Příběh smečky Elloris

/Severní Tábor/
Byl jsem na opačné straně tábora, než onen unavený zelenáč, který tam začal z nenadání jaksi usínat. Neřešil jsem ho, teď pro mě bylo hlavní rozhodnout, co bude s Eitem. ,,Erza není tvoje pravé jméno, však?" zpražil jsem jej pohledem bez jediného slova pozdravu, nebo tak něco. Ze mě nebude nikdo dělat debila... nikdo! napadlo mě. ,,Pro smečku jsi teď jedním z těch, od kterých nevíme, co čekat. A o tom, co s tebou teď bude, rozhodneš jen ty sám. Je to na tobě. Jestliže prokážeš, že si zasloužíš místo zde v Elloris, budeš jedním z nás. Pokud ne... táhni si ke všem čertům," pronesl jsem jen tak neurčitě a kouknul se, zda kolem sebe mám aspoň jednu z Bet své smečky. Věděl jsem, že Jessie je pravděpodobně v druhém táboře. Kromě toho - přísahal bych, že tu na mě teď hovořilo více vlků, ale nyní jsem viděl pouze Eita. Lehce jsem povolil.

Zkoumavě jsem začala točit hlavou. Stále mi ten les přišel, že umírá. Listy z něj padali a vlál tu studený vítr. Vlastně jsem si ani neuvědomovala že se mění roční období. ''Je to tu takové mrtvé...'' Zamumlala jsem, ani jsem si neuvědomila, že tuto větu jsem řekla, už bez záseku, ale to bylo hlavně kvůli tomu, že jsem spíše pohybovala ústy, než mluvila. Opět jsem ukotvila zrak na dvou přítomných, kteří mi řekli kde jsem a představili se. ''Stří-brný Fénix? Ello-ris? To-hle je území ně-jaké smečky?'' Ptala jsem se stále dál. Cítila jsem se tak nehorázně blbě, ale opravdu jsem si nepamatovala ani to, jak se jmenuji, natož to, že tu jsou nějaké smečky. A vlastně ani jsem nevěděla, jestli odsud pocházím. I když se mi zdálo, že 'Stříbrný Fénix' jsou mi lehce, dost vzdáleně povědomé slova. ''Já...'' Opět se mi do očí začali hrnout slzy. ''Si nepa-matu-ju na... nic.'' Opět jsem smutně kníkla a ztrápeně jsem schovala hlavu do strašně tenkých vychrtlých tlap, které by měli být schopné unést mé vychrtlé tělo, které se mi přesto zdálo přes příliš těžké. Určitě teď odejdou. Kdo by chtěl pomáhat tak neschopnému někomu, jako jsem já.

Aralský les
"Mrtvé? Ani ne, když se zaposloucháš, uslyšíš spoustu živočichů a..." Před tlapky mi spadl suchý list, na který jsem se za okamžik zahleděl. "Eh, aha. Nebo tu bude tím, že se blíží zima." Usmál jsem se na vlčici, která se právě představila jako Hexy. "Jo, tohle je území smečky. my oba do ní patříme." Hexy byla cítit jako členka smečky, proto mi připadalo bezpečné ji do toho zahrnout, i když jsme to vlastně nevěděl jistě. "Ale neboj, nikdo ti tu neublíží." Jako by už jako důkaz nestačila Hexina pomoc. Ano, říkejte mi pan Očividný. "Nepamatuješ? Ah, to je škoda. Ale třeba si vzpomeneš. Mohli bychom tě dovést... nebo možná donést do tábora. třeba tam najdeš někoho, koho znáš." Mě samotného to zajímalo. Zahrnovalo to 'nic' i její jméno?

Sledoval Asuku a přitom si vyslechl její slova. Však, stále vnímal Chrise. Opět se mu to nepovedlo. ''Asu, jsem tu vždy pro tebe a vždy tu budu.'' Zašeptal ji do ouška a následně olízl na tváři. Když promluvil Chris, tak se na něj podíval. ''Jsi šikovný a snažíš se. Věřím, že se do smečky dostaneš levou zadní.'' Mrkl na něj povzbudivě, ale jeho pohled na něj a Asuku, Akiovi něco říkal. Hm.. Zamyslel se. ''Ještě máš však čas a my s tebou ten čas můžeme trávit a pomoct ti co nejvíc to půjde.'' Řekl zcela vážně. ''To už nechceš jít zkoušet dál? Nikdo totiž neřekl, že na to nepříjdeš i během zkoušení jiných magií.'' Dodal a poté se na něj tázavě podíval. (/i když by mě strašně zajímalo, jak přijít na magii, která mu chrání mysl, když Akio ani Asu, neumí s myšlenkami) ''Takže to záleží na tobě.'' Usmál se ještě na něj. Cítil by se poté vůči Chrisovi strašně nefér, když by je najednou Chris nechal o samotě, jen protože Akio přišel.

