Příběh smečky Elloris

Les pěti statečných
Netrvalo dlouho abych spatřila mezi stromy mihotat se drobounké tělíčko vlčete. První co mě napadlo bylo Jak to že je tu tak samotné?, to však hned nahradilo zděšení, že bylo od čumáku dolů krvavě rudé. Hrůzou jsem stuhla. Pomalu se mi vraceli vzpomínky na mého maličkého, sladkého synáčka, kterého ta zrůda, co se nazývala bezbraným vlčetem, za živa snědla. Tohle mládě však nejevilo ani znaky šílenosti či že by bylo zraněné, spíše uchváceně sledovalo Antonia. I ten si ho pobaveně svým dravčím okem prohlížel. Vesele zaklapal zobákem a vypjal hruť, zároveň však omylem křídlem drcl do malé poštolky, která jen tak tak nespadla z větve. I oklepala jsem se a pozorovala jsem příchozího. "Ahoj maličký, copak tak sám?" bohužel byl milý pozdrav pokažen tím, že jsem se sípavě zakuckala a dávyvě jsem zaklonila hlavu. Znovu zakroutím hlavou, zhluboka se nadechnu a vykouzlím lehce pokřivený úsměv.

Aralsky les: 
K mému štěstí se stihl vyhnout a já zabrzdila až po pár metrech. To co jsem uviděla mě trochu vyvedlo z míry: ,, Nechce mě usmazit, že ne?!"  Po myslím si, ale po jeho slovech se trochu uklidnim. Nahodim sebevědomý výraz: ,,Budeš mi zdobit doupě! Které sice ještě nemám, ale to se nějak vymyslí." Zvolam a doběhnu k němu. Zastavním se kousek před ním a pokusim se ho mírně zasáhnout klackem.

Ta věc na mě kouká! Pomyslel si a zasmál se. V údivném pozorování ho vyrušil hlas. Zatřepal hlavičkou, aby se vrátil na planetu zemi a otočil se směrem k ní. ''Zdravíčko. Nejsem sám. Ty vysoké věci tu jsou taky a pořád si mezi sebou povídají.'' Odpověděl vlčecím milým hláskem a nevinně se zazubil. A zelené očko mu pořád utíkalo směrem k velkému tvorovi nahoře.

Další ráně se nevyhnul a když se lehce klacek dotkl jeho hrudi, zavřel oči a padl k zemi. ''Ale né, statečný vlk zabil velkého strašného draka!'' Zavrněl a hluboce vydechl. Po chvíli se postavil a oklepal se. ''Jsi jak malá.'' Zavrtěl pobaveně hlavou. ''Ale to na tobě miluju.'' Dodal ještě a dal se zpátky do práce. Akio na dlouhou zábavu nikdy nebyl.

Kaisa -Jižní Tábor- poblíž Stříbrného lesa

Vlci se rozcházeli a po skupinách vyráželi na sever. Já čekal jestli alfa ještě něco řekne či vydá rozkazi. Když se stále nic nedělo, chtěl jsem se k někomu přidat, ale žádný vlk mi nebyl nějakým způsobem sympatický nebo byl spíš sám a já chtěl radši skupina. Bohužel ta předtím už odešla. Rozešel jsem se tedy po pachu někoho cizího. Tím směrem šlo víc vlků, takže třeba nějakou skupinu i najdu. Šel jsem rychle a cestou se už snažil něco poupravovat. Moc toho ale nebylo, mohl jsem některá místa třeba vyplňovat hlínou. Moje první větší opravy začaly až u lesa. Do lesa jsem za vlky nakonec nešel, možná bych tam ani nebyl užitečný, začal jsem až dál u lesa kde jsem viděl vyvrácený strom. Přemýšlel jsem co s ním. Nakonec mi došlo že bych ho mohl přeměnit na hlínu a vyplnit tak tu díru co po sobě strom zanechal. Byl jsem se svou magií spokojený a mohl jsem pokračovat dál.

Miroki -Jižní tábor-Aralský les

Rozešel jsem se na severní území. Mohl jsem akorát tak léčit raněné nebo nějak pomoct ostatním. Rozhodl jsem se jít do Aralského lesa. Mohl tam třeba někoho zavalit strom nebo se vlci co tam pomáhali mohli také zranit. Kdo ví. Třeba jo. Když jsem však došel k lesu ucítil jsem sice slabě ale i tak Asuku. Nebyla sama. Cítil jsem tu i dalšího vlka, ale zatím mě zajímala jen Asu a ten cizinec. "Asu?!" zavolal jsem nahlas a šel dál do lesa kde jsem pro jistotu zavolal na dceru znova.

