Příběh smečky Elloris

Lví hory (někde poblíž tábora bývalé smečky Stříbrného Fénixe a tedy i doupěte alf)

Popravdě, zdejší krajinu si příliš nevybavovala. Vše jí tu najednou připadalo cizí. A padající sníh jí situaci zrovna neulehčoval. Všechny pachy, kterými by se mohla při orientaci řídit, začínaly mizet. Zdálo se však, že místo tábora smečky Stříbrného Fénixe trefila celkem přesně. Nedaleko rozeznávala jeho hranice. I když zrovna mnoho vlků tu neviděla - přesněji řečeno žádného, ale na tom nebylo nic zvláštního. Vždyť tato smečka už ani neexistovala. Ostatně jako spousta věcí, které ji spojovaly s tímto místem. Nepříjemná nevýhoda nesmrtelnosti. Proto se také rozhodla do tábora ani nechodit, jen se čistě z nostalgie porozhlédnout po okolí.
Jednu tlapku střídala druhá, jak vlčice šplhala po kamenech stále výše do hor, snažíc se dostat na skalisko, které vyčnívalo nad táborem. Odtud by mohla dohlédnout daleko za hranice smečky. Jak jí jen chyběl život, který kdysi vedla. Její rodina, přátelé, partner, kterého nikdy neměla. Vše, čeho se vzdala pro to, čím byla teď. Ale... čím, kým vlastně byla?
Jakmile se dostala až ke kraji, posadila se. S povzdechem sklopila hlavu a uši přitiskla k hlavě. Oči jí sklouzly k tlapám, než je pomalu zavřela a oddala se vzpomínkám, které po dlouhé době vyplouvaly na povrch a připomínaly jí její minulost. Chvilka klidu to bylo jediné, co teď potřebovala. Návrat na místa, která pro ni kdysi byly domovem, nebyl tak snadný, jak si představovala.
Ale ani této drobnosti se jí nedostalo. Byla to snad chyba, že se také chtěla stát něčeho součástí? Alespoň na chvíli? S vyceněnými tesáky se otočila na toho drzouna, co se jí odvážil dotknout. Z hrdla se jí vydralo tlumené zavrčení. Ale až teď si uvědomila, že jí vlček není cizí. Ponořená v myšlenkách jeho pach vůbec nezaznamenala. "Ty?" To bylo jediné, na co se zmohla.

Lví hory
LAZARUS
"Vy?" - odpovedal. Celá jedna svorka, 50 vlkov na jednej kope a ja narazím práve ... do nej. - pomyslel si sklamane. Postavil sa a otriasol sa. Malinko si Tamaru bližšie obzrel a oňuchal jej pach. "Moje meno je Lazarus, ak som sa predtým nepredstavil. A vy?" - spýtal sa v kľude. Vlčica mu prišla vyrovnaná, aj keď momentálne citovo malinko rozladená. Jemu to však neprekážalo a ani ho to nazaujímalo. Preto čakal na svoju odpoveď.
/Už musím, takže niečo narýchlo

Lví hory

Alespoň že tuto vzpomínku ještě neztratila. Vzhledově poměrně odrostlé vlče, ale věčně spící, silné, myšlením však naprostý zabedněnec. Ano. To musel být on. Kdo jiný by jí také tak moc připomínal ji samotnou? Bílé skvrny narušující jinak tak dokonalou srst, ledové oči - nebo alespoň jedno z nich. V tomto si byli až příliš podobní. Ze smečky, odkud pocházela, ji kvůli tomu považovali za slabou, odsouzení hodnou. Na Niwatu se však vlci rodili s tak rozmanitými zbarveními, že toto vlče mezi nimi jistě hravě splyne.
"Pro tebe Tamara," odvětila a na rozdíl od vlčete zůstala sedět, jen si pro jistotu obtočila ocas okolo tlapek. Nerada by, aby jí ho vlče při své šikovnosti přišláplo. "Co v těchto horách vlastně pohledáváš?" Hlavu zlehka naklonila na stranu a podezíravě si vlče přeměřila. "Nejdřív tě potkám, jak se paktuješ se Zeiss, a teď zase poblíž doupěte alf této smečky. Nějak nevím, co si mám o tobě myslet, mladý vlku," pronesla napůl vážným - napůl pobaveným tónem.