Začínala jsem si připadat jako právě narozená a každý mi musel něco vysvětlovat. ''Aiko?'' Naklonila jsem hlavu na stranu. Stejně tak i další slova mi vzdáleně něco připomínali, ale nic mi nepomohlo si prostě vzpomenout. Pokud je ten Aiko, skutečně můj bratr jak říká Hexy, možná by mi on mohl pomoci nejvíc si vzpomenout. ''Je mi líto.'' Opět jsem sklopila hlavu a zavrtěla s ní. ''Ale děkuji za snahu. Opravdu.'' Dodala jsem, ale opravdu jsem se to snažila všechno zapojit dohromady a vzpomenout si na něco, minimálně na své jméno. Ale pokud je pravda všechno co říká, patřím k rodu Nirakebe.. ''A pomůžete mi se dostat do Tábora? Možná-- možná tam něco bude, nebo někdo..'' Zamumlala jsem k nim prosebně a dala na slova Teebiho. ''A ten Aiko.. Nezmínil se i o sourozencích? Jedno z těch jmen by teda mělo být mé, pokud to je pravda..'' Koukla jsem i na Hexy, která se tak snažila a já prostě nebyla schopná si tak vzdálená slova, která mi zněla tak blízká spojit nějak dohromady a vzpomenout si.

Jižní Tábor
Začali sem přicházet další vlci, spatřila jsem Saphu, a taky Kaye, ale věnovala jsem se nadále Eveline. Pohlédla jsem na ni, když začala mluvit. Informace jsem si přebírala do paměti a poslouchala její slova. "Mhm... dobře..." , pronesla jsem poté zamyšleně. "Možná jsi ještě nenalezla opravdu sebe samou, možná ani ještě zcela nevíš, jak velké jsou tvé schopnosti, co všechno bys mohla dokázat. Avšak i právě takovým vlkům poskytuje má smečka místo. Pro nalezení své pravé podstaty a cíle své životní cesty" , promluvila jsem neutrálním tónem hlasu. Na chvíli jsem se poté odmlčela a přemýšlela, jaký úkol bych Eveline moha dát. Netrvalo však dlouho a promluvila jsem. "Eveline, tvým úkolem bude ulovit jakékoliv zvíře, ale nesmíš se jej dotknout, dokud nezemře. A bez používání jakýchkoliv magických schopností" , pronesla jsem pevným hlasem. "Svou kořist mi poté doneseš. Hodně štěstí" , dodala jsem a pokývnutím hlavy naznačila, že už může jít.

Aralský les
Teď jsem tiše poslouchal, co Hexy vypráví. Žádné z těch jmen mi nic neříkalo, zas jsem tu byl poněkud zbytečný. To je tak, když jeden netráví moc času v táboře smečky a příliš nesleduje dění. Až když se zeptala na tábor, opět jsem se vesele ozval. "Jasně. Mám tě odnést, nebo stačí, když tě podepřu?" Sama by se do tábora nedostala, vždyť sotva zvládala stát a i když jí maso dodalo nějakou energii, bude chvíli trvat, než se úplně vzpamatuje. pak mě ale něco napadlo a já se otočil na Hexy. "Nebo... nemáš náhodou magii levitace nebo něco takového? To by mohlo být pohodlnější." Já si mohl nést maximálně na vlastním hřbetě a i když jsem nebyl žádný drobek, takže bych s tím neměl problém, pro ni by to mohlo být nepohodlné.

Jižní Tábor
Sotva jsem poslala Eveline plnit zkoušku, ozval se u mne další zájemce pro přijetí do smečky. Pohlédla jsem na mladého vlka. "Zdravím Tě, Christophere" , pronesla jsem poměrně mile a přívětivě. Očividně zde vyrůstal, proto jsem byla ráda, že se rozhodl zde zůstat a stát se Kappou. Líbilo se mi to, co se mu odráželo v očích. "Tak tedy Christophere..." , začala jsem a na mou tvář se navrátil seriózní výraz. "Řekni mi nejdříve něco o svých schopnostech, co umíš a čím bys mohl mé smečce přispět" , řekla jsem poklidným hlasem. Upřela jsem na něj svůj zlatý pohled a důkladně si jej ještě prohlédla.

