Příběh smečky Elloris

Južný tábor
Stál som tam a očami som pozoroval Reela, než ma z toho vytrhlo zavytie a následný oznam od alfy Jessie, pozorne ju počúvam. Hej, logické a správne.. k tomu, by sa mohol vytvoriť aj základ pre spoločný tábor. Takto sme okrem iného zraniteľný, keď sme rozdelený, pomyslím si. Nevedel som, či Jessie alebo niekto iný si prečíta moju myšlienku. Nebránil som sa tomu. Nakoniec som sa presunul po pod kameň álf, posadil sa a vyčkával na ďalšie pokyny. Zatiaľ som sledoval ako sa pomaly začínajú ohlasovať vlci, že sú ochotný priložiť tlapku k dielu. Pousmial som sa. Toto je svorka, s poslednou myšlienkou, už iba naďalej čakám.

MITRIL
-> Južný tábor
Mala som pocit, akoby som pomaly zaspávala. Nakoniec som však začula vytie alfy a očkom som pozrela na Dixa. Zelenáči, toto, pre seba sa zasmejem nad tým, ako sa ľakol, no potom som si iba napravila ofinu. Nakoniec som mu prikývla a po jeho boku som sa vydala smerom do tábora. 
Nakoniec, keď som dorazila.. som si vypočula alfine slová. "Hlásime sa!" prehovorím - rovno aj za Dixa.

Zavrtěl hlavou a nakonec se podíval na Asuku, když se ozvalo zavití druhé Alfy. Bylo mu úplně jasné, že takový nepořádek se na severním území nemůže nechat. ''Asu, začneme tu s těmi popadanými stromy?'' Navrhl a sám odešel k jednomu z bližších padlých stromů. Byl ještě trošku k pařezu a tak použil lehce oheň a udržoval ho v určitém místě, až se kmen z pařenu uvolnil úplně. Oheň zmizel a Akio se všemi silami zapřel o strom se snahou ho odtáhnout trošku bokem na volnější místo, kde chce ty bližší stromy dát k sobě.

Aralský les- smerom k Južnému táboru
Vďačne sa usmiala smerom k Hexy, keď cez ňu prehodila plášť. ,,Nebude ti teraz zima?" opýtala sa jej. ,,To by bolo fajn. Alebo by sme sa tu mohli len tak porozhliadnuť, túto časť územia veľmi nepoznám," navrhla ešte stále s miernym úsmevom. To sa však už územím ozvalo zavytie jednej z álf. ,,Asi by sme mali ísť tam, že?" povedala a trochu zrýchlila krok, teraz už mieriac smerom k táboru. Inokedy by možno letela, hoci nízko aby mohla vidieť Hexy, ale teraz mala premočené krídla. Hexy si obľúbila, snáď takmer ako mamu, s ktorou strávila málo času.
Destiny Aqua
Aralský les- Južný tábor
Zaspala. Tak veľmi to potrebovala, po tej dlhej dobe, keď nerobila nič iné, len si plnila povinnosti. Starala sa o vĺčatá. Liečila. Riešila problémy svorky. Lovila. Premýšľala. Ako dlhá doba uplynula od doby, keď sa poriadne vyspala? Hoci to teraz bolo už druhýkrát čo skoro niečo prespala, ale aj tak. Zobudilo ju vytie Jessie. Otvorila oči, otriasla sa a porozhliadla po okolí. Spúšť, územie zničené búrkou- to bol pohľad ktorý sa jej naskytol. Bolo však načase zamieriť do tábora, aspoň na chvíľu a zistiť čo sa deje. A tak sa klusom vydala preč z lesa, najlepšie ako sa to dalo v tom zmätku popadaných a zničených stromov a blata.

