splila jsem úkol... Jessie." Bizona jsem hodila na zem a sesypala jsem se na zem. S tím křídlem už se toho moc dít nebude, takže bude nejlepší ho celé odstranit, aby mohlo opět narůst. "Jessie? Mohla by jsi mi udělat laskavost? Utrhni to levé křídlo..." Řekla jsem jí vyčerpaně a upřímě, posadila jsem se, aby měla více místa na trhání křídla, byla to opravdu velká bolest, ale když mi ho utrhne, bude to lepší a stejně jako vždycky naroste.

//Já vím, ale nevěděla jsem, jak by ho tam mohla Darkey dostat xD, dám si na to pozor

Haymitch Fireshadow 
Jižní Tábor 
,, Vynikám hlavně ve síle a vydrží. Takže možná hraničář? Nebo něco jiného? Jako bojovník? " Odpověděl jsem na otázku  neměl jsem ani ponětí, jak to je teď s funkcemi. Na hraničáře jsem byl asi dost starý, na to člověk potřeboval trénink. Válečník jsem být nechtěl, protože by to znamenalo, že se blíží válka, a být lovcem je nuda. Mohl bych vychovávat vlčata, ale jsou dosti otravná.

Haymitch Fireshadow 
Jižní Tábor 
,, Ano, chci. Děkuji alfo. " Řekl jsem. Hraničář? To zní fajn. Jako mladý jsem to chtěl. Chtěl jsem hlavně to vážnost. Teď jsem chtěl tohle taky. Plus jsem chtěl ochraňovat smečku, na kterou jsem byl pyšný. Zvlášť  v těhlech hroznýh dobách. Čekál jsem až alfa odpoví  pohlédl jsem na Aragorna. Vypadal ještě mladší než já. To bude dosti komické. Zvlášť, když bude učit vlčata a pak tam budu já vlk, ve svých letech.

Zrkadlové jazero --> Južný Tábor
Opäť som obhliadol svoju labu a položil ju na zem. Už ma tak nebolela ako predtým a tento odpočinok mi vrátil dosť síl, aby som zvládal presun. Samozrejme sa musím vyhnúť akémukoľvek lovu či nejak moc namáhavej fyzickej aktivite. "Dobre, Diego. Fevrisa tu nechám a môžeš na neho položiť Evelin, ak sa teda neprebere. Ja zatiaľ pôjdem za Jessie. Zhovárali sme sa myšlienkami a o našej prítomnosti už vie, tak pôjdem na pred.." poviem, pritom sa postavím na nohy. Už som necítil takú záťaž ako do teraz. 
"Ak budete mať dosť síl, poďte potom za mnou, zatiaľ sa majte na pozore," usmejem sa na svoju rodinu, pritom som očaroval bahnového zajaca aby stále behal okolo Zanteho a poprípade, ak by po ňom skočil a rozhohol sa ho naháňať, králik by pred ním utekal.
Pokývnem hlavou Saphe a zatiaľ sa pomaly vydám ku táboru bývalej Kirigakure. Našťastie, nebol nijak moc vzdialený, pretože zachvíľu som tam bol. Tábor bol až na môj vkus, dokonalom stave. Zastal som pri soche Yllin, a zdal jej hlbokú poklonu. Sláva ti, alfo Yllin.. Kirigakure pod tvojou labou rástla a rástla. Odpočívaj v pokoji.. Poviem si v hlave, než spatrím Jessie. Pomalým krokom idem za ňou, hneď na prvý pohľad si však mohla na mne všimnúť, že som prešiel ťažkým bojom. "Jessie," poviem potichu, keď za ňou príjdem a na znak úcty mierne skloním hlavu.

/Jížní Tábor/
Když už jsem tedy byl tady, zhluboka jsem se nadechl a opět vydechl. Noví vlci, nová společnost, nové známosti... pomyslel jsem si s úsměvem a podíval se kolem sebe. Vypnul jsem hruď a kráčel po táboře majestátně a elegantně. Spousta vlků, stejně jako v severním táboře. Koho jsem si však všiml nejprve, byla Bodka. ,,Ahoj, šla jsi sama?" optal jsem se jí. ,,Šlo mi hlavně o to, aby se smeččani navzájem seznámili, ať se nepomýlíme, kdyby náhodou pachy klamaly..." vysvětlil jsem jí zamyšleně a stále koukal kolem sebe. Fotografickou paměť jsem měl přímo výbornou, tak jsem jí hodlal takto využít, co to jen šlo.

Haymitch Fireshadow 
Tábor 
Jee, jídlo už dlouho jsme nejedl. A tak. Mě potěšilo, když jsem mohl sníst kus bizona. Bizoní maso sice nebylo mé ublíbené, moc tuhé. Ale stěžovat si nemohu. Dekovně jsem kýč ul na novou vlčici (Darkey), která bizona přitáhla. Věděl jsem, že uznání každého potěší. Opatrně jsem urval kus bizona, abych tam ostatním neudělal bordel. Nechtěl jsem si zkazit reputaci. A začal jsem jíst. Doufal jsem, že si ostatní vlci ke mě sednou a budou jist. Můžeme se tak seznámit.