// V pohodě, stačí, že jsme dneska nějak začaly  Stejně si ještě potřebuju dovařit oběd na zítra. Dobrou ^^

/Doupě -> Lví Hory/
To toulavé vlče, tedy Lazarus, jak se mi představil, chvilku nenápadně koukal. Byla pravda, že jsem mu teď mnoho pozornosti nevěnoval, ale i když se omluvil, prostě zmizel. To se mi nelíbilo. Možná jsem mu nevěřil natolik, abych jej nechal potulovat se územím, možná šlo o něco jiného. ,,Půlko, prosím, zůstaň tu s vlčaty. Hned budu zpět," slíbil jsem partnerce, olízl ji a s vážným výrazem na tváři se opět postavil do hrdého postoje, načež jsem vyklusal z doupěte ven. Z tábora se začaly stávat opuštěné trosky, co jsem tak viděl, už se nedal považovat za tábor. Toto s Jessie musíme ještě dořešit. pomyslel jsem si a po pachu sledoval podivné vlče. Nebylo daleko. A nebylo tam samo. Cítil jsem velice zvláštní pach vlčice, který mi přesto něco málo připomínal. Zatřepal jsem hlavou a střihl ušima. Z mého klusu se stalo něco rychlejšího, ale bylo to jen pár skoků. Poté jsem je spatřil. Zahleděl jsem se na onu tmavou vlčici a zajiskřilo mi v očích.
,,Umím i zvláštně výt, chceš si to poslechnout?" navrhl jsem a jakožto správně zvědavé vlče zavrtěl ocasem. Oba mé fialové znaky na těle zazářily a vlčice přikývla. Tak jsem spustil. Očividně to na ni nějak působilo, minimálně se jí to líbilo. Stejně jako ostatní, které jsem zatím potkal. To vše jsem tušil dle jejich výrazu. Umím číst z tváře, netuším kde se to ve mně bere... Prý jsem všímavý. Nevím, proč mi to říkají. Jsem stejně obyčejný, jako ostatní odrostlejší vlčata. Nebo ne?
Zastavil jsem se a zatřepal hlavou, abych se ze vzpomínkových myšlenek vzpamatoval. ,,Tamaro?" obrátil jsem pohled k černé. ,,Tamaro!" pověděl jsem již jistěji a zatvářil se možná překvapeně, možná nadšeně, asi tak trochu obojí. Ano, skutečně se jednalo o vlčici, kterou jsem potkal v dětství a jedna z mála, která mě již tehdy opravdu zaujala.

//Nai? Jaký Dino? Dino tady vůbec není. :DDD

/Severní Tábor -> Aralský Les/
Tábor, ze kterého se pomalu ale jistě stávalo něco, odkud přestávalo být možné řídit smečku. Zde jsem se nacházel a právě se probouzel z několikadenního spánku. Už mě to spaní unavovalo více, než spousta dní bez něj. Unavovalo mě taky žití bez Richu. Netušil jsem, kde je, dosud jsem spokojeně stárnul s ní. Tiše jsem si povzdechl a zvedl se. Začal jsem větřit, zda ji náhodou neucítím. Nikde nic. Těžce jsem se zvedl, rozběhl se do blízkého lesa. Poté jsem se rozhlédl kolem sebe. Široko daleko jsem nikoho neviděl, pohled se mi však za jistých pár týdnů mlžil více a více, dnes jsem již rozpoznával pouze pár barevných fleků - krajinu, stromy, kmeny, keře a oblohu. Jo a občas nějaký ten potůček či studánku. Lehce žalostně jsem zavyl, doufajíc, že na svoji drahou polovičku, se kterou bych rád spokojeně dožil, opět narazím.

Řeka vlčice Moon
Kay mi představil tu... věc a já jsem popošel ještě blíže k stromu. Podobně jako Kay jsem na něj položil tlapu, s tím rozdílem že já do něj poměrně zaryl drápy. Sice to chvíli trvalo ale 'odpovědi' se mi dostalo. "No ještě ho můžeme zachránit, je živej..." poznamenal jsem si tak trochu pro sebe. V tom mě tu ale Kay s poznámkou nechal a někam si zmizel, a to doslova. "No super, jako kdyby tohle nepotřebovalo zpravovat, že!" zabrbral jsem drze, s tím že jsem ale věděl, že Kay mě už neslyší. Mezi tím jsem přišel ke kořenům stromu a zkoumal ho. Pak jsem si trochu zahrabal do země pod ním. "Super, Ještě není uplně zmrzlá." poznamenal jsem si a chvíli po tom se vrátil Kay. "Tak hele...." začnu. "Mohl bych nechat vyrůst nějaký silný rostliny, nebo použít nějaký kořeny a zatáhnout ho zpátky do země, a ty by si mi mohl pomoct tím že pomůžeš zvednout kmen zemí, co ty na to?" řeknu mu svůj plán a čekám na jeho názor.