Jižní tábor
Pokusil se svého léčitele prozatím co nejvíce vytěsnit z hlavy a čekal na případné další rozkazy, či někoho, kdo se jako první pustí do práce, aby se k němu připojil, ačkoli mu bylo proti srsti někomu takovýmto způsobem podlézat. Shlukovalo se tu čím dál tím více vlků a on pociťoval nepříjemný pocit nervozity, neboť tu nikoho nepoznával. Bál se toho, zda po něm nebudou loupat pohledem, když spatří třetí pár končetin, který se mu rýsoval pod hraničářským pláštěm, avšak prozatím mu nikdo nevěnoval pozornost. Pouze oko, které mu zdobilo levé rameno, se neustále podezíravě rozhlíželo kolem, jako by snad s nedůvěrou očekávalo nějaké možné příchozí nebezpečí. Eito jeho výraz nezpozoroval, s tím podivným úkazem na svém těle již žil dlouho, tudíž ho mnoho času ignoroval. Eitovi ovšem nemohlo uniknout, jak se někteří z vlků začínají ozývat. Zprvu nevěděl, a asi by ho to ani nenapadlo, zda musí oznámit, že hodlá pomoci. Ostýchal se přistoupit blíže k té hnědé vlčici, ale nakonec přeci jen pomalu a s poměrně hlasitým křupnutím zvedl zadek ze země. Lupnutí ho zneklidnilo, vzpomněl si, jak vlk, který mu přispěchal na pomoc, řekl, že se jedna z tlap nemůže uzdravit úplně. Obával se toho, co se s jeho tělem vlastně stalo. Udělal první nejistý krok a ucítil, jak se mu levá zadní tlapa trochu podlomila. Pokračoval dále v chůzi, neboť si namlouval, že to má za příčinu jen to, že už poměrně dlouho na svých nohách nestál. To ale kulhal, a to poměrně výrazně, dál, a cítil, že něco není v pořádku. Něco mu říkalo, že toto se už jen tak nezlepší. I nyní cítil slzy deroucí se mu do očí, cítil, jak mu cukaly mimické svaly, které se pokoušel ovládnout, aby se nezkroutily do bolestné grimasy. Pokusil se ale soustředit svoji mysl na něco jiného, než na psychickou i fyzickou bolest. Tak si povšiml, že vedle té vlčice, k níž mířil, stojí nějaký šedivý vlk. Eito nezpozoroval olíznutí, které té vlčce  cizinec předtím věnoval, tudíž nedovedl odhadnout, kdo je zač. Nepůsobil tak autoritativně jako ona, ba, ač byl větší a mohutnější, se vedle ní vlastně i ztrácel. Možná jí slouží jako otrok? Takhle tu třeba ve skutečnosti s omegami, ti výše postavení si z nich mohou udělat své osobní sluhy! Ale tak proč si mne Orfeon raději neponechal ve svých službách, nebylo by to pro něj o mnoho výhodnější? Ani ho nenapadlo, že ten šedý vlk byl vlastně potomkem bývalých alf a nynější deltou a dokonce i partnerem té vlčice. Zastavil se až kousek od té dvojice, stanul po boku vlkům, kteří byli i o dvě tři hlavy vyšší, než on. Byl zvyklý na to, že byl nižší než ostatní, avšak nyní se cítil ještě drobněji než obvykle. Neodhodlal se ani narovnat, aby působil sebevědoměji, zadní část těla mu to zatím nesvolovala, když se pokusil hrdě postavit, zdvihnout hlavu a srovnat nohy, levou zadní končetinou mu projela podivný tupá bolest. Vlastně by se ani neslušelo, abych stál jakkoli hrdějc, když vezmu v potaz svůj současnej post..., pomyslil si. ,,I já se připojím," řekl. To alespoň pověděl poměrně pevným tónem hlasu, ačkoli stále trochu bojoval se slzami, které ale odmítal ukázat. Už tak se jednou částečně zhroutil před Orfeonem! Letmo pohlédl na všechny ty vlky, co tu stáli. Otevřel ústa, užuž je chtěl zavřít, ale bylo pozdě, a on je oslovil: ,,Mohl bych se, prosím, k někomu z vás přidat?" Bože, já jsem takovej tupec! 


RITERU
Jižní tábor
Jessie mu ani nemusela poskytnout odpověď a on dle reakcí příchozích vlků velice dobře odhadl, oč tu běží. Seskočil od Jessie a postavil se dál od ní, nebylo mu příjemné cítit na sobě pohledy ostatních, ačkoli se po většinou všichni soustředili na jeho partnerku - ještě aby ne! Předtím na svém těle ale cítil především zkoumavý pohled psa s trochu podivným zjevem, vedle kterého si nyní stoupl. S úsměvem pokýval hlavou a pronesl: ,,Pro mě je samozřejmé, že přiložím tlapu k dílu." Byl šťastný, že konečně může s něčím pomoci a být zase alespoň na chvíli k něčemu. Potřeboval ale přesnější instrukce, nějaký konkrétnější úkol, sám totiž nevěděl, kde by se stal nejvíce užitečným.

