Příběh smečky Elloris

Aralský les

Kývla jsem a sedla si na zem. Potom se začali všichni někam vytrácet a když jsem ucítila Hexyn pach, rozběhla jsem se k ní. Byla to matka mého partnera, možná věděla kde je. "Hexy!" zavolala jsem na slepou vlčici už z dálky. Strašně ráda jsem viděla někoho z rodiny. "Hex? Nevíš co se tu děje? Kde je Dawano?" zeptám se opatrně. Měla jsem strach o Nysu a Daye, musela jsem doufat, že s nimi je Daw.

Jižní tábor

Vzbudila mě Asu, ale mě se chtělo spát. Spal jsem dlouho a vzbudil se až teď. Vstávej lenochu! Utekla ti dcera a ještě nejsi ani ve smečce! ozval se po dlouhé době můj patron. Nic jsem mu neřekl a zase pro jednou jsem šel zkusit štěstí k alfě. Zanedlouho jsem zahlédl Jessie. Alfu bývalé Kirigakure. Měla u sebe mladého vlka, kterého jsem viděl s Asukou. Pokud mě paměť neklame, musel to být on. Ale sám za sebe, bez Asu.

Severní tábor - Aralský les
"Erza? Ne, Erza skutečně není moje jméno, nechávám se oslovovat Ezra," opáčil s trochou sarkasmu. ,,A vůbec, kde jste zaslechl, že se jmenuji takto, smím-li se ptát?" Jakmile došlo na toto téma, jako by z Eita opadl snad veškerý stud a pocítil touhu nechovat se tak úplně dle pravidel. I přesto se ale choval pouze poněkud drze, bralo-li se v potaz, že oproti alfě, proti kterému právě stál, neměl víceméně žádná práva. ,,Ne, omlouvám se," ospravedlnil se nakonec, ,,nechte to plavat. Tak či onak... ano, tomu rozumím." Odmlčel se, nastala krátká tichá chvíle, jíž narušil opět fialovo-bílý vlk. Eito už otvíral tlamu, aby se zeptal, jak by se mohl prokázat, to už ovšem byl Orfeon pryč. Pes se zamračil a povzdechl si, po několikavteřinovém uvažování se rozběhl za vlkem. Samozřejmě nebyl ani zdaleka tak rychlý, jako on, tudíž mu brzy zmizel z očí, tudíž se kishu-inu musel spoléhat na svůj čich. Konečně opět zahlédl neobvyklou barvu kožichu svého nadřízeného. ,,Můžu... můžu mít ještě jednu otázku, prosím?" zavolal naň celý udýchaný a již pouze klusem se k němu přibližoval.

Jižní Tábor
V duchu jsem již přemýšlela nad úkolem, který by mohl Chris zvládnout, neboť jsem nepochybovala, že by to snad chtěl vzdát. A jeho slova mě v tom ještě utvrdila. V tom jsem však zaslechla jeho otázku. Pohlédla jsem na něj a sklonila nepatrně hlavu. "Jistě" , povolila jsem mu a čekala na jeho otázku s kamenným výrazem.

/Aralský Les/
Doběhl jsem do Aralského lesa, přičemž jsem si tak nějak všímal, že se Eito blíží za mnou. Za normálních okolností bych to bral jako obtěžování, ale rozhodl jsem se být dneškem trochu svolnější. Zpomalil jsem do klusu, aby mě stihl a v stálém pohybu se na něj otočil. ,,Jen se ptej, ale nezaručuju, že ti odpovím, přecejen, přijít na to, čím bys mohl být smečce užitečný, je hlavně tvůj úkol, který je spojen s tvým rozhodnutím," pravil jsem pevným hlasem a opět trochu zpomalil. Přibližovali jsme se k původcům těch pachů, nastražil jsem uši a dále šel pouze krokem. To počasí, které se zde rozpoutalo, mě poměrně štvalo, ale to jsem zatím byl schopen nedávat najevo.

Zaslechl tedy zkoušku Eveline. Poté k ni přišel blíž a olízl ji povzbudivě na tváři za který si vysloužil smutný úsměv. "Děkuji Alfo." Pověděla Eveline k Jessie, která se už věnovala barevnému vlčkovi. Zatím začala rychle přemýšlet jak má lovit bez použití všeho. Poté se tu objevila další vlčka, jenž nevěděla o co jde. "Zde je Kirigakure. I Stříbrný Fénix. Zeiss si vybojovala Ishimuru a tak Alfy Jessie a Orfeon spojili smečku a jsme jednou velkou Elloris." Pověděl k ní a poté se otočil ještě na Jessie. "Alfo, nerad opět ruším v této situaci, ale neodpověděla jste mi zda mohu dělat toho smečkového magického léčitele." Lehce sklopil uši dozadu.