Stříbrný les
"No jasně! To podvádění je namáhavý viď! Jen jsem se užklíbl při tom když sebou Mitril 'flákla' na zem a lehl jsem si vedle ní. "No... Asi by se nic nestalo, kdybychom si chvíli dáchly co?" zasměju se vlídně a žďouchnu do ní jemně čumákem. Takhle na zemi jsem se protáhl a olízl si čumák. "Já mám hlad, co ty?" zeptám se jí a zároveň pronesu svojí nespokojenost.co jsem si to zase vymyslel. jsem si z téhle malé dálky od těch hromad, jsem si ještě povzdechl na tím, že budu muset Mitril CELÝ MĚSÍC lovit myši.

Rieka vlčice moon
"Zeisský špeh.. aká to blbosť," zamumlem si po pod nos, keď sa vrátim na vysunutý mostík, ktorý spájal dva brehy. Chvíľu premýšľam, než ma Tario z myšlienok vytrhne a ja na neho upriem svoje fialové oči. Chvíľu sa na neho pozerám štýlom - nemám na to chuť ani náladu. No, môj pohľad povolí až nakoniec prikývnem. "Dobre, priprav sa.." prehovorím. Znaky sa mi rozžiarili, tento krát neblikli, ale svietili. Počas toho som na kamennom moste pohyboval tlapami až z rieky vyletel kamenný stĺp, ktorý zabezpečil to, že sa strom začal zdvíhať. Ďalšie pohyby tlapami, vytvorili ďalší kamenný stĺp, ktorý strom narovnal a ten predchádzajúci sa stiahol späť do rieky. Teraz stačilo, aby Tario spevnil strom svojimi koreňmi či pevnými rastlinami alebo ako to chcel spraviť.

MITRIL / Strieborný les
Unavene som vydychovala, než si ku mne ľahol Dix a štuchol ma čumákom. "Odpočinok beriem, ani to navrhovať nemusíš," poviem, pritom si labkou odhrnem ofinu na bok - čo odhalí moje druhé očko, na ktoré som riadne od narodenia nevidela. Položila som si hlavu na jeho packy a pritúlila som si ju k jeho krku (či jak to má vyzerať :ddd). "Mám hlad, ale nie poriadny aby si teraz mi musel ísť uloviť myš," zamumlem popod čumák. Zívnem si až zaborím svoj čumák do jeho srsti.

TOSHIO / Okraj strieborného lesa
Prebodnem pohľadom onu votrelkyňu, než strihnem ušami. "Nemáš čo robiť?" opýtam sa zo zvýšeným hlasom, než sa pohnem smerom do lesa. Skorej, než sa tam rozbehla. Tak, jó. Možno to bola moja chyba, kto vie. Nevychovaná.. kss.. Zatnem zuby, než nájdem malú hromadku konárov. Netrvalo tomu dlho, než sa vo mne niečo ´odomklo´ a oné konáre náhlo začali horieť. Ani ma to tento krát neprekvapilo či nezaujímalo. Konáre proste zbĺkli, kto vie. Možno to bola moja do teraz neobjavená mágia alebo sa tam tá vlčica nudila. Uškrniem sa. "Byť tebou, by som to tu nepodpaľoval," poviem a okolo ohniska odhrniem lístie, ktoré tu ešte ostalo - aby nevznikol požiar lesa.

Tayume - Stříbrný les
Ušklíbla se. „Co myslíš? A nezvyšuj na mně hlas. Jsem od tebe podstatně starší a.. no, viditelně rozumnější, takže je to od tebe velmi neslušné.” možná se chovala trochu, jako by byla někdo víc, ale v tu chvíli to bylo jedno. Jí. Pohodila hlavou sledujíc každý jeho krok s lehce povrchně zdviženou hlavou. Zavrtěla hlavou. „Být tebou si krotím schopnosti.” zamručela na něj, než se otočila a pomalým krokem odcházela. Zeisský špeh... pff vypadám snad na někoho, kdo by se v Zeiss udržel? Nemám ani drápy. brblala si pro sebe znechuceně a sem tam zavrtěla hlavou. Bylo jí celkem jedno, jestli jde za ní, ale chraň ho tlapa dračí, jestli se k ní přiblíží víc, než na metr.