Když vlci odešli, podívám se na Akia a kývnu na jeho slova: ,, Dobrý nápad." Řeknu a jdu k padlým větvím, které vypadají, že by se daly odtáhnout. Přijdu ke konci větve, vezmu jí do zubů a snažím se jí odtáhnout: ,, Teď by se hodila nějaká magie, která by mi s tím dokázala pomoct." V duchu si postěžuji, ale odhodlaně se pokouším táhnout větev k ostatním na hromadu. Sice mi to trvá o dost déle, než Akiovi, ale úspěšně odtáhnu spadlé větve na hromadu a pak přijdu k jedné velké větvi, která je jednou tak velká jako já: ,, Akio? "  Řeknu a ohlédnu se na něj, jestli mě slyšel: ,, Mohl bys mi pomoct tuhle větev odtáhnout? " Poprosím ho a vezmu do zubů jednu z menších větví, která vystupuje z té velké.

Řeka vlčice moon- Indiánská l. Západní l.
Vzbudila jsem se...nevím jak dlouho jsem spala, ale jsem promáčená a promrzlá na kost, všechno mě bolí mám hlad a musím se znovu napít z řeky. Pár doušků studené vody z rozvodněné řeky m lehce probere. V tu chvíli začnu řádné přemýšlet, jaká východiska jsou pro mne v tuto chvíli dostupná. Samotná lovit....Hmmmm, to nejde sama lovit, na cizím území nemohu. Chci rozehnat myšlenky, asi se půjdu ještě porozhlédnout po nejbližším okolí. Asi trochu jižněji, mohlo by tam být přívětivější počasí. Tak tak se unesu na tlapách a začnu se šourat na jih. Nevím jestli mi to pomůže, ale za pokus nic nedám. Ještě pár dní o samotě a dozajista zemřu. Pomalým krokem se přesunu na západní louku. Počasí tu není o moc lepší, stále všede spousta bláta. Nikde nikdo. Přemýšlím jestli si nemám vyhrabat jámu, ve které bych mohla přečkat pár nastávajících dní a doufám že se někdo objeví. Sama nemohu přežít.

Jižní tábor

Každý se už hlásil že se přidá. Mě přišlo trochu neslušné křičet na Alfu, ale přihlásit jsem se chtěl. "Jdu taky!" oznámil jsem. Vedle mě se objevil černý vlk(Aragorn). Usměju se a kývnu na pozdrav. Rozhlédl jsem se. Chtělo pomoct dost vlků, míň než jsem čekal ale i tak se zde nejspíš uvítala každá pomoc. Dokonce se zapojil i vlk, který měl nejspíš něco společného s alfou Jessie. Vypadal jako její partner.

Doupě

Probudil mě hlas maminky když řekla jméno Arfael tak mě oblízla. Chvíli sem ještě ležel ale pak sem se zvrdl a otevřel očiko zkusil sem otevřít i druhé a k podařilo se mi to. Rozhlédl sem se po doupěti. Konečně vidím svima očima. Uviděl sem další vlčata které tu byly. Pokuil sem se postavit. Když se mi to podařil tak sem k nim dopajdal a prohled sem si je. Po chvilce sem toho nechal a lehl si blízko nich

Západní louka

Teleportace. Tu nikdy úplně neovládala. Chlupy na zátylku měla zježené ještě teď, kdy kráčela zdejším paloukem. Existovat na jednom místě, svými smysly vnímat přírodu kolem, a pak se najednou objevit někde úplně jinde. Čumák se vám naplní zcela novými pachy, zrak vám oslepí náhlé světlo, za což jste vlastně rádi, protože tak alespoň nevidíte, zda vám třeba někde nezůstal ohon, a k uším vám dolehne... ticho. Eh? "Neměla bych být náhodou na území smečky?"
"Vždyť jsi."
"Hm, tak v tom případě tu asi chcípl pes."
Zlehka, tak jak to měla ve zvyku, našlapovala po seschlé trávě, místy ještě zamrzlé. Nemluvě o všudypřítomném blátě, kterému se snažila obloukem vyhnout. Svýma zářivýma očima pátrala po okolí, zda nezahlédne nějakou známou duši. Vlastně, jakoukoli duši. Kohokoli kromě užvaněného sysla, kterého musela snášet každý den posledních sedm let. O pichlavých a přechytračených poznámkách patronky nemluvě.
"Zdá se, že tvá přání jsou Drakovi rozkazem."
"Cože?" Obezřetně se rozhlédla po okolí, kde že to její patronka vidí Draka. Místo něj jí však v dáli padla do oka vlčí silueta. Jo takhle...
Bohužel nebyla po větru – jako by tu nějaký vítr vál – a tak na první pohled nerozpoznala o koho jde. Vlk. Vlčice. Nějaký psisko... Těžko říct. Poklusem se proto vydala tímto směrem snažíc se zachytit pach, který by jí o této záhadné postavě na obzoru něco prozradil.