Aralský les
Byl vcelku šťastný, že Orfeon se dále nevyptával na jeho jméno a neodpověděl mu nijak naštvaně. Eito ho brzy dohnal a s neurčitým výrazem na tváři, jíž stejnak skrýval pod kapucí svého hraničářského pláště, mu kráčel po boku. Odkašlal si a přemítal, jak odpovědět. ,,Ano, šlo o to, jak bych mohl dokázat, že jsem dost dobrý," pověděl, ,,ovšem..." Nedořekl a jen zavrtěl hlavou. Nevěděl, jak by mohl být již tak početné smečce Elloris prospěšný. Jsem nula. Nikdy jsem nic nedokázal, jen ostatním ubližoval. A pořád ubližuju. A v té chvíli si to užívám, ovšem potom... mrzí mě to. Všechny ty špatnosti. V hlavě se mu začínaly míhat myšlenky o jeho neschopnosti a o tom, jak všechny, a to včetně sebe, zklamal. Cítil slzy, jež se mu hnaly do očí, v tomto stavu se nacházel naposledy před několika lety. Bohužel, návaly melancholie nesvedl ovládat a to už jen z onoho důvodu, že jej přepadávaly zřídkakdy. Temné myšlenky ho provázely celým životem, ovšem občas jakýsi pomyslný pohár přetekl a Eitovo tělo to přestalo zvládat a potřebovalo dát emoce najevo. Pes byl rád, že jeho obličej halila pláštěnka. Zatnul zuby a rychle mrkal, tím ovšem všechno zhoršil a ucítil teplé slzy, které mu nyní stékaly po světlé srsti. ,,K sakru," sykl téměř neslyšně a pokoušel se nějak ovládnout, přestat plakat. Bezúspěšně. Chtěl zmizet, ale uvědomoval si, jak podivně by to mohlo takto zničehonic působit. Pláč neustával, naopak zesiloval, přemýšlení o všem špatném neustávalo. Mnozí si to nemuselo myslet, ovšem Eito se neměl rád. A ve chvílích, kdy se cítil zachmuřeně, na sobě nenáviděl snad všechno.

/Aralský Les/
Vlk vzápětí promluvil a zanedlouho jsem slyšel i jeho myšlenku. Ta mě doslova praštila to hlavy. Alespoň, že si to uvědomuješ, kamaráde, alespoň že si to uvědomuješ. zareagoval jsem na jeho myšlenku tak, že pokud nemá taktéž schopnost čtení myšlenek, neuslyší ji. Mé svaly se napnuly, zrak směřoval vpřed. Nějak jsem tušil, že Eito potřebuje teď pochopení, a to jsem mu hodlal darovat. ,,Všichni děláme chyby... ale ty se dají i napravit. A že jsi to ty, tak ti poradím. Sleduj zdejší vlky a uč se od nich. Pomáhej jim, když to bude třeba. Najdi svou silnou stránku a tu mi za nějakou dobu předvedeš a pak zvážím, zda nám bude ve smečce k něčemu..." řekl jsem neurčitě směrem k němu a už vyrážel k vlčicím, které se zde nacházely kromě mě a Eita. Jednalo se o Hexy, ale kdo byla ta druhá? ,,Zdravím, dámy," pozdravil jsem je a elegantně přikráčel k nim.

Bouřilo se a mé vychrtlé tělo zaplavovala voda. Tím jak se mi začala lepit srst k sobě, jsem vypadala ještě hůř ,protože ještě mnohem víc vynikali mé kosti. Když se přiblížil další bílofialový vlk, něco mě donutilo se opět přikrčit k zemi a hlavu schovat do rozmočené hlíny. Nepřišlo mi, že by mě tu viděl z nadšením. Místo jeho pozdravu jsem zaslechla úplně něco jiného, doplněné se zavrčením.(/Jakože teď měla slyšinu, a slyšela ji místo originálního pozdravu Orfa) "Om-omlouvám se." Zakňučela jsem a uši sklopyla úplně k zátylku a vyhýbala jsem se pohledu na něj. A kdyby mi chtěl číst myšlenky a prohrabávat vzpomínky, nalezne ledatak chaos a vzpomínky zahalené v mlze. Zřetelné vzpomínky, může nabrat pouze z tohoto setkání s Teebihem a Hexy. Snažila jsem se schovat za Teebiheho, ale tím, že jsem ležela a dusila se bahnem z neustávajicího deště, jsem se nehnula skoro ani o centimetr.