Aralsky les: 
,,Zásah!" Po myslím si vítězně a položím tlapu na jeho břicho: ,,A až budeme mít doupě, dám so tě jako podestýlku." Za vtipkuji a nechám ho se zvednout: ,, Ty se někdy chovas jako osmiletý vlk před důchodem." Řeknu s usklebkem a zasmeju se: ,, Taky tě miluju."  Řeknu a otru se o něj, když uslyším povědomí hlas. Nastrazim uši a posloucham: ,, Táta?!" Napadne mě: ,,Tati!" Zavolam do lesa a ucitim i jeho pach, který se k nám blíží: ,, On se opravdu vzbudil!" Po myslím si nadšeně a sleduji, odkud se vynoří.

Zasmál se. ''No jo. Někdo musí být ten zodpovědnější.'' Ušklíbl se a opět ji olízl, když v tom najednou něčí vlčí hlas. Zamračil se, když volal jeho milovanou. Nevěděl o koho se jedná, ale najednou Asu zavolala 'tati'. Stejně se pořád podezřívavě tvářil a sledoval blížícího se černozeleného vlka. Vzpomněl si na její matku. Byla stejných barev. Ale Asuka byla barevná. Jistě to byl její adoptivní otec a proto trošku podezřívavý pohled povolil, dřív než se stihl příchozí koukat případně do jeho obličeje a tvářil se chladně a neutrálně.

Les pěti statečných
I pozvednu obočí když vlče neprojevilo žádný náznak strachu. I pousmála jsem - tací naivní jsme byli my všichni, ne? "Je úplně k sežrání." poznamenal Antonio a znovu se zaskřehotal svému "vtipu". Pip, ta malá poštolka, se skrčil ještě více, když do něj znovu praštil křídlem. I po tom co malý vlček řekl jsem byla překvapená ještě více. "Kdo?" vyhrkla jsem a rozhlížela jsem se po těch "obrech". Nikoho však nevidím, ale pak mě něco napadne - i se zeptám: "Ty... ty jim rozumíš?" zeptám se a ukážu na okolní stromy.

Aralský les

Zaslechl jsem hlas své dcery jak volá "tati". Usmál jsem se a klusem se rozběhl dál za ní. Hned jak jsem ji uviděl jsem zpomalil a hned jak zahlédl i druhého vlka jsem se zastavil. Neznal jsem ho ani jeho pach, nebyl mi povědomí a ani svým výrazem moc sympatický. Skoro to vypadalo jako by mě chtěl probodnout pohledem. Obrátil jsem se zase na Asuku a nasadil tázavý pohled. Vážně jsem nechápal kdo to je. Doufal jsem že jen nějaký kamarád, zase aby jí neublížil. Byla to jediné co jsem tu měl.

Aralsky les: 
Když jsem uviděla otce nadšením jsem skakala. Konečně se probudil a dokázal mě i najít. Při skočila jsem k němu a chystala se ho svalit, když si vsimnu jeho pohledu. Zastavim se a po chvíli pochopím, o co mu jde: ,, Akio, můj táta Miroki. Tati můj druh Akio."  Představím je a naznacim Akiovi, aby šel blíž. Pak se k němu naklonim: ,, Tvar se víc přátelsky." Zaseptam mu a usmeji se zpátky na otce. Docela jsem doufala, že si ,,sednou" a nestane se tu nějaká rvačka. To jsem opravdu teď nepotřebovala.

Nahnul hlavičku do boku, když si všimnul menší opeřené věci na stromě. Poté se opět podíval po dotazu na vlčici. ''Já vám ani nevím, jestli ano nebo ne. Ale vím, že si jistě povídají. Co jiného by to mělo být?'' Odpověděl a poté se narovnal a hrdě vypnul svojí černou hrudičku. ''Jmenuji se Azrael.'' Představil se a následně vydechl a svůj postoj povolil a začal se smát. ''Nevíte co je to tam nahoře?'' Zeptal se a opět s údivem sledoval tvora.

Zamračil se, když si všimnul, že taky na něj se netváří zrovna dvakrát nadšeně. ''A také místní Gamma.'' Dodal a švihl ocasem. Otočil se na Asuku, při jejím zašeptání. ''Nojo, promiň. Síla zvyku.'' Odpověděl ji a i tak si držel neústupnou neutrální masku.

Aralský les

Asu ke mně přiskočila nadšením bez sebe. Přestal jsem se šklebit a usmál jsem se. Takže vlk Akio. "Stop, stop, stop. Říkala jsi druh?" zeptám se trochu překvapeně. Byl to tedy její partner pokud se nepletu. Ovšem. Dalo se to čekat, je mladá. "Nevím co řešíš Romeo. Ty jsi evidentně nepochodil a tak žárlíš." pustil se do mě patron. Zmlkni Nibori. To není pravda, odpovím mu myšlenkou. Uvědomil jsem si že Asu neznala mou rodinu, magii, patrona a vlastně spoustu dalších věcí. "Je vidět jak se jí věnuješ," pokračoval Nibori ale já už zas poslouchal Akia jak se chlubí postavením. "Já jsem již také součást smečky," řekl jsrm spíše pro info Asu. Pořád jsem přemýšlel jak si ho mohla Asu najít tak rychle. Zas tak dlouho jsem nespal.