Aralský les
Chabě jsem se pokusila usmát nad uklidňujícimi slovy. ''Doufám, že už neusnu takhle. Zdáli se mi noční můry, jedna za druhou a probuzení bylo bolestivé a vidět svůj vzhled, bylo ještě bolestivější.'' Opět jsem smutně knikla. ''Opravdu děkuju za pomoc, i když jsem neschopná a nedokážu o sobě nic říct.'' Povzdechla jsem a byla jsem ráda, že neutekli daleko ode mě. Stále mi po myšlenkách běhalo to jméno údajného bratra. Aiko.. Bylo to jméno co mi bylo nejblíž ze všech nejvíc, ale přesto jsem se cítila jako bych ho neznala. Pozvedla jsem pohled k té plošině. Zkusila jsem se postavit. Opět. Tlapky se mi třásli, ale dost znatelně se mi stávalo lépe. Ve stoje jsem udělala krok a klopýtla jsem, však tentokrát jsem neupadla. Zvlášť, když jsem se vlastně zachytila o vlčkovo tělo Však asi bych nevydržela chodit celou dobu. ''Myslím, že ta plošina je lepší nápad.'' Povdychla jsem si tiše. Poté jsem se podívala na Teebiheho a usmála jsem se. Snažil se mi také pomoct a já to velmi oceňovala. Stejně tak u Hexy. Skutečně byly hodní a určitě nemají vedlejší úmysli a nechtějí mi ublížit.

Enny
Hranice → Území smečky Elloris
Kráčela jsem pomalým krokem a má cesta vedla zase zpět. Domů. Táta už byl dávno pryč a já se chystala naplnit své odhodlání a vše, co jsem mu slíbila. A nesměla jsem zklamat. Budu silnou vlčicí, abych mohla dělat tátovi čest. Čas běžel dál a já koukala na přírodu kolem. Podzim se možná pomalu chýlil ke konci a dnešní den nevypadal zrovna lákavě. Tmavá mračna se stahovala nad územím a vypadalo to na pěknou bouřku. Avšak i bouře jsem měla celkem ráda. Avšak stesk mě stále neopustil, snažila jsem se myslet na něco jiného, i když to moc nešlo. Snažila jsem se alespoň orientovat na tomto území a pamatovat si cestu. Ještě bych byla ráda, kdyby se mi vůbec podařilo dojít do Tábora. Přeci jen mi tohle území bylo stále poněkud cizí. Vítr ke mě zanesl pachy vlků, které mi alespoň napomáhaly a říkaly, že se blížím správným směrem. Ve vzduchu bylo cítit vlhko a já jen očekávala, kdy se rozprší. Zatím však byl až podezelý klid, klid před bouří. Po chvíli jsem však opět svěsila hlavu a stesk se mi rozlil po těle. Ale nech toho, život jde dál , ozval se náhle nějaký hlas v mé hlavě. "Cože?" Hbitě jsem zvedla hlavu, nastražila uši a rozhlédla se nechápavě kolem sebe. "Kdo je to v mé hlavě?" Vyštěkla jsem rozrušeně. Ale klid prosimtě... , ozvalo se opět a následovalo tlumené zasmání. Na tváři mi zamrzl nechápavý výraz. Netušila jsem, co to je, ani proč to je v mé hlavě. Nevěděla  jsem ani co s tím mám dělat. Mé jméno je Demoriel, jsem tvůj patron, ozvalo se opět po chvíli ticha. "C-cože?" Posadila jsem se. "Co je to patron?" Nevěděla jsem. Jsem tvůj ochránce. Patroni jsou různá stvoření, a každý z nich patří k jednomu vlkovi. Jsou s ním od začátku jeho života, ukryti v jeho hlavě. Jen u každého je jiná doba, kdy se mohou ozvat , vysvětlil mi konečně ten takzvaný Demoriel. Než jsem stačila cokoliv říct, mluvil dál. Vím všechno o tvém životě a o tobě samotné, řekl. "Cože?" Zamračila jsem se a zamyslela se. On se jen uchechtl. Nakonec se se mnou sžiješ a budeš ráda, že mě máš. , pověděl ještě. Stále jsem ale nechápala a nevěděla, co si myslet. Notak, pokračuj v cestě, zasmál se. Otřepala jsem se a vyskočila na všechny čtyři. "Uh.. dobře.." , dodala jsem trochu zaskočeně a kráčela dál. Časem všechno pochopíš, uchechtl se. Nic jsem neříkala, jen zaskočeně střídala tlapku za tlapkou. Pak už se neozval, tudíž jsem si myslela, že se třeba zase vytratil, tak už jsem se nebála přemýšet. Celou cestu jsem o tom přemýšlela, a když jsem na to měla klid a mohla jsem si to vše pobrat po svém, možná jsem pochopila a ani to nebylo tak špatné. Nakonec mi do čumáku vrazil silný pach. Byl však jiný než jsem si pamatovala, ale byla jsem si jistá, že jsem na správném místě. Co se to děje?
→ Jižní Tábor
Věděla jsem, že už jsem blízko Tábora, tak jsem jen kráčela dál. Přesto se mi něco nepozdávalo, pachy byly jiné, všechno se zdálo býti jiné. Pachy sílily a po jejich stopě jsem brzy došla do Tábora. Před očima se mi vybavily hořící trosky. Naposledy jsem to tu viděla, když tu byla ta zkáza. Pak jsem odešla. Bylo to už tak dávno? Rozhlédla jsem se a zahlédla vlčici na vyvýšeném místě. Vypadala jako zdejší Alfa, proto jsem se tiše držela stranou a raději na sebe nejdřív ani neupozorňovala. Opodál však stálo pár vlků (Kay, Sapha a spol.) , usoudila jsem, že oni by mohli mít odpovědi na mé otázky. Tiše jsem došla k nim. "Ehm... zdravím" , řekla jsem poněkud nesměle. "Eh... co... co se stalo s Kirigakure?" Optala jsem se.