Čekala jsem na odpověď bílé vlčice. Když začala, trošku nervózně jsem se ošila. ''Chtěla bych se přidat do smečky, pokud můžu...'' Začala jsem trošku nejistě a přešlapovala jsem z tlapky na tlapku. ''Ale ztratila jsem dlouhodobým spánkem paměť, nevím jak moc dokážu být nápomocná smečce.. Zatím co jsem se stihla dozvědět, tak jsem asi z rodu Nirakebe a měla bych mít někde bratra co se jmenuje Aiko..'' Začala jsem, ale poté jsem zmlkla a trošku sklopila pohled k zemi. Co se jména týče, furt jsem si nebyla jistá jestli ten vlk vedle mě mluvil pravdu, ale možná, že jo..

Došel jsem k bílé bětě, kterou při příchodu ukázala Jessie, že za ní máme zajít. Kyurabi se slova ujala dřív. Pokud si nepamatuje kdo jsem, přirozeně mi nebude věřit. ''Zdravím.'' Pověděl jsem jakmile jsem k ní došel úplně. Vzdychl jsem. Já ji znal předtím, než jsme zřejmě oba upadli do spánku. Jmenuje se Kyurabi a je původně z Kirigakure. Původně je z téhle části území- Pomyslel jsem si a pokud Hilary umí číst myšlenky, tak v pohodě by to měla slyšet, no ne? ''Já jsem Angarawt z rodu Věčných lovců a také se chci přidat do smečky. Jsem z Ishimury, kde jsem se nedávno probral a už jsem si stihl zjistit, co se stalo. Takže vím, že Ishimura už neexistuje a zde je Elloris..'' Pověděl jsem jakobych ji po myšlenkách nic neřekl.

Zavrtěl hlavou, při jedné hromadě z jednoho kousku lesa. ''Asu, vím, že chceš zjistit jak je na tom Chris, ale je tady ještě spousta práce. A začíná zima. Potom se tu nebude dát na tom pracovat až to zmrzne.'' Pověděl, stráášně důležitě, ale taky naprosto zcela vážně. Vydal se dál do lesa, kde se dal do další hromady, popadaných větvích a kmenů. ''Potom je všechny obejdeme, slibuji.'' Usmál se po chvíli ticha. Najednou se cítil tak, že ji musí být i tak potom pořád u ocasu, aby se mu náhodou nevypařila. Přísahal si, že nechce utéct jako to udělal jeho otec, jako to udělal její otec a když dospěla tak najednou se beze stopy vypařila i její matka..

Aralsky les:
Nadšení mírně opadlo, když mi sdělil, že musíme ještě uklízet. Na druhou stranu měl pravdu, takhle jsme to tu nemohli nechat. Kývla jsem a následovala ho do další části lesa, která vypadala ještě hůř, než ta první: ,, Drak nám pomahej." Po myslím si a podívám se na Akia, který po chvíli znova promluvil: ,, Prisahas na svůj ocas?" Zeptam se ho s menším úsměvem a zacnu nosit menší větve na jednu hromádku.

Les pěti statečných

Zastavím se na místě a pozvednu šíji, abych se porozhlédla po neznámem místě. Už to byla chvíle co jsem opustila území Niwatu - nebylo to ale zase tak dlouho, a i tak je cítit ve vzduchu změna. Kdysy šlo rozpoznat podle pachů, komu kde patřilo území, ale teď se zdálo jako by se všechny smísily do jednoho společného chuchvalce. Asi by nebylo špatné kdybych se poohlédla po alfách, pomyslím si. Stále mě však mrazila představa toho, že naší hlavou je ta praštěná bílá vlčice co si povídala s pařezem. I kdo ví. V tu chvíli bylo nad korunami stromů vidět "ptačí hejno" o dvou členech, přesněji malá poštolka, která neohrabaně třepotala křídly v patách za fénixem. "Musím říct že se mi tohle počasí ani za mák nelíbí." promluvil zlatavý obr, když se svým menším parťákem přistáli na nedaleké větvy. "Preferuji slunné, teplé dny. To abych si teď dával pozor na své perutě, aby mi neumrzly." zaskřehotal ve smíchu, já jsem se však ani lehce nepousmála. I posadila jsem se a dále jsem sledovala okolí.