//Děkuji, použiji to jako příležitost, aby svoji schopnost konečně objevil.
Aralský les
Zaslechl myšlenky. Nebyly jeho a on se cítil zmaten. Zdálo se mu to? Netušil. Byli tu jen on a Orfeon, minimálně v blízkém okolí tomu tak bylo, tudíž ho napadaly pouze dvě možnosti, které se mohly právě udát. Nepřemýšlel o tom nijak více, intuice mu napovídala, že se nějakým způsobem dostal k alfově mysli a tak uslyšel, nač pomyslel. A ač ta slova nebyla vyřčena, Eitovi rozhodně nikterak nepomohla. Ze všech sil zatínal zuby, aby se mu z tlamy nevydral jeden jediný vzlyk. Naštěstí mu v tom napomáhala i vichřice společně s bouří. Prudký déšť v lese tlumil spoustu zvuků, jak kapky vody zprudka dopadaly na již promočenou zem. Okolní stromy se kymácely ze strany na stranu. Eito vzhlédl a poněkud ho výhled, jenž spatřil, zneklidnil. Už jednou na území niwatském viděl padnout strom a ten dopadl přímo na tlapu jeho bývalému společníkovi, Trauremu. Rámus a zvuky doplnil svým hlasem ještě fialovo-bílý vlk. Pes se na něj ani nepodíval, jen nasměroval jedno ucho, které k němu měl blíže, jeho směrem, a naslouchal. Přikývl, poděkoval. ,,Děku-ji." Uprostřed slova se mu ovšem zlomil hlas a tak mu nebylo téměř rozumět. Snažil se to všechno zastavit, ale jediné, co by mu teď udělalo dobře, by bylo, kdyby se mohl někde ukrýt a dostatečně se vybrečet. V lepším případě i někomu vyvzpovídat, avšak neměl nikoho, vůbec nikoho, koho by tu znal lépe, natož aby měl někoho, komu by mohl důvěřovat. Nikdy neměl žádného opravdu dobrého přítele, kterému se mohl svěřit, a pokud ano, musel někdo takový existovat před tím, než se stala ta zlomová událost, protože kam jeho paměť sahala, jako by do onoho momentu, kdy získal šestý pár nohou a objevilo se mu oko na rameni, vlastně vůbec neexistoval. Neměl žádné, ani matné vzpomínky. Z přemítání ho vytrhl blesk, který zasáhl přímo do stromu před ním a odřízl jej tak od Orfeona. Ze stromu se odlomila mohutná větev, která nyní padala z výše na zem - přímo na něj. Naštěstí byl Eito při smyslech a v posledním okamžiku uhnul. Vyděšeně hleděl na zvlhlé dřevo, které tu nyní leželo v bahně, ani si nestačil povšimnout, že větev následuje i zbytek stromu a padá i na stejnou stranu. Hlasitě zahřmělo a zaburácelo, tento zvuk překryl praskání padajícího kmene, tudíž bílé psisko stále ještě nezpozorovalo, oč tu běží. Náhle přišla bolest neuvěřitelných rozměrů. Zavyl bolestí a snažil se pohnout, odkutálet - bezvýsledně. Cítil, jak mu tíha, kterou měl nad sebou, drtí kosti. Procházel takovou agónií bolesti, že ani nevěděl, jakou část těla měl vlastně zraněnou. Trup? Zadní končetiny? Obojí? Jediné, čím si byl jist, bylo, že jeho přední tlapy vyvázly bez jediného zranění, neboť na ty viděl, ostatně je měl přímo před sebou. Škubl sebou v naději, že se alespoň trochu vymaní ze sevření, do něhož se dostal. Znovu bez výsledku, jen slyšel další zvuk praskání - pravděpodobně svých kostí, což v něm vzbudilo další nutkání hlasitě zakřičet.

Grafity

Aralský les

Přišel prudký déšť. V duchu jsem začala panikařit. Mohla jsem zkusit využít svou magii a pokud by byl Dawano na Ellorijském území, mohl by mou správu dostat. A nebo by to mohlo být jen plýtvání energie. "Nejspíš budou s Dawanem. Jenže nevím kam se ztratil on," řeknu zoufale. Mohla bych vlastně zkusit doupě. Věděla jsem jakým směrem jít.