/Jižní Tábor/
Jakmile Jessie přijala novou Kappu, tedy dle toho, co jsem slyšel, vlčici Darkey, několika protáhlými kroky jsem se přiblížil k nim. Vlčice měla zajímavé zbarvení, mým úkolem bylo si ji zapamatovat. ,,Vítej, Darkey," pronesl jsem jen tak mimochodem, abych nebyl za ignoranta. ,,Málokterá vlčice zvládne utáhnout celého bizona sama. Obdiv," dodal jsem jednoduše, přestože s kamennou tváří, hrubým hlasem. Následně jsem se obrátil k jídlu a tak, jak se ve smečkové hierarchii patří, zahájil hostinu první v pořadí. Počítal jsem tedy s tím, že se Jessie přidá. Sehnul jsem se ke kořisti a utrhl si kus masa z hrudi skoleného zvířete.

Zrcadlové jezero ---> Jižní tábor
Rozhovoru Diega a Kaye jsem nevěnovala příliš pozornost. Byli všichni živí a zdraví a byli tady, na ničem jiném mi nezáleželo. Když se ale můj měkkoučký černý polštářek rozhodl, že vyrazí do tábora, vyskočila jsem také na nohy. Odpočinek nám všem podle všeho prospěl. Než jsem ale vyrazila za Kayem, udělala jsem si menší zastávku u vody a rychle se napila. otočila jsem se npak na Diega. "Půjdu s Kayem, pokud to nevadí." Nechtěla jsem ho nechat samotného. Moje přítomnost by asi nic nezměnila, kdyby nás cestou někdo napadl, ale já tak měla alespoň přehled, kde je. Vyrazila jsem za ním a do tábora dorazila jen o pár okamžiků později, než on. I já se uklonila Jessie. "Alfo..." Pak moji pozornost upoutal fialovo-bílý vlk. vypadal... vypadal opravdu dost podobně mému otci a podle toho, co říkala Půlnoc, to mohl být on. A byl to taky ten vlk, kterého jsem krátce potkala u svého rodného doupěte. Možná že jsem od sebe odehnala vlastního otce. Ale... toho jsem přece viděla zemřít. Možná že to bylo nějaké jeho dvojče? Možná, že se můj otec nejmenoval doopravdy Orfeon, ale nějak jinak... bylo to už dlouho... možná, že jsem si něco pamatovala špatně... Co takhle, aby jsi za ním šla a prostě se zeptala? Můj patron se mnou právě ztratil trpělivost.

/Jižní Tábor/
Ještě jsem si ukousnul jedno sousto a náhle mě do čenichu praštil jakýsi povědomý pach. Okamžitě jsem hlavu zvedl, v duchu pozornosti a poohlédl se kolem sebe. Spatřil jsem přicházející vlčici. Střelil jsem po ní pohledem a v tu chvíli se mi vybavila vzpomínka...
Ležel jsem v jeskyni, která dříve byla moje a Amethyst, ale taky našich čtyř dcer - Saphy, Salome, Sethori a Marsie. Tupě jsem zíral do zdi a vzpomínal, než se tu zničehonic objevila jedna z mých dcer....
...,,Nejsi můj otec, můj otec je mrtvý! Viděla jsem, jak umírá!"
,,Fajn, jak myslíš..."
Vlčici jsem hypnotizoval pohledem. Pro vlastní klid jsem mohl udělat tolik věcí, ale věděl jsem z minulosti, že mě jako otce brát nechce. Že by mě opravdu úplně zavrhla? Nebo jsem ji snad tou událostí zavrhl já? napadlo mě. Rozhodně, příchod této vlčky ve mě vyvolal smíšené pocity. Ale co když má být součástí mé smečky? Mělo by se to vyřešit, i přestože se k tomu určitě ani jeden vracet nechceme...

Jižní tábor
Jenže co když to můj otec není? Co když přijdu k nějakému cizinci, řeknu mu: 'Ahoj, tati' a on na mě bude koukat jako na blázna. Nebo co když to můj otec je a už se mnou nechce mít nic společného, po tom, co jsem na něj byla tak hnusná. Ale jestli to je můj otec, proč mi nikdy neřekl, že vstal z mrtvých? A jak může někdo vůbec vstát z mrtvých, to ani není možné. Uvědomila jsem si, že na něj hodnou chvíli zírám a co hůř, on zíral zase na mě. Rachle jsem uhnula pohledem a zabodla ho do země. Nic. odpověděla jsem Kayovi automaticky, ale pak jsem si uvědomila, že to k němu nebylo fér. On nevěděl o našich rodinných problémech. Ten fialový vlk támhle... nejsem si jistá... Vlastně jsem nevěděla, co mu mám říct. Nevěděla jsem vůbec nic... Gah, já už toho mám plné zuby, já snad odejdu do důchodu. Běž, pozdrav ho a zeptej se. Na co pořád čekáš? Nemůžu jen tak přijít k cizímu vlkovi a zeptat se ho, jestli není náhodou můj otec. Namítla jsem. Ale můžeš. Opravdu lituju, že se tu teď nemůžu zjevit a udělat to za tebe. To tu vážně musím poslouchat tvoje výmluv?běž, zeptej se ho a budeš mít jasno. Ano, ne. Jednoduchá věc. Udělala jsem nerozhodný krok dopředu, ale pak zastavila. bylo tu okolo tolik vlků. Určitě budou poslouchat, co se to tu děje...