Mladý vlček se probudil a natáhl hlavinku. Všichni okolo taky vypadali, že spali a tak se potichounku postavil. Začal šťouchat do své sestry, ale ta se neprobouzela. Mrzutě si odfrkl. Chtěl jít prozkoumávat okolí společně s ní, ale ona spala. Bratra si ani nevšímal. Zavrtěl hlavičkou nakonec a pomalinku obešel tělo velkého taťky a vykoukl ven. Sluníčko bylo schované za mraky a on se poprvé nadechl něčeho jiného, než teplého vzduchu v doupěti. Vykradl se ven a nezapomněl čumáčkem všechno nadechovat. Tolik nových vůní! Pomyslel si nadšeně, avšak všechny pachy se mu splývali v jeden, protože je ještě neuměl rozeznávat. Ani si nevšímal, že tím, že si melodicky krásným hlasem broukal i ve sněhu za ním, za každým jeho krokem vykvetla malá kytička. Došel k lesu, kde si pomalu broukat přestával a pozoroval ty vysoké věci a zvuky, jenž vydávali, zatím tedy nerozpoznal obyčejný strom, od ptáčků ve větvích. ''To je nádhera!'' Vydechl údivně.

Po pár dalších přesunutých větví, došel blíž k Asu, výhradně kvůli tomu co řekla. Zahleděl se ji hluboko do očí. ''Pokud teď lžu, ať mi draci vyrvou srdce z těla.'' Pověděl zcela upřímně a olízl ji na tváři. Následně se opět vrátil k práci. Už opět vznikala další hromada. Nevěděl jak na tom jsou jiné části území, ale věděl, že Aralský les je pro něj citové místo a že chce stihnout dát do pořádku aspoň tohle.

Aralsky les: 
Přestala jsem na chvíli uklízet, když ke mě došel Akio a za díval se mi do očí: ,, Má hezké oči, měl by se na mě dívat častěji." Po myslím si a dlouhou chvíli obdivuji jeho oči: ,, Draci by ti nestihli nic udělat, protože bych se o tebe postarala dřív." Částečně za vtipkuji a zavrtim ocasem, když mě olizne. Pak se vrátím k úklidu. Hromada docela rychle narůstala a mě to pomalu přestávalo bavit, a tak jsem se rozhodla úklid trochu oživit. Našla jsem delší klacek a ohledla se na Akia: ,, Hej, Akio!" Zavolam a když se na mě podívá, vezmu klacek do tlamy: ,,Do střehu!" Řeknu aspoň trochu srozumitelně a rozbehnu se proti němu.

Les pěti statečných
V lesíku panoval klid. Občas prosvištěl mezi větvemi větřík, sem tam bylo slyšet nějaké zašumelení a na nedalekém stromě tesal datel. Prostě jako v pohádce. Antonio, tedy tak se jmenoval ten fénix, své snahy o navození konverzace nakonec vzdal a začal se zobákem hrabat v zlatavých perech na své hrudi a některé z nich si vytrhal - u fénixů je narozdíl od normálních ptáků cyklus přeopeření celoroční, a tak není nic neobvyklého že si svá pírka probíral den co den. I jako kdyby do něj udeřil blesk - přestal ve své činnosti, když zaslechl nedaleké, úplně jiné kroky, než od veverek či menších ptáčků. "Eld, slyšelas to taky?" obrátil se na mě - já už však byla v pozoru a stříhala ušima sem a tam. I přikývnu. "Nějaký vlk, slyším ho. Asi mládě, podle toho jak našlapuje." poznamenám a rozhlížím se, zda jde příchozí k nám - zatím ho nevidím.

Zasmál se při jejím vtipu. Dále pokračoval, když v tom najednou ho zavolala. Když se otočil, už měla v tlamě klacek a řítila se na něj. Zavrtěl hlavou a tak-tak se jejímu 'útoku' vyhnul. Okolní teplota okolo Akia stoupla o pár stupňů výše a jeho modré oči zčervenali. Však tentokrát z nervů. Přijal výzvu k téhle hře, trošku po svém. ''Tak statečný vlk se rozhodl skolit draka? Hahaha!'' Hravě zavrčel a byl připravený další případný útok a přímí běh na něj vykrýt.

Když přestal hypnotizovat kraj lesa, vydal se hlouběji. Jelikož se mu pachy smíchávali do jednoho, nepoznal, že v lese je někdo další, že by to klidně mohlo znamenat nebezpečí. Prostě kráčel dále. Vrtěl ocáskem a zvědavě se rozhlížel na všechny strany a snažil se zapamatoval všechno. Každičký detail. Když v tom na jednom z těch vysokých stromů viděl něco zlatého a velkého. Vydal se k tomu blíž a blíž a čím se blížil, tím se to zdálo výš a mimo jeho dosah. Byl zvláštním tvorem tak fascinován, že si vůbec nevšiml přítomné vlčice, zvlášť, když byl ve stavu kdy cítil-necítil.