Západní louka
Snažím se vyhrabat si díru ve které bych mohla spát. Není to snadné. Veškerá hlína...no vlastně bahono se mi hned sesypává pod prackama nazpět a nemohu vyhrabat ani sebe menší ďolík. Ale musím se snažit, když sibnevyhravu díru, tak zmoknu a mohla bych se podchpadit. Nechi umřít prostě nechci. Usilovně hrabu, snažím se obstošest. A hurá, dostávám se k pevnější půdě, když v tom v koutku okabzahlédnu silueta a hrozně se vylekám. Co tam ta silueta dělá. Je to vlk? Sto procentně je to vlk. Ale jak se tam dostal? Přijít nemohl, všimla bych si? Nebo ne? Koukam směrem k siluetě vlka. Přemýšlím jen nad tím co mám dělat. Mám utíkat? Mám se schovat? Udělala bych nejradši obojí, ale moc dobře mi dochází, že ten vlk, vlčice, nebo pes či co to je, by mohl být moje šance. Mohla bych se díky němu distat k potravě. Tahle myšlenka se mibzamlouvá. Potřebuju si s tím vlkem promluvit, ale i přes vyhlídky na možnou potravu a třeba i suchou jeskyni jsem vystrašená. Mohl by mi ublížit. Vztříc mu rozhodně nepůjdu. Počká, třeba přijde sám a třeba mi bude ochoten i pomoc. Jsou to sice plané naděje, ale je to jediné co mi zbývá. Tak nervózně přešlapuju okolo své jamky a čekám co se bude dít.

Jižní tábor
Uslyšel hlas, který mu byl povědomý. Doposud však nezjistil, kdo byl jeho vlastníkem. Když se ohlédl, spatřil vlčici s bílou srstí. ,,Na sever?" zopakoval  chvějícím se hlasem. Nechtěl působit jako slaboch, ovšem potom, co si všiml, jak moc kulhá na levou zadní nohu, si nebyl vůbec jistý, jestli by tam dokázal vůbec dojít. ,,Moc se omlouvám, ale vůbec nevím, zda bych tam dokázal dojít, natož kolik času by mi to zabralo..." Cítil se provinile, rozhodně se mu nezamlouvalo, že to může vypadat, že se mu tam prostě jen nechce. Ale ta noha... kdo ví, co s ní vlastně je, třebas fakt jenom kulhám, ale... došel bych vůbec tam, kam bych měl? Doufal, že vlčice ho tedy nepochopí zle. Stále se ho nikdo nepochopil ani se nenabídl, že by možná nějakým způsobem ocenil jeho společnost, a Eito začínal uvažovat, zda se do pomáhání nepustí raději sám na vlastní pěst. Než se ale tedy někam vydal, uslyšel v hlavě hlas. Nejprve ho to polekalo, ale v tom si vzpomněl, jak to tady chodí a trochu se mu ulevilo. Přeci by jen nerad zjistil, že se z něj začíná stávat cvok. Informace, kterou mu poskytla očividně ta samá bílá vlčice, ho překvapila. Otočil se na ni a pokýval hlavou. Poté věnoval další pohled tomu šedivému vlku, kterého doposud považoval za omegu, a nechápal, jak může někdo relativně vysoce postavený působit takovýmto dojmem. Zvláštní. 