Vlčice mu ani nestihla odpovědět, když v tom nejvíc příjemný hlásek co pro něj existoval zazněl v ouškách. ''Sestřičko! Pojď tady za mnou!'' Skoro až zavyl, aby se to dostalo k jejím ouškům. Byl rád, že se Anemon probudila a že ho našla. Taky však měl ustaraný výraz. Co kdyby se ji něco stalo a on u toho nebyl! Nebyl by u ní, aby ji mohl ochránit před vším zlým. To by si jistě neodpustil. Už od první chvíle to vypadalo, že svou sestru bude mít milionkrát radši, než svého bratra. Ovšem kdyby je i on se rozhodl sledovat, vyhánět ho nebude, stále byl Afrael jeho bratrem ať už chtěl, nebo nechtěl.

Doupě -> Les pěti statečných

Prodil sem se ze spánku. Protahl sem se a zívl , Když sem zavřel tlamičku. Rozhlédl sem se po doupěti. Všiml sem si že ty dvě vlčáta které tu spaly byly pryč. Kam se podělí ? Potichu sem obešel vnitřek doupěte ale nikde sem je neviděl až sem si všiml že venku je něco bílého. Pomalu sem došel k tomu a opatrně sem se toho dotkl tlapkou. Hodně to studělo. Trošku sem zvedl hlavu a všiml si stop v tom bílém. Kam to vede ? Vydal sem se po těch stopach ale byla velká zima dlouho sem šel až sem si všiml vlčete které mělo skleněné hlavu. Pomalu sem k němu došel a opatrně do něj štouchl čenichem.

Oba okřídlení vlci na slova Hilary přikývli. Angaraw si také všiml, že k němu kývla, tudíž se zřejmě k ní jeho myšlenka dostala. Kyurabi si držela trošku odstup a držela si svůj osobní prostor. ''Vy znáte, mou matku? Teda asi mou matku..?'' Zeptala se vlčka opatrně a následovala ji. Angaraw se na Kyurabi podíval. ''Trošku víc, začni věřit slovům co se mluví k tobě. Uvidíš, že si vzpomeneš, Kyu.'' Usmál se na ni a taky se rozhodl následovat bílou Betu. No spíš rozhodl.. Byl to příkaz k tomu aby se dostal do smečky.

Aralský les: 
Trochu jsem si povzdychla, když se Akio i po mé připomínce tvářil stále stejně, ale co nadělám. Nejspíš to byl přístup ke všem, co neznal a tak jsem mohla doufat, že se spřátelí: ,,Ano. Akio je mým partnerem." Řeknu s úsměvem a když uslyším, že je členem snečky, poskočím radostí: ,, Opravdu? To je skvělé! Konečně budu mít aspoň jednoho člena rodiny blízko!" Řeknu a oči mi září nadšením: ,, Co jsi si zvolil jako práci ve smečce? " Začala jsem vyzvídat a úplně zapomněla na to, že nám zbývá ještě velká část na úklid.

Vlček čekal až seobjeví bílo-fialová kulička a když se tak stalo, povyskočil radostí. ''Sestřičko!'' Objal ji v pořádném vlčím objetí a když si všiml i Arfa, v duchu protočil očima. Jen na něj pomyslel a skutečně se tu objevil. ''Hoj, brácha.'' Pověděl neutrálně, už vůbec ne s takovou radostí jako u Anemon. ''To ještě nevím. Právě jsem ji potkal.'' Pověděl jakoby tam nebyla, ale to se vsákne.


Po chvíli přeci jen povolil svůj pohled a křečovitě se usmál, už jen kvůli Asuky. Co by pro ní neudělal. Třeba i vycházel se svým tchánem, když už nic. Poslouchal její zvědavé otázky. Miloval na ni i to, že byla od přírody zvědavá. Vzpomněl si na Alsafi. Jeho sestra byla také tak zvědavá. Ach, sestřiško. Kde jsi mi zmizela? Kde jste zmizeli obě? Pomyslel si trošku smutně. ''Rád vás poznávám, ale teď vás teda asi nechám si sdělit novinky. Já jdu pokračovat.'' Zkusil říct milým hlasem a vrátil se k sbírání větví a dávání je hromady. Dále posouval i kmeny na další hromadu, u nich se samozřejmě 'zapotil' mnohem víc.

Les pěti statečných.

Když se objevil bráška měl sem radost. Dloubl sem do něj čumake ale jakmile sem uviděl velkého vlka trochu sem ustoupil dozadu.Kdo to je moc se mi nelíbí. Trochu sem se schoval za sestřičkou ale očima sem pořád sledoval velkého vlka. Sem rád že sem našel své sourozence. Podival sem se na bratříčka.