Jižní Tábor
Autorativně jsem sledovala vlčka a čekala na jeho slova. Stačila jen chvilka abych poznala, že tohle odrostlé vlče rozhodně neví příliš o životě. Bylo potřeba to v téhle malé osobnosti trochu porovnat. Nadechla jsem se a ostře pohlédla na vlčka s poměrně pobaveným výrazem, který však říkal 'takhle teda ne'. "Tak zaprvé, to já ti mohu říkat jak chci" , pousmála jsem se, až to možná mohlo vypadat pohrdavě. Pak se má tvář však změnila v zcela vážný výraz. "Také si nemyslím, že bys mohl právě teď mluvit o profesích, když jsi se zatím ani nedostal do smečky. Na to je příliš brzo, nemyslíš?" Svůj pohled jsem směřovala ještě hlouběji do jeho očí. "Mimoto si rozhodně nemyslím, že by vlče jako ty mělo vychovávat vlčata" , dodala jsem. Než jsem zase nasadila kamennou tvář, lehce jsem se zamračila a s nechápavým výrazem a pochybovala, jestli to, co Christopher řekl, opravdu myslel vážně. "Tak poslouchej, něco ti řeknu.." , začala jsem a nátáhla hlavu blíž k němu. "Nebudeš tady komandovat MĚ o tom, co bys chtěl. O tom, co by sis vybral. Protože ne, nemůžeš si teď vybírat nic. Uvědom si, že stojíš teď před Alfou a žádáš o přijetí do smečky. A co jsi? Neobjevil jsi magii, nejsi ani lovec, jsi jen vlče co chce, aby bylo vše v pořádku. Ale nic nebude v pořádku, pokud budeš pokračovat v tom, co doposud. Dovol mi tě upozornit, že mě zatím nepřesvědčuješ o tom, že bych tě měla přijmout do smečky" , mluvila jsem rázně. "Ty by jsi v sobě měl najít něco, někoho. Zamysli se. Nejsi snad jen obyčejný vlk, což? Nejdříve si uvědom, jak by ses měl chovat a co bys měl říkat. Potom v sobě najdi zvláštnost. Ale pamatuj, že příliš hrdosti ti v tom nepomůže" , řekla jsem pevným hlasem. Pokud byl tento mladý vlk chytrý, měl by chápat, že tím vším mu vycházím vstříc jen v dobrém. "Myslíš, že to zvládneš napravit hned?" Optala jsem se a zdvihla domimantně bradu.

/Severní Tábor - Aralský Les/
Pohledem jsem myknul k Eitovi, ještě jednou, naposled. ,,Pokud do dvou měsíců (//reállných) nedokážeš, že si zasloužíš místo, budeš brán jako vetřelec. A zkus si domyslet, co s vetřelci na tomto území děláme, pokud zde nemají co dělat... zatím budiž Omegou," odsekl jsem. Toto bylo moje poslední slovo. Hodlal jsem jej dva měsíce trpět ve smečce, ale jen pokud nezmění své záměry. Odvrátil jsem pohled i tělo a ladně si to vykračoval k Alfovskému doupěti. Zkontroloval jsem, jak je na tom partnerka Půlnoc, a hned poté se vydal plnit opět své povinnosti. Cítil jsem nedaleko v lese zvláštní pach. Neznámý, ale možná přecejen trošinku povědomý. Rozběhl jsem se rychleji směrem po pachu. Z jednoho pachu najednou byli dva. Cizinka... a vlčice mé smečky s ní? napadlo mě. Donutilo mě to zrychlit na maximum.