Západní louka

Počínání neznámé šelmy si černá vlčice nemohla nevšimnout. Bodejť ne. Vždyť ji od okamžiku, kdy ji spatřila, nespustila z očí. Zdálo se, že v zemi cosi hledá. "Myši?" ozvala se její patronka.
"Prosím tě, vždyť to není kočka. To bys mohla vědět."
Čím blíže k cizinci byla, tím více se o něm dozvídala. Nebo spíše o ní, jak se záhy ukázalo. Byla opravdu vetřelcem, to podle pachu poznala okamžitě. A jak se zdálo, byla ještě mladou vlčkou. To nebyl špatný začátek. A tak tedy přidala do kroku, slechy v pozoru, ocas natažený v jedné rovině. V uctivé vzdálenosti od vlčice se zastavila. Nijak se nekrčila, ani na sobě nedávala znát sebemenší náznak podřazenosti. Při setkání s vetřelcem měla zřejmě radši, když se vědělo, kdo je tu pánem. Zároveň však její postavení nebylo nijak agresivní, ba naopak.
"Zdravím," pronesla, načež se nadechla k dalším slovům. "Zdá se, že hledáš místo k odpočinku..."
Svýma nebesky modrýma očima přejela po jejím pohublém těle. "A možná i něco k snědku?" Optala se tím nejvstřícnějším tónem, kterého byla schopna. Své jméno, jak si zajisté vlčice všimla, však neprozradila. A ani se příliš nepídila po tom jejím. Zřejmě čekala, jak se toho chopí ona a jaké mravy jsou jí známé.

Vskutku. Odtahovat ty padlé stromy, bylo celkem namahající. Když se Akio tak podíval na prozatímní hromadu, zauvažoval. "V zimě by se to dalo využít v doupěti. Za chladných dlouhých nocí.." Zamumlal si více méně pro sebe a napadlo ho to, jen protože přesně to udělal, když se šli schovat před bouří. "Asu? Co tak si později najít společné doupě a něco lehčího bychom si tam přenesli?" Navrhl z úsměvem, když k ní přišel blíž ,aby ji pomohl s jednou z těch větších a tímpádem i těžší větví.

EITO A RITERU
Jižní tábor - Bludná pláň / Podél LKS - Severní tábor
Eitovi hlavou vířily myšlenky, ačkoli měl strach a obavy, nepřestával rozmýšlet nad tím, jestli by se vážně neměl do prací alespoň zkusit zapojit. Přibližně věděl, kde severní tábor leží, pouze neznal cestu, avšak to byl ten nejmenší problém. Nakonec udělal finální rozhodnutí, ač nerozumné. Ale tak co už, jestli se mi zas něco stane, asi už se ani nebudu pokoušet vyhledat pomoc, stejnak by po mně nikdo nesmutnil, ujistil sám sebe, že to možná není zas až tak zlý nápad. Ušklíbl se nad vlastní myšlenkou. Jemně se kousl do jazyka a poté pokynul hlavou a naposledy rozhodně řekl: ,,Já... já to risknu. Pomůžu." Nečekal na to, jestli bude někdo protestovat. Možná se zdálo být divné, jak rychle přehodnotil situaci, i on si to uvědomoval, ovšem u něj nebylo úplně tak neobvyklé, když rychle měnil své úvahy. Proto byl raději, když věci nebyly naprosto přesně stanoveny a ještě existovala možnost něco pozměnit. Za kulhavé chůze se začal vzdalovat od skupiny vlků, u které ještě před chvílí postával. Kulhal výrazně, rozhodně se to nedalo přehlédnout. Realita byla ale taková, že i přes kulhání ho daná tlapa vlastně ani nebolela, což ho překvapovalo. Hm, možná se bolest ukáže pozdějc, pomyslil si, ale nezastavoval se. Byl navyklý na rychlou chůzi, kulhání ho nyní zpomalovalo, avšak i přesto nyní rozhodně nešel pomalu. Třeba se ke mně někdo přidá, i když o tom pochybuju, kdo by stál o společnost zachmuřenýho pesimistickýho psiska, co když kulhá, tak musí vypadat ještě hůř, než normálně? 
Šel po pláni, která nebyla zas až tak daleko od jižního tábora, a přemítal o tom, kolik hodin mu cesta asi tak zabere. Půda byla vlhká, tlapy měl špinavé od mazlavého bahna. Především nezdravou nohu měl zmáčenou, ale nesnažil se tlumit její dopady - jen by se tím zdržoval a snížil by tak, podle něj, už pomalé tempo. Stále se neprojevovaly žádné známky toho, že jeho rozhodnutí opravdu nebylo rozumné, bolest, ať už jakéhokoli typu, se dosud nedostavila.
V tom však zaslechl kroky. Ohlédl se. Eito měl přes hlavu přehozenou kapuci, tudíž dotyčný, který kráčel za ní, mohl detailně spatřit pouze psův vykukující čenich a pár modrých očí, které se ukrývaly pod látkou. Psisko ke svému překvapení zjistilo, že jej očividně pronásledoval šedivý vlk s barevnými znaky na srsti. Už znal jeho jméno, přestože si nebyl naprosto jistý, jestli si ho zapamatoval úplně správně.
Riteru a Eito několik dlouhých minut šli bok po boku, brodili se blátem. Od počátku spolu promluvili pouze jednou a to když jeden druhému věnovali strohý pozdrav. Psu neuniklo, jak ho vlk čas od času sleduje a upírá zrak na trochu zdeformovanou nohu. ,,Myslím, že bych ti mohl nabídnout pomoc, očividně se ti nechodí moc dobře," prolomil ticho šedý. ,,Myslím, že to není potřeba, děkuju za nabídku," odmítl pes a zamračil se. ,,Myslím to vážně," zkoušel to Rite dál. ,,Nemáš mi jak pomoct," stál si za svým Eito. ,,Řekl bych, že mám." ,,Ne." ,,Proč ne?" ,,Už jsem řekl, není mi pomoci!" ,,Uznávám, nejsem schopný uzdravit tvoji nohu, avšak... rozhodně bych asi dokázal urychlit cestu." ,,Cožpak, dokážeš cestovat časem? Heh, pochybuju." ,,Nu, neumím, ale..." ,,Ale prostě ne, nemůžeš mi pomoci." Riteru již dále nediskutoval, uvědomil si, že to nemá cenu. Rovnou se tedy chopil věci, dotkl se čenichem pírka, které měl zapletené v srsti na krku, a v mžiku mu narostla velká křídla. Věnoval Eitovi vážný pohled. Pes si povzdechl, na chvíli pohlédl na křídla, která měl jeho společník na hřbetě, a poté sklopil zrak k zemi. Rite promluvil: ,,Můžeme do severního tábora letět, nemyslím to zle, ale oproti mně jsi hodně malý, nemělo by pro mě být těžké tě tam dopravit." ,,NE!" ,,Proč?" ,,Nechci o tom mluvit, prostě... nemám s lítánim dobrý zkušenosti, stačí ti to jako odpověď?" ,,Ale já ti chci pomoct. A třeba bych ti i mohl ukázat, že to vlastně není až tak špatné. Mimochodem, omlouvám se, vím, že je to nevhodné, ale vidím ti do hlavy - takže už asi nemůžeš dále zapírat, protože jak jsem si všiml, vlastně bys byl ochoten to pro jednou riskovat," zazubil se vlček a několikrát máchl křídly. Eito už ztichl a zastavil se, aby pro šedivého bylo snazší ho uchopit. Po pár sekundách cítil, jako ho Riteru, zprvu nemotorně, uchopil do svých velkých tlap. Pes se zpočátku cítil nesvůj, bylo to podruhé v krátké době, kdy někdo vešel do jeho osobní zóny a ještě ke všemu se ho dotýkal, ale nebránil se. I přesto vlk mohl snadno vycítit jeho nejistotu, protože se kishu inu pořádně uvolnil až ve vzduchu, do té chvíle měl ztuhlé svaly a držel své tělo v relativně křečovité poloze.
Severní tábor byl již na dohled. Riteru začínal pomalu klesat, letěli poměrně vysoko, neboť využíval silných větrů, díky kterým nemusel křídly tolik mávat a usnadňovalo mu to let i v ohledu držení Eita, okolo jehož těla měl pevně obemknuté přední tlapy. K zemi se snášel velice opatrně, nechtěl svého svěřence poranit a pokusil se o co nejměkčí přistání. A skutečně, konečně oba dva neklidně postávali mezi troskami severního tábora a rozhlíželi se kolem sebe přemýšlejíc, do jaké práce se pustit nejprve. ,,Uhm, zapomněl jsem poděkovat... takže díky. Vážně. A omlouvám se, jestli jsem se choval nějak vyloženě nepříjemně," hlesl Eito a Rite s úsměvem na tváři mlčky přikývl. Poté vlk bez rozloučení odklusal pryč. Pravděpodobně už ho napadlo, jak přiložit tlapu k dílu, pomyslel si pes a  dále se pobíral úvahami o tom, kde by byl nejužitečnější.

Jižní tábor ---> na sever
Když se Mitrill přihlásila, přikývl jsem na souhlas . "Tak nebudeme otálet a deme na to, ne?" šťouchl jsem do ní a rozešel se na sever, tedy předpokládal jsem že to byl sever, ale mohl jsem se mýlit. "Myslíš že to tam je hodně poničený?" otevřel jsem téma které by jsme mohli probírat cestou, ticho mi totiž bylo proti srsti. Snad to nebude tak strašný, ale mi zvládnem všechno! usmál jsem se pro sebe, věděl jsem že umí číst myšlenky, a tak že to nejspíš uslyší, ale to mi nevadilo. "Co by jsme mohli dělat?" šeptl jsem si tak pro sebe. "Mohli by jsme odklidit pár spadlích stromů? To zvládneme!" vyštěkl jsem už poměrně nahlas a radostně pohupoval ocasem ze strany na stranu.

Když se hnědá vlčice představila, pokýval jsem hlavou. U zásob jsem ani neváhal. Děkovně jsem přikývl a pustil se do jednoho ze zajíců, poté jsem pohlédl na vlka co tu byl se mnou. Následně jsem vyhledal pohledem onu bílou vlčici a došel k ní. Právě mluvila k vlkovi, jenž zřejmě nebyl čistokrevným. Co mi to napovědělo? Rozhodně ty rohy a dva ocasy. Chtěl jsem zamířit přímo za nimi, ale spatřil jsem vlčici, kterou jsem až moc dobře znal. ''Kyurabi?'' Vytřeštil jsem své oči a zamířil k ní. ''O můj ty draku, opravdu jsi to ty!'' Švihl jsem nadšeně ocasem a chystal se ji obejmout, ale v tomhle pohybu jsem se zarazil. Pamatuje si mě vůbec? Nakonec mi prolétlo myslí. Vzpomněl jsem si na to jak jsme se spolu bavili. O tom, jak se mi velmi líbila, ale bál jsem se podniknout ten první krok.

Jižní Tábor ---> Na sever
Když jsem si vyslechl co alfa řekla kývl jsem si tak pro sebe. "No vidíš! Budeš užitečnej! " ozvala se patronka. Ty nesklapneš ani na chvíli co? neodpustil jsem se pichlavou poznámku. Věděl jsem že naráží na mojí magii, na takovouhle práci byla dobrá, mohl bych i pomoct zraněným. Lečení nebylo zrovna moje, ale něco bych zvládl. Koukal jsem po okolí, jestli se někdo nevydal stejným směrem. Je lepší jít ve skupince, kdyby se něco stalo... pomyslel jsem si a neuvědomil si že moje patronka to uslíší. "A JÁ ti nejsem dost dobrá? Co?" zavrčela na mě. No nevím jestli ti můžu moc věřit. uchechtl jsem se sarkasticky, v duchu ovšemže. Všiml jsem si dvouch vlků, tedy vlčice a vlka, jak vycházejí z Tábora. Doběhl jsem k nim a spustil. "Tak co! Můžu se k vám připojit děcka?" zaštěkl jsem. Moje oči byli hlaveně na vlčici, no to víme dáma. "Hele nedovoluj si moc jo? Nemusí tě tu všici znát jako kurevníka!" zapískla patronka. Žárlíš? pomyslel jsem si pobaveně, ale odpovědi se mi nedostalo.

Než jsem se stihla pořádně rozkoukat, Tábor se plnil spousty vlků. Zatím si mě nikdo nevšiml. Udělala jsem pár kroků. 'Kyurabi!' Zaslechla jsem jakoby zdálky, tak blízko a přitom tak vzdáleně. Jméno mi tak blízké a přitom tak vzdálené. Spatřila jsem vlka, který ke mě mířil. Zastavil přímo i mě a skoro to vypadalo, že mě chce obejmout, ale když jsem sebou ustrašeně ucukla, zastavil se v pohybu. ''Vypadá to, že ty znáš mě. Asi.. Ale já si nepamatuji ani kdo jsem já, natož kdo bys byl ty...'' Zamumlala jsem a udělala další krok dozadu.